Veronika Sušová-Salminen píše  o tom, proč je fenomén Babiš v jistém smyslu vyvrcholením české transformace, i když přináší nové prvky do politiky. Proč potřebuje Babišův pragmatismus demokratické mantinely?

Hodnocení postkomunistické transformace jsou různá. V souvislosti se zprávou o úmrtí jednoho z architektů kuponové privatizace Tomáše Ježka se objevilo naposledy téma nedostatečného právního rámci pro českou transformaci, která byla fakticky masovým přerozdělením společenského vlastnictví.

Dnes už patří ke konvenčnímu rozumu také poznatek, že transformace v postkomunistické střední a východní Evropě byla „laboratorním“ předvojem neoliberalizace post-keynesiánské západní Evropy. A k zásadním otázkám pak patří ta, do jaké míry ekonomická transformace podle neoliberálního scénáře (privatizace, tržní hodnoty, individualizace, demontáž sociálního státu atp.) deformovala vznikající demokracii nebo namísto demokracie „obnovila“ postdemokracii, ve které má hlavní slovo velký byznys, marketingová komunikace a politické projekty.

Fenomén Babiš vnesl v jistém smyslu nový prvek uvnitř kontinuitního vývoje po roce 1989. Jednak jsou Babišovo hnutí a jeho politická kariéra součástí globálnějšího trendu – velký byznys a jeho zástupci přebírají otevřeně politickou moc, a to za volební podpory zdola, která už neodpovídá klasické teorii zájmů. Nasvědčují tomu alespoň částečně projekce odlivu voličů, které ukázaly, že ANO mohlo v letošních volbách počítat s výraznou podporou mezi voliči sociální demokracie, ale částečně také KSČM a TOP 09 spolu s ODS (tito tři nesourodí bratři měli přinést asi 20 % odhadovaných odlivů). Jednak je Babiš pokračovatelem transformačního vývoje. Chcete-li jeho „černým svědomím“, nebo lépe, jeho odvrácenou stranou. To neznamená, že – jak už naznačeno – nepřináší nové prvky.

Snad právě proto se kazatelé vody z tzv. Demokratického bloku a jejich podpůrná média hystericky stylizují se do role ochránců demokracie a bojovníků proti „zlu“. Nic to nemění na tom, že Babiše (jako archetyp) pomohli stvořit právě oni, respektive politika a myšlenkový svět, které roky prosazovali či hájili. Ovšemže za asistence blairizované sociální demokracie a ostrakizované KSČM, které na tom mají svůj podíl – byť nikoliv symetrický či stejný.

Nový pragmatismus

Na konci transformační cesty máme byznysový model politiky, postavený na určitém pragmatismu, který v hodnotách nevidí nic jiného než pokrytectví či prostředek k cíli (čtete marketingovou strategii), osobnímu a soukromému, které stále definuje především neoliberální „já“. Babiš a jeho ANO tyto principy zosobňují celkem dobře. Roky jsme slyšeli, že trh je na prvním místě a že jsme všichni jen jednotlivci, kteří se mají starat sami o sebe. Zvykli jsme si na to, že i politika je něco jako nákup v supermarketu, kde si vyberu zboží nebo službu. Z občanů, pacientů a studentů se stali „klienti“. Trh (ne talent) měl určovat výběr studia, konkurence měla být základem všeho. Solidarita byla sprostým slovem ze slovníku komunismu a za každým rohem číhal „socialista“ s plánem poslat půlku národa do Gulagu a zbytku znárodnit těžce našetřený bazének na zahradě (“návrat do minulosti”, pamatujete?).

K nemilému překvapení se ale Babiš stal ideologicky negací celého velkého vypravování antikomunismu a velké lustrační očisty společnosti. Tohle není nepodstatné s ohledem na to, že se jednalo o jeden z pilířů politiky po roce 1989. Po dvou dekádách této masáže lze konstatovat, že 70 % voličů to nezajímá (zhruba 30 % volilo ANO v čele s Babišem a 40 % volit ani nešlo).

Vyhrává pragmatik byznysu Babiš a není to ten očekávaný návrat do minulosti. Je to pokračování vítězství, které už Andrej Babiš obdržel, protože právě on patří k vítězům české postkomunistické transformace s jejími hodnotami, kterých se podobně jako například v Rusku hned v 90. letech ujali „tržní bolševici“ (jak jelcinské transformátory nazvali zde).

Najednou s těmito (nejen volebními) výsledky nejsou spokojení hlasitě především ti, kdo výrazně mocensky celé roky určovali a utvářeli obrysy transformace – ODS, KDU-ČSL či (personálně) Kalouskova TOP 09 a spolu s nimi také ti, kdo roky mluvili o demokracii a dělali (vědomě či nevědomě) dost proto, aby kapitalismus milou demokracii sežral. (Jistě, že sociální demokracie a komunisté v tom nejsou zcela nevinně.).

Voliče totiž nezajímal nejen antikomunismus, který se například Kalousek snažil v kampani vzývat, ale podle všeho ani rizika spojení mezi velkým kapitálem a politikou pro ně samotné (pro jejich zájmy, které vyplývají ze sociálního statusu, zaměstnání, hospodářského zázemí a vyhlídek) i pro demokracii jako minimálně orientační ideál společnosti, kde mají všichni aspoň nějakou možnost prosadit svoje zájmy, být slyšeni. Možná, že Babišovo politické angažmá je určitou úlevou, protože to, co bylo skutečností po celá léta, tj. to, že nejrůznější oligarchové ovlivňují politiku z pozadí, je nyní plně demaskováno v rámci (post)demokratického procesu. A jestli to Babišova politika ve vládě dovede k dokonalosti, to teprve uvidíme. Z dějin víme, že demokratizační úsilí začátku 20. století bylo zaměřeno proti zájmům lidí jako Babiš (“velkoburžoazie”), ale na začátku 20. století nežijeme.

Byznysový společenský kontrakt

Kontrakt, který Babiš voličům nabídl, je prostě byznysový a pragmatický, nejspíš stojící i na určité víře v to, že „bude líp“, nějaké formě paternalismu (Babiš nemá zcela asociální politickou rétoriku ani program, ten směřuje k centrismu s vědomím toho, že určitá forma sociálního smíru je nutná, aspoň jako vyrovnání už roky zuřící třídní války shora) a že se toho všeho dá dosáhnout zkušeností z podnikání a z úspěšného vydělávání peněz. Vydělávat peníze a být bohatý nejsou hodnoty české společnosti cizí. Chytlavá hesla, která do Babiše do politiky vynesla, jako „Řídit stát jako firmu“, jen ilustrují hodnotový posun v politice a také ve společnosti.

Tento posun v přístupu ke státu a věcem veřejným je nicméně zase dítětem české transformace s její kýčovitou ideologii. Teď už  tak moc nejde o hodnoty, o kterých se filosoficky mluví, ale o pragmatická (a autoritativní) rozhodnutí manažerů, která mají smysl a jsou efektivní – tohle slovo patří do slovníku neoliberální ideologie (a v programu ANO je celkem 22x) celá tři desetiletí. Není třeba masky. Protože listopadové hodnoty až moc často padaly za oběť nikoliv kompromisů, ale čistého lakomství, bezpráví a (skutečné či vnímané) nespravedlnosti. Opozicí proti českému politickému kýči, který sloužil jako zástěrka, je právě babišovský pragmatismus „makáme“ a „nekecáme“.

Každá pragmatická realpolitika potřebuje mantinely. Její podstatou nikdy byl naprostý hodnotový a mravní nihilismus či nekonečná relativizace. V případě odmítnutí jakýkoliv morálních mantinelů se z politiky stane jen hobbesovská válka všech proti všem či soukromý podnik na podporu egoistických cílů. Mantinely bude potřebovat také vláda ANO, pokud se jí povede naleznout podporu v českém parlamentu. Což se ukazuje po včerejšku jako epos na několik pokračování.

ANO by potřebovalo silnou opozici, které bude nikoliv primárně ideologická, ale hlavně politická a zájmová, stojící proti další fúzi byznysu a veřejného (zájmu, majetku, politiky). Z principu by potřebovalo silnou a dobře ukotvenou levicovou stranu jako uvěřitelného (z hlediska voličů) protivníka. Což je něco, co v české politice v daný moment zoufale chybí (Piráti mi to odpustí a budu ráda, když mě překvapí). Vedle toho potřebuje nezávislá a kvalitní média, která nezaměňují příčiny za následky, umí se postavit i svým vlastním kostlivcům ve skříni (tím mám na mysli hlavně to, že neoliberální transformace měla roky poměrně, všem výjimkám čest, nekritickou podporu médií a novinářů) a nestaví Babišovu kritiku na mrtvém reliktu antikomunismu.

Babišovi kritici mají jistě pravdu, že nestačí jen „makat“, manažersky řídit a dělat dealy, ale že demokracie musí mít sdílenou hodnotovou kostru, která musí stát na důvěře lidí „dole“ a odrážet nejen účetní logiku „má dáti, dal“. Jenže, pokud se o takové hodnoty zasazují lidé, kteří si důvěru nezaslouží, pokud demokracii kážou lidé, jejichž jednobarevné ideologické zaměření je očividné a nemá nic společného s diskuzí, natož s diverzitou názorů, lidé kteří si myslí, že demokracie je jejich soukromý majetek;  a pokud všichni dohromady vyznávají pod pláštíkem slov jedině vládu peněz a vlastních zájmů, pak bylo prostě nakonec upřímnější dát hlas Andreji Babišovi a pomoci mu do premiérského křesla.  Na to divit se je trochu pozdě.