V novém seriálu se historik Jiří Malínský věnuje osobnosti a kariéře českoněmeckého politika a spoluzakladatele KSČ Karla Kreibicha (1883–1966).
Životopisný náčrt
Pod touto přezdívkou byl během prvých let své profesionální politické činnosti znám v severočeském německočeském pohraničí potomek cvikovské sociálně demokratické dělnické rodiny, spoluzakladatel KSČ Karl Kreibich (1883–1966). Byl to sukovitý člen této politické strany; obdobně se choval, jak naznačuje i jeho přezdívka, také již během svého sociálně demokratického období. Poměrně vydatně byl činný i literárně a novinářsky. Jádrem jeho literární pozůstalosti je vzpomínková kniha Těsný domov–širý svět. Poprvé vyšla až dva roky po Kreibichově smrti v tehdy libereckém Severočeském nakladatelství v roce 1968; podruhé v edici EGO Nakladatelství Lidových novin po 55 letech r. 2023.
Toto druhé vydání vzniklo ne zcela obvyklou cestou: mladý historik Jakub Vrba s rukopisem své edice-antologie z textů spoluzakladatele KSČ navštívil Masarykův ústav AV ČR, aby, získav si podporu jeho bývalého ředitele dr. Luboše Velka, PhD., a přispění dr. Josefa Tomeše, PhD., po jejím několikerém přepracování dospěl ke knižnímu vydání svého projektu v prestižní edici EGO Nakladatelství Lidové noviny. Výsledkem plodných připomínek především pracovníků Masarykova ústavu byl zrod podrobné, dnes vlastně až objevné životopisné studie Kar(e)l Kreibich mezi těsným domovem a širým světem (s. 7–58), na kterou navazuje text hlavního dokumentu, Kreibichových vzpomínek (s. 59–322). Bezprostředně na text vzpomínek navazuje oddíl Posudky a dopisy k vydání memoárů (s. 323–350). Nato následuje druhá část Kreibichových resumujících textů, jež tvoří dvě části. První dvě (s. 372–380) jsou věnovány vzpomínkovým textům evokujícím jeho počáteční pobyt v exilu od podzimu 1938 d konce června 1939; dále pokračuje jeho pobytem v koncentračním anglickém táboře (červenec 1940–září 1941), třetí (s. 381–384) se věnuje Kreibichovu počínání v exilovém západním prozatímním státním zřízení. Poslední – co do sledu, nikoliv co do významu – je oddíl Kreibichových textů nazvaný výmluvně Hroutící se stalinismus (s. 385–429). Poněkud stranou zůstává další drobný oddíl Korespondence s rodinou (s. 351–371), jenž má převážně důvěrně rodinný ráz.
Vrbova úvodní kreibichovská životopisná stať je v mnohém ohledu závislá na Kreibichově autobiografii a archivní pozůstalosti. Ilustruje pozoruhodnou okolnost: socialistické (a posléze komunistické) přesvědčení protagonistových rodičů stejně jako skutečnost, že první Kreibichova manželka Olga byla dcerou jednoho z členů užšího vedení liberecké sociální demokracie schwarzovské éry Wilhelma Kiesewettra (1853–1925), poslance říšské rady a senátora prvorepublikového Národního shromáždění. Z autopsie Kreibich poznal doznívající polokonspirativní metody politické práce v skromných měřítcích cvikovského městečka, ale odnesl si i osobní zážitky z cvikovské návštěvy protagonistů austroněmecké sociální demokracie Adelheid Poppové-Dvorsch(ř)akové (1869–1939) a dr. Viktora Adlera (1852–1918). Vůdčím dokumentem Kreibichovy mladosti byl Marxův a Engelsův Manifest komunistické strany.
Poměrně záhy byl konfrontován i s českým jazykovým prostředím; tuto jeho kulturní vazbu posílil vedle blízkosti někdejšího podještědského českého jazykového poloostrova kolem Českého Dubu i roční pobyt v Nymburce na handlu (čeští Němci používali dobový obrat ins Tschechische). Zájem o české prostředí v něm vyvolal sklon k jeho hlubšímu poznání a bez nadsázky lze říci, že i pozitivní, byť kritickou náklonnost. Další kapitoly Kreibichova formativního věku podmíněné sociálním vzestupem jeho rodičů (matka se stala živnostenskou obchodnicí, Kreibichovi si ve Cvikově postavili svůj dům) – studia v Ústí nad Labem, „lepší“ úřednická a později i novinářská práce a soustavné agitační působení – dotvořily jeho profil a pevně ho zakotvily v dobovém socialistickém prostředí. Současně se stal zakládajícím členem sociálně demokratického mládežnického hnutí.
Vedoucí osobnost první (předválečné) i druhé (poválečné) levicové (levé) liberecké austroněmecké sociální demokracie byla vtažena do první světové války mj. pro své protiválečné vystupování na dolnorůžodolském-libereckém obecním zastupitelstvu. (Nieder-Rosenthal, Růžodol I). Převratné události druhé poloviny desátých let vedly po 28. říjnu 1918 v Kreibichově dlouhém životě k řadě událostí, jež rezonovaly i po desetiletích. Nástupce někdejšího Freigeistu (Volného ducha) – Vorwärts a s ním i Kreibich sám – se stali účastni tohoto nepřehledného ruchu: „Česká republika a její přespříliš horliví obránci na sebe uvalili těžkou krvavou vinu a německé třídně uvědomělé dělnictvo v německých a Čechy násilně obsazených územích to této ‚republice‘ a jejím vládcům nikdy nezapomene,“ (s. 26); v této souvislosti se mluvilo o tak řečených Märzgefallene (březnových padlých); byl to jeden ze stavebních kamenů budoucí šovinistické sudetistické německočeské identity. Této lidsky pochopitelné nostalgie se Kreibich zcela nezbavil až do konce života.
Sociálně vyhrocená situace prvních měsíců republiky „obohacená“ o poválečnou přechodovou hospodářskou krizi spěla velmi rychle ke svému vyvrcholení na konci roku 1920. Liberecká levice se přetvořila v březnu 1921 v Německou komunistickou stranu v Československu – Německé oddělení KSČ; průvodním jevem těchto snah – upozorňuje Vrba – bylo vydání v té době zcela neznámé Marxovy klíčové studie Kritika gothajského programu (1875, 1891). Proslulým Leninovým výrokem na III. kongresu Kominterny v létě 1921 se Vrba dostal k závěrečným stránkám Kreibichovy autobiografie. Ze svého počátečního levičáctví postupně střízlivěl; v polovině dvacátých let se se svým někdejším oponentem a pozdějším přítelem dr. Bohumírem Šmeralem (1881–1941) a budoucím pátým československým prezidentem Antonínem Zápotockým (1884–1957) stal spoluztělesnitelem vnitrostranické tzv. historické pravice.
Následujících sedm let strávil v SSSR (1925/26–1933), kde pracoval jako editor spisů marxistických klasiků. Během těchto let dále krystaloval Kreibichův osobitý vyhraněný vztah k češství. V jeho textech z té doby se profilovala národnostní otázka a také pojetí a obsah rodící se menšinové politiky. Odráželo se v tom i úsilí Komunistické internacionály o následné opakované prosazení-vyvolání potlačené poválečné revoluční vlny. V druhé polovině dvacátých let postupně ztrácel své vedoucí postavení; neobstál v náporu první vlny stalinizace-bolševizace (dogmatizace, sektářství) hnutí. Bylo příznačné, že se stavěl kriticky k nastupující vlně tzv. karlínských kluků; nazval je ironicky kotoučovými tiskovými stroji na produkci tezí. V Moskvě se narodila i jeho vnučka.
Epizodičnost jeho občasných pobytů v Praze nezlomilo ani konání V. sjezdu KSČ v únoru 1929; byl totiž „ještě“ stále bolševizačně nespolehlivý. Do ČSR se vrátil až r. 1933. Ve spisku Špioni a spiklenci (Spione und Verschwörer) varoval roku 1935 před nacistickou špionáží; naopak hájil už tehdy neobhajitelnou integritu tak řečených moskevských procesů. Bylo příznačné, že historická komponenta hrála v jeho publicistické a agitační činnosti významnou úlohu. Roku 1935 byl zvolen senátorem Národního shromáždění.
VII. kongres Třetí internacionály nastolil politiku lidové fronty, která přesahovala užší rámec komunistického socialistického dělnického hnutí a byla připravena kooperovat i s představiteli humanistických demokratů (politickým levým středem a středem a za určitých okolností i s demokratickou pravicí). Kreibich jako senátor tento kurs plně sdílel; jeho posuzování Masarykovy osobnosti tím bylo viditelně poznamenáno. V tomto duchu si také osvojil husitskou reformaci se zdůrazněním výrazného podílu českých Němců na ní. Tento posun ilustrovala také, jak Vrba upozorňuje, i jeho dobová brožura 60 let dělnického hnutí. Není bez zajímavosti, že r. 1938 byl Kreibich žalován Henleinem. Toto období života měnícího se Kreibichova postoje se uzavřelo na konci září 1938 jeho veřejnými prodemokratickými vystoupeními v Chebu (Eger) a Chomutově (Kommotau).
Zvratková „dynamika“ pomnichovského Československa přiměla Kreibicha k rozhodnému postupu: ještě před vánocemi 1938 odcestoval do Londýna. Jeho dcera Ilse skončila v nacistickém koncentračním táboře, syn Walter se stal vojákem wehrmacht. Byl postižen těžkými válečnými ztrátami: r. 1940 zesnula jeho matka, r. 1944 se oběsila ve Francii jeho druhá partnerka. Ve Spojeném království byl členem 700hlavého německočeskoslovenského exilu. Byl i u základu Sudetoněmeckého antifašistického výboru spolu s komunisty, levicí DSAP kolem Josefa Zinnera (1894–1961) i skupiny funkcionářů někdejších německočeských pokrokovců (DDFP) reprezentované Alfredem Peresem (1899–1989) a exilových německých umělců. Dopisoval i do časopisu Einheit. Složitěji se vyvíjel jeho vztah k transferu; již v roce 1945 však zveřejnil svou stať s jednoznačně výmluvným názvem Konec sudetského němectví. V tomto ohledu však byl mezi českými a slovenskými Němci ve výrazné menšině.
Jeho velmi rezervovaný vztah k tzv. sudetoněmecké identitě ho provázel až do konce života. V složité společenské situaci přechodné Třetí republiky – tady je nutné odmítnout některá východiska Vrbových náhledů jako metodologicky pochybená (s. 46–47) – byl KK konfrontován s potížemi své vlastní rodiny (syn Walter, pracovnice libereckého župního úřadu vnučka Ilsa, švagr Emil Kiesewetter). Zaměňovat důsledky přechodného období mezi zánikem nacistické a postupným vytvářením československé veřejné správy zejména v pohraničních územích s českým a slovenským zdivočelým revanšem ovšem možné není. Československo v tomto ohledu sdílelo lidsky pochopitelné osudy a činy dalších okupovaných evropských zemí (Belgie, Nizozemí, Rakousko, Francie, Norsko, Jugoslávie, Polsko, Itálie ad.).
Po svém návratu do ČSR se KK na základě doporučení KSČ přihlásil k české národnosti. Roku 1947 se oženil se svou druhou ženou Marie Charlotte Kohnovou, německočeskou členkou KSČ od r. 1931 židovského původu. Omezování aktivit zůstávajících československých Němců Kreibichovi nepřekáželo v jeho profesionální novinářské a publicistické činnosti. Únor 1948 považoval za vítězství celé země. Opatrnost vůči německé menšině postupně slábla: roku 1954 vstoupili do budovy Národního shromáždění tři poslanci německé národnosti. Do užšího vedení strany se dostal Bruno Köhler a začal vycházet časopis Aufbau und Frieden (Budování a mír). Penzionovaný Kreibich se stal pedagogem Vysoké školy politických a hospodářských věd (1947). Na podzim 1948 byl zvolen předsedou Svazu československo-izraelského přátelství. V letech 1950–1952 byl velvyslancem v Moskvě.
Latentní antijudaismus (antisemitismus) té doby vedl k jeho odvolání z této funkce. Běsnění první poloviny padesátých let, doprovázené řadou politických – i hrdelních – procesů přerůstalo do českého šovinismu; jako charakteristický detail doby uvádí Vrba citát z dobového Olbrachtova článku v přímé vazbě na zločinecký proces Slánského a spol. v Rudém právu: „Slyšíme jejich příšernou češtinu a na většině z nich poznáváme, že i když česky vypovídají, čeština že jejich rodným jazykem není.“ (s. 52) Kritický leninský komunista Kreibich byl zprvu přesvědčen o nesporné legitimitě politických procesů; příval dalších dodatečných informací, násobený jeho osobními prožitky a zkušenostmi, toto jeho výchozí stanovisko však radikálně změnil.
Je paradoxní, že jeho „probuditelem“ byl shodou náhod stalinistický komunista Walter Ulbricht (1893–1973); osobní podlehnutí stalinistické lži bylo pro něj výsostnou otázkou mravní. Vyjádřil se k tomu ve svém dopise prezidentu Zápotockému z 3. února 1955: „Musel jsem to udělat, pronásledovalo mě to dnem i nocí. Nemohu mít čisté svědomí, dokud se nezbavím této povinnosti. Jako jeden z nejstarších členů strany, jako občan lidově demokratického státu těžce snáším spoluzodpovědnost za stranu, za režim. Stále se ptám: Co jsem dělal, abych něčemu takovému zabránil? Nedělal jsem nic.“ (s. 53) To zpětně stárnoucího spoluzakladatele KSČ vedlo zpětně až k doceňování nesporných demokratických předností První republiky. Odpověď na sebe nenechala čekat: už v roce 1953 tlumočil Bruno Köhler (1900–1989) Kreibichovým zákaz styků s dcerou a zetěm (někdejším karlínským klukem Jaromírem Dolanským, 1895–1973) a r. 1957 byla jeho třetí choť Marie Charlotte vyloučena po 26 letech členství ze strany (KSČ). Naopak r. 1955 mu byl prezidentem Zápotockým udělen Řád republiky.
Karl Kreibich, tento leninský stranický disident, zemřel 2. srpna 1966. Hrubý náčrt jeho nejednoznačného, ale plně integritního života je současně významným průvodcem po československých dějinách 20. století. Na jeho pohřbu promluvil Paul-Pavel Reimann (1902–1976), kondolenční dopis poslal i docent Ján Mlynárik (1933–2012). Roku 1968 byly, jak jsem již uvedl, vydány Kreibichovy vzpomínky a v časopise Student byl Emanuelem Pluhařem a Petrem Feldsteinem po dohodě s Kreibichovou vdovou zveřejněn Kreibichův text z padesátých let J’accuse, v němž ostře protestoval proti zločineckým politickým procesům padesátých let. Spolu se Šmeralem byl tak historiky Vladimírem Dubským (nar. 1930), Zdeňkem Kárníkem (1931–2011) a Miroslavem Klírem (1920–1976) Karl Kreibich po právu představen jako další ze (před)symbolů Ledna 1968.
Pokračování příště