Rusko čeká století geopolitické osamělosti, které vyplývá z rozhodnutí roku 2014. Není Evropa, ale není ani Asie, ale představuje kategorii samu o sobě, “střední cestu” někde mezi.
Ruská kulturní a geopolitická přináležitost připomíná člověka, který se narodil ve smíšením manželství, myslí si Vladislav Surkov (bývalý hlavní ideolog Kremlu, autor pojmu „suverénní demokracie“ – poznámka red.). Takový člověk je pro všechny příbuzný, ale pro nikoho není rodina. Rozumí všem, ale nikdo nerozumí jemu.
(Tento článek vzbudil v Rusku poměrně velký ohlas, a to především kvůli tomu, že jeho autorem je intelektuál blízký Kremlu, autor koncepce “suverénní demokracie” a dlouholetý kurátor ruské politiky Vladislav Surkov. Článek ukazuje na návrat argumentu o Rusku a “třetí cestě” i na vlivy geopolitické teorie o Rusku jako “ostrově”. Poznámka redakce)
Existují různé druhy práce. Některou lze vykonávat ve stavu, který se poněkud liší od toho normálního. Kupříkladu proletář informačního průmyslu je obvykle člověk s „pocuchaným“ mozkem, který je jakoby v horečce. A není divu, když v tomto byznysu je třeba všechno znát hned a teď. A být při tom první.
Vede to, píše dále Surkov, k tomu, že se vzrušení stává procesem myšlení, nebo je za něj zaměněno. Proto jsou přesvědčení a principy, které vyžadují delší čas, nahrazovány „názory“. A také proto se prognózy nenaplňují, aniž by to vyvolávalo nějaké vzrušení. Je to daň za rychlost a svěžest zpravodajství.
V posměšném hluku médií jen málokoho zajímá mlčení osudu. A jen málokdo se zajímá o ty zprávy a informace, které přicházejí z hlubiny, odkud se také pohybují a střetávají geopolitické struktury a historické epochy. Ty není ale nikdy pozdě poznat.
Význam roku 2014
14. rok našeho století pamatuje velmi důležité úspěchy, o kterých bylo už řečeno všechno. Nejdůležitější událostí, kterou jen dnes rozkrýváme pro její.. hluboký smysl, je ukončení epického ruského cestování na Západ, které doprovázely opakované a neúspěšné pokusy o to stát se součástí západní civilizace a sblížit se s „dobrou rodinou“ evropských národů.
Od roku 14 se podle Surkova začíná nová epocha, epocha 14 +, ve které bude Rusko sto (nebo i dvě stě či tři sta) let geopoliticky osamělé.
Pozápadnění, které začal lehkomyslně Lžidimitrij a pokračoval v něm Petr Veliký, byla během posledních 400 let vyzkoušená nejrůznějším způsobem. Rusko dělalo všechno možné k tomu, aby se stalo tu Holandskem, tu Francii, tu Amerikou, tu Portugalskem. Naše elity přijímaly všechny západní myšlenky, které do Ruska přišly, s velkým entusiasmem.
Carové se pilně ženili s Němkami, carská byrokracie i dvůr se zaplňovali přicestovalí cizinci. Jenže cizinci se v Rusku porušťovali a Rusové se nijak neeuropeizovali.
Ruská vojska bojovala vítězně v těch největších válkách Evropy, velká vítězství a velké oběti přinesly zemi mnoho západních teritorii, ale málo přátel.
Kvůli evropským hodnotám, v té době religiózně-monarchistickým, se Rusko stalo členem Svaté aliance. Pomohlo Habsburkům v jejich boji proti uherskému povstání (myšlena revoluce roku 1848), ale když samo potřebovalo pomoci, Rakousko se k němu nejen obrátilo zády, ale obrátilo proti němu (myšlena krymská válka).
Následně se evropské hodnoty změnily a do módy přišel v Paříži a v Berlíně Karel Marx a někteří obyvatelé Simbirsku (míní Lenina) a Janovky (míní Trockého) chtěli, aby v Rusku bylo jako v Paříž a jako v Berlíně. Snažili se o to, aby světová revoluce Rusko neobešla, ale když dozněla v SSSR bouře třídního boje, zjistilo se, že ke světové revoluci nedošlo a že se západní svět nestal socialistickým, ale naopak kapitalistickým. Tak bylo nutné opatrně skrývat symptomy autistického socialismu za železnou oponou.
Na konci 20. století, míní dále Surkov, se Rusko znovu snažilo dostat na Západ. Jenže někomu tam došlo, že na velikosti záleží a že Rusko je až příliš veliké, takže bylo nutné zemi poněkud umenšit, a to území, populaci, ekonomiku, armádu, a to k parametrům nějak středoevropské země. A tak se stalo. V Hayeka se věřilo stejně silně jako předtím v Marxe. Rusko dvakrát zmenšilo svůj demografický, průmyslový a ekonomický potenciál. Rozešlo se také se svazovými republikami. Ale ani takové Rusko se na Západ nemohlo vrátit, nevešlo se tam.
Nakonec tedy bylo nutné toto ponižování skončit, a navíc se vzít za svoje práva. K tomu došlo v roce 2014 a bylo to nevyhnutelné.
Asie? Rusko tam už bylo
Ruský a evropský kulturní model mají na povrchu mnoho společného. Mají ale odlišný „software“ a nerovné „konvektory“, takže se nemohou stát součástí jednoho systému. Toto staré podezření se nyní ukázalo jako fakt, který je očividný. A zazněly také hlasy, které mluvily o tom, že by se Rusko mělo otočit k východu, do Asie.
Není to třeba. Rusko tam už bylo.
Moskevský proto-imperiální stát se zformoval na složité vojensko-politické spolupráci s mongolskou Hordou, kterou jedni viděli jako spojence a druzí jako jho. Jedno nebo druhé znamenalo to podle Surkova to, že Rusko si vybralo východní vektor rozvoje a vyzkoušelo ho. A i po porážce Hordy ruský stát pokračoval v tom být součástí Asie, připojovalo si východní země. Hlásilo se k dědictví východního Říma – Byzance, toho asiatského Říma. Bylo pod velkým vlivem rodin, jejichž původ sahal k Hordě.
Za vrchol tohoto směřování považuje Surkov provolání carem vší Rusi kasimovského chána Simeona Bekbulatoviče, takže následník Ivana Hrozného na trůně Boris Godunov musel požadovat, aby bojaři při přísaze slíbili, že kandidaturu Simeona nepodporují. Ani Simeon a ani Godunov nakonec neměli buducnost. Začalo se polsko-kozácké vtržení, které přineslo cara ze Západu. Tehdejší smuta (politika nepokojů a válek na začátku 17. století) nebyla jenom krizí dynastickou či politickou, ale také civilizačním zlomem, píše dále Surkov. Rusko se odtrhávalo od Asie a začalo se pohybovat směrem k Evropě.
Třetí cesta Ruska
Takže Rusko se 400 let vydávalo na Východ a 400 let na Západ. Ani tam a ani jinde nezakořenilo. Obě cesty prošlo, nyní bude potřeba ideologie třetí cesty, třetího typu civilizace, třetího světa, třetího Říma…
Nicméně, Rusko je přece jen těžko třetí civilizace. Spíše se jedná o zdvojenou a dvojí civilizaci, která obsahuje i Západ i Východ. Je podle Surkových slov evropská i asijská, a proto ne zcela asijská, a ne zcela evropská.
Odtud plyne skutečnost, že Rusko je se všemi příbuzné a s nikým si není blízké. Jeho geopolitická přináležitost je smíšená, mestická a „divná“.
Rusko je západně-východní polokrevná země. Spolu s její dvojhlavou státností, hybridní mentalitou, mezikontinentálním územím, bipolárními dějinami je Rusko, jak to u míšence bývá, charismatické, talentované, krásné a osamocené.
Slova ruského cara Alexandra III. o tom, že Rusko má jen dva spojence armádu a flotilu jsou bohužel přesnou metaforou geopolitické osamělosti Ruska, které bylo nutné už dávno přijmout jako osud. Tento seznam spojenců je samozřejmě možné rozšířit na učitele, plyn a ropu, pracující, kreativní třídy, vlastenecky naladěné „boty“, generála Mráze nebo Archanděla Michaela…smysl se nezmění: Rusko je samo sobě spojencem.
Jaké bude toto osamění? Jako život klisny na okraji obce? Nebo to bude šťastná osamělost lídra, který se odpoutal od alfa-národa, před kterým se kloní jiné národy a státy? To záleží na nás.
Osamělost neznamená plnou izolaci. Otevřenost bez ohraničení také není možná, obojí by bylo opakováním chyb minulosti. Budoucnost má své vlastní chyby a chyby minulosti jí k ničemu neslouží.
Bezpochyby bude Rusko obchodovat, lákat investice, vyměňovat znalosti, bojovat (válka je také způsob komunikace), spolupracovat, působit v organizacích, soutěžit a vyvolávat strach a nenávist, zvědavost, sympatie, obdiv. Jenom už bez falešných cílů a popírání sebe sama.
Bude to těžké a nebude těžké si vzpomenout si na slovo ruského rapera Oxxxymirona „Všude kolem jen trny, trny, trny…k***a, kdy už přijdou hvězdy?!“
Bude to zajímavé a hvězdy budou.
Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.