Ivo Šebestík ve své eseji ukazuje na to, že Evropané se už dlouho a napříč staletími snaží poněkud manicky vyvážet svoje hodnoty. Jenže jejich univerzální platnost i uplatnění mělo vždy nějaký ten „háček“.

Dějiny se nikdy neopakují v podobě periodických návratů stejných událostí. Nicméně, jistá forma „opakování“ se v nich přesto objevuje. Pochází z určitých modelů, které se „osvědčily“ při řešení jednoho z klíčových faktorů lidské existence, kterým je boj o něco či proti něčemu.

Je-li vesmíru vlastní pohyb, při kterém dochází ke srážkám těles, pak v případě lidí je tento pohyb veden trajektoriemi, které právě tak směřují ke střetům. Lidé, jako všichni z hlediska nervové soustavy rozvinutější živočichové, myslí především na sebe a na své nejbližší. V tvrdých životních podmínkách hledají pro sebe ty nejpříznivější. Proč ne, je to docela logické. Jenže potravy, životního prostoru, hodností, poct a hierarchických stupňů vedoucích k maximálnímu sebeuspokojení (i zvířata si potrpí na hierarchii) bývá na Zemi vždy příliš málo vzhledem k množství lidí. A navíc co možná největší míra nerovného rozdělování toho všeho, má za následek, že střetů mezi jednotlivci, kmeny, národy, rasami a náboženskými skupinami i velkými civilizačními bloky, bylo, je a asi ještě hodně dlouho bude nepřeberné množství.

Člověk, na rozdíl od ostatních živočišných druhů, je ovšem fantasticky hypertrofovaný pokrytec první kategorie, obdařený nadto tak velkou fantazií, že s její pomocí dokáže proměnit nejenom vodu ve víno, ale v podstatě cokoliv v cokoliv jiného. Zatímco potulný lev-vetřelec a bezzemek, vědom si své fyzické převahy nad lvem usedlým, toho jednoduše a bez vysvětlování přemůže (nobilis ira leonis)[1], odebere mu rajón a harém lvic a zardousí mláďata, člověk pro obdobnou činnost vymýšlí vznešená zdůvodnění plná zásad, hodnot, pravd a spravedlnosti. Člověk je, zdá se, posedlý pravdou a spravedlností. Tento svůj zájem o obojí hodnoty však dokáže příležitostně a účelově zmrzačit natolik, až zůstává rozum stát. Zejména v tomto „umění“ se přitom stále zdokonaluje, když například vojenské agrese zve misemi a podobně.

Nejvyšší pravda, jež má být sdílena pokud možno všemi

Tolik ale jen na úvod textu, jehož obsahem je pokus o srovnání některých aspektů evropských dějin, které se sice neopakují v bludném kruhu, ale přesto si ponechávají cosi, co při bližším ohledání zůstává v principu shodné, ať již sestoupíme do časů římského impéria nebo zůstaneme ve žhavé současnosti. To trvalé a stále se vracející skutečně a asi i překvapivě úzce souvisí s hledáním a uskutečňováním PRAVDY, pokud možno jediné pravdy a pravdy nejvyšší, která má být rozvíjena, šířena, sdílena v co možná největším okruhu, předávána, exportována, vnucována.

Nebudu čtenáře unavovat dlouhými rozbory jednotlivých evropských misí či misií. Většina z nich má ale hodně společného se všemi ostatními. Velké zaujetí, odhodlané hlasatele a misionáře, stejně odhodlané válečníky, ale také období vzestupu, stagnace a následného nezadržitelného pádu pod expanzivním tlakem „pravdy“ nové a cizí. Ovšem stejně tak pravdy jediné pravé.

Už od starověku se v Evropě usadila potřeba kolonizovat, a tím jaksi kulturně a mravně pozvedávat zaostalé oblasti kontinentu. Nejprve to byl samotný kontinent, rozvinutý velmi nerovnoměrně, který potřeboval misionáře a jejich světlo nesené v tmách. Později se evropská potřeba misijních cest rozšířila za hranice Evropy.

Šíření evropských hodnot začalo v Řecku

První evropské misionáře zmíníme jen velmi stručně. Někdy v 6. století před naším letopočtem se vydali Řekové po Středomoří a kolem břehů Pontu Euxeinu (Černého moře), aby zde všude rozeseli četné osady, ze kterých časem vyrostla i významná a velká města (například Marseille). Řekové, potomci Dórů, Ionů a Achajců, kteříž rozvrátili Tróju, nebyli jen filozofové, malíři, sochaři a básníci, ale také velice zdatní obchodníci a jejich jazyk měl neobyčejnou přitažlivost pro méně civilizované barbary (včetně Římanů). Byl melodický, měl bohatou slovní zásobu a svou melodikou se tak nějak natrvalo otiskl do většiny jazyků i moderních časů, jimiž se mluví v oblastech, kterých se Heléni dotkli svým obchodním a kulturním vlivem.

Řekové vědomě ulehčovali svým přelidněným městům, která vysílala osadníky (syny, na které se nedostalo dědictví a hodností), aby zakládali dceřiné „firmy“. Řečtí obchodníci a osadníci s sebou importovali své bohy a hodnoty helénské civilizace, které se u barbarů často zcela spontánně uchytily. Z jedné strany Řekové, ze strany druhé Féničané, po několika staletích byly břehy Středozemního moře, Černého moře a moří, které příroda stvořila coby zátoky velkého moře Středozemního, plné řeckých a fénických osad i měst. Takto z vůle Féničanů povstalo i Kartágo.

Přibližně vzato, v posledních dvou stoletích před pádem římské republiky vstoupili na „mezinárodní scénu“ Římané. Čas od založení Města po fatální srážku s Kartágem využili Římané k tomu, aby se vypořádali s Etrusky a podrobili si i další vzpurné kmeny a národy Itálie. Nejprve Římané šířili své pojetí státu a práva po Apeninském poloostrově, a potom se vydali za Alpy na jihozápad. Zároveň, na samém sklonku republiky, zahořeli touhou importovat své hodnoty také do severní Afriky (Egypt a Kleopatra zaujaly Caesara, Marca Antonia, a nakonec (už jen Egypt bez Kleopatry) tato bohatá část starověkého světa okouzlila též Octaviana (Augusta). Při vývozu římských hodnot do Asie (konkrétně v Sýrii) našel smrt Caesarův konkurent boháč Crassus, jenž krátce předtím nechal na Via Apia v Římě ukřižovat 6000 Spartakových vojáků, bývalých otroků. Tato část Asie i se svým okolím zůstala vůči Římu už jaksi trvale nepřátelskou.

Římský vývoz civilizace a „hodnot“ se od řeckého lišil v několika ohledech. Především ale v tom, že byl cíleným, plánovitým a krůček za krůčkem uskutečňovaným pokusem dobýt celého tehdy (optikou Evropanů) známého světa. Římané mezi své exportované „hodnoty“ nezařazovali cíleně jazyk ani svá božstva (převzatá od Řeků). Naopak, sami si hojně a rádi doplňovali svůj pantheon výpůjčkami z cizích kultů, z Asie i Egypta a Řím byl tak skutečným Babylónem nejenom jazyků a ras, ale i božstev a kultů. V jistém smyslu jeho chaos a přelidnění připomínaly velkoměsta současného světa.

Pokud oslovení (přesněji řečeno podmanění) cizinci přijali něco z latinského jazyka a římských kulturních výdobytků, jednalo se spíše o neplánovaný bonus. Asi jako kdyby se náhodou a úplným nedopatřením stalo (dosud se tak ale nestalo), že by se trošičku, maličko, zvýšila životní úroveň obyvatel některých zemí, o které projevily dojemnou starost Spojené státy americké.

Římané usilovali o to dát světu římské zákony, organizaci provincií po římském vzoru. V zásadě si přáli unifikovat svět tak, aby od Herkulových sloupů na jihozápadě po Hadriánův val na severozápadě, od Atlantického oceánu až po Persii, a k tomu pokud možno celá severní Afrika, byly jednotným územím uctívajícím jednoho císaře a dodávajícím do Říma spoustu daní, obilí a vojáků.

Římané měli v paměti své staré dobré mravy a často je vzývali i v časech, kdy se praxe dokonale rozešla s teorií a kdy římský princeps civitatis (první občan státu alias císař) Augustus musel hledat po Římě svíčkou patricie, plebejce či dokonce otroka, jenž by nespal s jeho dcerou Julií.[2] Korupce byla ohromná, jak dokládají mimo jiné Ciceronovy řeči proti Verrovi, neblaze proslulém to správci na Sicílii, jenž jak by byl rodným bratrem a důstojným předchůdcem českých tunelářů vzešlých z Klausovy velkoryse bez trapných zákonných omezení zkonstruované privatizace.

Přesto se Řím stále cítil povolán k vládě nad světem. Vládnout, spravovat, řídit a nikomu se nezodpovídat byly jeho raison d´être. Nicméně, k chvále tohoto římského snažení o „integraci“ je třeba poznamenat, že se Římané snažili skoro ve všech zemích, které „vojensky navštívili“, a které následně i ovládli, zavádět určitý systém a řád. Nepostupovali tedy jako Američané z doby posledních sedmdesáti let, kteří do některé země vstoupí, rozvrátí její vnitřní strukturu, zničí, co se dá a jejího vládce pak nechají rozsápat v poušti jeho osobními nepřáteli, načež zemi v poklidu, ale docela rychle opustí ponechávajíce ji dokonale rozvrácenou uprostřed vnitřních konfliktů a násilností. Kdyby se nejednalo povětšinou o vyprahlé pouštní kraje, řeklo by se, že kam vkročí noha amerického vojáka, tam sto let tráva neroste.

Na takovýto postup byli ovšem staří Římané příliš civilizovaní a dá se říci, že snad dokonce i trochu odpovědní vůči světu, na němž hodlali hospodařit. Dobrý hospodář si sotva zničí vlastní hospodářství, že? A tak římská „integrace“ měla nakonec i některé světlejší stránky.

Evropou se začínají šířit hodnoty křesťanství

Koncem 4. století našeho letopočtu učinil císař Konstantin Veliký z křesťanství státní náboženství. Sám se snad dokonce stal křesťanem na smrtelné posteli. Sotva možno věřit, že by Konstantina zaplavilo světlo víry. Spíše byl prvním z velkých (i menších) vládců v evropském prostoru, který usoudil, že z praktických důvodů bude vhodnější opustit staré neproduktivní kulty a uchýlit se pod všezahrnující křídla nové víry. Konstantin byl ostatně novátorem velkého formátu. Rozloučil se s Římem, takže rozlučka se starým náboženstvím byla v podstatě jen dalším krokem na cestě k hledání nové formy vnitřní stability impéria, které pod starými božstvy zažilo už příliš turbulencí.

Je asi ironií dějin, že se opuštěná západní část impéria brzy na to zhroutila, dílem samospádem vyvolaným vnitřním rozkladem, a dílem pod tlakem zvídavých a učenlivých Germánů. A stejně tak je asi ironií historie, že římský biskup, původně jen jeden z mnoha biskupů křesťanské církve, z nichž mnozí (a vlivnější) sídlili i mimo evropskou pevninu, se nakonec prosadil jako skutečný nástupce Petrův na jeho stolci, jako nejvyšší autorita křesťanské církve na Západě. Řím tedy zůstal Římem vlastně jen díky schopnosti římských biskupů vzbudit dojem, že se pádem západořímské světské moci nic zvláštního vlastně ani nestalo a život běží dál. Východní Byzance měla ovšem svého vlastního patriarchu, který si o novém Římu, Konstantinopoli, myslel přibližně totéž co římský biskup (papež) o sobě a své moci.

Jen úplně na okraj: Římští papežové, nebo přesněji řečeno jejich právníci, byli ovšem zdatnými falzifikátory prastarých dokumentů, a tak se jim poštěstilo vytvořit podvrženou listinu zásadního významu, takzvanou Konstantinovu donaci, která obsahovala záruku, podle které měl římský papež svoje vlastní království v části Itálie. Papež nebyl tedy král-bezzemek, velmi znevýhodněný oproti byzantskému císaři, ale směl obhospodařovat své vlastní „království“.

Germáni se od Římanů mnohému naučili. Například stavět a spravovat města, organizovat armádu a sepisovat zákoníky. Mnohá knížata germánských kmenů přijala křesťanství a v jistém smyslu se začínal vracet zpátky sen o univerzální moci, jež by pod svorníkem jednoho vládce a římského papeže sjednotila co největší část kontinentu.

Knížata, nejenom germánská ale i slovanská, přijímala křest často právě z důvodu příslušnosti (dobrovolné nebo vynucené) k onomu univerzu. V sekulárním ohledu se na západě Evropy zformovalo mocné království Franků (v jehož čele stanuli Merovejci a po nich Karlovci). Franská knížata a králové vedli spory mezi sebou a někdy i války. Spojovali se a zase rozkládali, ale když se konečně zformovaly tři a potom dvě franská království, započalo východní z nich, pozdější Německo, svůj Drang nach Osten, který Němcům jako národní program vydržel, bohužel, hodně dlouho a v jistém smyslu nebyl dosud odložen na smetiště dějin.

Řím a Konstantinopol v konkurenčním boji o „svoji“ křesťanskou Evropu

O církevní vládu, která se chtěla šířit společně se světskou moci franských a pozdějších německých králů saské dynastie Otonů do týchž oblastí ve středu a na jihovýchodě Evropy, vedly urputný zápas dvě varianty křesťanské církve – Řím a Konstantinopol. Obě střediska vysílala své misionáře, aby horlivě kázali a obraceli tamní pohany na víru, ale především připoutali jejich knížata a krále k tomu svému „univerzu“. Takto přišli mimo jiné i Řekové slovanského jazyka znalí, Konstantin a Metoděj, na Moravu.

Ona knížata – mnohdy slovanského etnika – byla často nejednotná a nesvorná, zpravidla se jen s námahou a paradoxně za pomoci Franků nebo Němců, jejichž patronát také odmítala, zbavovala parazitující nadvlády nomádů přicházejících z turkotatarských oblastí – Skytů, Sarmatů, Avarů, Maďarů, původních Bulharů. Přijetí křesťanství, ať už z Východu nebo ze Západu pro ně představovalo něco, co by se dalo nazvat „přijetím do lepších kruhů“, do vyšší civilizovanější společnosti, příslušnost k něčemu většímu a stabilnímu. Zkrátka asi něco jako „vstup do Evropy“.

Konstantinopol se s Římem utkávaly v boji o kdysi mocnou Velkou Moravu, o pozdější slovanskou mocnost, Bulharsko, o Chorvaty i o Srby. Tyto civilizační „konfesní“ boje úzce spojené s úsilím o světskou moc dosaženou formou ovládnutí a „integrace“ nových území, byly tak tuhé a trvaly natolik dlouhou dobu, že do současných dnů vyryly silnou hraniční čáru mezi latinským katolickým Západem a „řeckým“ pravoslavným Východem, mezi latinkou a řeckou abecedou, později cyrilicí a ještě později azbukou. Tato hraniční čára oddělující na Balkáně například Chorvaty od Srbů, vytváří dodnes jeden z rozporů provázejících moderní unijní pokusy o evropskou integraci.

Po svém příchodu ze severu na Balkán, Srbové a Chorvati vnímali úzkou příbuznost etnickou i jazykovou, nicméně dějiny rozděleného Balkánu, na jehož území později ještě návdavkem vtrhl turecký islám, tyto tak příbuzné národy rozdělily mnoha cézurami. Diametrálně odlišné zájmy evropského Západu a Východu a islamizace části slovanského obyvatelstva (výhodná pro uplatnění v turecké říši), spojená s etnikem původního ilyrského původu, vytvořily v průběhu staletí směsici nesmírně nesourodou a konfliktní. Aby tento sud prachu explodoval, stačilo do něj vhodit zápalku. Poprvé v době ustašovského Chorvatska, podruhé s přáním rozložit produkt versaillského systému, federativní Jugoslávii, a jednou provždy skoncovat s touhou Srbů po malé lokální hegemonii, alespoň trochu nezávislé na velmocech.

Právě na Balkáně, který zažil nejprve konflikt mezi Byzancí a Římem a pak dlouhou „integraci“ Slovanů, Albánců a Řeků do osmanského islámského „univerza“, je Evropa nejvíce heterogenní. Další hluboká a dlouhá cézura vede středem kontinentu, více na sever, kde od sebe odděluje především katolickou a pravoslavnou část Ukrajiny, místo nedávného a stále trvajícího konfliktu mezi Západem a Ruskem. Ukrajina byla a zůstává podobným průsečíkem velmocenských střetů, kultur a náboženských směrů, jako Balkán. Západní část země, pod vlivem Poláků a celá staletí přetahovaná na Západ Římem. Východní část pak poutaná pravoslavím a Moskvou, dědičkou Konstantinopole ve východním mocenském smyslu, ale i ve smyslu východní pravoslavné církve.

Pokusy o obnovu římské říše pod deštníkem křesťanské víry

Německá říše na Západě v součinnosti s Římem se snažily obnovit římské impérium na půdorysu křesťanských hodnot, jedné říše, jednoho císaře, jednoho papeže a jednoho systému práva a daní. Na Východě, až do pádu Byzance v roce 1453, existoval týž postup i princip. Kníže Rostislav a bulharský chán Boris a jejich nástupci, stejně jako knížata Srbů a do určité doby i knížata Chorvatů v Dalmácii dávali před německou vládou a vládou Říma přednost Byzanci, jejíž působení jim připadalo méně dominantní a ponechávající větší prostor pro autonomii.

V každém případě bylo ale již v období jednoho či dvou století před koncem prvního tisíciletí pro knížata (krále) menších nebo nesourodých a mocensky slabších územních útvarů ve střední a v jihovýchodní Evropě velmi obtížné, ne-li zcela vyloučené, aby si uchovaly plnou nezávislost na šířícím se univerzalismu křesťanství a německého císařství (dříve východofranského). Dokonce to bylo v jistém smyslu pro ně i nevýhodné zůstávat stranou této formy integrace, neúčastnit se jí. Ocitaly by se mimo integrující se celek křesťanského světa, jakoby stály stranou a byly méněcenné. Zůstávat stranou a „neúčastnit se“ představovalo rovněž riziko cizího vpádu, intervence a násilného podrobení.

Císařská moc nebyla s papežstvím vždy v dokonalé shodě. Stačí vzpomenout na boj o investituru, který vyústil pokořením císaře Jindřicha IV., který musel putovat v rouše kajícníka před papeže do italské Canossy. Dva kohouti na jednom smetišti, to byla vždy riskantní koncepce rozdělení politické moci. Nicméně, v případě společného šíření světské moci s mocí církevní se obě tendence, ne vždy shodné, dokázaly spojit v koncepci jednoho kulturního a hodnotového prostoru. Bylo to soukolí, ve kterém tu a tam zaskřípěla zrnka písku, nicméně kola světské i církevní „integrace“ Evropy, v té době ještě stále aktuální dědictví koncepce Karla Velikého, se přece jenom točila.

Toto byla v zásadě druhá velká integrační forma Evropy, postavená na základech společné víry, jedné vlády s oporou církve a církev také podpírající. V průběhu evropské historie se ale světská vláda různě štěpila a vedle německého císaře uplatňujícího Drang nach osten, tedy zájem o východní, jihovýchodní a severovýchodní oblasti kontinentu, se prosazovala také jiná mocenská ústředí mající vlastní ambice a zájmy. Království Francie, Anglie, Španělska, Portugalska, Spojené provincie Nizozemí, na východě ambiciózní Polsko, rozpínající se Rusko, osmanské Turecko, na severu Švédsko.

Všechny tyto mocnosti, s výjimkou Turecka, byly křesťanské. Rusko v tomto mocenském klání zastupovalo východní církev, pravoslaví, a pořád se udržující hranice mezi Evropou (ve smyslu Evropy západní) a Ruskem zůstává stále platná, živá a bolavá. A dokud bude politika světových velmocí navzájem tak dokonale nekompatibilní a zájmově konfliktní, pak takovou hranicí zůstane i nadále.

Západní světské vlády – království a císařství – šířily svou moc v co největší shodě s Římem nebo v souladu s protestantskými církvemi, jež se od Říma odklonily, aby městskému stavu (budoucí buržoazii), ale i králi a šlechtě ušetřily peníze za příliš nákladné chování římských katolíků.[3] Ať tak či onak byly katolická církev a církve protestantské součástmi západního pojetí křesťanství, jež vírou a vlivem na obyvatelstvo podporovalo světskou moc králů a císařů.

Soulad mezi církevní mocí a světskými panovníky nebyl pochopitelně nijak idylický a jejich symbióze často překážela lidová povstání, hereze a stále přežívající pohanské pověry lidu, které se křesťanství nedařilo vykořenit ani v moderních časech.

Husité nebyli prvními ozbrojenými nespokojenci se stavem hlásaných hodnot na Zemi

České husitství nebylo první ani poslední akcí vzpoury lidu proti harmonii hlasitě hlásaných univerzálních „hodnot“, které byly při bližším zkoumání značně zvětralé, zpuchřelé a zahnívající. Vyrostlo z hnutí valdenských a z myšlenkového podhoubí takzvané „drážďanské školy“ z domu od Černé růže v Praze na dnešních Příkopech, tedy mistrů a kazatelů vyhnaných z Drážďan a posléze také kdesi v Německu upálených, stejně jako Mistr Jan Hus. Praha i navzdory Václavem provedené reformy hlasů při univerzitě (Dekret kutnohorský z roku 1409) byla chápána jako vcelku tolerantní místo, kam se stahovali před inkvizicí prchající kazatelé z Flander a různých německých krajů. Paradoxně byli právě tito cizinci šiřiteli hereze valdenských a pikartů po českém a moravském venkově a úzce spolupracovali s reformou kalicha Mistra Jakoubka ze Stříbra (později Jakoubek přešel napravo od radikálů) a následně i tvrdým jádrem Táborů.

Husitství sice předcházelo Lutherovu vystoupení, které nesporně (Luther sám to přiznával) německou reformaci inspirovalo. Samo mělo ale své předchůdce ve vystoupení Angličanů Wata Tylera, Johna Balla nebo Francouze Étienna Marcela. Tyto vzpoury proti zavedeným pořádkům se odehrály přibližně půl století před výbuchem husitské vzpoury.

Právě tyto exploze nespokojenosti, které se obvykle skládaly nejméně ze tří různorodých složek, dokládají složitost prosazování univerzálního a jednotného směřování kontinentu pod vládou jediné církve opírající se o moc velkých světských pánů (když se už nedařilo dosáhnout vlády jediného „římského“ císaře spravujícího celý kontinent). Alespoň církev měla zůstat jedinou a v tomto smyslu skutečnou dědičkou římského císařství měla být vlastně ona.

Doposud se stále hrálo o Evropu. Ostatní svět zůstával prozatím stranou exportu evropských receptů na řádný život v pravdě. S rozvojem městského stavu, řemesel, obchodu a bank ale začala být Evropa světské moci a její nebeské ochraně v Římě nakonec malá. Roku 1492 došlo k novodobému objevu Ameriky a vedle plaveb na Západ, přes Atlantik, se mořeplavci ze Španělska, Portugalska, Nizozemí, Anglie i z Francie vydali také do východních moří. Nastala obrovská éra námořních objevů následovaná velice rychle nápadem podnikavých a kapitalismu již oddaných Evropanů, že by se tyto zámořské kraje, obývané vesměs politováníhodnými divochy, měly náležitě využít a zpeněžit.

A zatímco králové vysílali na moře koráby plné dobrodruhů a bývalých pirátů, církev s nimi na palubu vždy propašovala i několik misionářů vyzbrojených Biblí s úkole přivést do Říma nová stáda oveček. A tak se evropské hodnoty – víra v jediného a pravého Boha, meč, alkohol a nemoci – dočkaly exportu do nových kolonií. Všechny tyto hodnoty zapůsobily a přinesly své ovoce. Každá samozřejmě působila po svém způsobu a přinesla to, co se od ní očekávalo nebo (viz zavlečené choroby) snad ani nečekalo.

V průběhu několika staletí se zrodily mocné koloniální státy evropského původu, které s dobytými územími naložily různým způsobem. Ne vše, co kolonizátoři v dobytých krajích učinily, bylo zlé, ale zlé přesto převažovalo nad dobrým. Lidé v koloniích sice získali něco z evropských zvyků a pravidel, stali se ale převážně méněcennou pracovní silou, byť s Biblí v ruce.

Neblahé důsledky evropského kolonialismu oživené aktuálními vojenskými operacemi Spojených států uskutečňovanými přibližně v týchž oblastech znovu přinášejí neblahé výsledky a vracejí do světového prostoru staré rozpory a letitou nenávist.

Nabízeným hodnotám zpravidla nebylo nikdy co vytknout

Moderní Evropa a její dosud málo civilizované dítko, Spojené státy, v posledních desetiletích znovu usilují o nové univerzalistické pojetí, nikoliv již pouhé Evropy, ale pro změnu celého světa. I když křesťanství i v tomto „civilizačním“ úsilí sehrává svoji roli, přesto je víceméně nahrazeno novými hodnotami, které jsou sice opět vznešené a ušlechtilé, ale v praxi se za nimi skrývá jen staré, prastaré, tažení za kořistí a světovládou. A pokud snad ne JEN, pak docela určitě do značné míry.

Nic nelze vytknout svobodě člověka, dodržování lidských práv, svobodě slova a projevu, demokracii, smyslu pro volnost v podnikání a pro život ve společnosti neomezované přílišným množstvím zákazů, a už vůbec ne archaickými zákazy vyplývajícími ze stejně archaických výkladů práva a morálky.

Ano, svoboda, rovnost, demokracie a lidská práva – to všechno jsou hodnoty, jaké nemá smysl zpochybňovat, byť můžeme mít výhrady například k neomezené svobodě také pro lidi, kteří k ní nebyli vychováni, nedozráli k ní a nectí ani její nejelementárnější pravidla. Stejně tak jako můžeme mít námitky před neomezeným hlásáním bludů, nesmyslů a stupidit všeho druhu, které umožňuje rozvoj komunikačních technologií a dokonalá privatizace žurnalistického prostoru, doposud vyhrazeného (tedy ideálně vzato!) jen lidem, kteří mají něco v hlavě. Pokud to ovšem není jen alkohol…

Všechny tyto zmíněné hodnoty jsou patrně správné. A to asi stejným způsobem, jako byla – po etablování křesťanství – správná a bohulibá myšlenka lásky mezi bližními, jež podle evangelií měla představovat jádro Kristova učení. A to bez ohledu na to, že Jeho slova, ať už skutečná nebo domnělá, učinil základem křesťanské víry Pavel z Tarsu, skutečný zakladatel křesťanství.

Jenže jak kázal John Ball a moudře soudil John Wyclif (Viklef) a stejně tak mínili Jan Hus, Jeroným Pražský, Jakoubek ze Stříbra, Mikuláš z Drážďan, Matěj z Janova, Jan Milíč z Kroměříže, Petr Chelčický či Vavřinec z Březové a s nimi mnozí jiní, život církevních osobností se s evangelickou tradicí Kristovou rozcházel takřka ve všech ohledech. Rozpor mezi oběma křesťanskými hodnotami šel tak daleko, že mnozí reformátoři církve označovali církevní předáky za představitele církve Antikristovy.

Giovanni Boccaccio jako svědek své doby

V Boccacciově Dekameronu je příběh o dvou přátelích, šikovných obchodnících. Jeden z nich byl křesťan a druhý žid. Oba soudili, že jejich víra je ta pravá, nicméně křesťan, mysle to se svým přítelem dobře, soudil, že by měl žida přesvědčit, aby se vzdal Talmudu a přestoupil na jeho, křesťanskou, víru. Moc se to s tou konverzí ale milému židovskému obchodníkovi nedařilo, až jednoho dne sám křesťanovi navrhl, že odjede do Říma a tam, v samém centru křesťanské víry, se rozhodne definitivně, zda se stane křesťanem či nikoliv.

Křesťan se té myšlenky ovšem zděsil, neboť si byl vědom toho, co zná i naše pozdní pokolení, a sice že v centrálních příbytcích jakékoliv víry či ideologie může člověk objevit pouze argumenty pro rozhodný odpor vůči nim. Byl tedy přesvědčen, že se žid z Říma vrátí jako zapřisáhlý odpůrce křesťanské víry. Stal se však pravý opak. Jeho přítel se vrátil coby horlivý stoupenec víry Kristovy a svoji vnitřní konverzi zdůvodnil slovy, že pokud křesťanská víra dokázala přežít i praktiky papežského stolce v Římě, pak je nepochybně vírou pravou a on se tedy dá pokřtít a rád.

Giovanni Boccaccio, který žil ve Florencii v letech 1313 až 1375, může být považován za věrohodného svědka své doby, byť její příběhy zobrazil s básnickou licencí a místy snad až příliš sarkasticky. Tato jeho drobná povídka z Dekameronu byla napsána v časech, které předcházely výbuchy lidové nespokojenosti s „hodnotami“, jak je v rozporu s jejich podstatou chápala církev.

Výbuchy nespokojenosti

Tak v roce 1359 vzali tkalci a další řemeslníci v Bruggách, s červenými klobouky na hlavách, útokem svoji krásnou gotickou radnici, dodnes chloubu města. O devět let později se vzbouřila chudina v dalším městě Flander, v Ypres. V roce 1377 se v Ciompi ustavila diktatura proletariátu jako vystřižená z Robespierra nebo dokonce z Marxe. V Languedocku zahájila chudina šestiletou válku proti šlechtě a kněžím, a to pod heslem: „Zabijte každého, kdo má hebké ruce“. Námezdní dělníci se pak lavinovitě bouřili i na dalších místech západní Evropy. V roce 1380 ve Štrasburku, o dva roky později v Londýně a v Kolíně nad Rýnem v roce 1396. A v Paříži v roce 1382 zabili vzbouřenci královského výběrčího daní.

V oněch časech, ještě před husitskými bouřemi, které převrátily vzhůru nohama téměř celou střední Evropu, měli vysocí církevní hodnostáři i světští feudálové starostí až nad hlavu. Aniž bychom chtěli příliš zjednodušovat realitu oněch časů, které plodily lidové bouře motivované na jedné straně tíživými podmínkami obyvatelstva a na straně druhé herezemi, které propukaly na různých místech Francie, Německa, Španělska, Anglie, ale také v mimořádné síle a vytrvalosti v českých zemích, jedním z aspektů, které stojí za zdůraznění, byl právě zásadní rozpor mezi hodnotami, o které se zdánlivě opíralo univerzalistické pojetí států a říší, které měly být výsledkem rozumné a odpovědné vlády panovníka a oddané službě Bohu.

Císař (král) – říše (stát) – papež, a hlavně Bůh měli pospolu vybudovat pevný a bezpečný řád, ve kterém se mělo žít lidem, když už ne dobře, tedy aspoň snesitelně. Aby prostě lidé mohli v klidu a bohabojně pracovat na vrchnost (i církevní), a též i pro sebe (proč ne?) a nebouřit se. Aby je nikdo neohrožoval, nebral jim nic, co by překračovalo feudální dávky, nehnal je do zbytečných válek. Tohle byla asi tak v kostce hodnota v pořadí druhého velkého univerzálního evropského „sjednocení“.

Rodí se nový „starý“ mýtus rovnosti mezi lidmi, který rovněž zasluhoval export

Církevně světské sjednocení kontinentu skončilo nezdarem. Poslušné evropské mozky nemilosrdně rozleptala kritika církve, především z dílny anglických a francouzských osvícenců. K nim se později přidali i někteří Němci. Postupně se rodily nové představy, jak uspořádat svět (zatím stále především jen Evropu) jaksi spravedlivěji a na bázi větší rovnosti.

Opět se vrátil před zraky lidu starý mýtus o rovnosti mezi lidmi. Nejenom před Bohem, ale pokud možno také na Zemi a před jejími zákony. Spartakus obrazně řečeno sestoupil z kříže na Via Apia, aby oživil sen chudých lidí o tom, že jednoho krásného dne sejmou svoje okovy a budou se mít stejně dobře jako jejich páni.

Zatímco koloniální mocnosti za mořem sdíraly kůži z domorodců a španělské lodě zasypávaly přístavy ve Valencii a Barceloně tunami stříbra a zlata z latinské Ameriky, čímž ovšem kopaly španělskému hospodářství hrob, chudí Evropané se doma zabývali myšlenkou na nové uspořádání společnosti. Nizozemské stavy se už v roce 1648 s konečnou platností vymanily z moci španělských Habsburků a s nově nabytou svobodou se Holanďané vrhli do nového kola podnikání. Téměř současně si Angličané vyzkoušeli nový nebezpečný experiment, když poslali na popraviště svého krále.  Vítězný Cromwell se ovšem zachoval jako tyran a diktátor nebezpečný zejména svému nejbližšímu okolí. A tak z myšlenky na univerzální svobodnou a rovnou společnost sešlo v Anglii stejně rychle, jak se k té myšlence někteří Angličané snad na počátku upnuli.

O století později dospěla Francie k jakobínské revoluci.  Když jakobíni dosáhli vítězství doma, ve své zemi, a rovněž (údajně se Francouzi po Angličanech neopičí) si popravili krále i královnu, zahájila „svobodná“ a demokratická Francie export svých hodnot do sousedních zemí. Leč doba nebyla ještě zralá na to, aby Evropa přijala od Francie tolik dobrého. A tak bylo třeba vyčkat nástupu bývalého republikána, básníka a ctitele rovnosti občanů, pozdějšího generála, prvního konzula a nakonec císaře Napoleona Bonaparta.

Tento člověk s fenomenální pamětí a schopností diktovat najednou šesti písařům šest naprosto odlišných dopisů, a který si většinu svých vojáků pamatoval jménem, dost možná skutečně připadl na myšlenku, že prostřednictvím krvavých válek nakonec daruje Evropě mír. Velký a věčný mír! Proto patrně nelitoval, ani na svaté Heleně, tolika prolité krve, neboť měl za to, že účel světí prostředky a jeho cíl – MÍR Evropě – se zdál natolik cenný, že jeho dosažení si zasloužilo tolik obětí.

Koncepce „svobodné Evropy“ s maximem lidských práv, s pokusem o určitou rovnost občanů, to byla další velká idea, na které se měla sjednotit, pokud možno celá Evropa. Jakobínská koncepce již nepočítala s církví. V tom ohledu byli jakobíni dědici volteriánství. Naproti tomu Napoleon Bonaparte, jako císař „v plném služebním poměru“ nemohl církev svatou a její hlavu, papeže, zcela ignorovat. Navíc si byl vědom, že musí nějak vycházet „se svými bratranci“, tedy korunovanými hlavami Rakouska, Ruska, Pruska a Anglie, a ti všichni se opírali o nějakou církevní autoritu, byť ne vždy o Vatikán.

A tak Napoleonův export „hodnot francouzské revoluce“, především jejího občanství, svobod a embryonální demokracie, musel být podřízen kompromisům. Evropské monarchie nepřijaly ani tak obroušenou (nikoliv vybroušenou) demokracii, jakou snad Napoleon měl občas na mysli, že by ji Evropě daroval. Nakonec spojenými silami feudální monarchie a koloniální, dravě kapitalistická Anglie, Bonaparta svrhly a na Vídeňském kongresu se pod taktovkou knížete Metternicha, snad milence vévodkyně Zaháňské, jež si prý tak ráda zvala babičku Boženy Němcové i s dětmi na zámek, pokusily otočit kolem dějin zpět. A to co možná nejdůkladněji.

Evropská hodnota sjednoceného dělnictva – bez pánů, bez hranic i bez Boha

Ale takovéto návraty do historie už nebývají nikdy možné. Pokud označíme francouzské pokusy osmnáctého a začátku 19. století za třetí velkou vlnu exportu hodnot, pak je třeba se zmínit, alespoň velmi stručně, i o vlně čtvrté, kterou byl pokus napříč kontinentem vytvořit sjednocené dělnické hnutí. Lidé pracující za mzdu a mající se většinou docela špatně měli představovat evropské obyvatelstvo, homogenní třídu, jaká se obejde bez pánů, státních hranic i bez Boha (byť ne vždy).

„Dělník nemá vlast“, patřilo k heslům dělnického revolučního hnutí. Ideje čerpalo toto hnutí dílem od Marxe, Engelse a dalších myslitelů sociální spravedlnosti, ale k jejich myšlenkám se, asi jako hereze ve středověku, přidávaly také teze a praktiky anarchistů a nejrůznějších lidových představ o rovnosti, jež nebyly příliš vzdálené představám středověkých chiliastů o návratu bojovného Krista na Zemi, jehož království nebeské je ovšem třeba připravit úplnou likvidací všech „nečistých“ osob.

Myšlenka panevropského hnutí dělnictva a rolnictva nebyla ničím novým pod sluncem. Byla to opět stará touha lidí po odstranění okovů, po vymanění z bídy a po vyšší životní úrovni. V ideové rovině se tyto touhy pojily s představou vybudování konečně spravedlivého řádu. V základním paradigmatu byly tyto teze rovnosti, svobody a vyšší životní úrovně identické nebo velmi podobné všem starším vzpourám proti světu založenému na příkré nerovnosti, hierarchii a nespravedlnosti, světu jaký ovšem v základním principu trvá dodnes.

Od valdenských, chiliastů, pikartů, adamitů, táboritů a dalších se tyto nové pokusy o svobodu a rovnost pochopitelně lišily v mnoha směrech. Společným rysem ale zůstávala připravenost mas chopit se zbraní a spustit vlnu násilí. Za celá staletí integrací do světa vysokých hodnot se nenávist ponížených a uražených vůči pánům a vrchnosti neztratila. Zatímco rozzuřený dav Pařížanů – a byla v něm velká spousta žen – roztrhal doslova na kusy a před očima královny Marie-Antoinetty její dvorní dámu princeznu de Lamballe, nechalo bolševické vedení v Rusku chladnokrevně postřílet celou carskou rodinu.

Toto byly některé aspekty čtvrté velké a univerzální vlny nabízející svět (Evropu) jako prostor, ve kterém vládnou vysoké a ctěné hodnoty. Svět, který je možno sdílet a do kterého je radost se integrovat. Kdo by snad popíral ušlechtilost myšlenky sociální rovnosti a právní spravedlnosti pro všechny rovnocenné občany? Myšlenky, která se opět obejde bez poručnictví kterékoliv ze světových církví a náboženství. Asi nikdo, leč cesta k této rovnosti patrně nebyla ještě ta pravá.

K těmto čtyřem velkým pokusům o to zavést na světě pořádek, mír, bezpečí, materiální blahobyt a spravedlnost pro všechny, pokud tedy nepočítáme raný pokus Řeků kolonizovat kontinent a oblažit jej řeckou kulturou a civilizací, pochopitelně nemůžeme počítat některé extrémní a od počátku chorobné pokusy o světovládu, například na bázi rasové nadřazenosti jednoho etnika nad údajnými rasami méněcennými. Tento nacistický pokus, mající oporu i v četných abnormalitách fašistické provenience, můžeme z našeho výčtu o dosažení jednotného a spravedlivého kontinentu s klidným svědomím škrtnout.

Zatím poslední pokus o oživení starého mýtu svobody a rovnosti

Ovšem po druhé světové válce, která přinesla světu i samotné Evropě skutečnou dějinnou tragédii, se na západě Evropy a ve Spojených státech, které do války vstoupily především proto, aby nezůstaly stranou poválečného přebudování planety a zaujaly v ní prvořadé místo, objevila myšlenka nového, a ještě spravedlivějšího a blahobytnějšího světa, než jaký kdy byl nastolen.

S prosazením a světovým rozšířením této nové vize to nešlo, samozřejmě, tak snadno a rychle. Nesmírně překážel Sovětský svaz, který se obklopil satelity jako Saturn svými početnými měsíci. Země, která vyšla z druhé světové války s nesrovnatelně většími škodami na životech i materiálními než kterýkoliv jiný stát, kupodivu nevykrvácela a nepoložila se k nohám západních spojenců jako dlouhým honem uštvaný lovecký pes. Naopak, i ona paradoxně vyšla z této smrtící války posílena a mocná jako nikdy předtím.

Byla to však mocnost asijského střihu, s velmi deformovaným pojetím demokracie. Navíc nucená k nesmírné opatrnosti vůči bývalým spojencům, ze kterých se do roka po Hitlerově smrti a německé kapitulaci stali nepřátelé. Sovětský svaz, jeho satelity a strategická území, která Rusové ovládali na Blízkém a Středním východě, ale i v některých částech latinské Ameriky (především Kuba), nesmírně překážely uskutečnění hlavního cíle Západu, jímž mělo být úplné ovládnutí přírodních zdrojů, surovin, zemědělské půdy, tranzitních cest, strategicky důležitých míst a hlavně trhů, potenciálních spotřebitelů a pracovních sil. Zkrátka konečně kompletní a nikým nerušená vláda nad světem.  Na místo papežů, císařů, králů – na Olympu, jejž vyvrásnily geologické síly z mincí, bankovek, úvěrů, hypoték a dluhopisů – usedl tentokrát gigapapež a megacísař v jedné osobě, KAPITÁL. Konečně autentický vládce Evropy a světa.

A tak se opět nesmírně ušlechtilá myšlenka naprosté občanské svobody, volnosti, demokracie, dodržování lidských práv, rovných příležitostí, plné zaměstnanosti, rostoucího blahobytu a snad i bezpečí ocitla pod těžkým tělem, drtícím této vizi tělo i kosti. Pod tělem tvrdé reality, kterou je nesmiřitelný zápas mocností, vedený bez rukavic, bez milosti a bez respektu k pravdě a právu.

A tak znovu, i po pádu Sovětského svaz, jímž se mělo světu ulehčit, jsou ušlechtilé myšlenky a cíle diskvalifikovány realitou nesmiřitelného boje. „Naše současné hodnoty“, stejně jako dřívější víra v Boha a jeho spravedlnost jsou nutně poměřovány skutky lidí, kteří je hlásají. Dnes jako tehdy a vlastně jako doposud vždy v Evropě, tak lidem zůstává ze všeho nejvíce především nedůvěra k hezkým slovům a k těm, kteří je mají pořád na rtech.

 

Vysvětlivky:

[1] Vznešený hněv lví.

[2] S tou svíčkou je to nadsázka. Augustus nechodil po městě jako Diogenes s lampičkou, ale – soudě podle Tacita a také z jiných pramenů – vyhnanství jeho dcery Julie zcela určitě souviselo s ostudou, kterou vrhal její život na Augustovy snahy o obnovení starých římských mravů. Je dost možné, že na tyto souvislosti a na svůj vztah k Augustově dceři doplatil vyhnanstvím i básník Ovidius Naso, jehož milostná poezie nezapadala ani trochu do představy mravně očištěného Říma. Ovidius skončil v nevýznamné koloniální vesnici na dnešním pobřeží Rumunska, odkud se nikdy do Říma už nevrátil.

[3] Anglický král Jindřich VIII. se ovšem s Římem rozešel z trošičku jiného důvodu. Snad dokonce proto, že mu papež nechtěl podepsat rozvod s jeho první manželkou, Kateřinou Aragonskou. Dalších manželek se Jindřich VIII. už pro jistotu zbavoval jiným způsobem, papeže se netázaje.