Politolog Vítek Prokop píše o tom, že dnešní dobu charakterizuje zdánlivý oxymóron – švejkovský fašismus. Co znamená, z čeho vyrůstá a kam může vést?

Zní to jako protimluv. Vždyť přece Švejk s předstíranou horlivostí plnil příkazy autorit takovým způsobem, že se vlastně autoritám vysmíval. A fašismus je postaven na autoritě nezpochybnitelné, která vyžaduje poslušnost efektivní, neironickou.

Volím tento výraz z několika důvodů. Za prvé proto, protože sám o sobě dobře vystihuje řadu paradoxních jevů, které můžeme vidět v dnešní společnosti. Za druhé, vzhledem k nefunkčnosti a neschopnosti české státní správy je jasné, že prosazování jakýchkoliv fašistických politik povede v první řadě k tragikomickým situacím vystřiženým jako z Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války. A konečně za třetí, protože jsem přesvědčen, že Marx měl pravdu, když napsal, že historie se opakuje dvakrát – poprvé jako tragédie a podruhé jako fraška. Návrat fašismu tak nevyhnutelně začne jako fraška. Co ale mám konkrétně na mysli, když píši o švejkovském fašismu?

Je to jistý dlouhodobý proces, který stále více vystihuje českou společnost pozdního kapitalismu, kdy se politika oddělila od reality – nejedná se samozřejmě o výsledek náhody či o nějaký omyl. Než řešit skutečné problémy, je pro vládnoucí třídu jednodušší vytvářet problémy falešné. Než si připustit závažnost geopolitických změn, je jednodušší je ignorovat. Jako takový je švejkovský fašismus výsledkem tří navzájem silně provázaných fenoménů.

(1.) Neexistence času

Žijeme ve věčném teď, které se odehrává ve stínu 20. století. Třicet pět let poté, co zde kapitalismus znovu pevně zapustil své kořeny, je obyvatelstvo v časech voleb periodicky strašeno komunistickou hrozbou – a pokaždé to zabere. Zabralo to v roce 2002, kdy mediální hysterie zabránila vzniku vládní dvojkoalice ČSSD a KSČM, a zabralo to v roce 2025, kdy ještě intenzivnější hysterie zabránila volebnímu úspěchu hnutí Stačilo! Každá mladší generace je pak více antikomunistická než ta předchozí. Čím slabší komunistické hnutí je, tím lépe jej dokáží média vylíčit jako větší a zákeřnější hrozbu. Ovšem kdo jsou to ti komunisté?

Komunistou je pro ty u moci každý, kdo se opováží zpochybnit stávající majetkové pořádky. A je jedno, jestli jde jen o zajištění obědů zdarma na školách pro děti z chudých rodin, anebo o vyvlastňování prázdných investičních bytů. Vládnoucí třída má na paměti Marxova slova o tom, že: „Komunismus pro nás není stav, který má být zaveden, ideál, podle něhož se má skutečnost řídit. Nazýváme komunismem skutečné hnutí, které ruší nynější stav věcí.“ A tak je každý, kdo se pokouší o jakékoliv prolomení stávajícího politického bezčasí, okamžitě onálepkován a patřičně dehonestován. Republika mezitím stagnuje. Plánováním čehokoliv se opovrhuje a výsledkem je akorát nehorázné plýtvání veřejnými prostředky či rovnou špatně skryté rozkrádání – notoricky na Ministerstvu obrany, či zdravotnictví.

Změny jakéhokoliv charakteru jsou mírné a vždy náchylné k okamžitému zvrácení. A tak zavádíme EET, rušíme EET a znovu zavádíme EET. Neustálé řešení minulosti (například kdo v daný moment z prominentních politiků byl či nebyl agentem StB) má za cíl odvést pozornost od faktu, že stávající systém nenabízí jakoukoliv sdílenou vizi budoucnosti. Dohánění Západu se jeví po všech těch letech už jen jako vzdálená iluze a strašení Ruskem/autoritáři/populisty má do sdílené vize hodně daleko.

Guy Debord ve své Společnosti spektáklu považoval takové bezčasí za rys totalitně-byrokratické společnosti, viz jeho teze 108, kde mimo jiné píše: „Cenou za toto oproštění od veškeré dějinné reality je však ztráta jakéhokoliv vztahu k rozumu, jenž je pro historickou kapitalistickou společnost nepostradatelný.“ Přestože by se s Debordem dalo o mnoha tezích v jeho knize polemizovat, jeho popis iracionality ve fašismu nachází oporu i ve zcela odlišném uvažování bolševického revolucionáře N. I. Bucharina. V tezi 109 Debord tvrdí, že: „Fašismus byl extrémní obranou buržoazní ekonomiky ohrožené krizí a proletářským rozvratem, byl to výjimečný stav uvnitř kapitalistické společnosti, jímž se tato společnost zachraňuje a vytváří si jakousi prvotní, naléhavou racionalizaci tím, že umožňuje státu výrazně zasahovat do svého řízení. Taková racionalita je však sama zatížena bezbřehou iracionalitou svých prostředků.“ Bucharin ve svém článku Krize buržoazní kultury identifikuje „intimní stránku fašistické ideologie“, když popisuje několik na sebe navázaných krizí, mezi něž řadí i krizi v racionálním myšlení.

Bucharin pak píše: „Zklamání z účelnosti technického pokroku nevyhnutelně vedlo ke zklamání ohledně síly racionálního myšlení… Věda a racionální myšlení jsou nahrazovány teologickou a teleologickou metafyzikou, mystickými bláboly, divokými „intuicemi“, okultismem, telepatií, astrologií atd. Obsah nové literatury je jednoduše neuvěřitelný: vitalismus a Jeansův „matematický bůh“ jsou neškodné hračky ve srovnání se scholastickými a mystickými nesmysly, které se dnes tisknou v kapitalistických zemích. Opravdu se zdá, jako by se po povrchu primitivní Země znovu začali plazit těžcí obří ještěři [.]“ Pokud něco tři jevy švejkovského fašismu navzájem propojuje, pak je to právě iracionalita.

(2.) Neexistence politiky

Co je to politika? Jedna z klasických definic tvrdí, že: „politika je to, co rozhodne, kdo dostane co, kdy a jak.“ Jinými slovy je politika vždy založena na souboji kolektivních zájmů týkajících se správy veřejných věcí. A různé skupiny mají různé zájmy. Ovšem stávající režim je založen na popírání tohoto jednoduchého faktu. Politika není ve švejkovském fašismu o zájmech, ale o morálce. A morální je to, co určí ideologické aparáty režimu. Vzpomeňme si na Václava Havla, který sametovou revoluci popsal jako „boj proti špíně“. Tento boj proti špíně vytvořil jednu z nejnerovnějších společností v Evropě a stát ovládaný zákulisními korupčními silami.

Jak poznáme dobrý politický systém? Podle toho, jak dokáže řešit problémy, kterým čelí. Na první plzeňské socialistické konferenci jsem identifikoval tři závažné strukturální krize, kterým jako společnost čelíme: nedostupné bydlení, stárnoucí populace a chronicky nízké mzdy. Stávající režim uznává existenci všech tří krizí a na žádnou z nich nenabízí jediné použitelné řešení. Odvádění pozornosti od těchto krizí probíhá skrz neustále divadlo performativní morality. Lidé musí neustále dokazovat svoji morálnost (odsoudil jsi Hamás/Putina/Babiše?) Jakýkoliv názor, který nezapadá do zaběhlých škatulek povoleného myšlení je ihned označen jako nemorální. Jsou to ti „slušní a úspěšní“, kteří podporují „ty správné politické strany.“ Jsou to ti „normální a poctiví“ co podporují „ty správné politické strany.“

Politika díky zaměření na osobnosti, a nikoliv na myšlenky, připomíná souboj dvou wrestlerů v bahně. Je to Zeman vs. Klaus, Paroubek vs. Topolánek, Babiš vs. Fiala. A vy si vyberte wrestlera, kterému začněte fandit. Hlavní je, abyste zůstali pouhým pasivním divákem a ignorovali skutečné mocenské struktury a organizace.  Tváře zápasníků se sice v čase mění, ale neschopnost cokoliv řešit je konstantní.

Stávající systém o sobě tvrdí, že je to systém liberálně-demokratický. Jenže není ve výsledku ani liberální a ani demokratický. Stále častěji zaznívají skryté variace na jakobínské heslo: „žádnou svobodu pro nepřátele svobody!“ A tak přichází zákaz propagace komunismu, zákon o činnosti pro cizí moc, vypínání nepohodlných webů, předvolání k policii, trestní oznámení a tak dále. Pluralita názorů, která má být v DNA liberalismu, je neustále uměle omezována díky práci nejrůznějších markeťáků, spin-doktorů a rádoby novinářů. Proto taky parlament ovládají pouhé variace na ODS. ODS, co chodí do kostela (KDU-ČSL), ODS co má ráda euro (TOP 09), liberální ODS (STAN a Piráti), nacionalistická ODS (SPD a spol), klausovská ODS (Motoristé) a konečně méně asociální ODS (hnutí ANO).

Ovšem kdo určí, co je to svoboda a kdo jsou její nepřátelé? Nebojte se, oligarchové mají odpověď na všechno. Skrz pavučinu svých médií určují, jaké informace smíme a nesmíme vidět, určují skrz lobbing, jak má vypadat naše zahraniční politika a jaký sociální systém máme mít. Miliardář má 4000krát větší pravděpodobnost, že se stane politikem než běžný člověk. Jen další důkaz toho, že autentická demokracie a kapitalismus jsou nekompatibilní.

(3.) Neexistence imaginace

Fakt, že režim nahlíží na vše optikou minulosti, a že politiku redukuje na divadlo moralizování, vytváří obzvláště smrtící koktejl ve vztahu k zahraniční politice. Vládnoucí třída tak na dění v mezinárodním prostoru nahlíží prizmatem studené války se zjednodušením na tábor dobra (Západ) a tábor zla (cokoliv dalšího). Výsledkem je tak absolutní neschopnost reagovat na probíhající změny. Diskuze o dvourychlostní Evropské unii? Nebudeme diskutovat a budeme doufat, že se tak nestane. Stále agresivnější chování našeho hlavního spojence? Budeme podporovat nehledě na následky, jaké to pro nás bude mít v jiných částech světa.

Nelze strčit hlavu do písku a tvářit se, že jsou stále devadesáté či nulté roky. Euroatlantismus je po smrti a jeho mrtvola už začíná pěkně smrdět. Světoví politici se už nenamáhají popírat, že liberální řád založený na pravidlech byl jen prázdný slogan, a že účelem NATO je jen projektovat americkou vojenskou sílu.

Česká republika je dítětem globalizace. Instituce státu byly utvářeny v 90. letech s explicitním záměrem se co nejvíce integrovat do nadnárodních organizací, zákony byly formovány s cílem umožnit co nejhladší proudy investic. Lokální události mají globální dopady, nelze proto čekat, že geopolitické změny dneška naši republiku nijak neovlivní. Jako už tolikrát v historii proces internacionalizace je střídán svým protikladem. Mluví se o zkracování dodavatelských řetězců, strategické autonomii a opět se stále častěji zmiňuje důležitost suverenity států. Podobný stav následoval po první světové válce a velké hospodářské krizi. Dialektici ví, že to je normální. Jenže ti, co nám vládnou dialektiky nejsou. Vidí, že všechny pilíře jejich víry se hroutí. A jejich řešení? Dělají vše pro to, aby nemuseli dělat vůbec nic.

Stávající krize je jen odrazem krize imaginace těch u moci. Všechna pověstná vejce umístila česká vládnoucí třída do jednoho košíku. Česká republika to je přece závislost na nadnárodních korporacích, to je slepá poslušnost vůči zahraniční politice Washingtonu a je to snaha být v bruselských regulacích papežštější než papež. Alternativa k tomuto stavu? Neexistuje a kdyby existovala tak bude nemorální… A je to právě tato omezenost vládnoucí třídy, tento nedostatek nových myšlenek, který způsobí zkázu tohoto režimu.

 Fašismus jako kapitalismus v úpadku

Co je to fašismus? Kapitalismus v úpadku. Současný režim je jednoznačně kapitalistický a nepopiratelně začíná utahovat šrouby v reakci na svoji absolutní neschopnost reagovat na problémy. Čím více se bude prohlubovat propast mezi realitou a politikou, tím bude švejkovský fašismus nabývat na síle. Bude potřeba více represivních nástrojů (fašismus) za účelem zamaskování narůstající neschopnosti reagovat na krize a z ní pramenící tragikomičnosti (situace jako ze Švejka). Podívejme se třeba na nedávné zapálení zbrojovky v Pardubicích. Policie bleskurychle začala zatýkat podezřelé a média spustila hysterickou kampaň o „levicových teroristech.“ A pak se ukáže, že oba zadržení jsou obviněni pouze na základě nepřímých důkazů, mezi něž policie řadí i to, koho jeden z obviněných sleduje na sociální síti Instagram. Do toho si připočtěme prapodivnou umanutost části mediální scény, které se snažila a snaží v celém případě najít jakousi ruskou stopu. Nebyl bych tak vůbec překvapen, pokud by začaly na policejní stanice chodit varovné příkazy o tom, jak postup ruských vojsk na Ukrajině umožnil: „ruským vyzvědačům, při pohyblivosti fronty, vniknutí hlouběji do území našeho mocnářství, zejména do Slezska i Moravy, odkud dle důvěrných zpráv velké množství ruských vyzvědačů odebralo se do Čech. Je zjištěno, že mezi nimi jest mnoho ruských Čechů, vychovaných ve vysokých štábních vojenských školách Ruska, kteří ovládajíce dokonale český jazyk, jeví se býti zvláště nebezpečnými vyzvědači, neboť oni mohou a jistě provedou i mezi českým obyvatelstvem velezrádnou propagandu.“ Nezbývá než doufat pro blaho naší země, že pohotové strážmistry nemají jen v Pardubicích a Putimi!

Oproti hloupým diktaturám minulosti je stávající režim prohnanější, protože přišel na ten správný poměr mezi měkkou a tvrdou silou. Represe budou dopadat jen cíleně na některá vybraná individua. Ti, co by se chtěli zajímat o správu věcí veřejných, budou ve většině případů pohlceni masovými kampaněmi mediální hysterie – vyplýtvají svoje síly buď na jejich podpoře anebo na jejich kritice. A zbytek populace mezitím bude udržen ve stavu politické neaktivity skrz kulturu konzumu.

Samozřejmě tento stav nepůjde udržet věčně. Kumulace selhání si změnu vynutí. Kulturu konzumu může snadno ukončit významné narušení dodavatelského řetězce způsobeného další krizí či válkou v některém z klíčových světových regionů. Moralizační divadlo se pak může rychle omrzet. Ovšem co stávající režim nahradí? Lze si velmi snadno představit, že po desítkách let podobného společenského nevývoje vedeného různými antiosobnostmi nakonec fašistická složka převáží a my, bez toho, aniž bychom si to uvědomili jako náměsíčníci pomalu, ale jistě nakráčíme od tohoto fašismu švejkujícího k fašismu plnohodnotnému.

Všimněme si například perverzní fascinace, kterou naši „demokraté“ mají, pokud jde o praktiky totalitních režimů. Nejradši by sami tyto praktiky ve svém svatém boji za liberální demokracii napodobili. Ústav pro studium totalitních režimů tak zakazuje nepohodlné učebnice, vyhazuje nepohodlné odborníky a uměle omezuje svobodnou debatu. Tito „liberální demokraté“ nemají problém psát o potřebě „věšet komunisty” a snít o tom, jak bude určitým skupinám obyvatelstva odebráno volební právo (tradičně doufají v to, že volit nebudou moct senioři a lidé bez vysokoškolského vzdělání). O demokracii pak mluví jen tehdy, když nevyhrávají ve volbách jejich oblíbené politické strany.

Jisté je, že nový plnohodnotný fašismus nebude ve svoji „image“ příliš připomínat fašismus starý. Holinky a hnědé košile nahradí polobotky a luxusní obleky. Už to nebude o „krvi a vlasti“, ale o „efektivitě a elitách“. USA je nejrozvinutější kapitalistický stát světa a jeho stávající úpadek, tak představuje echo naší vlastní budoucnosti. Softwarový inženýr Curtis Yarvin si už v roce 2007 vytyčil za cíl stvořit novou ideologii. A vzhledem ke svému vlivu na amerického viceprezidenta J.D. Vance či miliardáře Petra Thiela v tom rozhodně uspěl. Yarvin tvrdí, že: „Podstata jakékoli reakce 21. století spočívá v jednotě… moderního inženýrského myšlení a velkého historického dědictví antického, klasického a viktoriánského před-demokratického myšlení…Jakmile budou ty mizerné vlády, které jsme zdědili z historie, rozdrceny, měly by být nahrazeny globální pavučinou… suverénních a nezávislých mini-států, z nichž každý bude spravován vlastní akciovou společností.“

Tyto korporátní státy řízené vybranými skupinami akcionářů (ti vzdělaní a úspěšní) budou moct dle Yarvina na svoji obranu využít jakoukoliv sílu. Potřebnou potravu pro masy v podobě snadno stravitelné nenávistné propagandy pak poskytuje v USA nedávno vydaná kniha Nelidé. Nelidé jsou dle autorů knihy komunisté a komunisty jsou podle nich všichni, kdo mají: „přetrvávající, věčnou nelidskou posedlost otřepanými sociálně-politickými cíli, jako jsou „spravedlnost“ a „rovnost“.“ Zde opět stojí za to se vrátit k Bucharinovi. Ten rozpoznával fašismus i jako projev krize liberálního a křesťanského humanismu, a tak i krize v ideji formální rovnosti. Bucharin v roce 1934 píše: „Z úplných zapadlých koutů reakce – od Josepha de Maistra a spol. – byla vylovena myšlenka hierarchie – věčné hierarchie – nikoli jako dočasného historického jevu, ale jako obecného a univerzálního zákona přírody… Hitler hovoří otevřeně a jasně o vládě aristokratické ideje v přírodě i ve společnosti… Myšlenka formální rovnosti se zhroutila po celé linii. Na praporech buržoazie nyní stojí heslo: Hierarchie (čti: vláda kapitálu).“ Vzpomeňme si na Jordana Petersona a jeho obhajobu jakékoliv hierarchie jako přirozené. Yarvin a jeho ideologičtí souputníci nabízejí myšlenkovou konstrukci, kterou bude moct za svůj domov označit jak univerzitní liberální-demokrat, co chce věšet komunisty, tak i mladý člověk posedlý vizí nezadržitelného vzestupu po hierarchické struktuře společnosti, proslavené díky frázi „dělat kariéru“.

Problémem je, že nic z toho, co v tomto textu popisuji, není ničím novým, a to ani ve vztahu k naší vlastní zemi. Podívejme se například do knihy Michaela Hausera Kapitalismus jako zombie z roku 2012. I zde najdeme varování před fašizací společnosti a i zde je obsažena kritika politiky oddělené od reality. Například v textu Paroubek v říši fantasmatu, kde Hauser reaguje na nechvalně známý vajíčkový útok na bývalého premiéra: „Významem politického fantasmatu je, že organizuje slast neboli vytváří ucelené politické vnímání. Paroubek se stal centrem vnímání a kolem něho obíhaly všechny ostatní problémy. Fantasma tedy není jenom mediální obraz mezi jinými obrazy, nýbrž působí v hlubších psychických vrstvách, které je obtížné mít pod kontrolou… Fantasma Paroubka vytvořené společným úsilím pravicových stran, hlavních médií a tzv. odborných expertů byl útvar, který v lidech probouzel nutkavý pocit, že Paroubek krade jejich slast tím, že nás chce vrátit do reálsocialismu a připravit nás o to, co máme rádi… Každý, kdo diskutoval o politice s voličem pravice, většinou zjistil, že u něj fantasma převládlo nad racionalitou i nad jeho zájmy.“ Něco podobného se i nyní děje v USA okolo Donalda Trumpa. Trump je zcela jiný politik, než byl Paroubek, ovšem anti-trumpovská opozice postupuje podobně jako pravicové síly postupovaly proti Paroubkovi – podobně škodlivým a nesmyslným způsobem.

Opozice se snaží vylíčit Trumpa jako někoho, kdo chce běžným Američanům „ukrást“ jejich slast. A tak metody protestu amerických anti-trumpovců zahrnují interpretativní tance či účast na pokojných demonstracích v převlecích za žáby a dinosaury. Není třeba zde rozebírat proč nic z toho není efektivní formou protestu, která by šla ke kořenům, z nichž Trumpovo hnutí vzešlo. Stejně jako házením vajíček ani toto není způsob, jak dělat politiku. Debord by řekl, že výsledkem takových akcí je akorát reprodukce spektáklu. Tuto vládu obrazu nad realitou považoval za přirozený produkt moderní kapitalistické společnosti. Jediným způsobem, jak porazit spektákl, tak může být zničení kapitalismu jako takového. Ostatně oddělení politiky od reality je jen logickým důsledkem kapitalismu, který se snaží oddělit politiku od ekonomiky a ekonomiku líčit jako svébytnou sféru, kde se věci dějí přirozeně a jakékoliv politické zásahy jsou jen na škodu.

Jak dál?

Nástrojů popisu stoupající společenské iracionality máme více než dost – Debord nebyl v tomto ani první a ani poslední, ponechme stranou jejich různou přesnost a výstižnost, co totiž zoufale chybí jsou nástroje ryze praktického každodenního odporu. Co zmůžeme proti bohatství oligarchie, proti vlivu masmédií a proti síle represivních složek? Protože jsem byl s touto otázkou konfrontován již při kampani do loňských sněmovních voleb, tak si dovolím poskytnout jednu skromnou odpověď, kterou jsem dával na svých mítincích. Uvádím ji zde s plným vědomím toho, že mnohé asi neuspokojí, je ale rozhodně smysluplnější než nedělat nic či se účastnit jednorázových protestů, co rychle vyšumí.

V knize Komunální přepych je počátek pařížské komuny vystopován k velkému množství klubů a schůzí, které na konci druhého císařství vznikly. Cenzura neumožňovala na nich kritizovat císaře či vládu, ale zato bylo možné třeba kritizovat soukromé vlastnictví výrobních prostředků. Špatně nastavená cenzura tak umožnila, aby diskuze neprobíhala o bulvární pěně dní, ale aby šla k jádru problému – abych parafrázoval Hausera, přímo do mocensko-ekonomického prostoru. Na těchto setkáních si lidé mohli normálně z očí do očí vyříkat závažné problémy své doby. Bez neosobní komunikace na dálku (ve své době dopisy, dnes elektronická komunikace) mohli se navzájem poznat a lépe pochopit jak sebe, tak své okolí. Jak mi při kampani řekl jeden člen KSČM: „Pokud se nesetkáváme, tak skutečně nežijeme!“ Musí proto vznikat ostrůvky pozitivní deviace, komunity v pravém slova smyslu, které umožní normální lidskou diskuzi, jež poukáže na architekturu moci v tomto systému. Tyto komunity budou působit jako žíravina vůči stávající moci a zároveň jako stavební kameny systému nového, kde na prvním místě nebudou astronomické zisky menšiny, ale naplnění lidských potřeb většiny. Je potřeba zkrátka nejdříve porazit neoliberální samotu – tu představu, že nic jako společnost neexistuje a člověk je v konstantním boji všech proti všem.

Tam, kde systém hlásá válku (mladí proti starým, města proti venkovu), tam komunity musí budovat mosty. Tam, kde systém šíří nevědění, musí komunity pěstovat kritické myšlení a politickou imaginaci. Možná mnozí z vás už ví o nějaké takové komunitě, která ve vašem okolí vzniká. Já sám se svým spolkem VIZE moderní společnosti se snažím jednu takovou vytvořit. A pokud ve svém okolí o žádné takové organizaci nevíte, pak je možná nejvyšší čas, abyste se ji vy sami zkusili založit. Zní to naivně? Možná, jenže právě tímto skromným způsobem začínalo i největší náboženství dneška – křesťanství.