Zdeněk Zbořil se ohlédl za složitými dějinami rozdělení a pokusy o sjednocení Korejského poloostrova.
Není to poprvé, co se novodobé Olympijské hry zpronevěřily přání jejich zakladatele Pierra de Coubertina, aby se alespoň ve dnech jejich konání neválčilo a jejich účastníci, jako zástupci všech pěti světadílů, projevovali vzájemnou úctu a touhu po míru. To sice dávno už není možné, protože válečné vraždění se stalo také výnosným sportem, dokonce v duchu dnes perverzního „Dále, výše, silněji!“
Lidem celého světa, jejichž spojení má symbolizovat pět olympijských kruhů, to připomněli jejich pořadatelé na Korejském poloostrově, a to bez ohledu na to, co si o tom budou myslet ti, kteří se „obávají“ o svobodu a demokracii těch, které rozdělili na občany Korejské republiky (KR) a Korejské lidově demokratické republiky (KLDR). Asi už jen díky své „globální ignoranci“ mluvíme o Jižní a Severní Koreji a nevědomky tak přiznáváme, že geografické a politické pojmenování používáme k přiznání statu quo poloostrova.
Korejská republika, jak předpokládá její ústava, má být státem, který se měl stát dědictvím historických států Tří sjednocených království Päk-če, Šil-la a Korjo. O to se usilovalo již od 7.stol.n.l.. s odkazem na nejméně téměř tři tisíce let starou legendární historii Koreje a Korejců jako národa. Tato jednota byla v „Zemí jitřní svěžesti“ (Čo-son) ohrožována divokými nájezdy z japonských ostrovů, stejně jako kultivována čínským impaktem. Nedivme se dnes proto „uzavřenosti“ korejské společnosti a politické ostražitosti při zkušenostech se zasahováním cizinců zejména od začátku 20.století do jejich věcí. A také neustále se zvětšujícímu počtu evropských a amerických „expertů“, často jen dodavatelů moderních zbraní včetně (pokud měl pravdu Donald Rumsfeld) nukleárních technologií.
Korea a velmoci
Brutální anexe Korejského poloostrova v roce 1910 a vnucená „krvavá modernizace“ upadajícího království Čo-son císařským Japonskem je stále v obou částech dnes rozděleného poloostrova živá a opakovaně připomínaná v odkazech na politické chování „imperialistů“ přicházejících z blízkého i vzdálenějšího zahraničí. Typickou episodou ve snahách o ovládnutí Korejského poloostrova byly pokusy o kontakty s carským Ruskem v době před rusko-japonskou válkou (1903-1904). Začínají navázáním diplomatických styků (1884) a účastí dvou korejských poslů na korunovaci Mikuláše II (1896) – Min Jong-waha a Jun Čchi-ho. Jejich panovník Kodžong a jeho vysocí úředníci považovali v té době Rusko za zemI Korejskému království přátelsky nakloněnou a příčinou tohoto náhle nabytého přesvědčení byla militarizace Japonska odstartovaná reformami dynastie Meidži.
Po porážce Číny ve válce s Japonskem (1896) a neúspěchu ruského tažení na Dálném východu došlo k prvnímu velkému geopolitickému „narovnání“, které se dotklo i Korejského poloostrova. V roce 1896 bylo o osudu země rozhodnuto. Velká Británie, usilující více než půl století o „kolonizování“ Číny, a ke koloniálními imperialismu 19. století se hlásící Spojené státy, učinily na úkor tzv. zaostalého korejského království Čo-son, neschopného, podle jejich názoru, jakékoli modernizace, dohodu s Japonském o rozdělení sfér vlivu. Korea byla touto dohodou bez korejské účasti a tzv. protektorátní smlouvou (1905) zbavena své samostatnosti ve prospěch Japonska. Tento stav, podle některých hrdých Korejců, a dokonce i opatrnějších korejských historiků, trvá v různých proměnách až do současnosti.
Za nepřítomnosti Korejců vyměnily USA a Velká Británie svůj vliv v Koreji s Japonskem za posílení svého postavení v oblasti „Jižních moří“ a zejména Spojené státy si touto dohodnou zajistili „osvobození Filipín“, které se krátce na to staly jejich kolonií. Nám už známý Min Jong-han na to reagoval svou sebevraždou a sepsáním testamentu, který obsahoval emocionální výzvu k obnovení svobody a samostatnosti korejského státu.
Pro většinu britských, francouzských a nizozemských kolonií v Asii nebyl rok 1945 koncem druhé světové války, jak si v Evropě rádi vzpomínáme, ale začátkem válek a bojů o nezávislost, které trvaly někde desetiletí. Dokonce ani porážka „japonských militaristů“ (podle dikce Tokijského poválečného vojenské tribunálu, 1947) neznamenala pro Korejský poloostrov obnovení plně samostatného a nezávislého státu.
Také tzv. Korejská válka (1950-1953), respektive válka KLDR a tzv. čínských dobrovolníků (s pomocí vojenských částí z SSSR a „lidově-demokratické Evropy“) proti vojskům bojujících pod hlavičkou OSN, jejichž hlavní bojovou sílu představovala armáda USA a omezené kontingenty armád jejích spojenců, nebyla počátkem oddělní severní a jižní části poloostrova.
Skutečné rozdělení Koreje nastalo ve dnech po porážce Japonska, když Rudá armáda Sovětského svazu, podle dohody vlád v Postupimi, zahájila svou ofenzívu proti japonské Kwantungské armádě. Přestože japonský císař Hirohito oznámil 15.srpna kapitulaci, boje na této frontě pokračovaly až do 20.srpna 1945. Na severu byl Čchong-džin dobyt 16.srpna a 24.srpna, devět dní po japonské kapitulaci, obsadila armáda SSSR dnešní hlavní město KLDR Pchjong-jang. Tato armáda se zastavila na dohodnuté demarkační čáře, kterou byla stanovena dodnes platná 38.rovnoběžka, a to přesto, že armáda Spojených států se vylodila na poloostrově až 8.září.
Korea rozdělená
Tehdy začíná „historie rozdělení“ Korejského poloostrova, jehož hlavními aktéry byli vojáci a diplomaté SSSR a Spojených států, kteří se při jednáních o podobě politického režimu na severu a jihu země nedokázali shodnout, i když se ve světě diplomacie a mezinárodní politiky ještě tehdy teprve začínalo mluvit o „studené válce“.
Od roku 1946 se na poloostrově angažuje OSN, podle jejíhož plánu měl vzniknout jednotný korejský stát, a to na základě „svobodných, celonárodních voleb“. Pod dohledem Prozatímní komise OSN k volbám skutečně došlo, a jak se dalo předpokládat, málo ve světě známí korejští nacionalisté byli opomenuti ve prospěch prosovětského Kim Ir-sena na severu a proamerického a z amerického exilu dovezeného I Sung-mana (Li Syn-mana) na jihu. Jižní vítěz vyhlásil 15.srpna 1948 Korejskou republiku, kterou rychle uznala Organizace spojených národů. Odpovědí bylo ustavení Korejské lidově demokratické republiky na severu 9.září 1948.
Ze severu a z jihu se stahovaly vzájemně se obezřetně pozorující armády obou velmocí, aniž si ještě uvědomovaly, že zahajují svou dlouholetou a dodnes trvající konfrontaci. Opět od té doby do současnosti přetrvávající na úkor obyvatel poloostrova, kterým vnutily podobu politických režimů, bez velkých starostí o osud Korejců. Navíc za přihlížení tomuto stavu Organizací spojených národů, který se nelíbí zejména „rozděleným“, ale o ty při „war games“ na korejském hřišti neměly soupeři velký zájem. Teprve vstup ČLR na tuto scénu obě nukleární velmoci znejistil, ale opět až dodnes nepřestaly hrát s nukleární kartou.
Poprvé se protestovalo proti sovětsko-americké dohodě už v prosinci 1945, potom na konci roku 1945, kdy se na jihu mluvilo o občanské válce, které dočasně zabránila armáda. Někteří historici uvádějí, že jen na jihu poloostrova mělo potlačování nepokojů na sto tisíc obětí, 300 tis. osob bylo „převychováváno“ v různě poeticky nazývaných táborech a asi 30 tis. bylo internováno jako komunisté nebo jejich stoupenci. O počtu obětí podobného „nastolování pořádku“ na severu nemáme dost důvěryhodných informací, snad jen data o migraci do některých sousedních zemí poloostrova ukazují, že můžeme uvažovat v řádech desetitisíců.
Přesto se ale i někteří korejští historikové domnívají, že tragická válka Severu proti Jihu (1950-1953) přinesla, přes všechny svoje hrůzy, definitivní rozdělení poloostrova, jehož sedmdesáté výročí budeme letos „oslavovat“. Také proto se v lidovém i akademickém prostředí korejské společnosti dále uvažuje o možnostech sjednocení nebo jakékoli změny současného stavu.
Severokorejská „hrozba“
Dnes žije „ve stínu severokorejské hrozby“, jak neopomenou zdůraznit zahraniční korespondenti, okolo 50 mil. obyvatel, nikoli výlučně, ale zejména těch, kteří se hlásí ke korejské národnosti. Z nich obývá asi 23 mil. soulskou městskou aglomeraci, když oficiální počet obyvatel hlavního města se udává na 12 milionů. Nejpočetnější náboženskou skupinou jsou křesťané a jejich křesťanství bychom mohli považovat za něco podobného jako v Japonsku, jak tento kulturní fenomén popsal Ludvík Armbruster ve svých Tokijských květech (2011). Menší skupinou jsou státem opatrně podporovaní buddhisté, kteří se těší různě zprostředkovávané finanční pozornosti, ale i ti zůstávají věrni starokorejské identitě, kterou z nedostatku lepšího pojmenování považujeme za šamanismus.
Na severu je novým náboženství rigidní „lidová demokracie“, což není nic jiného než eufemismus pro „budování socialismu v jedné zemi“, jak o něm mluvil J. V .Stalin ve dvacátých letech 20.stol., neboli „politika ču-čche v místním provedení, a “kulturní revoluce“, jejíž podstatnými rysy je plánovitě řízená industrializace a násilná kolektivizace, která obsahuje prvky archaického korejského zemědělství. Otázkou je, zda „nová industrializace“ zaváděná podle čínských vzorů i do KLDR se může stát konstitutivním prvkem severokorejského politického systému, anebo ovlivní zájmy o spojení obou dnes tak odlišných politicko-ekonomických a sociálních entit.
V dnešním Soulu působí na „Ministerstvu pro sjednocení“ odhadem pět tisíc státních úředníků, kteří v posledních dvaceti pěti letech cestovali do Evropy „studovat znovusjednocení“ Německa, a třeba i „rozdělení Československa“, a jejich politické a zejména ekonomické důsledky. Předpokládá se, že i na severu existuje obdobná instituce, o které se začalo mluvit ve dnech pořádání Letních olympijských her v roce 1988. O tom, zda tyto státem přísně kontrolované instituce spolupracují víme jen z nejrůznějších politických fikcí nebo nedůvěryhodných komentářů. Předpokládejme, že na obou stranách se studují nejen otázky bezpečnosti a problémy politicko-ekonomické povahy, ale také se zde zabývají studiem a prognózami chování a jednání „spojenců“, dnes hlavně USA a ČLR.
S ohledem na nedostupnost informací z tohoto prostředí usuzujeme na stav věcí z až teatrálních demonstraci „spolupráce“ a z podobných událostí jako jsou letošní ZOH nebo byly LOH v Soulu 1988. Delegace KLDR na letošních ZOH se zdá být pozorovatelům procesu sjednocování států na Korejském poloostrově a odhadovaných „čínských změn“ na severu jevem až mimořádně okázalým. Zejména když zvážíme agresivní slovní válku mezi KLDR a USA v roce 2017, kdy se čekalo a stále ještě čeká na vypuknutí válečných operací. Musíme ale také uznat, že rozhodnutí obou prezidentů (KR a KLDR) takový demonstrativní krok za těchto okolností učinit bylo mimořádně odvážné. Zřejmě proto zažívá americká administrativa rozčarování a v Japonsku se stav blíží panickým obavám.
Vypadá to, že se stále ještě hraje na třech hřištích, ale možná není daleko doba, kdy stará velmocenská osa zla bude muset začít brát korejskou politiku vážně. A doufejme, že hlavní slovo v této politice nebudou mít opět jen „muži v zeleném“.