Aktuálně: EU zavedla nové regulace datového soukromí, která nyní musí přijmout všechny země a firmy, které chtějí mít přístup na trh EU.
Evropa chce znovu dobýt svět, jenže tentokrát není zabijákem střelný prach, ale legální munice, která se týká tvrdších pravidel soukromí pro vlády a společnosti od San Francisca až po Soul. Tématu nových pravidel pro ochranu soukromí se věnuje páteční článek POLITICO.
Zákon byl odsouhlasen v květnu 2017 pod názvem General Data Protection Regulation (GDPR) a dává občanům novou moc k tomu, aby mohli definovat, jak budou jejich data shromážděna, použita a uložena. Evropská unie vedle toho požaduje po ostatních vládách, aby svoje zákony přizpůsobily normě, jinak riskují, že budou odpojeni od 500 milionového trhu.
Podle Christophera Kunera z Privacy Hub na univerzitě Vrije v Bruselu je to „dobrý příklad, jak se Evropa snaží rozšířit svůj vliv na jiné země“.
Řada zemí nemá na výběr, nemůže přestat obchodovat s Evropskou unii. Pokud by neuposlechly je tu série vysokých pokut až k 20 milionům euro nebo 4 % globálního zisku.
Zákon umožní zákazníkům kdykoliv stáhnout svoje data z firem, nutí společnosti, aby do 3 dnů informovaly zákazníky o tom, že někdo hackoval jejich data a nechává lidi přesunout svoje data ke konkurentům.
Požadavky naplnit evropskou legislaturu budou lehké pro země jako Japonsko, kde se věci věnovala vyjednávání v rámci dohody o volném trhu EU-Japonsko a vznikla pro to nezávislá agentura.
Problémy budou ale mít rozvíjející se ekonomiky, kde budou vysoké výdaje na administrativu, která má normu zavést do praxe či zapracovat do místních zákonů.
EU od poloviny 90. let sloužila jako datový policista a zaváděla normy, které se v této oblasti staly rychle standardem globálně.Podle eurokomisařky Věry Jourové EU nyní v reakci na vývoj zavádí novou sadu zákonů, protože soukromí je pro ni vysokou prioritou.
Většina mnohonárodních společností jako jsou Google nebo General Electric musí nové standardy dodržovat, protože mají existující aktivity v EU. Malé firmy i ty, které nepůsobí v EU, se musí rozhodnout o tom, zda je budou dodržovat nebo riskovat sankce, když se evropští občané stanou jejich zákazníky.
Vlády často nemají na výběr. Platí to především tam, kde EU uzavřela dohody o volném obchodu, kde jsou klauzule o tom, že partnerské země se adaptují standardům soukromí.
Izrael a Nový Zéland mají například jako jedni z mála zemí dohodu o tom, že jejich datové normy jsou stejné jako ty evropské. V jiných zemích, jako je Argentina, se připravuje legislativa, která bude souměřitelná s tou evropskou.
Jedná se tak o skutečně extrateritoriální dopad je tu opravdu hodně zemí, které následují požadavky EU.
Ovšem ne všude to bude jednoduché. V Jižní Africe například sdělili, že zavedení evropské normy v zemi musí být na takové úrovni, aby si ho mohli menší podnikatelé a firmy dovolit. Jinak řečeno, Jižní Afrika má sice zákony velmi shodné s EU, ale jsou zde jiné okolnosti. Pokud ale země úpravy neprovedou, EU přitáhne ekonomické šrouby.
Neshody panují i mezi USA a EU. Spojené státy vidí svoje zákony o soukromí jako lepší než ty evropské. V roce 2015 nicméně evropský soud rozhodl o ukončení 15 let staré dohody mezi EU a USA o datovém transferu. Soudci rozhodli, že USA nechrání plně občany EU v rámci přesunu dat přes Atlantický oceán.
Kanada naopak zastává pozici vyčkávání v daný moment. Má čas do roku 2022 na základě dohody s EU, ale tamní úředníci mají zatím dost obavy z toho, že by domácí pravidla byla podřízena vzoru s EU. Jenže EU má na tyto situace připravený ekonomický nátlak.
Jak řekl Ch. Kuner z bruselské univerzity, jedná se tu o součást měkké moci EU. „Ve smyslu regulačního vlivu, je Evropa určitě supervelmoc.“