Jak je to s dohodami o “volném obchodě” ve skutečnosti a nikoliv v učebnicích ekonomie? Proč v praxi obohacují jen někoho a na čí úkor to je?
Jack Gao píše pro Institute for New Economic Thinking o tom, že dohody o volném obchodu, jako například Transpacifické partnerství, nepřináší prospěch celé ekonomice, ale záměrně obohacují jednotlivé korporace – na úkor pracovníků a národních ekonomik.
Rozšiřuje se povědomí o tom, píše Gao, že globalizace nefunguje dobře. Pracovníci ve vyspělých zemích si stěžují, že pracovní místa odcházejí do zahraničí a nerovnost roste, rozvíjející se země otevírají trhy a pak zjistí, že jsou vydány napospas mezinárodnímu kapitálu a zájmům byznysu, a především národní vlády cítí erozi možností a účinnosti domácí politiky. Dani Rodrik, ekonom z Harvardu, zkoumá, jakou roli obchod a především obchodní dohody hrají v rostoucím odporu proti globalizaci.
Obchodní dohody v realitě
Na první pohled by se zdálo, že obchodní dohody jen snižují bariéry pro obchod. Tradiční učebnice ekonomie nám řeknou, že tyto pakty znamenají volnější obchod mezi zeměmi, protože ruší překážky a brání vzájemně škodlivým akcím. Výsledkem je, že ceny jdou dolů. Země můžou dovážet řadu různého zboží a domácí zaměstnanost může vzrůstat. Ovšem, jak upozorňuje Rodrik, to jaksi obchodní dohody z posledních desetiletí nedělají. Přiznává, že ekonomové vnímají obchod celkově jako pozitivní, ale nezajímají se o to, jak se obchodní dohody projevují v realitě.
Nálepka „dohody o volném obchodu“ nepopisuje dost dobře, co vlastně dohody jako Transpacifické partnerství či TTIP a mnoho dalších regionálních či bilaterálních dohod znamenají.
Protože jsou k tomu ekonomové slepí, mají svůj podíl viny na tom, jaký dopad v reálném světě tyto dohody mají. Například mainstreamová ekonomie nám řekne, že kdyby nebylo dohod, země budou mít tendenci používat tzv. optimální clo, aby manipulovaly směnné relace (tj. poměr mezinárodních cen) ve svůj prospěch. A to by nakonec znamenalo, říká mainstream, že si všichni pohorší. Země budou mít tendenci provádět odvetu proti clům, kooperativní dohoda padne a země budou na sebe uvalovat další a další cla. Jakmile obchodní dohoda zaváže země k volnému obchodu, domácí protekcionistické mají smůlu a zvýší se celkový blahobyt. Podobné úvahy jsou součástí ekonomického „zdravého rozumu“ a již desetiletí se o nich nediskutuje. Ale Rodrik říká, že tu něco chybí…
Jak fungují?
Spojovat „dohody o volném obchodu“ příliš úzce s „volným obchodem“ znamená, že nacházíme nové, problematické znaky těchto smluv, které jsou „přeshraniční“ či spíše nadhraniční, ale ekonomové se jich kolektivně ještě nedobrali.
Takže jak fungují aktuální obchodní dohody, a jak souvisejí s nespokojeností s globalizací? Místo toho, aby pouze odstraňovaly obchodní bariéry, jako jsou kvóty či cla, současné dohody využívají mnohem širší škálu nástrojů, varuje Rodrik. Obvykle se totiž zaměřují na pracovní standardy, patentové právo, řešení sporů mezi investorem a státem (ISDS) a harmonizaci standardů, které vedou k nárůstu zisků korporací na úkor všeobecného prospěchu. Nejenže tyto prvky „dohody o volném obchodu“ jdou za rámec toho, co analyzují obchodní modely, také se týkají veřejného blahobytu, o němž většina ekonomů prostě mlčí.
Vezměme například harmonizaci právních předpisů. Ekonomové tvrdí, že sladění předpisů, tedy odstranění rozdílů ve vnitrostátních právních předpisech mezi zeměmi, může snížit transakční náklady a usnadnit obchod. Ať se jedná o pracovní standardy, patentová práva, regulaci životního prostředí – harmonizovaná pravidla znamenají, že firmy mohou snáze prodávat i vyrábět na zahraničních trzích. Ale zatímco teoreticky lepší pracovní standardy a standardy životního prostřední mohou zlepšit sociální situaci v hostitelských zemích, v praxi toho dohody „o volném obchodu“ nedosahují, ve skutečnosti je to přesně naopak. Je to proto, že tyto dohody především a na prvním místě odrážejí zájmy korporací, protože nadnárodní firmy si proboxovaly ústřední pozici ve vyjednávání. Nadnárodní firmy nezajímá, že vzhledem k národním podmínkám a spotřebitelským preferencím tu možná jsou dobré důvody k regulativním rozdílům mezi zeměmi. Takže není překvapivé, že obchodní dohody měnící pravidla, kterými se řídí domácí ekonomický život, ohrožují životní podmínky běžných občanů.
Ve jménu “volného obchodu”
Aktuální dohody o volném obchodu mají ještě další rys: tzv. ISDS, neboli řešení sporů mezi investorem a státem. Tato klauzule dává zahraničním korporacím právo žalovat vládu hostitelské země ve speciální arbitráži. Toto téma si získalo veřejnou pozornost, když Philip Morris zažaloval australskou vládu ohledně nového zákona o tom, jak má vypadat balení cigaret. Nedostatečná právní ochrana a riziko vyvlastnění mohou být legitimní obavou v rozvojových zemích.
Lze se oprávněně domnívat, že velké množství těchto případů směřuje k prošlapání cest pro expanzi firem do zahraničí, stejně jako v případě Philip Morris.
Další logická otázka je, jak se tyto problematické body staly součástí obchodních dohod a vyjednávání. Rodrik přináší důkazy, že se nadnárodní firmy zapojily do procesů vyjednávání a za pomoci lobbování, dárcovských a PR kampaní do nich vnesly vlastní patentová pravidla a obchodní témata, aby sloužila jejich speciálním zájmům. Takže tyto dohody nejenže nerozšiřují ekonomické možnosti zainteresovaných zemí, ale naopak narušují životy těch nízko a středněpříjmových, bohatě odměňují ty nahoře a pro celou ekonomiku nabízejí jen minimální zisky. A jsou to právě nadnárodní firmy a finanční instituce, které získávají na úkor pracovníků a národních ekonomik.
Rodrik tvrdí, že je řada legitimních témat v moderních vyjednáváních o obchodu, kterými je potřeba se zabývat, včetně globální konkurence vzhledem ke korporátním daním. Ale to, že skupiny, které by tato témata reprezentovaly, u vyjednávání chybí, znamená, že nejsou k jednáním připuštěny.
Podrobnější pohled na moderní dohody o obchodu nám ukazuje, že v posledních letech zahrnují také témata, která jdou daleko za rámec tradičních teorií o volném obchodě, v mnoha případech zasahují i do oblasti státní správy. Ekonomové by si měli dobře promyslet, jaké a čí zájmy prosazují, než budou dál podporovat to, co vypadá jako třídní válka „ve jménu volného obchodu.“
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.