Pavel Janíčko se ještě vrací k letošnímu Marxově výročí a k přínosu jeho díla. Proč budou stále větší roli v dějinách hrát subjektivní podmínky rozvoje a nejen ty materiální?

Nedávné výročí Marxova narození vyvolalo celkem přirozeně velkou explozi různých výkladů a zamyšlení nad významem a vlivem marxismu v minulosti, v současnosti a budoucnosti. Sám o sobě je tento fakt potěšitelný v tom smyslu, že potvrzuje i v současné epoše společenské retardace a reakce, že Marxovy myšlenky jsou životné a že se v řadě aspektů i v rámci současného typu kapitalismu uplatňují a potvrzují. Přesto si myslím, že je možná dobré poukázat na to základní, co je v marxismu univerzální pro všechny doby a co je tím hlavním co s přinesl jako základní inovaci do společenských věd a do poznání o fungování společnosti.

Obvykle se zdůrazňuje fakt, že marxismus poskytl velmi zdařilý a především logicky konzistentní a realitě odpovídající pohled na fungování kapitalismu. Přesto lze ve většině shrnujících definic marxismu najít i tyto věty:

„Marx s Engelsem položili organizační a vědecké základy pro hnutí revolučního proletariátu, které překonává omezenost měšťáckého myšlení a politické praxe. Charakteristický u nich je důraz na hmotné pojetí společenské skutečnosti (materialismus), a dynamicko-rozporné chápání světa (dialektika)“

nebo

„Základem marxismu je historický a dialektický materialismus: v důsledku rozvoje výrobních prostředků společenské výroby dochází k rozporu mezi třídami a k třídnímu boji mezi vykořisťovateli a vykořisťovanými. Hlavním motorem dějin je podle Marxe právě rozvoj výrobních prostředků a tím růst produktivity výroby, jimž přestanou stávající výrobní vztahy vyhovovat a rostoucí kvantita tohoto rozporu vede ke kvalitativní změně výrobních vztahů. To platí nejen pro kapitalistický výrobní způsob.“

Tyto zkrácené charakteristiky upozorňují nejen na  roli marxismu jako ideologie (i praxe) překonání kapitalistického výrobního a společenského řádu a jeho nahrazení novým systémem, jehož jádrem bude beztřídní společnost založená na společenském vlastnictví výrobních prostředků, ale akcentují i  některé možná ještě důležitější principy, které stojí jakoby ještě nad otázkou nahrazení kapitalismu jiným všestranně výkonnějším systémem.

Zásadní přínos Marxe – poznání přechodnosti společenských forem

Podle mého (a jistě nejen mého) názoru je třeba stále znovu zdůrazňovat, že zásadním Marxovým přínosem je poznání přechodnosti společenských forem. To znamená konstatování, že společnost, stejně jako ostatní svět a vesmír, jsou stále v procesu vývoje, že tedy neexistuje jakási konečná fáze, kdy  lidstvo dosáhne konečné a definitivní podoby své existence. V relativně nedávné době jsme se mohli s krystalicky čistým výrazem tohoto přístupu setkat u známého F. Fukuyamy s jeho výrokem o „konci dějin“, kdy po porážce SSSR už definitivně a na věčné časy zvítězil liberální kapitalismus a nastal „konec dějin“. Dokonce i ty věčné časy byly málo, a tak bylo potřeba odstranit čas jako veličinu úplně.

Pro všechny momentálně panující režimy a politiky je vždycky příznačné, že považují danou skutečnost, ve které oni působí, za jedině možnou a za vrchol celého vývoje.  Je to asi lidská přirozenost a také vliv pudového pocitu, že je nutno zachovat status quo.  Ke stejnému v zásadě zcela nemarxistickému pojetí se velmi často uchylovali a uchylují i propagandisté bývalých i současných socialistických režimů, když tvrdí, že tyto režimy jsou vlastně konečným zúčtováním s předchozími vykořisťovatelskými systémy a konečným dějinným krokem, který vyřeší problémy lidstva. Pokud bychom ale chtěli být marxisticky důslední, pak bychom měli zdůrazňovat, že neplatí, že komunismus je tou konečnou etapou rozvoje lidstva, kdy bude završen veškerý rozvoj. Naopak platí, že tento rozvoj bude ještě dynamičtější, protože bude založen na nových zásadách. O tom celkem výstižně hovoří sám Marx ve své “10.tézi o Feuerbachovi”:

„Stanovisko starého materialismu je “občanská” společnost; stanovisko nového materialismu je lidská společnost čili zespolečenštěné lidstvo“,

což se dá také přeložit v tom smyslu, že lidstvo se stane tím subjektem, který bude poprvé skutečně rozhodujícím hráčem pokud jde o vlastní rozvoj. Nnebude jen objektem přizpůsobujícím se vnějším okolnostem. Půjde tedy o přechod od prehistorické společnosti ke společnosti, kde nastane v pravém smyslu skutečná lidská historie, kde se lidé stanou pány svých osudů.

Rozvoj není chaos, má smysl a zákonitost

Je to zároveň vyjádření dalšího významného prvku marxistické teorie, totiž že tento rozvoj není chaotický a nekoncepční, ale že v obecném smyslu hmota a ve specifickém smyslu společnost se vyvíjí od méně dokonalých forem k formám dokonalejším, že tedy vývoj má jakousi zákonitost a smysl, který je dán strukturou samotné hmoty.

V této souvislosti je tedy možné identifikovat i pohyby retardační zpětné, které jsou v rozporu s touto celkovou tendencí, ale které v celkovém vývojovém i dějinném koloběhu mohou převládnout pouze za cenu zhroucení systému. V tomto smyslu je přechod k nové společnosti založené na vzájemné spolupráci a nikoliv na „darwinistických“ principech ve stylu práva silnějšího nejen jakousi morální záležitostí nebo jen snahou o zlepšení společenských podmínek pro všechny, a už vůbec ne jakýmsi utopickým sněním, ale mrazivě realistickou kalkulací o přežití lidstva.

S tím souvisí i další prvek, také vyjádřený v patrně nejznámější Marxově tézi o Feuerbachovi:

„Filozofové svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit“

Se zespolečenštěním lidstva (jehož výrazem je např. i globalizace) zároveň roste role subjektu, neboli pouze pasivně čekat na ony dějinné procesy, které automaticky povedou k příslušným změnám v politice, ekonomice, vlastnických vztazích, v produkci i rozdělování bohatství atd. Sice na první pohled to vypadá jako naplnění Marxova přístupu, že rozhodující jsou přece jen materiální podmínky života společnosti a že aktivity subjektů je jen odrážejí a nemohou jít proti jejich aktuálnímu stavu rozvoje. Nicméně se zdá, že už jsme ve stádiu, kdy už subjektivní aktivity mohou tuto realitu významně ovlivnit. A že tedy bude v budoucím uspořádání (komunismu) role subjektu skutečně stále silnější.

Není proto asi náhodou, že rozvoj např. SSSR/Ruska a Číny byl v 80. letech minulého století až dosud je natolik rozdílný, i když výchozí podmínky byly velmi podobné. Rozdílný byl ale přístup vedoucích činitelů těchto zemí, kdy jedni systém likvidovali a druzí se jej snaží zdokonalit. Výsledky jsou patrné na první pohled a dosvědčují, že subjektivní podmínky mohou a budou hrát stále větší roli.