Rozhovor: Spisovatele Davida Zábranského jsme se ptali nejen na prezidentské volby, ale i na jeho názor na dobrý vkus a kritiku, stydění se za někoho či na to, zda patříme na Západ.
!Argument: Napsal jste před krátkou dobou, že ti, kdo se stydí za svůj národ, onemocněli nacionalismem. Můžete to rozvést? Mnozí, kdo se dnes „stydí“ za národ, si totiž budou myslet, že je to projev odmítnutí nacionalismu či dokonce projev kosmopolitního postoje, nebo aspoň sžíravého nastavení zrcadla.
David Zábranský: Dovolím si začít tím nastavováním sžíravého zrcadla. To je jev, který se v Česku přemnožil jako kdysi králíci. Česko coby národ klobás, Zemana a TV Barrandov! Takové Česko v mnohých vzbuzuje zhnusení, a tak sáhnou po sžíravém zrcadlu a nastaví ho. Mezi kulturními lidmi se nenajde skoro nikdo, kdo s sebou toto zrcadlo nenosí, což podle mě přímo souvisí s velkou oblibou, které se u nás těšil jeden rakouský spisovatel, autor mimo jiné Konzumentů levných jídel, z těch známějších próz třeba Mýcení nebo Starých mistrů. Bernhard, tenhle enfant terrible rakouské literatury, který na své zemi nenechal nit suchou, před lety proletěl českou intelektuální sférou a doslova ji smetl. Do češtiny se přeložilo všechno, co napsal, včetně nákupních seznamů. Mám dojem, že Bernhard v myslích kulturní sféry po roky pracoval, a nákaza Bernhardem se možná projevuje právě v dnešních dnech. Máme kolem sebe, a především na Facebooku, stovky a tisíce malých bernhardů. Problém je v tom, že Bernharda nedělalo Bernhardem kydání hnoje na Rakousko, nýbrž zachycení tohoto kydání do svrchovaně uměleckých děl, čili že po něm něco zbylo. Tenhle detail podle mě zdejším zhnuseným bernardům uniká.
!A.: A k tomu stydění se za národ a k nacionalismu?
D.Z.: Ať se propadnu, jestli stydění se za národ přímo nesouvisí s něčím velmi temným, primordiálním, s krví a půdou. Když slyším o stydění se za vlastní národ, dýchne na mě nálada těch německých hradů, kde se za Hitlerovy vlády scházeli největší lunatici. Prostě nerozumím tomu, jak bych se coby Evropan měl stydět za národ. Jsme přece v Evropě, patříme do ní, ne? Nebo se pletu? Situace, kdy přijedu třeba do Francie, a nejprve provedu nějaké mystické úkony, než se se začnu bavit se svými francouzskými kolegy, nějakou národní očistu, nějaké vymluvení se z příslušnosti k Česku, nějaké rituální kolečko o Zemanovi a hnusu – ta představa mi přijde komická, středověká. Pokud jsem třeba spisovatel, začnu se rovnou bavit o poslední knize Jonathana Franzena. Pokud jsem marketingový ředitel, začnu se bavit o něčem světovém ze světa marketingu. Pokud přijde řeč na Zemana, povím pravděpodobně něco jako – Yes, he is our president. Přece si tam nepodřežu žíly a nebudu cedit českou krev a destilovat z ní nějakého muže z Hradu. Můžeme se bavit o jeho politice, můžu s ní souhlasit, nesouhlasit. Ale stydět se za Zemana nebo za někoho, kdo v obci Horní Dolní pije pivo a mluví sprostě a nosí tepláky? Zbláznil jsem se? Co se mnou má ten člověk společného? Nehledě k tomu, že tohle stydění se za druhé a za národ hodně vypovídá o komplexu méněcennosti, o nejistotě, o absolutní slabosti charakteru.
!A.: Také jste se přiznal, že směřujete ke konzervativnějšímu vidění světa s tím, že Evropa potřebuje určitou pauzu, aby nabrala dech z kocoviny. Tady se ale nabízí otázka, z jaké kocoviny? Z čeho vznikla, a není to spíš úpadek, což by znamenalo, že konzervativní pauza asi nepomůže?
D.Z.: Nějaký ředitel Evropy, to je asi naivní představa. Evropa není lokomotiva, do které stačí hodit o lopatu uhlí méně, aby se vyřešila nepříjemná situace. Dějinný pohyb je do velké míry samopohybem, a vůbec to není pohyb plynulý. Obávám se, že kdyby náš kontinent měl sledovat nějaký vesmírný policajt, musel by nás zastavit a říct, vystupte si, pane řidiči. Dostali bychom pokutu za ohrožování provozu, za příliš trhanou jízdu. Brzda, plyn. Jinak to asi nejde. Můj příklon k brzdě je přitom ve velké míře intuitivní – mám dojem, že se na plyn stoupá až příliš dlouho. Na plyn konzumu, ale i na plyn lenosti, na plyn automatismu, na plyn autopilota, na plyn konce dějin, na plyn historického odkazu, na plyn víry v evropskou jedinečnost a prvenství. Západ jede rychle, ale nic nedělá, tak bych to řekl. Je na plachetnici někde v Chorvatsku, sluní se na palubě, sviští k nějakému kupředu. Podle mě ale měl spustit kotvu, slézt na chvíli do podpalubí a nastudovat s velkým vypětím sil, odkud jede, kam jede, kde je přístav, kolik zbývá energie. Velkou roli v tom všem samozřejmě hraje pád berlínské zdi. Mám dojem, že Západ se od té doby cítí zcela neprávem jako mistr světa. Sviští si to na jachtě a pije koktejly, čeká, co my, co Visegrád a další země na chvostu. Vyhlásili jsme před čtvrt stoletím, že chceme Západ dohánět, to byla podle mě zásadní chyba. Uvedli jsme tím druhého v omyl – v omyl, že je někde vpředu. Na to má trestní zákoník docela vysokou sazbu.
!A.: Je jasné, že se těžko dá zobecňovat, ale přesto: jde současná česká kritika ruku v ruce s dobrým vkusem?
D.Z.: Odkud by se ten dobrý vkus bral? Jsme tak rovnostářskou společností, že vkus je tady v zásadě jen jeden. Nechci ho hodnotit, ale ten z TV Barrandov je velmi podobný tomu z Respektu. Dokud si to nepřiznáme, nehneme se dál. Jsme jeden národ, formovaly nás stejné dějiny. Šlechta odešla, nebo jsme ji vyhnali. Teď jsme tady jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet. To napětí mezi „skupinami s vkusem“ a „skupinami bez vkusu“ je podle mě tak silné jen kvůli tomu, že skupina s vkusem někde uvnitř jasně cítí, jak nezbadatelná a tenká je ta hranice. Děsíme se v duchu odpadnutí z Respektu k TV Barrandov.
!A.: Slovo do pranice: patříme na Západ?
D.Z.: Ne. Kloním se k výkladu Martina Malii, že patříme do onoho východního gradientu, do druhé Evropy, kde bylo už někdy od přelomu prvního tisíciletí všechno chudší a méně dynamické než v karolinském jádru Západu a v Anglii. Od té doby stojíme s otočeným hrnkem u zdi a posloucháme přes zeď, co se děje na Západě. Někdy se přeslechneme, všechno k nám přichází se zpožděním. Ten hrnek jsme ale v každém případě častěji drželi na téhle zdi po naší levačce, na zdi Západu, než na zdi s Ruskem, takže s ohledem k tomuto faktu snad jde s velkou nadsázkou říct, že patříme spíše (!) k Západu… Nic z toho ale podle mě v dnešní situaci není podstatné. Léta s hrnkem u ucha nám daly velkou školu, a na nás teď je, abychom tuto ohromnou zkušenost dokázali Západu předat. Máme uši jako rys! Víme v mnoha ohledech víc než Západ. Měli bychom to zformulovat a obrátit se s naším sdělením přímo k vedení. Měli bychom říct – čas u nás nestál ani po oněch čtyřicet let nesvobody, čerpali jsme zkušenosti, poslouchejte nás, nejsme děti. To ovšem vyžaduje hodně práce, a především rozhodné opuštění té zhoubné teorii o dohánění. Nebo pokud tu teorii neopustíme, pak si řekněme rovnou, že Západ nikdy nedoženeme a že se v tomhle směru snažíme úplně zbytečně.
!A.: Jak hodnotíte první kolo prezidentských voleb? O čem podle Vás vypovídá emotivnost kolem volby prezidenta, i když máme v ČR premiérský systém?
D.Z.: Zavedení přímé volby říkám druhý Mnichov, považuji to za národní tragédii, krok do bahna a zmaru. Prezidentský úřad se v té chvíli zcela politizoval, ale spousta lidí to pořád odmítá vidět. Prezidentství je pro ně stále jen jakousi pokladnicí dobrého vkusu, slušnosti, bezúhonnosti, důstojnosti. Nejlepší prezidentkou Česka by byla Bílá paní. Nezastírejme to – hrad je projekční plátno, na kterém chceme vidět šlechtu a nepolitickou politiku. Chceme tam vidět vznášející se oduševnělost, lesk, něco nedosažitelného. Vědce? Ano, Vědce s hodně velkým V. Fakt, že se na tak posvátné místo dostal Zeman, je dodnes mnohými vnímán jako urážka hradní pohádky… Zrušit ten úřad nebo aspoň přímou volbu. Nebo ho aspoň přesunout někam jinam, na Jižní město, na Letnou, do Hloubětína. Pokud už za pět let volit, pak bych rád volil do „kanceláří v Karlíně“, nikoli „na hrad“.
David Zábranský je český spisovatel. Jeho literární debut Slabost pro každou jinou pláž (2006) obdržel cenu Magnesia Litera v kategorii Objev roku. Je autorem nebo spoluautorem dalších celkem 11 literárních děl. Poslední Zábranského román Za Alpami vyšel na konci roku 2017.
Ilustrační obrázek: Autor – Lukáš Havlena, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=65350794