Miluš Kotišová (členka Pirátů) se zamyslela nad budoucností nováčka v české parlamentní politice – České pirátské strany. Může se z Pirátů stát pečující politická strana?

Volebnímu výsledku přes 10 % procent nevěřil před rokem leckterý pirát, někteří političtí komentátoři ale ani po úspěchu ve volbách setrvale nevěští pirátské straně nic dobrého. Hrozí prý jim neodvratný rozpad, rozkol.

Jisté je, že strana potřebuje přesvědčivě i bez větších zaváhání zvládnout přechod z aktivistické strany k plnohodnotné straně sněmovní (ovšem při zachování svých hodnot), velmi rychle profesionalizovat svůj aparát, vylepšit své technické systémy a připravit je na podstatně čilejší ruch, nedopustit, aby se rozeklála komunikační propast mezi pirátským poslaneckým klubem a členskou základnou v krajích, nepřetěžovat své talenty a mediálně známé tváře (Bartoš, Michálek, Ferjenčík) až na hranici vyčerpání a souběžně doplnit stranické řady o další výrazné osobnosti, pracovité, šikovné a vzdělané lidi a nadšence – ženy (!) a muže –, kteří pochopí pirátskou myšlenku svobody. Strana také na své dobrodružné cestě zatraceně potřebuje zachovat si zdravý smysl pro křehkou hranici mezi hravostí a sdílenou radostí z tvoření nové politiky a naopak plytkou estrádností či snahou o mediální zásah za každou cenu, mít schopnost udělat si ze sebe legraci. Ve straně našli mnozí řadu hlubokých přátelství a přišli kolikrát i s celými svými rodinami (asi nebudu daleko od pravdy, že pirátství je svým způsobem také životní styl).

Očekávání jsou veliká – zdaleka největší očekávání a nároky však na sebe mají dost možná sami piráti. To vše viselo hmatatelně ve vzduchu v průběhu celostátního fóra České pirátské strany, které proběhlo uplynulý víkend (6.-7.1. 2018) v Brně. Zúčastnil se ho historicky největší počet účastníků – kolem 250 členů a příznivců.

Pirátské boření mýtů

Ale ještě zpátky k očekávání; Piráti přitom neváhají bořit jeden mýtus (a zažitá očekávání) za druhým.

• Předseda strany se nemusí automaticky tlačit do vedení sněmovny, na co možná nejvýznamnější post – místopředsedou sněmovny se proti očekáváním stal člověk svým založením a schopnostmi k tomu způsobilejší, Vojtěch Pikal. Chytřejším – horizontálnějším – rozdělením/sdílením moci lze získat rozsáhlejší práva promluvy na plénu sněmovny.
• Dělicí čára politiky nemusí nutně vést mezi tábory pravice a levice, nýbrž důsledně mezi fakty a tvrdými daty na jedné straně a pouhými ideově zkreslenými názory na straně druhé; pestrosti názorů se nekladou meze (až na extremistické výjimky samozřejmě), podíváte-li se blíže, všimnete si, že Piráti hledají – a mnohdy v líté, nekompromisní a na první pohled nepřehledné vnitrostranické rozpravě „třetí, čtvrté, páté řešení…“
• Dialog se právě proto nevede jen s těmi, s nimiž souhlasíme či s nimiž máme spřízněné názory.
• Funkce není od toho, aby z jejího titulu člověk „vlastnil problémy“, opevnil se v ní a bránil druhým v hledání řešení, ale aby byl skutečný tahoun. Není jak se opevnit, vnitrostranické odvolávačky jsou docela nemilosrdné. Snad jen prací. Možná… Nejde o nevděk, že nemíníte zvolit jistou osobu do vedení, prostě se mění potřeby – nový úkol si najednou žádá jiné osobnosti. Zralý člověk to s pokorou přijme. Protože uplatnit své schopnosti lze v pirátské straně tak jako tak, není to typická hierarchická struktura, ale spíš síť, lépe řečeno hejno.
• Významnou pozici a respekt dalších stran lze v malém počtu získat nejen zákulisními handly a vyjednáváním ve snaze vytěžit maximum možného, v duchu hesla „suchá je kůrka opozice“ (Miloš Zeman na schůzce s Piráty), ale také jen zásadovými postoji a předvídatelností (či přinejmenším snahou o co největší přiblížení se tomuto ideálu).
• Kancelář politické strany může být také otevřeným alternativním kulturním centrem – počkejme si na liberecký Pixel (snad už v dubnu), bude to nepochybně událost (možná i jiné krajské kanceláře po republice – JiPiCe, OpiCe, ČePiCe aj.).
• Také politická strana může mít svůj personální odbor, mediační skupinu a společný poradní kruh žen a mužů.
• Česká pirátská strana sní svůj sen o hledání konsensu a o tom, že politika nemusí být špína (byť je s tím smířený zakladatel pirátské strany Jiří Kadeřávek a za naivy považuje ty, kteří to odmítají přijmout jako věc danou a nezměnitelnou).

Ne, není cílem tohoto článku přesvědčovat čtenáře o tom, že piráti se nerozpadnou nebo že mají dobře nakročeno k velkému úspěchu v dalších volbách – že dozajista už v příštích parlamentních volbách „dobydou politického vrcholu“ (jak se ptá ve svém komentáři například politolog Lukáš Jelínek). Z mého textu je nepochybně patrné, že hovořím z pozice člověka „uvnitř“.

A už vůbec není smyslem přesvědčovat vás o tom, že Česká pirátská strana našla odpověď na svou otázku, jak lze politiku dělat jinak. Hledá cestu, hledá cesty – a tápe. Jak by tomu mohlo být jinak. Lidé jsou bytosti omylné, chybující, netýkavé a rázem velmi defenzivní.

Výše vyjmenované body jsou přinejlepším řekněme jen mírně převažující tendence, něco však dostatečně patrného, aby to neuniklo pozornějšímu pozorovateli. Ostatně vnitrostranické virtuální zdi by mohly vyprávět své o opaku. Hořké příběhy zklamání, frustrací, osobních nevraživostí, nedorozumění a konfliktů. Nejvíce však právě proto, že na „tom něčem“, co pirátská strana hledá, bytostně z á l e ž í.

A podíváte-li se ještě o něco blíž, zjistíte, že Česká pirátská strana, což je politická strana nebojím se říci komunitního typu, srdcová záležitost mnohých dobrovolníků a příznivců (poznejte někdy rozdíl mezi členem a příznivcem), je nesmírně pestrým společenstvím, které ochotně dává druhou, třetí, čtvrtou,… šanci také lidem, jimž by jinde s rozpaky zavřeli dveře před nosem: bývalým vězňům například.

Záblesk naděje: zásadní pospolitost

Mám prostě takový pocit, je to aťsi jen určitý malinký záblesk naděje, že ve skutečnosti se před našima očima rodí něco mimořádného – něco, co sama strana zatím nedokázala úplně pojmenovat. V starosti Pirátů – někdy až přehnaně zaťaté – o svobodný prostor a svobodnou výměnu názorů jako by se mimoděk zavadilo o cosi podstatného: vědomí zásadní pospolitosti se všemi našimi vnitrostranickými oponenty nebo politickými soupeři. Vynořující se vědomí, že povinnost jednotlivce vůči druhým sahá dál než jen k povinnosti neškodit. Povinností je pečovat o bližního, starat se o něj.

V politice bude mít péče pochopitelně specifický rozměr, neboť veřejný prostor je nutně i morálním prostorem! Tím ale není myšleno prostorem pro moralizování… Do politiky se tak vnáší pojetí etiky, které neuvažuje pouze v principech, nýbrž je vedeno cílem udržovat osobní vztahy zdravé, pěstovat větší tvořivost, nalézat třetí, čtvrté… cesty, abychom se mohli vyhnout krutostem, jimž se vyhnout lze. Bez svědomí a soucítění není a nebude svobodné společnosti.

Pro demokracii obzvlášť platí, jak pečlivě rozebírá německá politoložka Gesine Schwanová ve své výtečné knize Zamlčovaná vina aneb ničivá moc dvojí morálky, že tato tolik skloňovaná kvalita organizace společnosti velice závisí právě na subjektivním duševním rozpoložení jednotlivců, jmenovitě na jejich důvěře v politický systém a neustále znovuobnovované úctě k hodnotám coby východiskům k činům! Ve věku informací je důvěra jedním z naprosto stěžejních nástrojů, který podle Niklase Luhmanna plní podobně jako jazyk funkci „redukce složitosti“.

Velikým úkolem každého člověka je podle Schwanové uchovat v osobní identitě obtížné a rozporuplné stránky, nevytěsňovat je, a přesto mít identitu spojitou, být předvídatelným, srozumitelným pro druhé. Pouze když poctivě zkoumáme svou (metafyzickou i jinou) vinu a stín, můžeme dosáhnout větší osobní integrity. Povinností člověka je tedy pěstovat svou důstojnost (sebeúctu) neboli shodu se sebou samým, cvičit svou schopnost dostát svými činy kritériím, jež si osvojujeme v průběhu života – shodu identity myšlené a identity žité. Tehdy je možno rozvíjet občanské ctnosti: smysl pro spravedlnost, solidaritu, toleranci k jinakostem, neboť čím lépe známe sami sebe, tím méně zkresleně interpretujeme okolní svět – tím více jsme ochotni naslouchat druhým, a dokonce i hlasům kritickým. A dále dokážeme spolehlivěji rozpoznat a kategoricky odmítnout zneužívání moci, svévoli v jednání, pohrdání důstojností člověka, osobní psychickou a fyzickou nedotknutelností aj.

A tím se dostávám (i vracím) k tomu nejtěžšímu úkolu, před nímž stojí Piráti. Piráti vyvolávají velká očekávání a mají také veliké nároky na sebe samé i na sebe navzájem. Otázka je, jak bude vypadat shoda s touto představou. A jak vyspělá bude jejich/naše zralost přijmout sebe i druhé se vším všudy, i s chybami a nedokonalostmi. Jaká bude vůle po upřímnosti a autenticitě. Proto jsou komunikace, „zjednodušování komplexnosti“ pomocí opečovávané důvěry a péče o lidské vztahy tak důležitými tématy v dnešním světě: potřebujeme otupovat konfliktní potenciál, umět rozhodovat v nejistotě, zachovat si klíčovou schopnost politicky jednat. A musíme si neustále připomínat, že pro nezúžené vnímání skutečnosti je nezbytný mimo jiné cit. Nikoli okamžitá či povrchní sentimentalita, nýbrž cit zahrnující celého člověka. A k tomu notná porce blahovůle jakožto základního demokratického postoje.

Byl to pro mne velmi silný zážitek, když jsem se v sobotu o polední pauze mezi jednáními a hlasováními celostátního fóra krátce setkala u piva s Robertem Magnim, řadovým členem strany z Břasů na Rokycansku. Hovořili jsme nejprve o různých záležitostech spíš z každodenního života. Po chvíli stočil hovor k rozhodčí komisi strany a zcela napřímo, jednoduše a klidně mi do očí řekl, že naprosto nesouhlasí s mým postupem v konkrétní stížnosti. A přitom jsem cítila, že mě bezvýhradně přijímá jako druhého s jiným názorem. Tak vzácné a tak důležité. Cítím velký respekt. Děkuji za tu životní lekci.

Pokud se vám zdá, že takováto drobná, neviditelná a veskrze osobní skica, pro mne známka zdraví pirátského politického organismu, nestála za řeč, pak tedy dobrá – závěrem sebejistě prohlásím, že mám za to, že mezi Piráty je už dnes připraveno důstojně vystřídat Ivana Bartoše na postu předsedy možná šest sedm osobností (věřte nevěřte). Jsou mezi nimi zastoupeni rovným dílem muži i ženy. Jejich čas přijde, každá z nich je osobnost svojská a má různé silné stránky. Ale v tom je kouzlo a krása demokracie, neměla by nikdy ustrnout a spokojit se s tím, co je, ale naopak přiživovat sílu lidské imaginace – co je ještě možné. A jedním jsem si jistá už dnes, ani odcházení Ivana Bartoše nebude tradiční.

Sledujte nás, pokud vám to přijde napínavé.

Zapojte se, pokud vás něco nadchlo.

Sem s kritikou, jestliže s něčím nesouhlasíte: poslanci(ad)pirati.cz.

Nechme se překvapit, jestli se Pirátům za čtyři roky podaří dosáhnout vytyčených 30 %. Odpočítávání k vládní odpovědnosti začíná.

Hezký nový rok 2018.