Pavel Gavlas vysvětluje, proč bude následující desetiletí stěžejní pro potenciální vznik války a jak její možný vznik souvisí se sporem o hegemonii.
Nedávno jsem pozdě večer (26.3.) náhodně přepnul na TV kanál Prima Zoom, kde běžel 5. díl seriálu „Deset konců světa“, shodou okolností o konci jaderném. Autoři velmi naturalisticky ukázali první jaderný útok a to, co se dělo po něm, údery odvetné, napřed na Ameriku, pak na Rusko, posléze na Evropu a nakonec na Čínu. V první den autor seriálu „realizoval“ čtyři sta úderů na USA. Neviděl jsem začátek, takže nevím, kdo podle autorů „začal“ a proč. Ono to také bylo už po tom prvním dni zcela irrelevantní. Města vypadala jako Hirošima po jaderném útoku v srpnu 1945. Zničená a bez života.
Následující den jsem četl článek doc. Jana Eichlera „Zahraniční mise našich vojáků v širších souvislostech“ o vysílání českých vojáků do zahraničních misí. Velmi je, a právem, chválil za výkony, které tam, v dalekém Afghánistánu, Iráku a v Africe, podávají. Pozastavil se nad tím, že „taháme kaštany z ohně“, který založil někdo jiný. Je to projev naší loajality, soudržnosti a příslušnosti k paktu NATO, což je asi správné, když už jsme jeho členy. V těchto končinách zachraňujeme, co se dá. Pozastavil se ale u rozmisťování vojáků NATO na nových předsunutých základnách v Polsku a v pobaltských státech, a to v souvislosti s vojenskou doktrínou USA „vzdušně-námořních operací“ a „koncepcí průlomových operací“. V prvním případě se jedná o silné údery do hloubky území protivníka (a kdo to tak může být v pobaltských státech?), ve druhém případě o provedení průlomu v obraně, kde se očekává silný odpor, a to vzdušně výsadkovými a námořními výsadky (americké armády) poté, co předsunuté jednotky (NATO) takovou průlomovou operaci připraví. Tato koncepce totiž předpokládá předsunuté základny v prostoru „průlomu“.
Ve stejný den bylo v tisku také zveřejněno, kdo a kolik ruských diplomatů vypoví v rámci solidarity s Velkou Británií, kde byl otráven bývalý ruský plukovník GRU i se svojí dcerou, pravděpodobně na příkaz Moskvy. Důkaz, kromě „vysoké pravděpodobnosti“, žel, žádný, ale jsme solidární s Británií, spojencem v NATO, a stačí nám její ujištění, že to nemohl být nikdo jiný. A Spojené státy jsou tak solidární, že vypoví 60 diplomatů a uzavřou jeden ruský konzulát. Jak se dá v jiných neoficiálních médiích nalézt, tak to může být záměr, co nejvíce zpravodajců dostat ze svého území v rámci přípravy utajované operace, např. zahájení útoku. A náznaků i přímých vyjádření různých autorů, že se k válce schyluje, přibývá. Dokonce je to přirovnáváno k období před první Velkou válkou v roce 1914, kdy občané s písní na rtech nastupovali do války, která měla trvat jen několik měsíců.
Jsou tyto obavy oprávněné, nebo jen „slyšíme trávu růst“? Proč cítím potřebu o tom psát i já? Všechny moje analýzy, ať už jsou kvalitní, či nikoliv, ukazují, že se pomalu ale jistě opravdu posunujeme směrem k válce, že se na ni intenzivně připravujeme, včetně přípravy obyvatelstva „aby si zvyklo“. Už delší dobu. Prvním silným signálem bylo vypovězení dohody ABM v červnu 2002 Spojenými státy (mezi USA a SSSR o nebudování protiraketové obrany, což do té doby bránilo jakémukoliv střetu, protože neexistovala možnost odrazit odvetný jaderný útok), pak budování Globální protiraketové obrany USA (známý radiolokátor v Brdech a raketové postavení v Polsku, z čehož sešlo), místo toho posléze vybudování protiraketové obrany válčiště v rámci NATO (dnešní systém vybudovaný v Rumunsku a dokončovaný v Polsku a americká bojová plavidla systému Aegis – SM 3 kolem Evropy a totéž na druhé straně Asie v Jižní Koreji, Japonsku a přilehlých mořích) a nakonec i koncepce Promt Global Strike – vybudování kapacit k provedení globálního úderu proti důležitým objektům protivníka konvenčními, vysoce přesnými zbraněmi. Jenomže, tyto vysoce přesné zbraně jsou buď raketové prostředky, nebo řízené střely s plochou dráhou letu, nebo v budoucnu hypersonické prostředky, letící také z výšky do přízemních vrstev atmosféry. Každý z uvedených prostředků ale může nést i jadernou hlavici a v tom okamžiku nastává problém.
Od doby, kdy vzniklo raketové vojsko, existují i prostředky zjišťování a uvědomování, „že rakety byly odpáleny“, což vede k tomu, že lze vydat povel k odvetnému úderu. Času na rozhodování je velmi málo a záleží na době letu rakety k cíli. Při mezikontinentálních vzdálenostech činí asi 30 – 45 minut, což dovoluje realizovat odvetný úder. Při středních vzdálenostech se doba zkracuje na polovinu i méně, což je doba kratší než doba reakční, a část prostředků protivníka může být zničena. Jenže je známo, že část strategických jaderných sil USA byla přezbrojena na konvenční hlavice, takže první úder může být kombinovaný, tedy s použitím strategických prostředků s konvenční náplní (a dobou letu 30 a více min.), a také s použitím prostředků středního a krátkého dosahu. Jenže kdo určí v tak krátké době, že rakety nenesou jaderné hlavice? Vydrží protivník čekat až do doby exploze a pak odpovědět? Asi ne, logičtější je odvetný úder, když úder protivníka vykazuje parametry jaderného útoku. A začíná nechtěná jaderná válka a pravděpodobný konec vyspělých civilizací, jak to ukazovali v televizi – „konec světa“.
Nikdo přímo neříká, že Rusko, nebo Čína je nepřítel, ale označujeme je jako hrozbu pro světový pořádek; zejména Rusko může za všechny hříchy světa i bez důkazů. Souběžně s vyhlašováním sankcí a vojenských opatření ovšem deklarujeme, že chceme vést dialog. (Mluvčí amerického prezidenta, poté co oznámil vyhoštění šedesáti diplomatů, řekl, že „prezident chce pracovat s Rusy, ale jejich chování to někdy neumožňuje“.)
Je jednání z pozice síly překvapením?
Co říkají oficiální dokumenty vlády USA k tomuto našemu ohrožení – Národní bezpečnostní strategie (NSS), Národní obranná strategie (NDS), Zpráva o stavu nukleárních sil (NPR – Nuclear Posture Review), vydané administrativou prezidenta Trumpa na konci roku 2017 a na počátku roku 2018?
NSS 2017: „Čína a Rusko jsou výzvou pro americkou moc, vliv a zájmy, pokoušejíc se erodovat americkou bezpečnost a prosperitu. Jsou rozhodnuty učinit (cizí) ekonomiky méně svobodné a méně spravedlivé díky růstu vojenské síly a kontrolovat informace a data k potlačování občanské společnosti a rozšiřovat svůj vliv“. Další výzvou pro USA jsou pak KLDR, Írán, džihádistický terorizmus a mezinárodní zločin.
Dále se uvádí základní směry rozvoje – čtyři pilíře bezpečnosti: (a) Základní odpovědností je chránit americký lid, naši vlast a americký způsob života; (b) Podporovat americkou prosperitu, což mj. zahrnuje (řešení) obchodní nerovnováhy, vůdcovství ve vývoji a výzkumu a energetickou dominanci; (c) Zachovat mír pomocí síly – zvětšíme sílu Ameriky, včetně ve vesmíru a kyberprostoru; (d) Znásobit (zvýšit) americký vliv ve světě. Tyto hlavní pilíře rozvoje americké společnosti (státu) jsou pochopitelné a zcela v zájmu Ameriky. Jen nectí zásadu, že „moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého“, a ne každý je ochoten se s tímto smířit, přijmout jiné hodnoty a podřídit se.
Rusko a Čína jsou dva hlavní státy, které, podle USA, chtějí změnit některá pravidla umožňující Spojeným státům být dominantní a jednat ve všech doménách v podstatě z pozice síly. (Jak říká tisíciletá historie – státy které mají silnou (dominantní) armádu, se snadno uchylují k řešení sporů silou.) Tento princip jednání z pozic síly je deklarován i v nejnovější Národní obranné strategii (NDSS 2018): „Posílení tradičních amerických nástrojů diplomacie poskytují vojenské možnosti, které zajistí, že prezident a naši diplomaté budou moci vyjednávat z pozice síly“. Při hodnocení bezpečnostního prostředí se ale také konstatuje: „Výzvy vůči americké vojenské dominanci představují další posun v globálním bezpečnostním prostředí. Po celá desetiletí mají Spojené státy v každé operační oblasti nespornou nebo dominantní nadřazenost. Obecně jsme mohli, kdybychom chtěli, shromáždit a nasadit naše síly tam, kam jsme chtěli, a působit, jak jsme chtěli. Dnes je ale každá oblast sporná – vzduch, země, moře, vesmír i kyberprostor“. A opravdu jsme tak dělali – v Jugoslávii, Iráku, Libyi, Sýrii, Afghánistánu a na mnoha dalších místech světa se známým výsledkem.
Toto oslabení své pozice hodlají USA řešit vybudováním ještě ničivějších sil, přičemž připravenost na válku je, podle NDS, základem a prioritou USA. Toho má být dosaženo další modernizací ozbrojených sil, zejména jaderných, schopností působit ve vesmíru a kyberprostoru, zaměřit se na vícevrstvovou protiraketovou obranu, na vývoj pokročilých autonomních systémů, atd.
NPR 2018 uvádí, že nukleární síly USA jsou zastaralé a zaostávají za ruskými a hodnocení jaderné triády USA je téměř hodné politování. Obnova prostředků k zajištění odstrašování se tady jeví jako racionální krok. Součástí této revitalizace jsou i požadavky na zajištění schopnosti vyrábět plutoniové nálože (do roku 2030 nejméně 960 kusů – osmdesát za rok) a na zajištění potřebné reaktorové kapacity k dostatečnému zásobování tritiem. A to nehovoříme o 475,2 tunách vysoce obohaceného uranu (HEU) vyvezeného z RF do USA v rámci programu „Megatuny za megawatty“, ukončeného v roce 2013, z něhož by bylo možno vyrobit až 20 000 jaderných náplní. (Mimochodem, podkritické množství vysoce obohaceného uranu je asi 10 kg, což je rozměrově asi jako půllitr piva.)
Jak je to s ohrožením Západu v reálných číslech statistik?
(a) Počty ozbrojených sil: USA až jeden a půl milionu osob ve zbrani; NATO – asi tři miliony osob ve zbrani, Rusko – maximálně 900 tisíc osob ve zbrani a některé prameny uvádějí i jen 700 tis., z toho polovina vojáci základní služby povolávaní na 2 roky.
(b) vojenské rozpočty podle IISS: USA roku. 2016 – 604,5 miliard, v roce 2018 – 700 miliard USD, NATO roku 2016 – 918,3 miliard., z toho Evropané 238,8 miliard USD, RF roku 2016 – 58,9 miliard USD, a pro rok 2018 vláda rozhodla dát méně, než bylo v plánu. Pro úplnost – v roce 2016 Velká Británie – 52,5 miliard, Francie – 47,2 miliard a SRN – 38,3 miliard USD. Podle metodiky SIPRI jsou čísla o něco vyšší, USA 611 a RF 69,2 miliar. USD. V současné době se všechny státy NATO zavázaly, že navýší své rozpočty na 2 % HDP, což bude představovat u většiny států půl až jedno procentní zvýšení. Pro ČR to např. znamená zvýšení z 52,5 miliard Kč v roce 2017 na více než 100 mlrd. v r 2024, tedy z 1,08 na 2,0 % HDP roku 2017. (Oficiální výdaje Číny v roce 2016 činily 145 miliard USD podle IISS).
(c) Strategické jaderné zbraně: Přes poslední dohodu mezi USA a RF z roku 2010, která stanovila maximální počet strategických jaderných náloží na 1550 ks a počet nosičů na 800 ks, (z toho 100 v skladech, ostatní k použití), je jejich počet stále dostatečný ke vzájemnému zaručenému zničení, (podle The Arms Control Association má RF asi 7000 a NATO 7315 jaderných náloží, z toho RF 1795 a USA 1411 strategických). Rusko je již asi od roku 2014 opět schopno provést odvetný jaderný uder i po nenadálém napadení druhou stranou, když v devadesátých letech minulého století armáda a SJS de facto zkolabovaly a plnohodnotné odvety nebyly schopny.
(d) Konvenční zbraně a moc ozbrojených sil: Podle serveru Global Firepower, který sleduje 50 indikátorů nejaderné síly u 126 států světa, je v současnosti (2017) Rusko v oblasti konvenčních zbraní druhým nejmocnějším státem světa, za USA, ale před Čínou, Indií, Francií, Velkou Británií. Přes tuto skutečnost ale USA mají nadále převahu ve vysoce přesných zbraních, autonomních aparátech apod. Tato skutečnost se odráží i v Ruské bezpečnostní strategii, kde se píše, že RF může použít jaderné zbraně jako první, pokud bude napadena a byť jen s konvenčními zbraněmi bude ohrožena její celistvost a existence.
Dopracujeme se až k válce? A kdy?
Rusko tedy v odpověď západním strategiím a reálným krokům přibližování se k hranicím RF, provádí dosti úspěšně reformu svých ozbrojených sil a v nedávné době prezident Vladimír Putin na zasedání parlamentu potvrdl existenci řady nových zbraní, dokonce založených na nových principech (řízenou střelu s plochou dráhou letu s atomovým motorem, autonomní jaderné podmořské torpédo s mezikontinentálním dosahem, hypersonické prostředky, aj). Ačkoliv nebyla reforma dosud dokončena (až v roce 2020), hlavní cíle splnila. Ozbrojené síly RF jsou bojeschopné, dobře vycvičené a mobilní. Strategické jaderné síly pokračují v modernizaci a zavádění nových systémů, nasycenost vysoce přesnými zbraněmi se výrazně zvýšila, což bylo demonstrováno v Sýrii, byť za USA stále zaostávají.
Čína vykročila na cestu, na jejímž konci mohou mít čínské ozbrojené síly charakter ozbrojených sil globální mocnosti. Mohou, ale nemusí, mohou zůstat na úrovni účinného odstrašování, jak v podstatě nyní deklaruje Čínská vojenská doktrína (z roku 2015). Hlavní domény kam je směrováno úsilí ozbrojených sil ale jasně ukazují na změnu strategie a tím i výstavby ozbrojených sil. Nepatří mezi ně pozemní vojsko, které bylo dlouho pilířem obrany země, ale právě jaderné síly, nově jaderná triáda – schopné odstrašení protivníka, odvetného jaderného útoku (dosud toho byly schopny jen USA a RF), i silného konvenčního úderu, Vojenské námořnictvo – schopné operací nejen v pobřežních vodách, ale i na oceánech, kde má bránit čínské národní zájmy, kosmos a létající aparáty v něm, jako přednostní cíle v případě napadení, kyberprostor a eliminace aktivit protivníka v něm, což může být společně s aktivitami v kosmu rozhodující oblastí pro úspěšnou obranu (a nejen obranu).
Měnit dávno nastavená pravidla (tou nejvyspělejší částí světa) není snadné, ale je to možné. Vznik Asijské investiční a rozvojové banky (AIIB), zahájení obchodování s ropou na Šanghajské burze v jüanech a nikoliv v dolarech, platby Číny a Ruska ve vzájemném obchodě, se sousedy a některými obchodními partnery rovněž v národních měnách, Čínský projekt Stezky a Pásu, (který by měl pomoci všem zúčastněným, nejen Číně) a další akce směřující ke zbavení se závislosti na existujících finančních (MMF) a obchodních (WTO) strukturách ovládaných Spojenými státy jsou to, co USA a jejich postavení, kromě postupného vyrovnávání vojenských sil, oslabuje. Zjevně začala etapa změny světového hegemona, jejíž trvání se předpovídá do roku 2050, kdy USA mají být druhým, či dokonce třetím nejsilnějším státem (za Čínou a pravděpodobně i Indií).
Domnívám se, tyto skutečnosti jsou hlavním impulzem pro současné chování USA a jeho spojenců, tedy i nás. Používat sílu, dokud to jde. Ve všem, v ekonomice, ideologii a propagandě, kyberprostoru, vesmíru a vojensky po celém světě. Mimochodem, Spojené státy mají na více místech světa své ozbrojené síly, než diplomatické zastoupení. Přitom hlavním vyzyvatelem USA je Čína, nikoliv Rusko. Rusko je sice vojensky silnější, ale čínské ekonomické vazby ve světě a síla čínské ekonomiky, které jsou při výměně hegemona zásadní a nejdůležitější, si už USA tak přímo jako Rusko atakovat nedovolí. Jsou s Čínou příliš vzájemně závislé a ekonomicky propojené, takže by to už nemuselo být tak jednoznačné. Rusko, při zapojení Evropy a NATO, je něco jiného, tam je vidět převaha téměř ve všem, kromě strategických jaderných zbraní. A to je ten problém: USA a Západ si myslí, že na jaderné zbraně nemůže dojít.
Pravděpodobnost války se zvyšuje s tím, jak posiluje, ekonomicky i vojensky ten, kdo může současného hegemona vystřídat. V určitém okamžiku totiž dojde k tomu, že starý hegemon nebude schopen eliminovat svého nástupce. Než k tomu dojde, je válka možná kdykoliv, s postupem času je to však stále méně pravděpodobné. V každém případě se bude zvyšovat chaos v mezinárodních vztazích, budou vznikat nové a nové lokální konflikty, teroristé budou v tom chaosu stále aktivnější. My, západní, euroatlantická civilizace, se semkneme kolem USA, abychom bránili naše hodnoty a americké zájmy a nevšimneme si toho, že se k nám nenápadně blíží válka v Evropě a pokud zůstane konvenční, do Ameriky nedojde (a dva konkurenti budou eliminováni). Otázkou je, za jak dlouho a zda tomu dokážeme zabránit. Řekl bych, že příští desetiletí bude kritické (dvacátá léta dvacátého prvního století). A to jsme se ani nedotkli problému migrace obyvatel Sahelu a hladové Afriky, kterých mohou být desítky a desítky milionů a s nimiž armády nic nezmohou, a ti nebudou putovat do USA, ale k nám, do Evropy. To je však na samostatné pojednání.
Poznámka autora: Použité statistické údaje jsou převzaty z monografie: Krejčí, O., Geopolitika Ruska, Praha 2017, ISBN 978-80-906594-9-0