Politolog Petr Drulák komentuje novu fázi hledání míru mezi Ruskem a Ukrajinou.
Prezident Donald Trump začíná brát na vědomí realitu rusko-ukrajinského konfliktu. Poslední mírový návrh Bílého domu je zároveň prvním návrhem realistickým. Rusko neuspokojuje, Evropě se nelíbí, Ukrajinu děsí a Američany nechává slušně vydělat. Ale z kompromisu se většinou nikdo neraduje. O úspěchu či neúspěchu Trumpova plánu nebude primárně rozhodovat Ukrajina, ani Evropa. Ukrajina je závislá na USA a prohrává. Evropa se dál propadá do vlastních fantazií. Záleží na Rusku, které sice vyhrává, ale pomalu a draze. Plán vychází Rusku v lecčems vstříc, ale i v původní verzi obsahoval těžko přijatelné body. Po víkendových ženevských jednáních amerického ministra zahraničí Rubia s Evropany a Ukrajinci, nejspíše přibyly další.
Prezident Vladimir Putin ocení, že USA chtějí s Ruskem jednat o bezpečnostních otázkách, a to hned na několika úrovních: Rusko-USA, Rusko-NATO a Rusko-USA-Evropa-Ukrajina. V ekonomické oblasti Američané nabízejí odbourávání sankcí, návrat Ruska do skupiny G7 a do běžných ekonomických vztahů i bilaterální ekonomickou spolupráci v energetice, přírodních zdrojích, umělé inteligenci, využití Arktidy a dalších oblastech. Prolomení ekonomické izolace přijde Rusku vhod, jak z důvodů ryze ekonomických, tak i pro posílení ruské pozice ve strategickém, ale komplikovaném partnerství s Čínou.
Co se samotné Ukrajiny týče, plán odráží ruské požadavky na demilitarizaci, denacifikci a respekt k ruskojazyčným Ukrajincům. Vylučuje vstup Ukrajiny do NATO i jeho další rozšiřování či samotnou přítomnost vojáků NATO na Ukrajině. Tím padá jeden ze spouštěčů současné války. Dále stropuje ukrajinskou armádu na 600 tisíc vojácích, zakazuje Ukrajině vývoj jaderných zbraní a západní bezpečnostní garance podmiňuje tím, že se Ukrajina nedopustí agrese. Kyjev se má rovněž zavázat k evropským standardům menšinových práv a boji proti nacistické ideologii. Rusko se má na oplátku zdržet další agrese a v opačném případě počítat s evropskou odpovědí z leteckých základen v Polsku.
Trump je rovněž připraven uznat rozšíření ruského území nejen o Krym, ale také o Luhanskou i Doněckou oblast, kterou Putin dosud nedokázal zcela vojensky dobýt. Nicméně otevřený zůstává statut Chersonské a Záporožské oblasti, které Rusko považuje za svoji nedílnou součást, ale kde vojensky nepostoupilo tak výrazně jako na Donbase. Plán předpokládá zmrazení současného stavu a následná jednání. To je výhodné pro Ukrajinu, neboť každý týden přichází o další území.
Rusko se také má stáhnout ze všech území mimo výše jmenované oblasti tedy z území, která kontroluje v sumské, dněpropetrovské či charkovské oblasti. To se Rusku nehodí. Pokud tato území nechce využít jako příhraniční nárazníky, rádo by je vyměnilo za západní části Chersonské a Záporožské oblasti. Žije tam ruskojazyčné obyvatelstvo a obě byly ústavně začleněné do Ruské federace. Rusko se bude jen těžko smiřovat s tím, že by navzdory vojenské převaze nemělo zcela získat celé území obou oblastí. Bude požadovat, aby k nim USA přistupovaly stejně jako Doněcké a Luhanské oblasti.
O něco jednodušší může být dohoda o zmražených ruských aktivech na Západě. Jde o byznys. Sto miliard chtějí Američané použít na vlastní projekty na Ukrajině, přičem si nárokují půlku jejich výnosů. Zbytek aktiv zadržených v USA má jít na rusko-americké projekty, o nichž se bude rozhodovat společně. USA si tím nehorázně říkají o cenu za zprostředkování konce války, kterou pomáhaly vyprovokovat. Ale pokud Rusové americké převzetí ruských aktiv neuznají, dostanou USA do pozice země, která nerespektuje základní pravidla mezinárodního finančního systému. Země, která chce ještě nějaký čas zůstat mezinárodním finančním centrem, si něco takového nemůže dovolit. Je tedy o čem jednat.
Ke svým evropským spojencům Američané tak štědří nejsou. Ruské prostředky, které zmrazila Evropa, mají být opět vráceny. Ulevilo by se tím Belgii, pod jejíž jurisdikcí tato aktiva jsou a která se z obavy z arbitráže brání bruselskému tlaku na jejich zabavení. Evropané mají navíc dodat z vlastních kapes dalších sto miliard na obnovu Ukrajiny. Rusku by nemusela vadit ani amnestie na všech stranách na vše, co se během války odehrálo. Rusko by sice rádo soudilo „banderovské“ zločiny, ale samotní Rusové by bez amnestie byli vystaveni ukrajinským, evropským i mezinárodním soudům. Prezidentu Putinovi se po amnestii bude lépe cestovat.
Amnestie nebude vadit ani prezidentu Zelenskému. I on by jistě rád trestal ruské válečné zločiny, ale pokud by se vztahovala i na jeho vlastní korupci, bude mít v exilu větší klid. Trumpův plán totiž žádá volby na Ukrajině do sta dnů po podepsání míru. Těžko si představit, že by mohl Zelenský obhajovat či dokonce obhájit. Potom, co na něho Američané před dvěma týdny vypustili antikorupční psy, ukrajinský protikorupční úřad si dlouhodobě hlídají, může doufat jedině v amnestii a exil.
Jinak v Trumpově plánu toho pro Ukrajinu moc není. Rozloučit se může s členstvím v NATO i s pětinou svého území, navíc má plnit podmínky odpovídající na ruské požadavky. Jak budou vypadat bezpečnostní garance? To je třeba upřesnit. Zatím je řeč o tom, že pokud by Rusko zaútočilo, čelilo by sankcím a nově i „koordinované vojenské“ odpovědi; patrně z polských základen. Do garancí spadá i povinnost Ruska umožnit Ukrajině plavbu na Dněpru a vývozy obilí přes Černé moře; Kyjevu to připomíná nepříjemný fakt, že po válce bude Dněpr částečně hraniční řekou. Podobně je tomu se záporožskou jadernou elektrárnou, která byla před válkou ukrajinská, dnes je plně pod ruskou kontrolou a podle předloženého plánu by měla dodávat půlku výkonu Rusku a půlku Ukrajině. Trump má také jasno, že za garance bude Kyjev Američanům platit; patrně jako za pojistku.
Když plán zmiňuje obnovu Ukrajiny, je zřejmé, že peníze půjdou odjinud než z amerického rozpočtu: ze zmrazených ruských aktiv, z Evropy, ze Světové banky. Trump také doporučuje, aby Ukrajina vstoupila do EU a než se to uskuteční, dostala preferenční přístup na evropský trh. Když jde o zdroje druhých, umějí být Američané poměrně štědří. Ale plnění podobných slibů už není v moci Washingtonu.
Evropským představitelům se Trumpův plán nelíbí, a to z důvodů dobrých i špatných. K těm prvním patří to, že se Evropě zajídá, že má za všechno platit. Polsko zase není nadšeno, že je bez optání označeno jako hlavní základna, a tudíž i terč v případě další války; i vstup Ukrajiny do EU či přístup jejích produktů na evropský trh jsou na polské politické scéně vysoce kontroverzní.
Jinak Evropa svými námitkami jen ukazuje, jak daleko je od reality. Ukrajina prý bude v důsledku omezení příliš slabá než, aby se mohla bránit případné ruské agresi. Ale na něco takového bude v důsledku zásadní asymetrie k Rusku příliš slabá vždy. Navíc dnes bude podstatně slabší, než by mohla být, kdyby se nenechala Západem vmanévrovat do předem prohrané války s Ruskem. Namítat, že strop 600 tisíc vojáků je příliš nízko a navrhovat 800 tisíc je zcela mimo realitu. Tři evropské „velmoci“, které s tím přicházejí, Německo, Francie a Velká Británie, nemají 600 tisíc vojáků ani dohromady! A to je každá z nich demograficky i ekonomicky někde úplně jinde než Ukrajina.
Evropští představitelé rovněž neberou v potaz, že není v evropském zájmu, aby na východě vznikl přezbrojený stát, který je současně institucionálně slabý a náchylný k extrémistickým ideologiím. Těkžo si proto představit, že by nedělní ženevská jednání s Evropany Trumpův plán posunula směrem realistickému míru.
Plán se nelíbí ani leckomu ve Washingtonu. Trumpův tým opouští zvláštní vyslanec pro Ukrajinu generál Kellog. Tento představitel amerického hlubokého státu tahal od počátku za kratší konec, když skutečně podstatné věci kolem Ukrajiny, včetně aktuálního mírového plánu, měli jiní, především Trumpův důvěrník Witkoff a jeho zeť Kushner. Nejen Evropanům směřovala nedávná výtka viceprezidenta Vance: „Mír nebude nastolen zkrachovalými diplomaty ani politiky žijícími ve svém vlastním vybájeném světě.“ Ale v jakém světě žije ministr Rubio, který si v Ženevě tak rozuměl s Evropany? Soudě podle jeho předchozích výkonů, Rubio nepatří mezi „rozumné lidi žijící v našem reálném světě“, kteří podle viceprezidenta mohu zajistit mír.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!