Veronika Sušová-Salminen v seriálu investigativních reportáží sleduje, jak probíhá a jaká úskalí skýtá tzv. „spravedlivá transformace“ a ukončení těžby uhlí v Česku a konkrétně na Mostecku.
„Vytěžili nás…ale ta republika to úplně nevrací zpátky“
V malé vesnici Lišnice, která leží pár kilometrů od Mostu a fakticky ji lze počítat do mostecké aglomerace, jsem se v prosinci 2024 setkala s manažerkou a ředitelkou místní akční skupiny (MAS) Naděje, která se věnuje problémům místního rozvoje, Kamilou Rejčovou. Místní akční skupiny jsou společenství složená z veřejných a soukromých subjektů konkrétního místa, která se společně věnují otázkám místního rozvoje. Chtěla jsem vědět, jaké jsou podle ní hlavní problémy kraje a co pro kraj představuje spravedlivá transformace a útlum těžby uhlí. Zajímalo mě samozřejmě i to, jak vidí alternativy a další možnosti rozvoje Mostecka a Ústecka jako člověk, který má na rozdíl od vládních nebo krajských dokumentů blízko k samotnému místu.
Vesnička Lišnice je dobře dostupná autobusem, v podstatě v dnešních dnech spíš slouží městu Most jako předměstí. Kousek od ní se tyčí elektrárna Počerady, která patří do majetku skupiny Sev.en Petra Tykače. Elektrárna v současnosti čelí kritice ekologů za výrazné překračování emisních limitů rtuti. Průjezdní vesnička je takovým paradoxem. Na jedné straně si návštěvník může všimnout opravených a upravených soukromých domů, zrovna tak je po rekonstrukci i prostor malého parku u obecního domu a další veřejné prostory. Původní centrum vesnice naopak překvapí svou zanedbaností. Na návsi se rozpadá starý pivovar, který procházejícím doslova padá na hlavu, a zámeček Lišnice připomíná doby socialistických JZD s nepořádkem na dvoře a oprýskanými omítkami. Obě zprivatizované budovy dnes patří soukromému majiteli, jak mi vysvětlila moje hostitelka. Podle Rejčové se jedná o jeden z typických problémů kraje, který přinesla devadesátá léta a postsocialistická transformace. Pro Ústecký kraj jsou typické nevyužité brownfieldy a také podobně nevyužité a chátrající soukromé nemovitosti. Kromě toho ale devadesátá léta přinesla i další negativní dopady deindustrializace a utlumování těžby, a to ztrátu pracovních míst, vysokou nezaměstnanost a sociální problémy.
Jaké jsou ale hlavní problémy rozvoje Ústeckého kraje a Mostecka? Podle Rejčové je hlavním problémem regionu závislost lidí na energetickém, chemickém a strojírenském průmyslu, dříve špatné životní prostředí a díky průmyslu také levná pracovní síla, na což navazují sociální problémy, nízká vzdělanostní struktura, výrazná romská menšina a hodně sociálně vyloučených lokalit. Jako další problém, který z celkové situace vyplývá, Rrejčová označila skutečnost, že mladí lidé z kraje odcházejí, protože tu nemají dostatečné pracovní příležitosti. Zároveň kraj nepřitahuje zpátky kvalifikované absolventy a v důsledku historického vývoje, tj. odsunu sudetských Němců po roce 1945 a v podstatě poválečné československé „kolonizace“, postrádá silnou regionální identitu a pocit komunity či společenství. Také expert Hospodářské a sociální rady Ústeckého kraje Karel Tichý, se kterým jsem měla možnost mluvit o perspektivách kraje, vidí jako jeden z hlavních problémů kraje i spravedlivé transformace problematickou sociální stratifikaci a chybějící regionální identitu. Pro kraj je podle Tichého charakteristická i vykořeněnost lidí daná dopady těžby uhlí a likvidací celých vesnic. Lidé nemají, jak se spojit nebo seznámit s minulostí svých rodičů a prarodičů, protože na Ústecku padla za oběť preferované těžby celá řada vesnic a lidských sídel. Dodejme, že kvalitou jiné vykořenění je typické i pro romskou menšinu v kraji, a neobejde se bez negativních sociálních důsledků.
„Vytěžili nás, zbouraly se tady vesnice, zboural se Most a tak podobně, ale ta republika to úplně nevrací zpátky,“ řekla k dopadům těžby uhlí v regionu Kamila Rejčová s odkazem na typické důsledky těžebního (exploatačního) modelu ekonomiky. Podobný názor sdílel také odborář Jaromír Franta, který mi v rozhovoru řekl: „Lidé do kraje v minulosti přicházeli za prací a naše uhlí a chemický průmysl byly pilíři pro celou republiku. Dnes by nám to ostatní kraje měly vracet. Dochází k neřízenému odchodu od uhlí, což bude mít na celou republiku, průmysl i každou domácnost velký dopad.“ Kamila Rejčová vidí věci o něco optimističtěji a útlum těžby uhlí a následnou transformaci vnímá jako otázku nejen rizik, ale i velkých příležitostí: „Je nutné mezi nimi najít nějaký balanc“. Je také přesvědčena, že konkrétně lidé z lomu ČSA „když budou chtít, začlení se do pracovního procesu“. Podpora ze strany státu je podle Rrejčové významná, ale zbytek je na lidech a spoléhat se ve všem jen na stát není dobrý nápad. Změny jsou přitom přirozené: „V historii bylo spousta řemesel, která zanikla a lidé na to museli reagovat.“
Lidé, kterých se ztráta zaměstnání týká přímo, jsou ale méně optimističtí. Na otázku, co by mělo být důležité při spravedlivé transformaci Ústecka, odpověděl odborářský předák ze společnosti Sev.en Jaromír Franta: „Potřebujeme především pracovní příležitosti pro všechny generace.“ Franta je také přesvědčen, že „ekologické projekty a investice do rozvoje cestovního ruchu region nespasí“. To, co podle něj region pro svou budoucnost potřebuje, jsou „takové příležitosti, které region posunou, uživí, a kvůli kterým tu budou lidé zůstávat.“ Kamila Rejčová byla ohledně budoucnosti o něco konkrétnější: budoucností kraje je stále energetika, která se posouvá novým směrem, IT technologie, některá řemesla, elektromobilita. Podle ní jsou v kraji peníze také díky Operačnímu programu Spravedlivé transformace (OPST), ale vzhledem ke všem problémům kraje „je to černá díra“, přičemž jeden z problémů je i skutečnost, že velká část starostů neumí v současnosti dotace uchopit a dobře využít. Karel Tichý z Hospodářské a sociální rady Ústeckého kraje zdůraznil, že budoucí strategické plány Ústeckého kraje počítají „se strategií ‚chytré specializace‘, která definuje prorůstová odvětví, v nichž kraj spatřuje nějakou perspektivu. Samozřejmě jsou to hodně obory, které mají nějakým způsobem potenciál využít to, co tady historicky umíme. Úplně jednoduše to, na co je tady připravena infrastruktura, byť bude potřebovat nějakou transformaci; na co jsou tady k dispozici lidské zdroje, respektive, na co tady máme potenciál a kapacity vzdělávacích zařízení, která jsou potom schopna lidské zdroje kvalifikovaně připravovat.“ Podle Tichého se má jednat o obory jako chemie, energetika, strojírenství a nebo v rámci strategie „chytré specializace“ o technologie jako jsou nanomateriály, což je obor, kterému se z hlediska výzkumu a vývoje úspěšně věnuje ústecká Univerzita Jana Evangelisty Purkyně. Sázka na moderní technologie a vědu a výzkum se zdá být v rámci plánů zvláště důležitá, ale v celonárodním kontextu se dlouhodobě podceňuje. V rámci EU jsou české výdaje na vědu a výzkum stále podprůměrné a v poslední době dokonce mírně poklesly.
Tady je uhlobaronovo
Pohled na otevřený velkolom Československé armády (ČSA) ze zámku Jezeří je v určitém smyslu impresivní. Jako by se před člověkem otevřela obrovská měsíční krajina. Lom i zámek figurovaly v úspěšném českém seriálu HBO s názvem Pustina, kde dokreslovaly ponurou atmosféru kriminálního seriálu, který se odehrával na pozadí těžby uhlí a sociálních problémů, jež jsou pro kraj typické a o kterých se v českém politickém mainstreamu pořád nerado mluví – zejména v souvislosti s transformačním procesem 90. let. Most je ale v posledních letech v povědomí českého diváka spojený také s komediálním seriálem Most, který hodně stavěl na místním sociálním koloritu. Krajina zničená těžbou je bohužel pro Ústecký kraj typická, kraj má nejrozsáhlejší území dotčené přímou těžbou uhlí v Česku.
Lom na hnědé uhlí existoval u Mostu už od začátku 20. století, kdy na tomto místě vznikl lom Hedvika, který byl po válce přejmenován nejprve na lom Prezident Roosevelt a následně v roce 1958 na lom Československé armády. Celá oblast končícího velkolomu byla původně, tj. před začátkem těžby uhlí, průtočným jezerem Komořany, které napájela a odvodňovala řeka Bílina. Rozvoj lomu do velkolomu spadá už do 50. let 20. století v souvislosti s tehdejším nedostatkem uhlí a socialistickou industrializací poválečného Československa. Postupně lom expandoval do okolí a pohltil několik vesnic. Za oběť mu padlo dokonce několik středověkých kostelíků, výjimkou je děkanský kostel v Mostě, který byl z původního místa unikátně a s velkou pompou přesunut na nové v roce 1975.
Velkolom ČSA se v 90. letech stal, nepřekvapivě, předmětem kontroverzní privatizace společnosti Mostecká uhelná, která byla do té doby samozřejmě ve vlastnictví československého státu. Uhlí bylo ostatně domácí strategickou surovinou, kterou nebylo nutné dovážet. Na začátku 90. let byla společnost nejprve privatizována v rámci kuponové privatizace, stát si v ní ale ponechal 46% podíl; na konci 90. let byla společnost za podivných okolností privatizována celá. Případ Mostecké uhelné se kvůli podezření z podvodu a praní špinavých peněz dostal ke švýcarským soudům a je doposud vyšetřován také v Česku. Privatizační peripetie nakonec vedly k tomu, že se společnost (s novým názvem Czech Coal N.V.) v roce 2008 rozdělila a lom se stal majetkem Pavla Tykače a jeho společnosti Sev.en (Severní energetická). Vedle lomu ČSA se tato firma věnuje výrobě elektrické energie a tepla – vlastní elektrárny Počerady a Chvaletice, teplárny v Kladně a ve Zlíně, úpravnu uhlí v Komořanech a několik dalších dolů. Majitel firmy Pavel Tykač patří k nejvlivnějším českým uhlobaronům a v posledních letech otevřeně „sázel“ na fosilní paliva mimo Evropu, především v USA a v Austrálii. Vyplatilo se mu to také díky energetické krizi. V roce 2022 se provozní zisk (EBITDA) Tykačova impéria více než zšestinásobil na 2,5 miliardy euro. A podle žebříčku Forbes se odhadovaný majetek Petra Tykače v roce 2022 zdvojnásobil na 84 miliardy korun (v roce 2021 se Tykačovo bohatství odhadovalo na 33,4 miliardy korun). V roce 2024 byl Tykač podle Forbesu čtvrtým nejbohatším Čechem s kapitálem 175 miliard korun (asi 7 miliard euro), což znamená, že od roku 2021 zbohatl čtyřikrát. Fosilní energie je evidentně stále velkým zdrojem bohatství pro vybrané.
Pavel Tykač prostřednictvím svých firem také potichu investoval do podílu ve státní energetické firmě ČEZ, vlastní podíl v české bance Moneta a spekulovalo se o tom, že chce koupit vydavatelství MAFRA, které vydává jeden z nejčtenějších českých deníků (a jeho majitelem byl nějaký čas jiný český oligarcha a bývalý premiér Andrej Babiš, a to v době, kdy vstoupil do české politiky). Tykač se také stal novým sponzorem Institutu Václava Klause (IVK), který patří k dlouhodobým kritikům „zelené“ politiky. Spekulace o nákupu vydavatelství, které vydává jeden z největších českých deníků Mladá fronta DNES, a podpora IVK naznačují, že Tykač vystupuje ze stínu a má veřejné ambice. Nicméně to se moc neslučuje s jeho současnými investičními aktivitami. V Česku dává Tykač dlouhodobě najevo, že se uhlí bude držet, dokud to pro něj bude finančně výhodné. Veřejný zájem je podle něj otázkou politiků: „Jsem připraven uhlí provozovat, pokud na tom nebudu evidentně prodělávat. A potřebuji se zeptat vlády, jak to vnímá ona v okamžiku, kdy už to nedává komerční smysl,“ řekl v prosincovém rozhovoru Tykač o tom, jak vnímá budoucnost svého uhelného byznysu v Česku. Ohledně dalších plánů dodal: „My se dnes cítíme spíš jako zahraniční společnost, 95 nebo 99 procent volných peněz investujeme v zahraničí – tam, kde to dává smysl.“ Sluší se dodat, že investice v zahraničí pocházejí dominantně z jeho extrémně ziskové sázky na českou energetiku v posledních několika letech. Není to novinka. Už v minulosti (v letech 2006-2016) Tykač prostřednictvím své kyperské firmy vyvedl z Česka do zahraničí něco kolem 22 miliard korun v nezdaněných dividendách, jak uvedl článek Deníku Referendum.
Omluva: V původním textu jsme nedopatřením uvedli nesprávné jméno ředitelky MAS Naděje paní Kamily Rejčové. Tímto se omlouváme.
Konec druhé kapitoly. První kapitolu seriálu najdete ZDE.
Tato reportáž vznikla díky podpoře Journalism Fund jako součást širšího investigativního projektu a byla publikována v angličtině na Cross Border Talks.
