Přečetli jsme: Nové protiruské sankce staví před Rusko a EU otázku, jak dál formulovat vzájemné vztahy. Reakce evropských politiků přitom ukazují na rozchod zájmů USA a EU, napsal mimo jiné bývalý ruský ministr zahraničních věcí Sergej Ivanov. Jak dál ve vztazích mezi EU a Ruskem?
Nové protiruské sankce jsou bezprecedentní a obsahují destruktivní potenciál s vážnými následky, které jdou mnohem dál než, že by se týkaly jenom vztahů Ruska a USA, napsal původně pro vládní deník Rossijskaja gazeta Sergej Ivanov, bývalý ruský ministr zahraničí v letech 1998 až 2004 a nyní předseda ruské Rady pro mezinárodní záležitosti.
Nehledě na konkrétní hospodářské důsledky sankcí pro Rusko, tyto sankce přinášejí fundamentální otázky ohledně budoucnosti vztahů trojúhelníku Rusko – USA — EU v nové konfiguraci světa, která se nyní rodí.
Do nedávna bylo módní pohřbívat Evropu a takových předpovědí nebylo málo ani na Západě a ani v Rusku. Nekonečné proudy uprchlíků, řada teroristických útoků v evropských metropolích, těžké ekonomické problémy Řecka, nečekaný odchod Velké Británie z EU, hrozivá vyjádření D. Trumpa o tom, že se Evropa musí postarat o svoji bezpečnost sama, vlna populismu na vzestupu ve velkých evropských zemích – tohle všechno dávalo důvody mluvit o hluboké krizi.
Jenže z krize jedni vycházejí silnější a druzí oslabení, či z ní vůbec nevyjdou. Ti, kdo z krize vyjdou silnější obvykle dobře mobilizují svoje vnitřní síly a dosáhnou potom nového, většího rozvoje. Jsou tu důvody myslet si, že Evropská unie jde spíše touto cestou, směrem k posílení, byť je to cesta pomalá a nesmělá.
To, že přední evropští politici hlasitě americké sankce kritizovali podle Ivanova svědčí o mnohém. Nejde tu ale o Rusko, ale jde o to, že se zájmy USA a Evropské unii po nástupu Trumpovy administrativy začaly viditelně rozcházet.
V Rusku na krizové procesy v EU reagovali spíše emotivně, než-li pragmaticky. Zvláště silně se emoce projevily kolem angažmá EU v Ukrajině. Prvotní pocit urážky přerostl do kampaně, která tvrdila, že Rusko je organicky cizí Evropě a má směřovat vlastním a zvláštním směrem. Vztahy mezi EU a Ruskem byly zmraženy a vzájemně výhodná spolupráce odmítnuta.
Obrat na Východ
Jako alternativa se objevila ruská koncepce “obratu na Východ”. Je pravdou, že Asijsko-tichomořský region představuje budoucnost globálního ekonomického rozvoje a prakticky všechny země světa sem orientují svoje zájmy. Pro Rusko je to logický krok s ohledem na to, že velká část území Ruska se nachází v Asii. A s ohledem na to, že k dynamickému osvojení si Sibiře a Dálného východu Rusko potřebuje širokou mezinárodní spolupráci. Nicméně tento obrat není nutně úkrokem od vztahů se Západem. Spíše naopak, píše Ivanov, protože Rusko je v unikátní situaci, která z něj dělá nejvýchodnější zemi Západu a nejzápadnější zemi Východu.
V roce 2003 Rusko, Francie a Německo stály společně proti americkému angažmá v Iráku, připomíná Sergej Ivanov dále. Ve stejném roce se v Petrohradě konal účastí bezprecedentní summit EU a Ruska, který došel k řadě závažných rozhodnutí, výhodných pro obě strany. Bohužel dnes od nich bylo upuštěno.
Jak už řečeno, z každé krize je nutné vyvodit ty správné závěry. Z různých důvodů nyní stojí EU a Rusko před historickou volbou. Nejde ale o volbu zeměpisných priorit vnější politiky, nýbrž se jedná o volbu trajektorie dalšího rozvoje. EU se musí díky krizi a otřesům posledních let orientovat na vnitřní reformu. Alternativa, kterou je znovuzrození evropského nacionalismu, představuje pro EU cestu stagnace. Takže k vnitřním reformám bude muset přistoupit.
V případě Ruska platí otázka definování svého místa v budoucím světovém pořádku, toho, jak si osvojit nové nástroje mezinárodního vlivu a posílit svojí roli jednoho z hlavních hráčů současné světové politiky.
Od koexistence k nutnosti
V rámci svých dlouhodobých strategií ale EU a Rusko budou muset určit obrysy svých vzájemných vztahů. Jestli odhlédneme od národních zájmů, je zcela očividné, že tu jsou všechny nutné podmínky: historické, zeměpisné, kulturně-náboženské, hospodářské k tomu, aby se vystavěly vztahy plnocenného partnerství mezi oběma. Jakou formu takové partnerství bude mít ukáže podle Ivanova čas.
Bohužel díky zostření vzájemných vztahů mezi Ruskem a EU za poslední roky se stala myšlenka jediného humanitárního a hospodářského prostoru od Vladivostoku do Lisabonu málo reálnou. A tím spíš myšlenka jediného bezpečnostního prostoru v euroatlantickém regionu. Vrátit se k těmto tématům bude možné, až se do vzájemných vztahů vrátí pozitivní dynamika.
Zatím je to návrat k situaci, která byla známá v době studené války, tedy ke koexistenci, vzájemnému soužití, které je zvláště aktuální při snahách o udržení stability. Bez koexistence se nedokážeme vyrovnat s novými výzvami v oblasti bezpečnosti, počínaje terorismem a konče kybernetickými hrozbami. Tam, kde budou vznikat možnosti jednotných prostorů či vypracování společných režimů spolupráce není možné tyto šance upustit.
Ve své době se mluvilo v heslech o stavbě společného evropského domu. V době globalizace to ale už podle mínění Ivanova nejsou hesla, ale je to surová skutečnost. A tento dům mohou Rusko a Evropa postavit jen společně.
Články zveřejněné v sekci Přečetli jsme nemusejí vyjadřovat názor redakce.