Přinášíme jeden z komentářů čínského tisku ke zrušení omezení dvou prezidentských termínů v Číně. Jaká rizika v tom vidí čínský komentátor?
Spolehnout se na model „silného muže“ je nebezpečím nejen pro čínského prezidenta, ale také pro Čínu, napsal pro deník South Chinese Morning Post komentátor Cary Huang.
Pokus změnit ústavu Číny a zrušit omezení pro čínské prezidenství se může stát jedním z nejkontroverznějších kroků dějin moderní Číny od roku 1911. (Pozn. red.: V současné době se pro titul čínské hlavy státu užívá v západních jazycích konvenčně slovo „prezident“, v čínštině ale zní titul spíš jako „předseda“.)
Tím, že bude zlikvidováno omezení na dva za sebou jdoucí termíny v úřadě si prezident Si zajistí, že může zůstat u moci i potom, co skončí jeho současné pětileté období. Pokud se k tomu rozhodne. V politologii je považován doživotní prezident za de facto monarchu.
Si Ťin-pching už získal absolutní nadvládu nad čínským politickým systémem tím, že akumuloval nejvíce moci během prvního prezidentského termínu od doby Mao Ce-tunga. Si, kterému říkají „čínský předseda pro všechno“, má osobní kontrolu nad politikou, ekonomikou, národní bezpečností a zahraniční politikou i otázkami internetu, ekologie či nad námořními spory. Jeho politické myšlení bylo zakomponováno do statutu komunistické strany, čímž se vyrovnal Maovi nebo Teng Siao-pchingovi.
Návrat k Mao Ce-tungovi?
Touto ústavní změnou se Čína mění ze země, kde vládla jedna strana, v zemi, kde vládne jeden muž a vrací se tak zpátky do časů Mao Ce-tunga. Došlo také k proměně politických norem strany ohledně vládnutí, nepsaných pravidel od doby prezidentství Tenga, který je spojován s významnými reformami v 80. a 90. letech 20. století, včetně té, která se snažila zabránit návratu maoismu. Teng se snažil pomocí těchto omezení zabránit přílišné centralizaci moci v rukou jednoho lídra. Byl také autorem kolektivního vedení, které stavělo na konsensu, sdílení moci a na mechanismu řádného nástupnictví.
Si Ťin-pching do značné míry navázal na Tenga ve svých ekonomických reformách, ale zároveň se od něj odlišil ochotou přepsat pravidla a obrodit maoistickou filosofii vládnutí. Jeho největší kritici už ho viní z toho, že buduje kult osobnosti a indoktrinuje masy. Si také rozšířil svoje kampaně proti korupci a proti disentu ve snaze vykořenit všechny neloajální.
Centralizovanější a hierarchický systém může být plusem, protože umožní rychlé rozhodování v době, kdy se Si snaží o národní omlazení v historicky kritické době.
Nicméně spoléhat se na model silného lídra je rizikem pro Si i pro Čínu. Dává veškerou moc v nejlidnatější zemi světa do rukou jediného člověka a riskuje jeho nemoc nebo zestárnutí, jak jsme to viděli v případě Mao Ce-tunga. Tento model neumožňuje předejít špatným rozhodnutím a chybám, o kterých se jen málokdo odváží mluvit nahlas. Tento model sice pro prezidenta odstraní výzvy jeho autoritě a legitimitě, ale také posílí frakční boje o moc.
Historie ukazuje na řadu příkladů, kdy doživotní prezidenti nedostáli svým vizím. Někteří z nich byli odstraněni z postů dlouho před smrtí, jiní byli zavražděni svými politickými nepřáteli. I pokud Si dokáže zůstat lídrem na celý život, bude čelit problému výběru svého následníka, který by zaručil hladký přechod moci. Mao právě v tomto opakovaně selhal. Rizika s tím spojená nemohou být vyšší: obnovené nepřátelství mezi politickými soupeři a represe politického disentu vedou Čínu k riziku opakování tragédii éry Mao Ce-tunga.
Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.
Fotografie pro !Argument vybírá a připravuje Lukáš Havlena.