Milan Daniel připomíná to, že mír nezná žádné rozdíly mezi lidmi a že je na čase o něj znovu občansky usilovat. Než bude pozdě.
Před třemi lety inicioval slovenský politik Eduard Chmelár kampaň Společně za mír. Svými podpisy se k ní připojili tisíce podporovatelů, mj. i tři bývalí slovenští prezidenti. Její preambule byla a je stále aktuální:
„Svět má nebezpečně blízko k nové globální konfrontaci. Mezinárodní řád je v troskách. Velmoci dlouhodobě podkopávají smluvně zakotvená pravidla účelovým výkladem, ignorováním zásad mírového soužití i bezohlednou vojenskou agresí. Výsledkem jsou projevy chaosu, pokrytectví a svévole v mezinárodních vztazích. Hledat viníka za stav, do kterého jsme se za posledních pětadvacet let dostali, nikam nevede. Vinni jsme všichni. Všichni se shodneme v jedné věci: chceme mír. Ne všichni však o mír aktivně usilujeme. Proto pokládáme za nutné zastavit roztáčející se spirálu militarismu, násilí a nenávisti, přihlásit se k tradicím humanismu, míru a nenásilí a vyzvat všechny lidi dobré vůle, aby společně přijali a prosazovali opatření, která nastolí kulturu míru, spolupráce a bezpečnosti pro všechny.“
Internetové stránky kampaně existují v několika jazykových mutacích. Pro média se však kampaň nestala tématem. A většina podporovatelů usoudila, že svým podpisem pod text její výzvy udělala pro věc míru dost.
Mír má bohužel tu nectnost, že na rozdíl od války neprodukuje peníze, ze kterých by mohl žít. K tomu aby ho bylo dosaženo, je obvykle třeba zaplatit horami mrtvých a zmrzačených, které v minulosti motivovaly živé k jeho dosažení.
Ne měsíce, ale léta sledujeme zvyšování napětí, jsme svědky nevůle k dialogu a konfrontační rétoriky, snah o ovládnutí světa. Sledujeme to s obavami a bezmocí.
Jediné, co bylo v minulosti s to rušit přípravy války, byl občanský odpor. Odpor těch lidí, kteří se měli stát jejich oběťmi. Ten se ale nemůže omezit na podpis. Váhu může mít jen tehdy, přeroste-li v aktivní osobní angažmá v organizovaném protiválečném hnutí. Bude-li trpně snášet agresi strůjců války, mír prohraje.
Troufám si odhadnout, že nikdo z čtenářů tohoto textu, jejich rodinných příslušníků, kolegů, přátel válku nechce. Máme z ní obavy, ale neděláme proti ní téměř nic.
Heslo „válku válce“ je sice původem anarchistické, nic to však nemění na jeho potřebě. Bez toho, že válce budeme čelit organizovaně, že budeme nejen demonstrovat, ale i atakovat politiky a vychovatele, ničeho nedosáhneme.
Kampaň Společně pro mír je stále dobrým základem pro vytvoření hnutí, které by mohlo mít i evropské rozměry. Se základy v rodinách, okruzích přátel, obcích a koordinováno má šanci ty potřebné divize postavit.