Politolog Petr Drulák píše o tom, co sledovala překvapivá návštěva šéfa americké CIA v Moskvě.
Nevíme, proč ředitel CIA John Ratcliffe v úterý přiletěl na jednodenní utajovanou návštěvu Moskvy, ani s kým tam jednal. Můžeme si však alespoň s vysokou mírou pravděpodobnosti ujasnit, co tam nedělal. Dobrým východiskem je široce citovaný článek v Politico.Nic z toho, co tam píší o Ratcliffových jednání, nejspíše předmětem návštěvy nebylo.
Šéf CIA prý přiletěl Rusko varovat, aby neútočilo na pobaltské státy, nezačínalo si válku s NATO a přestalo podporovat Írán. Vypadá to, jako kdyby si liberální redaktoři Politico udělali mezi sebou brainstorming na téma: „co by Američané měli Rusku pěkně od plic říci“. Pak to sepsali, doplnili odkazy na vysoce postavené, dobře informované zdroje a samozřejmě anonymní zdroje a další perla investigativní žurnalistiky byla na světě.
Především je nepravděpodobné, že by se Rusko chystalo k útoku na země NATO. Putin sází na západní únavu z války na Ukrajině i na ekonomický a morální kolaps Zelenského režimu. Pokud by zaútočil na Západ, nalil by chřadnoucím evropským podporovatelům války do žil novou krev. Vyloučit to nelze, ale k předchozím krokům ruského prezidenta to nesedí, což v CIA nejspíše vědí také. Pokud by přesto takové riziko hrozilo, bylo by to spíše na přímý hovor obou prezidentů než na posílání vzkazů přes prostředníky.
Také by nestálo vážit cestu z Washingtonu kvůli tlaku na Moskvu, aby dala ruce pryč od Íránu. Washington těžko může Moskvě nabídnout něco, kvůli čemu by vzdala oboustranně výhodného, strategického partnerství s Íránem. Tolik k údajnému obsahu Ratcliffových požadavků.
Pozastavme se také nad jejich údajnou formou, prý varoval a požadoval. Ale USA dnes těžko mohou s Ruskem jednat z pozice silnějšího. Trumpovi se nepodařilo vybřednout z ukrajinského průšvihu a sám si zadělal na ještě horší průšvih v Íránu. Ukazuje se jako slabý prezident, který nemá věci zcela pod kontrolou. Těžko může v Moskvě něco kategoricky požadovat.
Půldruhého roku Trumpovy administrativy v Moskvě hodnotí jako zklamání, či možná parafrází na okřídlený Černomyrdinův výrok: vypadalo to slibně, ale dopadlo to jako vždy. Tání, které přinesl do zmražených rusko-amerických vztahů Donald Trump, vyvrcholilo loňským setkáním na Aljašce, kde si nejspíše s Putinem i leccos dohodli. Ale od té doby už to jde jenom z kopce. Rusové nejspíše docházejí k závěru, že se opakuje, co zažili už za prvního Trumpa, ale i za jeho předchůdců: lídři se dohodnou, ale hluboký stát to vetuje.
Nelze proto vyloučit, že Ratcliffa z Washingtonu vyslali jako někoho, kdo by mohl obnovit ztracenou důvěru. V Moskvě zatím měli co do činění s dvěma typy Trumpových diplomatů. Na jedné straně byli Trumpovi důvěrníci Kushner s Witkoffem, kteří však očividně nezvládají řemeslo, ani s Ruskem, ani s Izraelem, ani s Íránem. Na druhé straně jednali s profesionálnějším Rubiem, který však pokračoval v bidenovské politice.
Přidanou hodnotou Ratcliffa by mohlo být, že je Trumpovým důvěrníkem, který je současně schopen mluvit za hluboký stát. Sice z jeho struktur nepochází, než se připojil k Trumpovi byl republikánským poslance a předtím státním zástupcem. Ale za prvního Trumpova období sloužil jako vrchní koordinátor zpravodajských služeb. Zvládl to bez skandálu, a přitom se prezidentovi osvědčil dostatečně na to, aby mu v druhém období svěřil CIA. Možná, že měl Ratcliffe s Moskvou oživit diplomacii, kterou Witkoff, Kushner a Rubio pohřbili.
Anebo je to mnohem prozaičtější. Ratcliffe se v Moskvě mohl sejít se svým protějškem ředitelem SVR Naryškinem, aby spolu probrali to, co šéfové rozvědek čas od času řeší a o čem se obvykle veřejnost nic nedozví. Tváří tvář si ujasňují, jak vidí jeden druhého a jaké postoje mají k dalším otázkám. K tomu také mohou řešit praktické problémy typu okolností nežádoucích srážek mezi svými službami, výměny zajatých agentů či pomoci s unesenými civilisty a rukojmími.
Ať už tomu bylo jakkoliv, je dobře, že k návštěvě došlo. Přímé kontakty na vysoké úrovni pomáhají tlumit konflikty. Pokud by však americko-ruská diplomacie měla probíhat na úrovni zpravodajců spíše než diplomatů, svědčilo by to o obrovské degradaci vzájemných vztahů.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k publikování na jiné weby.