Politolog Zdeněk Zbořil ve svém komentáři shrnul poslední poznatky a širší okolnosti výbušného vývoje na Korejském poloostrově.
Stále se ještě hraje tragikomické divadlo, jehož dramatickým prostorem je Korejský poloostrov. Stále ještě nevíme, jak toto představení skončí, kdy spadne opona, a které charaktery se na scéně objeví, až se začne další dějství.
Pro vulgární geopolitiku nejen v nacistickém Německu, ale i ve Spojených státech od doby Kissingerovy, bylo a stále dosud je atraktivní zneužívání úvah, analýz a prognóz v zájmu ideologie expanze, která byla a stále dosud je v ponížených službách politiky. Nejčastěji pak slouží jako psychologické operace potřebné pro zahájení dříve války, dnes blíže neurčené akce proti terorismu. Podobně jako aktivní propaganda a agitace ve prospěch zahájení a vedení jakékoliv války. Anebo, jak nás učí teorie mezinárodních vztahů, jakékoli mobility na horizontální i vertikální ose konflikt-krize-válka.
Podoby eskalace konfliktu ve světové politice
Mezi podoby eskalace konfliktu (zajímá nás to v souvislosti se současnou světovou politikou a povahou mezinárodních vztahů) patří, jak víme už od dob evropského koncertu 19. století, tří světových válek ve století dvacátém, a z aktuální autopsie povahy politiky v současném světě, typické fenomény jako je vzájemné obviňování se států, nadnárodních a mezinárodních organizací, vytváření různých překážek vývoji hospodářských vztahů, „uvalování sankcí“, až po ekonomickou blokádu. Podobně typické je také „oficiální“ (státem organizované) pomlouvání a hanobení potenciálního nepřítele, přítomnost vojenské síly v obranných nebo útočných vojenských zařízeních ve strategických teritoriích, pořádání vojenských cvičení, omezená konfrontace vojenských sil a konečně i konfrontace absolutní. Průvodními jevy bývá také omezování četnosti diplomatického personálu přerůstající ve formální přerušení diplomatických styků, stejně jako omezování nejrůznějších způsobů vzájemné komunikace. To se může změnit v zahájení vojenských operací, které na rozdíl od minulých století jsou dnes označovány za protiteroristické (v terminologii britského a nizozemského koloniálního imperialismu se jim říkalo „policejní akce“) a konečně toho, co je považováno za vývoj směrem k „čisté hranici“ vedení válek. Válek bez obětí vlastního vojenského personálu útočníka a vedených z kosmicky vzdálených center řízení vojenských operací. Samozřejmě bez ohledu na “kolaterální efekty“, jejichž obětí je civilní obyvatelstvo útočících i bránících se států.
Kdybychom zde měli čas a prostor, mohli bychom sumarizovat širší typologii konfliktů, krizí a válek řádově ve stovkách událostí světové politiky posledních 20-30 let. Nebo alespoň uvést nejdůležitější časoprostorová data definující, kde a na jakém horizontu lze světové postupně se militarizující politické dění pozorovat.
Informační smog kolem Korejského poloostrova
Pod vlivem intenzivní mediální přesvědčování se zdá být nejsnadněji přístupná, někdy vulgárními geopolitickými analýzami prezentovaná situace na Korejském poloostrově odkud téměř denně přicházejí nové, někdy banální, jindy varovné výzvy žádající své výběrově určené cíle o odpověď, zda se ještě jedná o krizi, konflikt, anebo zda už začala válka. Z kaleidoskopu fragmentárních informací o situaci na Korejském poloostrově, v jeho okolí a na mezinárodní scéně, sice můžeme usuzovat, že je možné dohledat a konstatovat nějaký počáteční stav „zero“. Ale při setkání se s dalším novým problémem se nám zdá toto zkoumání počátku všech věcí nedůležité a objevování příčinných souvislosti až překvapivě bezvýznamné. Prostor Korejského poloostrova je zakryt jakýmsi neprůhledným, ale vším možným kontaminovaným, smogem, z jehož nečitelnosti čas od času překvapivě vystoupí informace o vojenské síle KLDR. Podobně jako o překotném, až přehřátém vývoji ekonomické síly Korejské republiky. A také o její schopnosti prosadit se v konkurenci nejvyspělejších ekonomik světa a rostoucí snad ještě rychleji než ekonomika současné ČLR nebo sousedního a tradičně vůči Koreji „nepřátelského“ Japonska.
Ačkoli jsou nám v Evropě známy nejméně dvě podrobné studie Britského ústavu strategických studií z roku 2010 a 2014 o vojensko-technologickém pokroku KLDR v posledních patnácti letech, stále se těšíme plané naději, že severokorejský politický režim, jehož fundamentem je absolutní mobilizace lidských a přírodních zdrojů, se zhroutí pod přívalem výzev z Prahy o nutnosti dodržovat a chránit lidská práva v KLDR. Proto si nedokážeme odpovědět ani na aktuální otázku, zda režim KLDR v současné době neprochází další metamorfózou nebo nějakou „transformací“ asijského typu?
Nic takového se mezi vojensko-politickými experty všech možných zemí a politicko-ideologické orientace neočekává. V Evropě a v ČR tak populární ironické komentáře habitu Kim Čong-una, pěstování kultu jeho předchůdců a zdůrazňování jeho diktátorské role v zemi, nic neřekne o tom, kdo jsou skutečnými autory koncepcí severokorejské politiky a kde vlastně vznikají rozhodnutí jeho vlády o vojenské programu a také o vnější spolupráci při jeho realizaci. Snad ani čeští neúnavně monotematicky diskutující geopolitikové si už dávno nemyslí, že vojenský potenciál KLDR, dnes včetně atomových a vodíkových bomb, je možné organizovat a řídit z vrcholu jediné pozlacené pyramidy stojící uprostřed zajateckého tábora. Stejně jako mimořádně autoritativní osobnost nevede vojenskou agendu a vypracovává doktrínu pro činnost dnes téměř dvou milionové armády a mobilizační připravenost dalších téměř deseti milionů ozbrojených mužů a žen.
Abychom ani my nebyli monotematičtí, ptejme se, dokonce i těch, kteří mají zkušenosti se spoluprací s národohospodářským managementem Korejské republiky a jeho nadnárodní povahou, jak hluboko se jim podařilo proniknout do všech možných variant jihokorejského finančního a bankovního systému, o kterém se sami Korejci domnívají, že stojí na všezahrnujícím principu motivace členů „finančních rodin“. Otázkou je také, zda jsme ještě v Evropě schopni vést profesionální dialog s těmi Korejci, kteří studovali v nemilovaném Japonsku a v obdivovaných Spojených státech. Nebo, zda jsme schopni položit jim otázku proč se o Evropskou unii zajímají trochu méně než o Spolkovou republiku Německo? Jejich odpovědi by sice byly učiněny s naučenou zdvořilostí, ale kdyby o něco šlo, poznali bychom, že to dokáží dát najevo rozhodněji, než si mnozí u nás v EU umějí představit.
Neznalost „zvodnaťuje“ analýzy situace na poloostrově
Domnívám se, že nejen neznalost Korejského poloostrova jako celku, ale i neschopnost jej studovat a poznat, nás vede k přeceňování vojensko-politických informací z této oblasti. Protože je nedokážeme analyzovat a reflektovat, soustřeďujeme se na hyper-kritické posuzování korejské diplomacie (jiho- i severo-korejské), což vede k „zvodnatění“ našich analýz i prognóz. Jen na příkladu mezinárodně politických událostí v posledních dvou týdnech můžeme vidět, že „na tom není dobře“ ani amerických prezident Donald Trump. Jeho populární výrok, či spíše slogan z oblasti politického marketingu, o vyčerpání strategické trpělivosti vůči „provokacím“ režimu KLDR, jej zavedl až k vyhrožování reprezentativním figurám severokorejského režimu nejen použitím síly obecně, ale i použitím “jakékoliv kapacity“ nukleárních zbraní skladovaných na základnách US Army v blízkosti Korejského poloostrova. Nejen v KLDR, ale i v mnoha dalších zemích světa, které mohou být v případě potřeby označeny za „darebácké státy“ (zmiňujeme jen proto, abychom i na tuto schopnost americké zahraniční politiky nezapomněli), četli a poslouchali tento výrok s velkou pozorností. O tom, že šlo jen o plané mudrování, ke kterému se přidávali američtí ministři a kongresmani, svědčí i to, že v KLDR se přesto dál oslavovalo jakékoli odpálení rakety zatím neodhadnutelného doletu a vše vyvrcholilo experimentálním odpálením vodíkové pumy někde v podzemí KLDR.
Balistická mezikontinentální raketa, která přeletěla nad japonskými ostrovy a u Donalda Trumpa probudila obsesní naléhavost „uvalení sankcí“ na kohokoli, kdo bude s KLDR komunikovat, je třeba také vnímat podle jejího pokřiveného obrazu v zrcadle mezinárodní politiky. Je to výrok stejně naivní, jako natovsko-eurounijní vyhlášení „dalšího vážného varování“. To, že se k němu hlásí i OSN je dáno její mezinárodně právní povinností (je signatářem dokumentů o zastavení palby z roku 1953) a také pokusem posílit svůj poztrácený prestiž od let první války v Zálivu, bombardování Jugoslávie a dalších „protiteroristických“ tažení vedených pod vlajkou Spojených států a nikoli OSN, jak bylo všeobecně uznanou, ale zřídkakdy dodržovanou povinností. Zatím nikdo ale nereagoval veřejně na rozhodnutí vlády Korejské republiky obnovit s KLDR rozhovory na téma „znovusjednocení“ poloostrova. O tom se tradičně hovoří bez ohledu na stav úrovně diplomatických vztahů obou korejských států k USA a pro domo se připomíná, že rozdělení bylo způsobeno „imperialisty“ – rozumějme Spojenými státy a Sovětským svazem.
Jen hypoteticky si představme, že by k takovému sjednocení došlo. Že by se spojila významná ekonomická síla Jihu a vojenská síla Severu a svět by musel brát vážně novou mocensko-politickou entitu vlastnící nukleární potenciál. Podle známé fikce z roku 1994 by „ibišek rozkvetl“ a nemusel by se chovat podle představ evropských ochránců lidských práv a diktátorů hodnot.
Rusko a Čína
Jelikož víme, že co je v mezinárodní politice myšlené, bývá také uskutečnitelné, zajímají nás proto reakce Ruské federace a Čínské lidové republiky na poslední zdánlivě hektický vývoj na poloostrově a v jeho okolí. Obě tyto země sice podpořily dvě rezoluce RB OSN, ale my si myslíme, že jen proto, že jsou stejně bezzubé jako mnohé jim podobné v minulosti. Proto si čteme zprávy o postojích RF i ČLR k celému problému tak, že, jak praví tradice, lze na multilaterální úrovni spolupracovat s každým a jednat o čemkoli, ale za relevantní se považují jen dvoustranná jednání (třeba tajná) a jejich výsledky. Jednoduše řečeno – s OSN na věčné časy, ale připojit se k dalším sankcím vůči severokorejskému režimu jen s velkou opatrností.
Nechci zde pracovat s neúplnými daty. Zvláště, když je nemáme se dá předpokládat, že dokonce i v době vzdálené je mít nebudeme, můžeme si snad dovolit uvažovat o tom, že když mohly zástupy sovětských nukleárních odborníků korzovat po universitách a jejich ústavech v Korejské republice, proč by se jich několik nemohlo zastavit i v KLDR. Sami rusky mluvící kolegové mi na National University v Soulu říkali s lehkou ironií, že celý ostrov Sachalin byl dávno přestěhován na Korejský poloostrov. A když víme, o jak velké zdroje ať již materiální nebo lidské se tam jedná, měli bychom si dovolit přemýšlet i o těchto ne vždy dostatečně citlivě vnímaných souvislostech.
Méně jasné, protože nemluvné, jsou reakce z ČLR. Při známé diplomatické ornamentálnosti výroků čínských diplomatů na půdě OSN můžeme předpokládat, že i v ČLR existuje realitě více odpovídající dvoustranný vztah, o kterém toho příliš nevíme. Ale i tam se nejen tuší, ale snad i ví, jak a kdo pracuje v regionu s nukleárními technologiemi a zda se problémy na Korejském poloostrově nezabývají více než chceme vědět. A protože nukleární válka a její dopad na celou biosféru jsou snadno spočitatelné veličiny, je možné i v ČLR vědí více než my o tom, jak se nukleární zbraně vyvíjely a vyráběly na Korejském poloostrově, kde jsou uskladněny, kdo je obsluhuje, jaké je jejich možné použití a kdo by proto mohl být cílem předpokládané odvety Spojených států na Dálném východu. A možná, že tam mají také více informací o tom, jak je možné zbraně hromadného ničení předávat do rukou dočasně kolaborujících politických režimů ochotných v zájmu svého přežití spolupracovat s kýmkoli a kdekoli.
Nazarbajevův Kazachstán v roli prostředníka?
Konečně si dovolím ještě uvažovat o situaci na Dálném východu spíše euro-unijně než se znalostí toho, o jaké věci jde. Hned na několika úrovních se jedná o nejrůznější formy spolupráce a jednou z posledních aktivit je sešlost právě končícího „Ekonomického fóra zemí severního Tichomoří a ruského Dálného východu“ ve Vladivostoku jednajícího o spolupráci v této oblasti území Dálného východu. Nepřehlédněme, že se opět jedná o tradiční model multilaterálního jednání, avšak je to také příležitost ke dvoustranným kontaktům a rozhovorům. Konference se měl zúčastnit, a tím mu měla být projevena důvěra, kazašský „doživotní prezident“ Nursultan Nazarbajev. U nás se o něm dočteme jen to, že byl v době existence SSSR komunista (*1940) a dnes žije s upraveným kazašským, muslimským a ruským jménem Nursultan Abiševič Nazarbajev. Od února 1990 byl prezidentem nezávislého Kazachstánu a zejména v devadesátých letech 20. století se jevil jako důležitý partner rozhovorů Ruské federace se Spojenými státy v celé střední Asii. Doma je kritizován jako uchvatitel moci, ale v zahraniční politice prosazoval myšlenku Euroasie. Jako obdivovatel Lva Nikolajeviče Gumiljova se zasloužil so vydání jeho rozsáhlého několikasvazkového díla u nás vydaného jen jako výbor pod názvem Od Rusi k Rusku. (To bylo před koncem 20.století velké téma, viz Sulejmanovovu poému Az-i-ja, kritizovanou za „asijský nacionalismus“, 1985). Díky asi čtyřiceti tisícům etnických Korejců, kteří utíkali do Kazachstánu v době japonské okupace, měl dobré kontakty v Soulu, který v posledních letech několikrát navštívil. Nazarbajev nabídl Korejské republice Kazachstán jako surovinovou základnu a hladový jihokorejský nadnárodní průmysl to přivítal. Nic ale nevíme o jeho jednáních s představiteli KLDR. Můžeme ale předpokládat, že i na této úrovni existovala nějaká forma politického a zřejmě i ekonomického dialogu.
Koncepce zahraniční politiky Kazachstánu a zejména Nursultana Nazarbajeva osobně je proto v současné situaci vnímaná jako model politika a politiky probuzené Asie. Když uvážíme, že na území jedné z největších zemí světa jsou také největší světové zásoby uranové rudy (asi 21 %), a ta je na rozdíl od československé a české tradice kontrolována státem, neznamená to sice, že je Kazachstán potenciálním partnerem KLDR v používání nukleárních technologií, ale zájem o jeho zdroje zejména v asijských zemích je velký. Oslabením mezinárodně politického významu Kazachstánu a jeho přítomnosti na Hedvábné cestě tím, že ČLR rozšířila tuto koncepci o „Jižní pás“, a tím dala najevo, že o významu symbolu Hedvábné cesty se bude mluvit zejména mezi představiteli RF a ČLR, ale neznamená, že přítomnost Kazachstánu na tomto projektu lze opomenout.
Kontextem je i v tomto případě integrace ekonomické politiky různých asijských regionů a můžeme se domnívat, že pro ni dělaly EU a Spojené státy dost svým upřílišněným zaujetím proti Ruské federaci a ČLR. Přinejmenším se mnohé asijské země přesvědčily, že musí “spoléhat na vlastní síly“, a to je program dnes mimořádně obdivovaný. Skoro by se dalo říci, že je to jakási proměna japonského projektu z roku 1941 o vytvoření Sféry asijské spolupráce a společné prosperity. Její propagandistický úspěch, pokud si ještě vzpomeneme, se zakládal nejen na vojenské síle Japonska, ale také odporu proti euro-americké koloniální politice.
Porážka Japonska ve válce v Tichomoří sice mohla změnit mnohé interpretace této myšlenky, ale její proti-evropský a dnes i proti-americký étos se neztratil. A posuneme-li se na úroveň diplomatickou, může se stát, že “problémy Korejského poloostrova“ sice nevyřeší jen samotní Korejci, ale asi to nepůjde bez vlivu euroasijských a asijských velmocí, podpořených jejich nukleárním potenciálem. Budeme-li sledovat činnost Nursultana Nazarbajeva jako typ politika a politiky, jako potenciálního moderátora nejen vnitro-korejského dialogu, ale i rozhovorů tří velmocí, možná se zbavíme eurocentrického způsobu uvažování také o jiných asijských regionech. Příklad korejského smluvního modelu 2+3 se už dnes netýká jen situace na Korejském poloostrově, ale může se stát přitažlivý i pro další asijské země, které mají své zkušenosti s kdysi evropským, potom japonským a nyní americkým vykořisťováním.