Ilona Švihlíková a její komentář k parlamentním volbám v Česku. Co znamenaly pro (nejen) českou levici?
Tak máme za sebou další volby do Poslanecké sněmovny, volby, obecně vnímané jako nejdůležitější ze všech.
Začněme účastí. Ta se sice oproti minulým volbám lehce zvýšila, ale hodnot v Německu, či Rakousku nedosahujeme. Trend poklesu volební účasti zastaven. Ale nevolič stále zůstává největší „stranou.“
Volby vyhrál anti-establishment a ti, kteří si na něj hrají. Kdo patří do této kategorie?
Patří tam především Babišovo ANO, které vyhrálo o více, než napovídaly průzkumy veřejného mínění – které byly opět „mimo.“ Babišovo se podařilo dobře prezentovat jako anti-establishmentové uskupení, těžko si představit sestavení vlády bez něj.
Dalším vítězem anti-establishmentu je SPD Tomia Okamury. I zde se jedná o projekt „lídra“, ovšem přeci jen, v ANO najdeme i jiné osobnosti než Babiše, v SPD tomu tak není.
Piráti jsou třetím anti-establishmentovým vítězem.
Co mají všichni tři společného? Silné osobnosti na vrcholu, ostatní je pytel blech, které kromě ANO nemusí ani „disciplinovat“ vliv předsedy strany a jeho peníze. Štěpení vidím u všech tří v kategorii „možné až po dosti pravděpodobné“ – u Pirátů.
Ale je třeba ocenit kladné stránky jejich kampaně. ANO čerpalo především z katastrofálních chyb sociální demokracie. Okamura jel na vlně toho, že byl ostrakizován všemi, což není v ČR oblíbená pozice, kromě toho je vynikající řečník a mistr zkratky. Piráti představili řadu zajímavých témat a dobře načasovali svou kampaň – zapadla přesně do situace, kdy je anti-establishment, ale i to, co si na něj jen hraje, na vzestupu.
Výhra anti-establishmentu, kterému, kromě Pirátů, výrazně nepřála veřejnoprávní média, nám dává ještě jednu zásadní lekci, respektive její opakování. Veřejnoprávní média opět, jako v případě druhého kola prezidentské volby, „přetáhla nápřah.“ Bylo vidět jejich zaujetí proti Babišovi a proti Okamurovi. Drtivě to selhalo, ba ukázalo se to být přímo kontraproduktivním.
Naopak neskrývané preference veřejnoprávních médií vůči TOP09 dopad neměly – pokud za něj nebudeme považovat to, že se strana jen tak tak zachránila nad propastí. (A pak se divte, že Prahu zbytek republiky nenávidí, že).
Dominance veřejnoprávních médií, zejména televize, při utváření politických preferencí, skončila.
Prohrál establishment. A pozor: tam nepatří jen sociální demokracie, která do mocenských struktur tak vrostla, že je skutečně otázkou, jestli se ještě může zachránit. Patří tam i komunisté, kteří také „zapustili kořeny.“ Nechali si utéct témata a spoléhali na to, že blahosklonný styl jim zaručí, že to „bude jako vždycky.“ A ono ne. Objevili se totiž jiní machři, co to umějí na protestní hlasy lépe.
Facka pro levici přichází včas. Její ozdravný proces je nutný. Je potřeba ho brát jako šanci k revitalizaci radikální levicové (ovšem nikoliv měšťácky liberálkovské) politiky. Schopných lidí je v obou stranách dost, ale věru ne v sekretariátu Lidového domu. Potenciál z krajů zůstává u sociální demokracie trestuhodně nevyužit.
Výsledky voleb oživují starý „vtip.“ Jaký je rozdíl mezi sociální demokracií a ODS? Čtyři roky. Podívejte se na tento graf a vidíte, jak mrazivě přesné to je. Ano, skutečně měla ODS v roce 2013 7,72 %. A sociální demokracie nyní 7,27 %.
Tyto volby byly především o sociální demokracii, která se tak zařadila do „evropské“ rodiny sociálních demokracií tím, že dosáhla nejhoršího výsledku, srovnatelného s volbami do České národní rady v roce 1992. Za čtvrt století se vrátila tam, kde byla.
Analýze chyb sociální demokracie (konkrétně pro české prostředí, neboť obecná analýza socdem jako hnutí vyšla zde se budeme věnovat dále.
Podívejme se na to, jak od ní odcházeli voliči průběžně. Připomeňme, že v sociální demokracii NEBYLA provedena dostatečná reflexe tohoto jevu. A podle toho, co zatím ze sebe vypustili vedoucí představitelé, tak jim to nedochází stále. Bude členská základna dost silná na to, aby si vynutila změnu? Pokud to neudělá, může to být konec sociální demokracie.
Je pravda, že velmi slabého výsledku dosáhla i lidovci, TOP09 se ukazuje být projektem na odchodu.
Překvapením jsou STAN – je otázka (protože nemáme exit polls), jestli nebyli u voličů vnímáni částečně také jako anti-establishment (to, že toto vnímání může být mylné, resp. velmi často mylné je, na věci nic nemění).
Podívejme se ještě na KSČM. Nejhorší výsledek od roku 1990. A známka toho, že voliči považují komunisty (dle mého oprávněně) za establishment, že ztratili svůj protestní apel. Chybí jiskra, chybí témata, chybí radikálnost.
Na levicové scéně není zdá se moc důvodu k úsměvu. Jenže jsou situace, kdy je potřeba, aby si společnost prošla určitou situací, aby učinila určitou sociální zkušenost.
Demokracie není stav, kdy se uvelebíme s tím, že je „hotovo.“ NIKDY není hotovo. Demokracie je především ta masarykovská černá práce. Komunisté i sociální demokraté si budou muset vzpomenout, že měly své radikální kořeny (ne-oportunistické) a že jen ty je mohou zachránit. Je možné, že se to nepovede – pak se může otevřít prostor pro zcela nový subjekt.
Nová cesta začíná důkladným porozuměním a kritickou reflexí aktuálního stavu. Zde musí obě levicové síly začít především a dominantně u sebe. !Argument jim v kritickém pohledu bude nápomocen.