Ivo Šebestík glosuje prudký pokles veřejné podpory nového prezidenta Francie Emmanuela Macrona. Proč Macron není první a zřejmě ani poslední?
Francouzský malíř slezského původu, Bocian, který prožil ve Francii téměř sedmdesát let svého dlouhého a tvořivého života, mi nejednou vyprávěl o příslovečné vrtkavosti francouzské přízně vůči svým vlastním velkým nebo alespoň domněle velkým osobnostem.
Ve Francii je dost možná snazší, než tomu bývá v jiných zemích, dosáhnout obliby veřejnosti, stát se miláčkem národa, za kterým jde lid úplně spontánně, rád, s odhodláním a často i s láskou. Ovšem, tato obliba národa zpravidla mizí ještě větší rychlostí, než s jakou se vůči té či oné osobě objevila.
Na vlastní kůži se o tom přesvědčila celá řada osobností. Dokonce už i největší národní hrdinka, Jana z Arcu, která uprostřed stoleté války s Anglií vrátila bezradnému králi Karlu VII. čest i korunu, aby ji její krajané vzápětí nechali ve spárech nepřítele (Angličanů a s nimi spojených Burgunďanů) a k potupě celé země byla pak na náměstí jednoho z krásných francouzských měst, Rouenu, upálena jako domnělá kacířka. Teprve ve dvacátém století se katolická církev vzpamatovala a pozvedla nešťastnou Pannu orleánskou na nebesa.
V období jakobínské revoluce se chudina semkla za bonvivánem Dantonem, s potěšením naslouchala plamenným vystoupením Saint-Justovým a četla zanícené články Demoulinsovy, aby následně týž lid přihlížel postupným popravám všech tří proroků nové sociální spravedlnosti.
Zakrátko na to si Francouzi oblíbili největšího parvenu svých dějin, Napoleona Bonaparta, a šli za ním do krvavých bitev, až do jeho porážky u Lipska. Pak nechali odvézt miláčka na Elbu a našli znovu zalíbení v nenáviděných Bourbonech. To když povolali Ludvíka XVIII. zpět na trůn uvolněný po jeho popraveném bratru téhož jména, jen nižší řadové číslice. Leč Napoleon se z Elby nakrátko vrátil a zjistil, že ho jeho Francouzi opět milují. Jejich láska ovšem trvala jen do Waterloo. Ludvík XVIII., který se mezitím cpal v Gentu ústřicemi jako o život, se mohl vrátit zpět do Paříže.
Taktéž maršál Phillipe Pétain by mohl o vrtkavosti svých milých Francouzů povídat, kdyby byl ještě na živu. Byl hrdinou francouzských armád z vítězné první světové války, pak kolaborantem s nacisty a vůdcem loutkového režimu ve Vichy. Připomínal v tom prvním ohledu tak trošičku našeho generála Syrového, jehož jedno oko zakryté páskou v předvečer Mnichova 1938 probouzelo – zcela nedopatřením! – vzpomínku na Jana Žižku, hejtmana husitských vojsk. Po válce byl Pétain odsouzen k trestu smrti, jenž se proměnil v doživotní vězení.
Ovšem také samotný Charles De Gaulle, hrdina protinacistického odboje a jeden z národních osvoboditelů Němci tak ponížené Francie, zažil vrtkavou přízeň Francouzů. Byl opakovaně povoláván do čela země jako pověstný římský konzul a diktátor Cincinnatus, aby zase raději odstupoval a věnoval se sepisování svých slavných Pamětí. (Říman Cincinnatus se ovšem vracel ke svému farmaření, čímž patrně posloužil Kosmovi, jenž studoval na církevní škole v Lutychu, kde se seznámil s římskými letopisci, jako vzor pro mytického Přemysla Oráče.)
Vrtkavost přízně Francouzů ovšem stíhala i další pány Elysejského paláce. Tak Mitterrand byl zprvu obdivován a po odchodu z funkce a zveřejnění některých kompromitujících informací, například o svém válečném působení ve Vichy, ihned náležitě zatracen. Stejně tak francouzský lid očekával, co zemi přinese „malý Belmondo“ či „Petit Nicolas“ (známá postavička z knížek pro děti od dvojice autorů, Sempé a Gosciny), tedy prezident Sarkozy. Nepřinesl – jak už to u současných politiků bývá – nic, a tak se rozčeřená hladina francouzské přízně znovu ustálila v úrovni stojatých vod.
I do Elysejského paláce vstoupil François Holland, politik s obličejem účetního v penzijní pokladně. Hollandův obličej vskutku nezklamal, a snad teprve až tento prezident se mohl pochlubit víceméně setrvalou oblibou Francouzů, téměř od počátku mandátu až do jeho hořkého konce, kdy se jeho preference už nebezpečně blížily nule.
A hle, teprve před stovkou dní, vzešla Francii nová hvězda, stoprocentní produkt nadnárodních i ryze francouzských korporací, Emmanul Macron, tvář à la tabula rasa, vhodná ke vzbuzení nadějí davu. Po povinném období hájení, jež právě Macronovi uplynulo, se ale i na této tabuli začínají objevovat první čárečky školní křídou. A hle, obliba Francouzů začíná klesat.
Ach, ta vrtkavá Francie! Velmi rychle bere své hrdiny na ramena a věnčí jejich hlavy vavříny. Buduje památníky a vztyčuje sochy, aby je vzápětí bořila a nahrazovala jinými. Češi také rádi boří památníky svým hrdinům a „hrdinům“, ale naštěstí nám dlouho trvá, než některý z nich někomu postavíme.
Ilustrační obrázek: Autor – Roboppy at English Wikipedia – Transferred from en.wikipedia to Commons by Pline using CommonsHelper., Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=5011222