Politolog Petr Drulák píše, že íránská zkušenost ukazuje, že i menší státy mohou čelit tlaku velmocí, pokud mají vlastní obranné schopnosti, odolné instituce, společenský konsenzus a strategickou trpělivost.
Nikdo neví, zda se americko-íránská dohoda udrží a založí trvalý mír v Perském zálivu. Nicméně už dnes je zřejmé, že si Írán ve válce s nejmocnějším státem světa a jeho izraelským spojencem vedl podstatně úspěšněji, než předpokládali jeho nepřátelé. Možná je předčasné mluvit o íránském vítězství, ale dokázal se ubránit, agresoři nevyhráli. Na rozdíl od Ukrajiny, která rovněž čelí mnohonásobně silnějšímu soupeři, Írán válku nevyprovokoval, bojoval sám, jen s velmi omezenou podporou rivalů USA a samostatně přijímal strategická rozhodnutí. Co stojí za jeho úspěchem?
Andrew Korybko, polsko-americký analytik působící v Rusku shrnuje pět faktorů, které íránský úspěch vysvětlují: dostatečné zásoby dronů a raket, připravenost oplácet eskalaci, decentralizovaná obrana, obyvatelstvo sjednocené vlastenectvím a strategická trpělivost. Tuto pětici lze zobecnit na obecnější faktory geopolitické sebeobrany menších států čelících tlaku mocenských center, ať už se jedná o tlak vojenský, ekonomický, diplomatický či mediální. Jinými slovy lekce íránské sebeobrany proti USA může být užitečná i pro Středoevropany čelící Bruselu. Základem je aktivní přístup postavený na dobré přípravě, sdílených principech a strategické rozvaze přijímající riziko i ztráty.
Íránci si vytvořili zásoby dronů a raket na základě strategické analýzy zranitelností protivníka. Budovaliútočné schopnosti, které uplatnili v podmínkách, kdy nepřítel citelně poškodil jejich protivzdušnou obranu. V budování těchto schopností je Írán nezávislý: sám si je vyrábí podle vlastních technologií z materiálů, které má ve svých hranicích či kterými se umí předem zásobit. Íránskou zkušenost v této oblasti můžeme zobecnit a rozložit do následujících kroků. Za prvé identifikovat slabá místa protivníka, která lze zasáhnout. Za druhé vybudovat si dostatečné schopnosti, jimiž protivníka zasáhnout a udržet si svrchovanou kontrolu nad těmito schopnostmi. Za třetí nasadit tyto schopnosti i proti spojencům protivníka a tím je přeměnit na slabý článek v jeho strategii; podstatná část íránských útoků šla na arabské vazaly USA.
Írán protivníky zaskočil schopností držet s nimi krok v eskalaci. Nedokázal jim sice oplatit stejnou mincí; to by znamenalo zlikvidovat Trumpa, Netanjahua s jejich spolupracovníky i rodinami. Ale neváhal před citelnými útoky na jaderné velmoci bez ohledu na jejich výhružky totálním zničením. Obecně řečeno je nezbytné nenechat se zastrašit, a i za cenu obrovských vlastních nákladů a ztrát působit citelné ztráty protivníkům.
Írán byl schopen jednat decentralizovaně i potom, co protivníci počátečním útokem zlikvidovali politické špičky. Schopnost decentralizované obrany vychází z odolných institucí, které nezávisí na jednotlivci. Obrana fungovala navzdory likvidaci velitelů. Úspěšný odpor nemůže stát na jakkoliv charismatickém jednotlivci a nevystačí si jen s mocenskou vertikálou. Vyžaduje institucionální systém, který je schopen horizontální koordinace v podmínkách oslabení mocenské vertikály. Musí být velitelsky a manažersky sladěn, ale současně také tmelen sdílenými myšlenkami a principy.
Nenaplnily se plány agresorů na povstání proti režimu. Naopak obyvatelstvo se velké většině vlastenecky buď za vládu postavilo nebo alespoň odmítlo kolaborovat se zahraničím proti vládě. Jinými slovy myšlenky a principy, které tmelí režim, musí být celospolečensky sdíleny alespoň do té míry, že náklady a ztráty konfrontace nevyvolají vzpouru.
Toto vlastenectví představovalo nutnou podmínku, která vládě umožnila vyjednávat s protivníkem strategicky trpělivě. Navzdory útrapám nepřijímala americké nabídky, které by se rovnaly íránské kapitulaci. Naopak dávala najevo, že s dohodou nespěchá a že lepší je dohoda žádná než špatná.
Ve prospěch Íránu hrály však i faktory, které sám ovlivnit nemohl. Především zeměpisná poloha: na rozdíl od Venezuely či Kuby se nenachází na západní polokouli, kde si USA nárokují exkluzivitu, a navíc ze svého území může blokovat globální logistický uzel: Hormuzskou úžinu. Přesto íránská geopolitická sebeobrana nabízí lekce dalece přesahují íránskou zkušenost.
Využít je mohou i středoevropské státy čelící bruselskému tlaku. Základem je vhled, že instituce EU fungují do velké míry jako nástroj zájmů německých a do určité míry i francouzských. Úspěšný vzdor bruselskému tlaku potom vyžaduje ofenzivní schopnosti, ekonomické a společenské, které mou citelně zasáhnout německé a francouzské zájmy, například investice, strategické dodávky či infrastrukturní spojení. Rovněž se neobejde bez připravenosti tyto zájmy zasáhnout i za cenu vlastních ztrát a schopnosti trpělivě vyjednávat bez ohledu na ztráty, výhružky a mediální tlak. Pomůže, pokud má vláda po ruce nějaký vlastní „Hormuz“.
Také nelze vzdorovat bez silných národních institucí odpovídajících výlučně vládě, tedy nikoliv Bruselu, aktivistům či lobbyistům. A konečně je třeba národního konsenzu, o nějž se vláda ve svém vzdoru může opřít. To bude ve vnitřně rozdělených středoevropských národech podmínka asi nejtěžší.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!