Veronika Sušová-Salminen píše o hlavních rysech zahraniční politiky Donalda Trumpa. Proč je buldozér, který “plundruje” už tak nefungující systém mezinárodních vztahů? A co na to EU?
Americký prezident Donald Trump v uplynulých dnech (či týdnech) zase několikrát změnil názor. Po překvapivém oznámení, že bude na summitu jednat se severokorejským Kimem Čong-unem o odzbrojení Severní Koreje následně jednání v dopise zrušil, aby o den později připustil, že by k nim přece jen mohlo dojít podle původního plánu. Nyní přípravy na summit v Singapuru potvrdil. Prostě takové pohádkové Odvolávám, co jsem odvolal a slibuji, co jsem slíbil. Bohužel tu ale o pohádkovou fikci nejde. Jde o politiku.
Není to poprvé, kdy současný prezident nejsilnější země světa, která se staví do role světového lídra, morálního majáku a autority či četníka světového uspořádání, změnil názor či udělal krok, který očividně narušuje rámce dohodnutého. Ať spontánně, zbrkle a emotivně, nebo zcela vědomě (a zřejmě často naprosto cíleně), mate ostatní svět. Pravda, v případě tzv. jaderné dohody s Íránem Trump názor nezměnil. Naopak mu dostál k nelibosti všech ostatních signatářů dohody z roku 2015. Lídři EU se sice snažili seč mohli, ale Trump si nakonec udělal to, co se mu hodilo. Bez ohledu na nějaké fráze a tradice „zvláštních“ transatlantických vztahů.
Evropa žádá, Trump “plundruje”
Kancléřka Merkelová a prezident Macron v Bílém domě požadovali zachování dohody s Íránem a také jasné slovo ohledně zrušení amerických cel na ocel a na hliník. Oba „vyslanci“ EU se vrátili s prázdnýma rukama, aby tak ilustrovali reálnou politickou váhu Evropské unie v dnešním Washingtonu. Za krátkou dobu bude EU znovu stát před otázkou, zda Trump výjimku na dovozní cla pro EU prodlouží či nikoliv. Poněkud ponižující situace pro, na přece jenom jiné zacházení zvyklé, Západoevropany. Z klíčové dohody s Íránem Trump přes francouzské a německé apely prostě odstoupil.
Trump se chová jako buldozér, který má dostatečně silný motor na to, aby zvládl zplundrovat, co se mu zamane. To, že plundruje už tak dost poškozený systém mezinárodních vztahů, mu zřejmě příliš nevadí.
Liberální mainstream nyní lká nad tím, že USA nastoupily cestu směrem k neliberální nadvládě. Liberální lídrovství USA prý stálo na pravidlech a mnohostranných institucích – což nyní už není pravda. Kritici, kteří jdou více do hloubi, ale i v USA přiznávají, že problém tkví v tom, na jakých základech stojí americká zahraniční politika. Pravidla neměla univerzální platnost, našlo se dost případů, kdy se jaksi „udělovaly“ četné výjimky ve jménu bohulibých cílů (např. dát všem lidem a kulturám na světě západní demokracii). Zatím tyto cíle šly většinou ruku v ruce se zájmy mocných zemí (a především USA), které slova, myšlenky a hodnoty používaly k ospravedlnění vlastních prostředků i cílů. Podle situace a podle možností a pod hávem pokrytectví.
Populisticky zabarvený Trump v roce 2016 zmátl mnohé analytiky, kteří v jeho volebních slibech viděli náznaky tak potřebné změny či snad alternativy – méně amerických intervencí a válčení, cestu k potřebnému zlepšení vztahů k Rusku, stažení se z „dobrodružství“ na Blízkém východě. Jenže pak přišla studená sprcha, na kterou ale jen málo analytiků v Česku reagovalo sebereflexí. Prostě jede se dál…
Hlavní opěra zahraniční politiky USA? Zbraně
Trump zvláště zdůrazňuje význam ozbrojených sil USA, obklopil se generály a jestřáby, zvýšil výdaje na armádu, za jeho prezidentství probíhá nové kolo modernizace jaderných zbraní, vztahy s Ruskem se rozhodně nezlepšily, výrazně se zhoršily vztahy s EU, s Čínou (kde snad byla načas zažehnána obchodní válka) a se sousedy v rámci NAFTA. Na Blízkém východě Trump zvolil konfrontační kurz vůči Íránu, na Ukrajinu prodal smrtící zbraně. Egoismus nejsilnější země světa dostal znovu konkrétní podobu – USA nebudou dodržovat Pařížskou dohodu o klimatu, protože se jim to prostě nevyplatí. A když na to přijde, budou si za chodu měnit dohody nebo z nich odstupovat. Ostatní se musejí prostě adaptovat na potřeby nejsilnější (a jediné) velmoci světa. Přičemž vyřčené potřeby se mění podle situace, což jenom posiluje nejistotu.
Hlavní příčiny současné krize systému mezinárodních vztahů jsou lehce dohledatelné v prezidentství George W. Bushe. Donald Trump představuje svojí politikou stále jasnější a svérázný upgrade bushismu. Snad i proto se otevřeně snaží zlikvidovat (pozitivní části) dědictví Obamovy administrativy (která se ovšem velmocenské politiky rozhodně nevzdala a dědictví Bushe neodstranila). Bushovi můžeme děkovat za demaskování amerického imperialismu v Iráku, za porušování mezinárodního práva, „dekonstrukci“ morální masky USA (například v podobě organizovaného mučení a věznění mimo právní rámce), za unilateralismus pod heslem „studená válka skončila vítězstvím USA jako jediné supervelmoci“ a fakticky i za zdiskreditování demokracie jako artiklu vyváženého na tancích a za zvuku šrapnelů a doprovázeného spasitelským násilím. Trump, zdá se, bere tohle všechno, snad s výjimkou toho posledního (ale vývoj kolem Íránu ukáže, zda se nenechá přesvědčit), za „normál“.
Z hlediska současného pošramoceného systému mezinárodních vztahů je nakonec úplně jedno, proč Trumpa zvolili dělníci z oblasti „Rust belt“. Konečný užitek z jeho zahraniční politiky budou mít zhruba takový, jako z jeho daňové reformy. Význam má to, že Trump je prezidentem USA a formuluje jejich zahraniční politiku. Během posledních měsíců se Trump posunul v zahraniční politice k jestřábí pozici a personálie jeho přestavěného týmu tomu odpovídají.
Císař je nahý
Na druhou stranu je Trumpův buldozér demaskujícím aktem, který ukazuje, že císař je nahý. To je asi nepříjemné poznání pro všechny uvědomělé fanoušky USA například ve střední a východní Evropě. USA jsou velmoc s tvrdou silou, která se podle toho chová a fakticky nepotřebuje nikoho jiného, zatímco jejich „měkká síla“ ustupuje do pozadí. Ne diskuze, dialog nebo snad diplomatické kompromisy s různými partnery v zájmu míru, prosperity a v globalizovaném světě i koexistence. Pravidla pro USA neplatí, protože jejich platnost a vymahatelnost vyplývá z reálné moci, ne ze slov a principů či provolání. Čína a Rusko se nepochybně takovém trendu přizpůsobují: velmoc se suverénním statusem je země, která si může dovolit porušovat pravidla. A není pochyb, že současné sankce a obchodní vydírání jsou snahou udržet monopol USA na takovou politiku. Její změna by totiž z pozice jestřábů znamenala další krok k ústupu USA z výsluní. Trump vidí jako mnohem efektivnější nátlak, vyhrožování, kladení požadavků a popřípadě twitterové hrozby silou americké armády či přímo jaderných zbraní. Držet slovo, být aspoň v obrysech konsistentní, nemást a mít důvěru ostatních, natož pak spojenců, pro něj nehraje žádnou významnější roli.
Trumpova politika a pozice ale demaskují i evropskou bezradnost, která se „utvářela“ celá desetiletí pod heslem „zvláštních vztahů“ po roce 1945 (a tedy po válce). Nezměnil na tom bohužel nic ani konec studené války a pád Berlínské zdi. Jenže doposud USA zacházely se západní Evropou přece jenom v rukavičkách či aspoň s určitými ohledy (odhlédneme-li od nejrůznějších odposlechů spojenců apod.), které odpovídaly civilizační blízkosti a tradicím. Ale i to dnes Trump otevřeně zpochybnil, protože ho kurtoazie nezajímá.
Zkrátka washingtonský šéf se změnil a evropské elity zažívají na vlastní kůži poměry, které jsou běžné v některých korporativních firmách, kterým vládne tvrdou rukou despotický bos se sklony k narcisismu. A ten má přece vždycky pravdu a v případě odporu také jasnou odpověď: „You are fired“ (máš padáka). Ale je to Evropská unie, kdo by měl dát padáka Trumpovým Spojeným státům. Jenže to se těžko dělá, když se roky pracovalo na tom, aby EU žádné silné „odbory“ neměla a když vůči celkem přirozeným spojencům či aspoň partnerům, jako je v Evropě Rusko, trpí pocitem morální nadřazenosti…