Historik Jiří Malínský se ve svém komentáři ohlédl za životem a dílem českého herce Jiřího Krampola (1938–2025).
V sobotu se uzavřel život na první pohled prostého, nenápadného poutníka české Thálie. Buštěhradský rodák a žižkovský sukovitý plebejec Jiří Krampol (1938–2025) vynikal darem sebeironie a záviděníhodnou duchovní sebereflexí, která dalekosáhle přesáhla obvyklý duchovní obzor nedávných a zejména soudobých českých i slovenských dramatických umělců. Jakkoliv nikdy netrpěl nedostatkem sdílnosti, hloubka postřehů, kterými opakovaně bombardoval československou i česko–slovenskou veřejnost, byla neobvyklá a v řadě ohledů pro skutečně naslouchající i nadčasová. Pokusím se tyto soudy ilustrovat na několika útržcích jeho až rozhazovačně bohatého života.
Neinformovaným by neměla uniknout skutečnost, že tento božský rošťák patřil do mimořádně osobnostně obdařené generace šedesátých let a svou nespornou hereckou genialitu opakovaně prokazoval i na prknech Grossmannova divadla Na Zábradlí. Plebejská zemskost a odzbrojující otevřenost, kterými se vyznačoval, vedla tohoto vpravdě lidového umělce do všech luhů a květen českého reprodukčního umění, i když nepostrádal ani autorské sklony, jak je prokázal během několikaletého působení po boku Miloslava Šimka (1940–2004). Dokonce se dá říci, že se mu tehdy pořadem Zajíc v pytli do značné míry podařilo vyplnit mezeru po legendárním tragickém Jiřím Grossmannovi (1941–1971). A to včetně osobité povídkové tvorby a chválabohu nekorektního (ve skutečnosti hravě laskavého, bytostně českého), především werichovsky sebeironického niterně českého zpodobování jinoetnických příslušníků v jejich stýkání se s Čechy (japonský železničář).
Přitom Krampol-herec nikdy nebyl zanedbatelným. Právě naopak. Spíše by se dalo říci, že pro svou robustní hereckou osobnost nikdy neměl dostatek kvalitních rolí. To, že byl skvostný konferenciér, plně srovnatelný s klasickým Vladimírem Dvořákem (1925–1999), jde jaksi stranou. Rozkošatělost svého dramatického typusu mohl naplno rozeznít v roli Jakuba Cirkla-podnikatele v klasickém průrazném Dietlově dělnickém seriálu Synové a dcery Jakuba skláře (1985). Zcela hluše nevyznívají ani jeho herecké kreace v druhé Vávrově filmové trilogii Dni zrady, Sokolovo a Osvobození Prahy (1973–1975). Asi právem je do tohoto výčtu zahrnován i další Dietlův seriál Malý pitaval z velkého města (1982–1986), ve které ztvárnil poručíka Libora Krejcárka. Větší část Krampolovy filmografie ovšem nepřekonala příležitostný dobový rámec svého vzniku.
Jako nadčasový by měl být ovšem naopak doceněn soutěžní seriál televize Prima Nikdo není dokonalý (1997–2005), který pak byl obnoven po roce 2010. Krampolovi-konferencierovi se podařilo vtisknout mu svého druhu autorskou pečeť, jak působivou volbou hostí, tak nápaditostí vlastních vstupů i diváckými odpověďmi na zvídavé dotazy autorského zázemí tohoto pořadu. Ve své době antiiluzívností svého pohledu bral poslední zbytky polistopadového opojení a pro řadu diváků byl opakovaně krutým probouzením z růžového snění o tom, jak budeme stále dokonalejší a dokonalejší.
Kritičnost Krampolova pohledu na skutečnost tohoto zemitého muže občas až nečekaně vydělovala z převažujících společenských postojů většiny medializovaných pracovníků české Thálie. Za připomínku tu stojí např. jeho reakce na vystupování ve Vávrově již zmíněné trilogii. Důrazně upozornil, že když tu byl v té době na Hradě Husák a vládla tu KGB, logicky tu nemohli být Američani. A nedvojsmyslně dodal, že účinkovat ve filmech profesora Otakara Vávry bylo vždy pro osloveného poctou samo o sobě. S laskavou sžíravostí, opřenou o jeho proslule přesnou paměť, se uměl s nadhledem a úsměvem podívat na vnitřní vztahy uvnitř umělecké komunity. Byl v tomto ohledu až nenahraditelný.
Krampol měl i svého souputníka. Byl jím jiný hravý božský rošťák stříbrného plátna i prken, jež znamenají svět, Francouz Jean-Paul Belmondo (1933–2021). Zemitost, která jim byla společná, byla doplňována hravostí a společenskou zodpovědností; stačí připomenout jeho filmy Profesionál (1981) nebo Eso es (1982) či ranou francouzsko-italskou koprodukci Horalka (1960) režiséra Vittoria De Siky. Krampol, který také načetl Belmondovu vzpomínkovou knihu Tisíc životů, si tuto přesevropskou spjatost plně uvědomoval. Byl totiž klasickým představitelem hrabalovské Perličky na dně (1963).
Ta moudrá plebejská nadčasovost jakoby schovaná v lidovosti a krátkodechosti větší části jeho uměleckého odkazu, je také to, čím Jiří Krampol v sobotní podvečer trvale vešel do srdcí svých diváků a historie české a československé Thálie.
Ilustrační foto: Autor – David Sedlecký – CC BY-SA 3.0