Pavel Janíčko píše v souvislosti s restitučním sporem o to, jaké lidská práva dnes v naší společnosti vlastně bráníme a chráníme?
Zpráva z tisku (z internetu):
„Hraběnka Cristina Colloredo-Mansfeldová uspěla u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, který podpořil její snahu o obnovení řízení ve sporu týkajícím se vydání mobiliáře zámku Opočno na Rychnovsku“
Tak jsem si přečetl v médiích, že v České republice jsou hrubě pošlapávána lidská práva, a to do té míry, že se tímto faktem musí zabývat Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku Dotčenou osobou je paní hraběnka Colloredo-Mansfeld, která má problémy s vydáním části obrovského majetku, který různými způsoby získali její předci v dobách minulých, zejména v blahoslavených dobách habsburské monarchie, ze kterých nás neprozíravě, ba zločinně, vyrval „tatíček“ Masaryk a další zpátečníci a nacionalisté právě před 100 lety. Ještě k tomu potom přišla další zločinecká tyranie zvaná socialismus, která zcela zlikvidovala výdobytky západní civilizace včetně respektu k feudálním majetkům, znárodnila je a otevřela tyto vznešené objekty pro běžné lidi, případně z nich udělala školská či zdravotnické zařízení. Navíc k těmto lidská práva devastujícím krokům zneužila dobrosrdečnost řady těchto rodin, které ve čtyřicátých letech minulého století přivítaly německou bohulibou snahu, byť možná trochu moc razantní, opět nás vrátit do předtím opuštěné civilizované (nové) Evropy.
Trochu jsem nad tou zprávou zapřemýšlel a položil si otázku, jak vlastně hodnotit dodržování lidských práv. Jak si jistě všichni trochu gramotní lidé všimli, je pojem lidská práva základní priorita celé tzv. západní civilizace. A můžeme jen závidět, s jakou důsledností je po mnohá staletí prosazovala a kultivovala, i když občas musela trochu „přitlačit“ a pomoci si proti různým primitivům, třeba koloniálními metodami, fašismem, rasismem, otrokářstvím, a v novější době humanitárním bombardováním. Ale naštěstí my jako Česká republika jsme už téměř třicet let nedílnou součástí Západu, a to znamená, že lidská práva u nás jsou nepochybně zajištěna. Přesto, jak je vidět, občas musí zasáhnou nějaký korigující „evropský“ útvar, aby nám, ještě nezralým a skutečné demokracie stále nedorostlým postkomunistům, připomněl, co a jak.
A tímto orgánem je právě zmíněný Evropský soud pro lidská práva. Dočetl jsem se, že jde o orgán Evropské unie a že byl zřízen roku 1950 k projednávání porušení povinnosti respektovat lidská práva zaručená v Evropské úmluvě o lidských právech, která byla podepsána dne 4. listopadu 1950 v Římě. Jak praví Wikipedie, Československo bylo roku 1992 prvním státem střední a východní Evropy, který se stal stranou této úmluvy. Až takhle dobře na tom jsme, řekl jsem si, a podíval jsem se, co vlastně ta uvedená Úmluva obsahuje.
Jsou to tyto položky:
- právo na život
- zákaz mučení
- zákaz otroctví a nucených prací
- právo na svobodu a osobní bezpečnost, právo na spravedlivé řízení, uložení trestu jen na základě zákona, právo na respektování soukromého a rodinného života
- svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání
- svoboda projevu, svoboda shromažďovací a sdružovací
- právo uzavřít manželství
- právo na účinný právní prostředek nápravy, zákaz diskriminace
Potom jsem se ještě pokusil zjistit, čemu že se věnoval onen zmíněný soud, který má tato práva hlídat v posledních letech, pokud jde o ČR, kromě případu paní hraběnky. Věnoval. Našel jsem takové případy, jako je problém diskriminace majitelů domu, kteří nemohli z důvodu regulace nájemného inkasovat patřičné zisky, našel jsem i problém nevydání majetkových podílů v dědictví, problém styku s utajovanými skutečnostmi, chyby v rozhodnutí advokátů či policejní provokace.
Charakterističtější je však to, co jsem nenašel.
Nenašel jsem žádný případ, kde by šlo o to, že nám umírají bezdomovci na ulicích, že existuje spousta lidí ohrožených exekucemi, nenašel jsem žádnou stížnost od mladých lidí, že dosáhnout na bydlení je bez celoživotního zadlužení nemožné, ani žádnou výtku od lidí, kteří si mohou nechat jen zdát o dodržování zákoníku práce na pracovištích, ani od další spousty lidí, jež jsou nuceni pracovat jako OSVČ bez této pracovněprávní ochrany.
Nikdo si nestěžuje na to, že se musí spoléhat na charitu a milodary, aby si zajistil odpovídající lékařskou péči, důchodci si nestěžují na to, že mají tak nízké důchody, že neuhradí základní životní náklady, nezaměstnaní neřeší, že nemohou sehnat odpovídající práci, zvlášť pokud jsou ve vyšším věku.
Prostě ohrožení životních podmínek se evidentně týká v této společnosti především těch majetných, a proto je nutné je taky patřičně bránit.
Ilustrační obrázek: Autor – Manka from cs, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=1155104