Sporadicky sice, ale nepřehlédnutelně nám odstartovala kampaň za znovuzvolení prezidenta Pavla do druhého funkčního období, míní Milan Daniel.
Děje se tak zatím zkusmo, na okrajových internetových médiích. Některé ty pokusy budí rozpaky, zda jsou myšleny vážně nebo žertem, ale zájem na tom, aby generál v. v. dále velel našemu státu kdosi za oponou zjevně má.
Od listopadového převratu uplynulo pro někoho sotva uvěřitelných 36 let. Vyrostla úplně nová generace lidí, kteří prostě nevěří, že by Václav Havel mohl někdy odmítat kapitalismus a chtít rozpouštět NATO. V důsledku jednostranné výchovy, jíž se jí dostává ve školách a prostřednictvím režimních médii, přijímá elegána s filmovými rysy jako důstojného reprezentanta. Byť jen loutkového divadla.
Ten nehne brvou, když na něj pamětník na Národní třídě posměšně volá „Továryš Pávek!“, protože si je jist, že tomuto jazyku z těch mladších sotva kdo rozumí.
Někdejší adept na rozvědčíka, dnes český prezident, přijíždí se studenty univerzity pojmenované po prvním prezidentovi Československa, diskutovat o demokracii. To je ta disciplína, jejíž podstatou je diskuze, tedy výměna názorů, jež by měla vést ku prospěchu věci a mj. také sloužit spravedlnosti.
Sám Masaryk se nebál vstupovat do názorových střetů, což je schopnost, která myšlení sloužícího Petra Pavla v situaci konfrontace s mocí zcela minula. Masarykův spor o rukopisy a zvláště úsilí o revizi procesu s Leopoldem Helsnerem, nespravedlivě obviněným z rituální vraždy v Polné, představovaly úctyhodný zápas o vědeckou pravdu, který vedl – paradoxně i tehdy – navzdory „přesvědčeným“ studentům.
Ti dnešní mohou současného prezidenta ve věci demokracie konfrontovat s tím, co si „odpracoval“, ale především s praxí a odvahou jít proti lži. Pro mnoho lidí v této zemi prezident Pavel není ani garantem demokracie, ani člověkem, který by připouštěl pochybnosti, či se dokonce pral za názor. Měl např. příležitost zastat se ve vleklém sporu učitelky Martiny Bednářové, či vystoupit v jiných případech, kdy se ideologicky rozdělovala společnost.
Neudělal to a minul nejen schůdek k důvěře.
„Skorojakohavel“ platí jen v jedné linii: stejně jako se Václav Havel nechal iluzí své popularity a postavení zpracovat do pozice loutky, která nakonec podpořila válku, jež měla za následek sto tisíc obětí v Iráku, Pavel na známce potvrzuje „přínos“ politiky zbrojařských firem.