Adam Votruba píše na konci roku 2017 o historii. O té, kterou nám předali slovem lidé kolem nás a také o té, kterou už dostáváme v psané podobě.
Dějinný čas se nedělí jen na to, co člověk sám zažil, a to, co se odehrálo před jeho narozením. Existuje ještě historie, již má člověk zprostředkovanou zkušeností svých blízkých. Co ještě zažili dědeček a babička, co pamatuje táta s mámou. Budu o této historii mluvit jako o živé, protože člověk se jí může takříkajíc dotknout. Zná někoho, kdo v těch časech byl.
Živá historie sahá u každého člověka nanejvýš asi tak 60 let před jeho narození. Pro mou generaci se může matně počínat první světovou válkou. Osobně jsem asi ve druhé, nebo ve třetí třídě slyšel vyprávět od našeho souseda na vesnici, jak byl na italské frontě. Utkvělo mi vyprávění, jak pověsili nějakého vojáka za to, že ukradl chleba, protože měl hlad.
V dospělosti už jsem tak staré vzpomínky slyšet nemohl. Patřím však ke generaci, která si mohla nechat vyprávět o velké hospodářské krizi nebo o tom, jak v Osvobozeném divadle padali lidé smíchy ze židle a mávali na Voskovce a Wericha, aby už přestali… Mluvil jsem s lidmi, kteří bojovali v našich zahraničních jednotkách, nebo odešli mezi partyzány, mluvil jsem na Slovensku s lidmi, kteří ukrývali Čechy, co potřebovali utéct z protektorátu.
Pro mého dědečka byla jistě ještě živou historií prusko-rakouská vojna z roku 1866 a pro generaci jeho rodičů to byla i revoluce roku 1848.
Tato živá zkušenost i živě zprostředkovaná zkušenost s každou generací odchází. Neodejde naráz, nýbrž postupně a pozvolna, takže si některých změn ani nepovšimneme. Počátek společenského zapomíná začíná už tehdy, když generace, která něco prožila, odejde do důchodu. Dnes takto začínají odcházet léta šedesátá až osmdesátá. V šedesátých letech začínala pozvolna odcházet třicátá léta s jejich hospodářskou krizí, byť dodnes ještě vzpomínka nezmizela úplně.
Tento odchod živých vzpomínek se promítá i do politiky. Odchod velké hospodářské krize do zapomnění živých provázel ten politický jev, že se začaly dělat stejné boty, jaké k hospodářské krizi vedly.
V současné době odchází i žitá vzpomínka druhé světové války, což v sobě skrývá riziko. Příběh druhé světové války je pro náš svět bez nadsázky mytologickým příběhem. Je to příběh o boji dobra se zlem, který ospravedlňuje stávající společenské uspořádání. Řada institucí vznikla z těžce získaných zkušeností světového konfliktu.
Problém je, že poučení, která učinila válečná generace, vycházela z dobové kontextu. Byla korekcí určitých názorů, které byly do té doby samozřejmé, a spolu s dobovým pravdami vytvořila stabilní svět. Tehdy například bylo samozřejmostí požadovat národní stát či hlídat státní hranice, bylo samozřejmostí, že stát má kontrolovat strategická výrobní odvětví atd.
Dnes dochází k zvětrávání tohoto odkazu, a to ze dvou stran. Na jedné straně jsme svědky něčeho, co bych nazval fundamentalizací dějinného odkazu. Například z tématu rasismu se stalo tabu. Má to pochopitelné důvody, které věci znalý člověk uznává. Dnešní generace však nechápe dost dobře podstatu rasismus, a tak zmíněné tabu rozšiřuje na jevy, které nemají s rasismem nic společného, např. na zkoumání kulturních rozdílů mezi lidmi. Průvodním jevem je někdy až hysterická reakce na určité výroky, které by ještě v 80. a 90. letech nechávaly většinu lidí chladnými. Tato tabuizace je úspěšná a důsledkem je rozšiřující se seznam věcných argumentů a problémů vylučovaných ze slušné diskuze.
Podobně je to i se slovem “fašismus”. Slovo dnes ztrácí svůj obsah a je ho možné použít téměř na jakoukoliv větu, v níž se vyskytne “národní zájem”. Podle takových měřítek by byli fašisté vlastně všichni účastníci druhé světové války, nejen Hitler a Mussolini, ale i Stalin, Churchill či Roosevelt.
Z druhé strany je odkaz světové války nahlodáván těmi, kdo chtějí zpochybnit její interpretaci. Tyto tendence se začaly objevovat již v 90. letech. Průvodním jevem je zejména popírání holokaustu. Zpochybňovat holokaust bylo do té doby nemyslitelné, v 90. letech s ním však sympatizanti neonacistické scény vyrukovali. Objevilo se značné množství dezinformačních publikací, mj. i díky silné finanční podpoře ze zemí Blízkého východu. Koroze z této druhé strany je snad málo viditelná, přesto však působí.
Nechci z tohoto pozorování vyvozovat chmurná proroctví. Je však zřejmé, že jsme svědky hodnotového chaosu, jehož průvodním jevem je i tápání v chápání nedávných dějin. Nepanuje dostačující soulad v tom, co považovat za politicky správné. Obecně se v takových případech nabízejí tři možná východiska: ochrana stávajícího stavu mocenskými prostředky, vytvoření souladu násilnou cestou (nastolením autoritativní moci) a dokonání převratu k něčemu neznámému. Pod tím posledním si lze představit i leccos nadějného a lze dokonce spřádat plány, jak by měl nový svět vypadat. Převraty ovšem mají tu vlastnost, že vynesou k moci takovou část světa či společnosti, která má již před převratem více reálné síly, než jí formálně přísluší.