Politolog Petr Drulák komentuje současné napjaté vztahy mezi americkým prezidentem a jeho francouzským protějškem. Jak se promítají do vztahů obou zemí?
Francie patří k zemím s nejbohatší a nejpropracovanější diplomatickou tradicí. Vedle výkonů, na něž může být dodnes oprávněně hrdá, najdeme tam také řadu ostudných případů věrolomnosti a diletantství; na jedné straně státníci Richelieu s Talleyrandem, na druhé straně mnichovan Daladier. Prezident Emmanuel Macron i zde uplatňuje své „a současně“ (en même temps), tedy spojování protikladů, kterým před devíti lety oslovil voliče. Zatímco ve svém prvním období budoval vyvážené vztahy s Trumpem i Putinem, v tom druhém se stal nejprve nohsledem Bidena a pak otloukánkem Trumpa. Teď ho nejspíš čeká několik dalších hlubokých úklonů směrem k Washingtonu, za něž může opět sklidit Trumpův posměch.
Ale zavařili mu vlastní diplomaté. Francouzskému velvyslanectví u OSN v Ženevě se nelíbilo, jak USA hlasovaly, a svoji nelibost daly najevo ostrým vzkazem na síti X. Američany naštvali natolik, že do Paříže vzkázali, že už nestojí o nového francouzského velvyslance. Přitom vše už bylo podle diplomatických zvyklostí dohodnuto a Aurélien Lechevallier měl do Washingtonu v září dorazit. Macron má problém, nejde o běžného diplomata. Jeho spolužák Lechevallier patří od samého začátku k nejbližším poradcům. Ke konci mandátu ho prestižním postem odměňuje za věrné služby. Pokud se se svými věrnými nechce rozloučit jako zoufalec, který se neumí postarat, bude se muset jako zoufalec opět předvést ve Washingtonu.
Trump si v ponižování Macrona vyloženě libuje. S gustem komentoval facku, kterou loni francouzský prezident dostal od manželky, když se chystali ve Vietnamu vystoupit z letadla. V lednu s výsměchem zveřejnil smsky, v nichž ho Macron prosí o spolupráci. V červnu dělal takové drahoty s příjezdem do Francie na setkání G7, že Macron kvůli němu odložil asi nejdůležitější veřejný obřad, k němuž se Francie s hrdostí hlásí.
Každý francouzský prezident má možnost přenést ostatky významné osobnosti do Pantheonu, což odpovídá republikánskému svatořečení. Marca Blocha, velkého historika a odbojáře umučeného gestapem, očekávala tato pocta letos v den výročí smrti 16. června. Ale Macron dlouho dopředu připravovanou ceremonii odložil, aby vyhověl změnám v Trumpově programu. Jak ukazuje diplomatický incident, velkou přízeň si tím za Atlantikem nezískal.
Ale francouzská diplomacie si o problém sama řekla. Washington nechtěl obnovit mandát Vysokému komisaři pro lidská práva Volkeru Türkovi. Patrně nebyl dostatečně proizraelský, což se na pozadí izraelského vraždění v Gaze od lidskoprávníka skutečně čekat nedá. Američané přitom vedli spíše symbolický boj, neboť bylo zřejmé, že Türk má silnou podporu. Šlo jen o to, kdo další bude hlasovat s USA s Izraelem proti, nakonec se takových zemí našlo osm, a kdo se zdrží, celkem třináct.
Namísto toho, aby se Francie spokojila s obvyklým lidskoprávním žvástem a vyzdvihla, že solidní většina 144 zemí komisaře podpořila, neodpustila si na X následující vzkaz: „USA byly kdysi lidskoprávním majákem. Už tomu tak není. Dnes se ocitly v izolaci po boku Severní Koreje, Nicaraguy, Mali a Ruska. Svět už jim nenaslouchá.“
Takovýto veřejný výrok na adresu Trumpa, před nímž se Macron opakovaně plazí, je výrazem buď naprostého diletantství nebo vnitřní sabotáže; třeba od diplomatů, kterým odcházející prezident šlapal na kuří oka. Američané reagovali anonymním výrokem ministerstva zahraničí: „USA jsou velmi zklamané francouzskou rétorikou postrádající jakoukoliv odpovědnost i respekt“. Slíbili „vhodnou“ odpověď. Zatím přišly dvě. Když se koncem července francouzský zástupce v Radě bezpečnosti ujal slova, americká delegace opustila sál; diplomaticky běžné gesto odpovídající újmě. Současně dali z Washingtonu do Paříže vědět, že o nového velvyslance zatím nestojí; což už je výrazná eskalace konfliktu.
Macron má nyní dvě možnosti. Může Washingtonu odpovědět stejnou mincí. Ale tím by popřel svoji dosavadní linii, zklamal své chráněnce a také si zkomplikoval post-prezidentskou kariéru; kdo vyhlíží důležitý mezinárodní džob, potřebuje být ve Washingtonu dobře zapsán. Nejspíš proto bude jednat, jak je zvyklý. Trumpa, kterému se v posledních měsících opravdu nedaří, čeká drobné sadistické rozptýlení.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!