Politolog Petr Drulák se zamyslel nad tím, co bude znamenat nástup nové vlády v oblasti české zahraniční politiky.
Od českých parlamentních voleb neuplynul ještě ani týden a o nové vládě se teprve jedná. Přesto můžeme s velkou pravděpodobností konstatovat, že z Prahy nelze čekat zahraniční politiku, která by se zásadně odlišovala od směru dosluhující Fialovy vlády. Obsah bude podobný, jen styl se může v lecčems lišit. Vztahy s Bratislavou a Budapeští by se měly vrátit do normálních poměrů, jinak v Bruselu, Washingtonu, Berlíně, Varšavě, Tel Avivu, Moskvě či Pekingu žádné velké posuny očekávat nemusejí ani nemohou.
Vládu sestavuje vítězné centristické hnutí ANO v čele s Andrejem Babišem. V parlamentu má osmdesát poslanců a k většinové podpoře musí najít alespoň 21 dalších. Nejpřirozenějším partnerem se třinácti mandáty je neoliberální, mírně euroskeptická a atlantická strana Motoristé sobě, jejímž patronem je bývalý prezident Václav Klaus. Na parlamentní většinu o 108 mandátech bude moci Babiš dosáhnout, pokud ještě přibere národně-konzervativní, suverenistickou, a pro liberální média „extrémně pravicovou“, SPD vedenou Tomiem Okamurou. Tyto tři strany jednají o společné vládě a je pravděpodobné, že se dohodnou. V opačném případě by Babiš musel hledat většinu s někým z dosluhující Fialovy koalice, ale to zatím není na pořadu dne.
Pokud bychom soudili podle programů stran rodící se koalice či podle výroků jejich představitelů v posledních měsících, měli bychom se připravit na pořádné zemětřesení. SPD, která v Evropském parlamentu sedí ve frakci vedené německou AfD, dlouhodobě prosazuje referendum o vystoupení z EU i NATO a odmítá protiruské sankce. Motoristé tak daleko nejdou, ale Brusel jim leží pořádně v žaludku: svoji politickou identitu zakládají na odmítání Green Dealu a celé bruselské byrokracie. Na druhou stranu jim záleží na dobrých vztazích s USA, prezidenta Trumpa vnímají jako svého hrdinu. V Evropském parlamentu zasedají ve frakci Patriotů spolu s Orbánem a Le Penovou.
K frakci Patriotů patří i Babišovo ANO, ale sám Babiš je podstatně umírněnější než jeho evropští partneři i než jeho rýsující se koaliční partneři. Je proslulý odvážnými výroky, které následně bere zpět či popírá svojí politikou. Je tvrdým kritikem Green Dealu, ale ve funkci premiéra pro něj v Bruselu hlasoval. Během kampaně nejprve pozval prezidenta Zemana ke společnému vystoupení a pak nejspíše na radu na radu marketérů pozvání zrušil. Obdivuje Orbána, ale v posledním roce nestál o to, aby je někdo společně vyfotil. Navzdory veškeré kritice, kterou směřuje k Bruselu a příležitostně i k Washingtonu, ujišťuje, že zahraniční politiku měnit nebude. Chce být hlasem nespokojeného lidu a současně respektovaným hostem evropských salonů.
Jeho povolební manévry tomu odpovídají. Opakovaně kritizoval českou iniciativu mezinárodního koordinátora dodávek munice na Ukrajinu. Dnes se o tomto srdcovém projektu českého prezidenta Pavla vyjadřuje podstatně umírněněji, nezpochybňuje její smysl, ale vynaložené prostředky, které neodpovídají výsledkům. Nicméně je celkem rozumné, že nechce zbytečně dráždit prezidenta, od něhož potřebuje jmenovat vládu a který směrem k SPD a Motoristům dává najevo, že nepřipustí zpochybňování českého členství v NATO a EU. Z ústavy sice nevyplývá, že by prezident mohl z těchto důvodů vládu blokovat, ale komplikovat její formování určitě může.
Babiš není jediným pragmatikem v připravované koalici. Na vládnutí se těší jak Motoristé, tak i SPD a této vyhlídce jsou ochotni něco obětovat. Motoristé se těší na post ministra zahraničí, který by mohla obsadit jejich ikona Filip Turek. Za rok v Evropském parlamentu mohl ze zahraniční politiky něco pochytit, ale žádné jiné vlohy pro tuto funkci nemá. Nicméně jak v předchozí Babišově vládě, tak i ve vládě Petra Fialy platilo, že post šéfa diplomacie připadá spíše druhořadým politikům, přičemž směr zahraniční politice udává premiér s prezidentem. Současný ministr Lipavský na ministerstvu využíval především komunikační odbor, který dbal o kultivaci jeho PR, což mu nakonec o víkendových volbách vyneslo druhé místo v preferenčních hlasech hned za vítězným Babišem. Uvidíme, zda Turek půjde touto cestou, nebo, když už nebude moci ovlivňovat zahraniční politiku, zda se alespoň pokusí přeseknout penězovody, jimiž z ministerstva zahraničí proudí stovky milionů korun nejrůznějším nevládkám, vůči nimž se Motoristé vymezují.
Velký posun by v případě vládního angažmá čekal SPD. Rozpor mezi radikálním programem a tím, co bude v Babišově vládě možné, řeší SPD tím, že do vlády nevysílá své politické špičky, nýbrž spřízněné experty. Sám Okamura se chystá do křesla předsedy Poslanecké sněmovny. Ale dvě ministerstva svými odborníky nejspíše obsadí. Pokud mezi nimi bude ministerstvo obrany, nelze ani tam čekat nějaké radikální kroky.
Přesto se nová vláda nejspíše pokusí o nápravu vztahů se Slovenskem, které Fialova vláda poškodila svým mentorováním a rušením setkání na nejvyšší úrovni. Podobně lze od Babiše očekávat věcný přístup k Orbánovi, s nímž jako premiér dobře vycházel. K Ukrajině bude nová vláda přistupovat s pragmatismem, bez ideologické zanícenosti ale také tak, aby si v Bruselu nedělala zbytečné problémy. Mírný pokrok v mezích zákona. Nic víc při současném rozložení českých politických sil ani možné není.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!