Michal Ševčík píše ve své glose o tom, jak se dnes z humoru může rychle stát důkaz politické viny. Stal se i český humor podezřelou disciplínou?
Nevinná fotografie někdy způsobí víc následků v mezilidských vztazích než dlouhá a emotivní politická debata. Stačí jeden snímek z poslanecké sněmovny: ministr Macinka, prezidentský projev Petra Pavla a v ruce staré číslo Rudého práva. Pro mě a většinu mých přátel drobný žert, ten typ českého humoru, kterým si děláme odstup od vlastních dějin a nebereme se tak vážně.
Jenže tentokrát to humor nepřežil, tedy v mojí bublině.
Ve skupině mých starých přátel, která existuje už několik let na Messengeru a kde nikdy nebyla nouze o ostré vtípky na účet a ve jménu diktátorů, politiků i historických postav, jeden z členů naší smyčky odešel. Ne kvůli konkrétnímu sporu týkající se politiky, ale kvůli přesvědčení, že to, co považujeme za ironii, je ve skutečnosti šíření proruských narativů. Prý je z čistého přátelství po celou dobu trpěl, ale nyní nastal čas nás opustit!
Podle tohoto arbitra jsme „umazáni hnojem diktatury“, doslovně cituji. A protože si dovolujeme dělat legraci z celé situace kolem komunistické minulosti pana prezidenta, měli bychom prý mlčet, neboť kdo je potřísněn stejným hnojem, nemá právo soudit (kromě jiného proto, že jsem já konkrétně a jeden další kamarád byli v minulosti členy studentského vlasteneckého spolku a na vandry nosím domovenku ČSLA, což je pro něj v kostce projev tzv. antisystému). A dovolili jsme si navíc v daný moment nedělat legraci z Babiše, který byl u StB (jako by přípravný kurz ZS GŠ ČSLA byl na stejné úrovni jako spolupráce s StB…), což je důkaz našeho jednoznačného příklonu k „hnoji“.
Nejzajímavější na tom ale je jiný paradox. Lidé, které tento pan arbitr označil za šiřitele „proruských narativů“, jsou titíž lidé, kteří např. organizovali humanitární pomoc pro lidi postižené tornádem na jižní Moravě, Srby na Kosovu, vozili jídlo, oblečení a vybavení tam, kde ho bylo potřeba, a to je jen z mnoha příkladů. Ne ideologové. Spíš lidé, kteří věří, že čin a reálná solidarita je důležitější než správná nálepka, za kterou vás v korporátu poplácají po zádech. Tento morální maják, který nás tak spravedlivě odsoudil, sám nikdy nic podobného nedělal, nemluvil s lidmi o životě a jeho těžkostech, nic neorganizoval a na ničem veřejně prospěšném se nepodílel. Zajímal se a zajímá primárně o svoje „břicho“.
A přesto dnes stačí fotografie s novinami, které už dávno neexistují, aby se z ironie stal důkaz politické viny. Možná je to malý příběh. Jeden člověk odejde ze virtuální skupiny. Takové věci se stávají.
Ale něco přece jen vypovídá o dnešní době. Žijeme v čase, kdy se každý symbol bere smrtelně vážně, každý vtip se vykládá jako „narativ“ a ironie přestává být srozumitelná. Humor se zkrátka stal podezřelou disciplínou. Dokud se totiž člověk dokáže smát ideologiím, politikům a jejich symbolům, má nad nimi pořád trochu navrch. Ve chvíli, kdy se z nich stanou posvátná témata, nad nimi už není dovoleno žertovat, začínají znovu získávat absolutní moc. A propos, prý je nám odpuštěno, protože ta „ho…“ nejsou z našich hlav. Tak ufff…