Ilona Švihlíková píše o tom, že současná světová diskuze o přímé demokracii je hledáním nového modu operandi současných společností a voláním bezmocných.
Rovněž v České republice můžeme pozorovat intenzivnější debatu o přímé demokracii. Nejsme tím nijak výjimeční, přímá demokracie jako významné politické téma cloumala i volební kampaní našich jižních sousedů. Koneckonců, rakouští Svobodní, kteří zasedli ve vládě s lidovci, patří mezi stoupence posílení přímé demokracie v politickém systému. V řadě zemí se diskutuje o širším využívání referend, legislativních návrhů občanů atd. V českých luzích a hájích debata o přímé demokracii posílila v souvislosti s tématem tzv. Czexitu, tedy případného odchodu ČR z EU. (Tématu Czexitu se budeme na !Argumentu věnovat, ale není tématem tohoto článku).
Debata o větším využívání přímé demokracie, právě například v otázce o ne/setrvání v EU (připomeňme, že občané před vstupem do EU možnost hlasování v referendu o této otázce měli) se bohužel méně týká toho, proč existuje společenská poptávka po využívání tohoto nástroje. Místo toho se v médiích hlavního proudu objevuje zděšení – nad tím, co by jejich spoluobčané mohli „spískat.“
Řada pravověrných zastánců liberální demokracie přitom neváhá lidi třídit jako zeleninu – na tzv. první a druhou jakost.
Po téměř třiceti letech od dojednaného předání moci jsme se dostali v budování demokracie do zajímavého stádia. Čím dál více se hovoří o cenzuře sociálních sítí a „nevhodných“ webů, neboť je zřejmě potřeba občany ochránit před sebou samými, a vládnoucí elity už zase mají hrůzu z toho, co by občané mohli udělat za nerozumné kroky. Je to zvláštní oblouk, kterým jsme si prošli.
Myslím si, že poptávka po přímé demokracii a jejích prvcích vyjadřuje prostě hledání. Hledání, které je tak silně vidět v ekonomickém světě – hledají se nové přístupy k hospodářské politice, nové teorie, zavrhují nebo se minimálně zpochybňují staré ekonomické modely. Otevírají se klíčové ekonomické otázky. Například ta, zda je HDP vhodným ukazatelem pro budoucí směřování společnosti? Co to jsou peníze a kdo by je měl kontrolovat? Je to podle mého názoru nutný a ozdravný proces, do značné míry spuštěný Velkou recesí, která se projevila jako katalyzátor, jako poslední úder domina, pod nímž se hroutí „načančaný“ svět, v němž přeci každý, kdo se snaží, bude úspěšný a bohatý, a v němž je liberální demokracie ideál, který bude USA a jejich spojenci šířen všude možně, ohněm i mečem. Kocovina z Velké recese se netýká „jen“ ekonomických a sociálních otázek, ale i těch politických. Znovu zopakujme, že se nejedná o specifický český fenomén – ve všech vyspělých zemích se otevírají závažné otázky politického uspořádání, hledání toho, JAK by měla společnost fungovat. Projevy tohoto hledání jsou různé. Patří k nim obnovení síly ideje suverenity (nejen Katalánsko) – řekněme – v makro pohledu, v mikro pohledu je to snaha obnovit si jako občan svou suverenitu. Za tímto hledáním je tedy nespokojenost s tím, jak jsem jako občan byl zastupován – hledám někoho (něco), co mě bude reprezentovat, co bude znamenat, že můj hlas je slyšen a je brán v úvahu.
Kdo se může divit, že k tomuto procesu došlo? Co poslouchali občané celé roky? Že se musí uskrovnit, že jsou rozežraní, že si žili nad poměry… (viz politika austerity, politika škrtů). A zároveň viděli dnes a denně, že s daňovými ráji NIC dělat nejde, je to moc komplikované a vůbec, taky se by se mohly rozzlobit trhy. Občané viděli, jak jsou si establishmentové strany podobné jak vejce vejci (Německo je eminentní příklad), zatímco ohrožení (nejen socio-ekonomické, ale v poslední době také kulturní) a zátěž přenášené na občany dále rostly. Na tom pak nemohlo nic změnit ani ekonomické oživení, které, když ho poměřujeme růstem HDP, bude silně zkresleno vzhledem k nerovnosti panující v řadě vyspělých zemí.
Snaha o tom více rozhodovat přímo je ta jednou ze součástí anti-establishmentového tažení, které je ve své podstatě prostě hledání jiného modu operandi řízení společnosti – občané si chtějí vzít zpět svůj hlas, od USA přes Británií a Rakousko až po ČR.
To vůbec neznamená, že v tomto procesu hledání nebude docházet k jevům, kdy voliči propadnou kouzlu zdánlivého anti-establishmentu, který je ve skutečnosti jen marketingový produkt (Trudeau, Macron), či že nebudou dokonce volit proti svým zájmům. Ale i tuto sociální zkušenost je potřeba učinit, protože občané se neučí z knih o politologii, ale ze své vlastní životní zkušenosti. Může být někdy bolestná, ale je nutná. Podobně, jako když se jako děti učíme chodit – stokrát spadneme, ale to nás neodradí od toho naučit se chodit.
Volání po přímé demokracii je voláním bezmocných – chci víc kontrolovat svůj život, nechci být neviditelný a chci, abych byl brán vážně.
Buďme rádi za to, že občané chtějí mít hlas. Nedostanou-li ho, byť jako v každé volbě o budoucnosti, která je vždy nejistá, jsou zde rizika, pak se mohou také rozhodnout „věnovat hlas“ někomu, kdo se v budoucnu nejenže s nějakým hlasováním lidu, ale ani s jeho zastupováním, párat nebude.