Politolog Petr Drulák komentuje současnou německou politiku v EU vůči zemím jako je Slovensko a Maďarsko.
Nový německý kancléř Friedrich Merz se rozhodl zaútočit na slovenskou vládu. Na otázku k postoji Maďarska vůči Rusku řekl, že je nepřijatelné, aby Maďarsko a Slovensko blokovaly rozhodnutí EU. Pro případ, že by se obě země i do budoucna vydělovaly z bruselské většiny, pohrozil jim odříznutím od evropských fondů.
Kancléřova hrozba je nepřijatelná. Tam, kde Brusel rozhoduje jednomyslně, mají státy plné právo vetovat rozhodnutí, která je poškozují. Maďarsko toto právo používá výjimečně a Slovensko téměř vůbec. A spojovat evropské fondy se zahraniční politikou je čisté vydírání. Na druhou stranu Merz svým vyhrožováním odhaluje skutečnou podstatu současné Evropské unie a dává Slovensku, Maďarsku a dalším středoevropským národům závažný podnět k zamyšlení nad jejich geopolitickou budoucností.
Většina rozhodnutí EU je dnes přijímána kvalifikovanou většinou, ale to, že se v některých oblastech rozhoduje jednomyslně má své dobré důvody. Například zahraniční politika patří k základním znakům svrchovaného státu. Přechod na kvalifikovanou většinu by vymazal zahraniční politiky menších států. Kvalifikovaná většina je v Bruselu nastavena tak, že rozhodnutí můžou zablokovat pouze největší státy se svými spojenci, menší státy nemají šanci. Na blokaci nestačí například ani všechny postkomunistické státy dohromady; ani teoretická koalice od Estonska po Bulharsko by nebyla dostatečně velká, aby rozhodnutí zablokovala. Dokud EU není federací, a drtivá většina Evropanů si žádnou evropskou federaci nepřeje, tak si státy v základních oblastech svrchovanosti ponechávají právo veta. Jeho použití je v souladu s evropským právem.
To neznamená, že by Budapešť a Bratislava v Bruselu něco neustále blokovaly. Naopak se chovají umírněně. Jakkoliv správně soudí, že protiruské sankce k ničemu dobrému nevedou, nechávají je procházet, aby nebyly obviňovány z rozbíjení Evropy. Pokud by si něco z Bruselu měly vysloužit, tak pochvalu za to, že navzdory jasným národním zájmům přijímají ve jménu Evropy politiku, která je poškozuje. Slovensko navzdory útokům prezidenta Zelenského navíc ještě pokračuje v podpoře Ukrajiny. Namísto díků Fico sklízí nenávist za své cesty do Moskvy. Žádná evropská pravidla tím neporušil, pouze ukázal, že je stále ještě premiérem svrchované země.
Za to dnes čelí nehoráznému vydírání. Brusel a Berlín poslední léta opakují, že chudší státy se mají podřídit politice bohatších nebo přijdou o evropské fondy. Peníze z Bruselu však nejsou žádnými milodary ani odměnou za vazalství. Byly zavedeny po vstupu Řecka, Španělska a Portugalska jako kompenzace za to, že se chudší státy ekonomicky otevřely těm bohatším, čímž omezily možnosti chránit své ekonomiky před vyspělejší konkurencí. Nikdo na tom nevydělal tolik jako německé firmy. Čerpání fondů souvisí s ekonomických rozvojem a nelze ho nijak spojovat se zahraniční politikou. Pokud chce Německo na tyto peníze sáhnout, je na místě zvážit odvetná opatření proti německým exportům a investicím v regionu.
O čerpání fondů se má rozhodovat v Bruselu na základě evropských pravidel, nikoliv v Berlíně na základě německých geopolitických cílů. Pokud se německý kancléř holedbá, že evropské fondy použije jako páku proti Bratislavě, odhaluje tím skutečnou tvář současné Evropské unie. Všichni v EU jsou podřízeni bruselské mašinérii, kterou řídí Berlín. Střední Evropa nevstupovala do EU s tím, že bruselské instituce a pravidla slouží velmocenským zájmům, nýbrž s tím že je krotí a omezují. Pokud je tomu naopak, je třeba od základu přehodnotit vztah k Bruselu.
Střední Evropa se historicky brání dvěma velmocenským zájmům: ze západu německé expanzi, z východu expanzi ruské. Bruselská propaganda varuje před expanzí Ruska a o Německu mlčí, ale realita je opačná. Rusko střední Evropu neohrožuje, Německo ji ovládlo. I v expanzivních představách Dimitrije Medveděva končí ruská říše východní hranicí států NATO tedy východní hranicí střední Evropy. V představách Friedricha Merze je tato hranice i hranicí německé Evropy. Ta zatím střední Evropu pohlcovala opatrně a měkce, nová německá rétorika naznačuje, že rukavičky jdou dolů a Německo se vrací do svých historických kolejí.
Co z toho vyvodí středoevropské národy? Jako tolikrát v minulosti si mohou zvolit loajalitu k říši a planě doufat ve shovívavé nakládání ze strany různých Merzů. Ale mohou se také rozpomenout na slavnější kapitoly svých pohnutých dějin a vydat se spolu se Slováky a Maďary hrdou cestou svobody a svrchovanosti.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!