Ilona Švihlíková shrnuje některá témata, která se objevila při projednávání státního rozpočtu – deficit a jeho charakter, “investiční špunt”, který státu brání investovat a také finanční ústavu, která by stanovila politiku “se škrty na věčné časy”.
Zájemce o problematiku státních financí se již mohl seznámit s průběhem schvalování nejdůležitějšího zákona roku – státního rozpočtu – informace přinesla řada serverů a koneckonců bylo možno sledovat proceduru schvalování rozpočtu přímo online na webu Poslanecké sněmovny (vynechme nyní, že často je to jen pro silné povahy).
Upozorním proto jen na určité body, kterým se možná v celkovém pohledu (a v navýšení financování sociálních služeb) nevěnovala dostatečná pozornost.
Rozpočet v pěkné grafice Poslanecké sněmovny je zde:
Pravicová opozice kritizovala zhruba tyto hlavní body:
– Deficit v době vysoké konjunktury (až přehřívání ekonomiky)
– Nízké kapitálové (investiční) výdaje
– Plánování, které neodpovídá realitě, tj. to, že jak státní rozpočet, tak i střednědobé výhledy se řídí dle hesla „papír snese všechno.“
Na okraj ještě dodám, že v rozpravě s novou ministryní financí padaly i dotazy na inflaci (zástupce pravice očekával vyšší inflaci, než inflační cíl a kritizoval ČNB). Asi překvapím, ale pozitivně mě to překvapilo – ukázalo se tak totiž, že alespoň podkladové materiály četl a byl schopen se nad nimi kriticky zamyslet. Bohužel, u řady dalších materiálů, které Poslanecká sněmovna tzv. „bere na vědomí“, například u zemědělství, to tak nevypadalo.
Kritiku lze samozřejmě odmávnout poukázáním na to, jak hospodařila pravice, když byla u moci. Přesto ale stojí za to se podívat na výše uvedené problémy s ohledem na budoucnost, nikoliv na minulost.
Deficit v době vysoké konjunktury je samozřejmě snadná trefa. Koneckonců, pravice může dál zarýpat, že takto by si to nepředstavoval ani Keynes, který do značné míry odblokoval fetišistickou posedlost vyrovnanými rozpočty a uchopil deficit rozpočtu jako aktivní nástroj makroekonomické stabilizace.
Na druhou stranu, záleží hodně na tom, jak byl deficit způsoben – právě po řádění pravicových vlád je v řadě sektorů obrovské množství skrytých dluhů. Nejsou sice vyjádřeny na papíře, ale to neznamená, že neexistují. Infrastruktura, ale i sociální služby – kterým se dostalo zasloužené pozornosti – patří mezi ně.
Námitku o nízkých kapitálových výdajích ovšem vyvrátit nelze, však také pravicoví poslanci mávali i zprávami NKÚ. Projevuje se zkrátka „investiční špunt“, o kterém hovořil Martin Fassmann zde.
Tento „investiční špunt“ je potřeba odstranit. Špunt je záležitostí příliš komplikované legislativy, která znemožňuje státu realizovat větší investiční akce, jež by mohly mít i zajímavý multiplikační efekt. Nemusí to nutně být nejčastěji asociovaný Temelín (i když to je téma, kterému se vláda nevyhne). Například bytový deficit začíná být zcela akutní. V tomto případě je prostor pro obrovský multiplikační efekt, nemluvě o stavebnictví, jehož stav je tedy od plného zotavení hodně daleko.
Nu a plánování je další bolavá záležitost. Je pravda, že zrovna z úst pravicové opozice, které se podařilo v odhadu HDP „seknout“ o nějakých devět procentních bodů, což je zřejmě světový rekord, takový argument nezní moc přesvědčivě.
Je také pravda, že dynamika a nejistota vývoje globálního vývoje jsou značné, takže především v delších časových horizontech je nutno pracovat se scénáři. I tak by ovšem mělo být jedním z úkolů nové ministryně financí tuto opakovanou skutečnost vzít vážně a pokusit se zapracovat na nápravě.
Při projednávání střednědobého rámce, později večer, přišel ovšem úder, který se postaral o mou plnou bdělost. Pravice začala básnit nad finanční ústavou. Tento krok není ničím jiným než postavením salda rozpočtu na úroveň zlatého telete, tedy nad ekonomický vývoj. A je to samozřejmě zakotvení automatických škrtů, takže něco, co závažně limituje manévrovací schopnost státu.
Na evropské úrovni se něco takového jmenuje Fiskální kompakt. Miroslav Kalousek položil dotaz, zda se ČR – která tak doposud (rozumně) neučinila – tento podle mého soudu šílený dokument, ztělesňující německou nadvládu nad EU a ukotvení politiky „austerity na věčné časy a nikdy jinak“ – přijme.
Nová ministryně se vyslovila spíše pozitivně, i když hovořila o nutnosti analýzy dokumentu (ale spíše z právních pozice, než z pozic ekonomických), jak jsem pochopila. Zde má levice téma jak hrom. Dokáže ho ale uchopit? Sociální demokracie posedlá eurohujerstvím pojede dle sloganu „co z EU, to svaté“, což činil bývalý premiér, když plédoval za euro za situace, kdy je 70 % občanů proti a kdy není uzavřena konvergence ČR ve vztahu k vyspělejším zemím a kdy je další vývoj samotné měnové unie vrcholně nejasný.
Nu a názory odborníka KSČM na problematiku jsou dosti často zaměnitelné s tím, co si myslí Miroslav Kalousek.
Za !Argument mohu slíbit, že my se tématu Fiskálního kompaktu kriticky věnovat budeme.