Politolog Ladislav Zemánek zkoumá, nakolik jsou protesty v Nepálu další barevnou revolucí a co znamenají pro Čínu a její eurasijské partnery.
Násilné protesty v Nepálu, jež donutily premiéra Sharmu Oliho k rezignaci, rozpoutaly debatu, zda šlo o ryze domácí vzpouru proti korupci a objektivním sociálním problémům, nebo zda sehrály roli i vnější vlivy. Sharma Oli, dlouholetý spojenec Pekingu, se právě vracel z okázalé státní návštěvy Číny, když v ulicích Káthmándú vypukly nepokoje. Mnozí si tak oprávněně kladou otázku, zda cílem nepokojů nebylo oslabit rostoucí čínský vliv v himálajské republice.
Nepál je vnitrozemský stát, sevřený mezi Indií a Čínou. Velikost státu však neodpovídá jeho významu. Strategická poloha na himálajské hranici mu dává váhu daleko přesahující počet obyvatel i ekonomickou sílu. Pro Čínu představuje nejen přístupovou cestu do jižní Asie, ale také souseda citlivého regionu Si-cang (Tibet) a partnera v otázkách vodního hospodářství, hydroenergetiky a dopravní konektivity. Právě proto Peking desítky let systematicky buduje vztahy s Káthmándú – a tamní nestabilitu sleduje s jistými obavami.
Diplomatické vztahy navázaly obě země v roce 1955 na základě tzv. pěti principů mírového soužití. Už o pět let později byl Nepál prvním sousedem, který podepsal s Čínou dohodu o uznání vzájemných hranic. V 60. letech pak s přispěním Pekingu vznikla důležitá dálnice Araniko, spojující Káthmándú s tibetskou hranicí.
V posledních dekádách se čínská role v nepálské ekonomice výrazně rozšířila. Čína je dnes druhým největším obchodním partnerem Nepálu hned po Indii. Zásadním krokem bylo podepsání tranzitní dohody z roku 2016, která Nepálu umožnila přístup k čínským přístavům a snížila jeho závislost na Indii. V roce 2017 se Nepál připojil k čínské Iniciativě Pásu a stezky (BRI) a v roce 2019 povýšily obě země své vztahy na strategické partnerství. Pandemie sice dynamiku spolupráce zpomalila, ale za Oliho vlády se trend opět oživil.
Vrchol spolupráce přišel s jeho státní návštěvou Číny v prosinci 2024. Oli se zúčastnil i summitu Šanghajské organizace pro spolupráci v Tchien-ťinu na přelomu srpna a září a vojenské přehlídky v Pekingu. O to symboličtější bylo, když už pár dní poté vypukly v Káthmándú protesty, které ho 9. září donutily k rezignaci – a to právě v den výročí smrti Mao Ce-tunga, k němuž má Oliho komunistická strana blízko.
Co ale Nepál s Čínou vlastně spojuje? Nepál chce od Číny získat především investice, technologie a know-how a inspirovat se čínskými úspěchy v modernizaci a boji s chudobou. Prioritou je budování infrastruktury – silnic, železnic, letišť a energetické a datové soustavy. Spolupráce se nicméně postupně rozšiřuje i do telekomunikací, zemědělství, zdravotnictví, vzdělávání či turismu. Vlajkovým projektem je Transhimálajská síť konektivity, dohodnutá v roce 2022, jejíž studie proveditelnosti má být hotová v příštím roce.
Z pohledu Číny má Nepál jak praktický, tak strategický význam. Politicky je pro Peking cenné, že Nepál důsledně uznává politiku jedné Číny a omezuje protičínské aktivity spojené s tibetskou opozicí. Ekonomicky jsou klíčové jeho vodní zdroje a potenciál hydroenergetiky. Strategicky pak Nepál funguje jako nárazníkový stát, od něhož Peking očekává vnitřní stabilitu a neutralitu tak, aby se nestal nástrojem indických či západních zájmů.
Jenže právě stabilita je tím, co Nepálu dlouhodobě chybí. V 90. letech vypukla krvavá občanská válka, následovaná pádem monarchie, etnickými konflikty, chronickými politickými krizemi i ničivým zemětřesením a následnou humanitární krizí. Politické krize jsou časté, koaliční vlády křehké a vládnutí krajně nestabilní. To představuje pro Čínu nejen překážku pro realizaci ekonomických projektů, ale také potenciální bezpečnostní riziko.
Čerstvé protesty byly poháněny především mladou generací. „Revolta generace Z“ odráží frustraci z korupce, klientelismu, nespravedlnosti a vysoké nezaměstnanosti, což podtrhoval fakt, že politická moc zůstávala v rukou několika málo aktérů hlavních stran – dvou stran komunistických (marxisticko-leninské a maoistické) a sociálnědemokratického Nepálského kongresu. Ačkoli šlo převážně o projev domácí nespokojenosti, geopolitický rozměr nelze zcela ignorovat. Některé západní ambasády (v prvé řadě americká) otevřeně vyjádřily sympatie s protestujícími. Kritici v Nepálu tvrdí, že roli sehrála i prozápadní „kompradorská buržoazie“ napojená na nadnárodní kapitál.
Nelze ale jednoduše tvrdit, že šlo o protičínské protesty. Většina demonstrantů brojila proti zkostnatělým politickým strukturám, nikoli proti silným vazbám premiéra Oliho na Peking. Přesto skutečnost, že premiér padl bezprostředně po další úspěšné návštěvě Číny, budí v Pekingu podezření. Vzhledem k širšímu potenciálu nestability v regionu – od občanské války v Myanmaru přes konflikty mezi Indií a Pákistánem, napětí v Bangladéši až po nevyzpytatelnost Afghánistánu – si Čína velmi dobře uvědomuje, jak snadno lze místní krize využít k oslabení její strategické pozice.
Po Oliho rezignaci se funkce dočasné premiérky ujala Sushila Karki, která má vládnout do předčasných voleb v březnu 2026. Čína nové premiérce už pogratulovala a ujistila ji o zájmu pokračovat ve spolupráci. Většina analytiků se shoduje, že změna v čele vlády charakter bilaterálních vztahů zásadně nezmění a rozjeté projekty poběží dál. Hlavním rizikem ale zůstává chronická nestabilita, která komplikuje čínské plány.
Stabilita Nepálu není pro Peking jen o ochraně investic. Jde o bezpečnost himálajské hranice a o to, aby se Káthmándú nepřiklonilo jednostranně k Indii či Západu. Ostatně Indie stále dominuje nepálskému obchodu i zahraničním investicím. S Čínou sice roste výměna zboží i doprava, ale základní infrastruktura propojující obě země se teprve buduje. Současně z mnoha stran zaznívá argument o hrozící „čínské dluhové pasti“. Tento narativ je ale stejně jako v řadě jiných případů zavádějící. V roce 2024 činil podíl čínských půjček na zahraničním dluhu Nepálu jen 2,82 %, méně než v případě půjček od Indie či Japonska.
Partnerství Nepálu a Číny tak má velký potenciál. Přináší s sebou ale i rizika. Nepál je pro Peking současně příležitostí i zranitelným bodem – může posílit regionální konektivitu, ale jeho křehkost a nestabilita otevírá prostor pro zásahy zvenčí.
Nepokoje v Káthmándú ukazují, jak se v Himálaji proplétá domácí frustrace, geopolitická rivalita a historická nestabilita. Nepál si nadále udržuje politiku neutrality a neangažovanosti a snaží se balancovat mezi Indií a Čínou při současném posilování vztahů s Pekingem. Otázkou zůstává, zda dokáže tuto rovnováhu udržet, uspokojit potřeby mladé generace a celé společnosti a zároveň odolávat vnějším tlakům. Na tom všem bude záviset nejen budoucnost Nepálu, ale i stabilita celého regionu.