Miroslav Tejkl se zamýšlí nad otázkou vlastnictví a ptá se na to, jak uchopit vlastnictví, aby se nestalo v dnešních podmínkách atentátem na sebedůvěru levice?
Psáno v červnu 2014
V levicových kruzích je dosud poměrně dost vžitá a zažitá (marx-leninská) představa o klíčové roli kategorie vlastnictví (výrobních prostředků), která ale sice čerpá z Marxovy terminologie – ale ne už z obsahu Marxových pojmů. Jedná se pochopitelně o známou představu, že rozlišujícím kritériem společenskoekonomických historických epoch a systémů jsou různé formy vlastnictví výrobních prostředků – otrokářské, feudální, kapitalistické a pak prý – socialistické a komunistické jakožto společenské.
Jenže vlastnictví je jako myšlenkový instrument příliš zákeřná kategorie. Člověk se především neubrání – pokud s pojmem „vlastnictví“ chvíli operuje – aby nesklouzával, a to zcela spontánně, k právním formám a většinou tomu nezabrání ani různá marx-leninská zaklínadla o „výrobních a tedy vlastnických vztazích mezi lidmi – nikoli o vztazích k věcem“ nebo termín, který má být synonymem výrobních vztahů, tedy „ekonomická základna“. Nehledě k tomu, že i ty právní formy znamenají nejen vztah k věcem, ale rovněž vztah mezi lidmi – totiž právo vlastníka vyloučit „ty druhé“ z užití určitého statku (i u státního vlastnictví se jedná o pravomoc delegáta státu vyloučit jednotlivé osoby z užívání statku – nejde-li o nerivalitní veřejný statek určený pro širokou veřejnost jako např. veřejnou komunikaci).
Zcela určitý komplex a struktura výrobních institucionálních vztahů jakožto „ekonomická základna“ nejspíš asi jsou rozlišovacím kritériem jednotlivých historických systémů – z hlediska sociálně-ekonomického.
Používat ale přitom jako instrument kategorii „vlastnictví“ (ať už výrobních prostředků nebo v obecné poloze) se jeví jako výrazně kontraproduktivní.
«««»»»
A z ryze praktického hlediska navíc tento přístup může jen rozkládat přesvědčení levice, těch, kteří nepovažují kapitalismus za vyvrcholení dějin, o legitimitě a oprávněnosti jejich postoje.
Protože to, co dnes vidíme kolem sebe, ukazuje sice obrovské systémové vady kapitalistické reprodukce. Ale pokud bychom postavili systémovou charakteristiku výrobních vztahů na pojmu „vlastnictví“, bude se jednat doslova o atentát na sebedůvěru jakékoli levice.
Protože pokud budeme vycházet z toho, co nás, kteří jsme starší, v reálném socialismu ve školách různých stupňů a typů učili (třebaže zjednodušeně) tak vcelku logicky musí od 70. let XX. století a zejména od debaklu Mitterandovy vlády ohledně znárodňování před 35 lety, vznikat pocit, že historický vývoj si nejenže nežádá zespolečenšťování, ale tendence jsou spíše privatizační. A že tedy koncepce a vize, kterou levice zastávala, je omylem, kterého je zapotřebí se – nějak šikovně, aby to příliš nebilo do očí – vzdát (což předvedly strany Socialistické internacionály celkem vzorově).
A ještě větší beznaděj nastoupí při historickém srovnání.
Vždyť v době, kdy ještě převažoval feudalismus, stále sílily prvky nového kapitalistického řádu, a kdo byl v tomto ohledu napřed, byl schopen poprat se i se silnějším, systémově zaostalejším soupeřem. Myslím, že o tom zjevně svědčí jak příběh boje nizozemského Davida proti španělskému Goliáši od konce 16. století až do roku 1648, tak i Francie, která mohla vyhrát bitvu, ale prohrávala války se stejně mocnou – ale progresivnější – Anglií (respektive od roku 1700 Velkou Británií).
Naproti tomu reálný socialismus s dominujícím státním vlastnictvím v době industriálních technologií byl naopak silnější na počátku – právě v době, kdy úkolem byla industrializace a její další využití.
A potom, později, přes všechno své obrovské přírodní bohatství a rozlohu, už jenom slábnul a slábnul.
«««»»»
Poraženecká představa, že kapitalismus nemá alternativu, která by zároveň mohla být i historickou výzvou a která by kapitalismus jednou dokonce i obecně vystřídala, bude jistě proto dostatečně posílena, pokud budu nadále přijímat jako bernou minci, že rozdíl mezi systémy spočívá v tom, že historický vývoj si bude vyžadovat – i když při všemožných oklikách – růst role výslovného společenského vlastnictví – tedy protipólu vlastnictví soukromého, a když pak budu zjišťovat, že se tak neděje ani v náznacích, a že dokonce jde vývoj opačně. A to moje poraženectví bude o to větší, pokud si současně budu v hloubi duše uvědomovat, že to nezpůsobuje nějaká zvýšená síla pravice – v mnoha zemích byla pravice silnější v době sociálního státu také a nedělo se to, protože sama pravice byla v tehdejší době jiná, „keynesovštější“ a „sociálnější“ než dnes.
A nejen ona „sociální“, „korporativní“ německá, rakouská a italská křesťanská demokracie – ale například i republikán Nixon…
«««»»»
V minulých společenských systémech se používaly různé právní formy vlastnictví – vlastnictví komunity i státních despocií v asijském výrobním způsobu, vlastnictví rodin a soukromých osob jako vlastnictví Hospodářů, vlastnictví právnických osob soukromého i veřejného práva, vlastnictví misií a církevních řádů, spoluvlastnictví fyzických osob, anonymní, akciové podílové spoluvlastnictví, atd. atd.
Každá z těchto forem se hodila k použití pro různé situace a lze říci, že obecný civilizační vývoj rozšiřoval plejádu vlastnických forem jako plejádu technických nástrojů umožňujících fungování určitého specifického mechanismu…
Kapitalismus je společenská soustava, která se na úseku ekonomických vztahů liší od těch předešlých soustav NIKOLI trhem a soukromým vlastnictvím výrobních prostředků, které existovaly i dříve a dlouhodobě se evolučně rozšiřovaly a s výjimkou pádu západořímské říše stále sílily.
Proto není důvod spojovat zánik kapitalismu s posilováním veřejného vlastnictví a slábnutím trhu.
Jaké ale kritérium lze potom použít k odlišení jednotlivých společenskoekonomických systémů?
V čem se jednotlivé historické epochy SYSTÉMOVĚ liší ze sociálně-ekonomického hlediska?
«««»»»
Když neexistoval čistý přebytek, nebylo nadvlády jednoho nad druhým.
To jenom komunita ovládala svého příslušníka.
Teprve s nástupem čistého přebytku, vznikla ekonomická základna pro nadvládu jedněch nad druhými – nikoli už všech dohromady nad každým zvlášť.
V této souvislosti je třeba zdůraznit, že přebytek nad náklady není přebytkem nad čímkoli, co se při produkci spotřebuje. Přebytek je převis vytvořeného nad tou spotřebou při výrobě nutnou, která si vynucuje reprodukci, čili obnovu. To „…vynucuje reprodukci“ je velmi důležité. Protože to, co se sice spotřebovává, ale není spojeno s nutností obnovy, patří do čistého přebytku – existuje nejen renta z pozemků, které se svým užitím nespotřebovávají, ale i renta důlní – kde pochopitelně ke spotřebě dochází. To, že přebytek vzniká také tehdy, když se ignoruje obnova spotřebovaného, vede některou, obvykle zelenou levici, že nemá daleko k tomu považovat zisky – které jsou součástí přebytku – za parazitický výnos („Kdyby se řádně reprodukovalo, co se reprodukovat má, kdoví, jestli by vůbec byly zisky a kapitalismus“).
Reprodukci si nevynucuje a zdrojem čistého přebytku je především společenské znalostní dědictví, které použitím nezaniká a tak si rovněž nevynucuje reprodukci – a díky němu při jisté nadkritické produktivitě vzniká přece v civilizaci krátce po úsvitu dějin onen pověstný nadprodukt. Pokud je společenské znalostní dědictví zachyceno v nějakých záznamech, tak se skutečně při svém využití „jenom“ nespotřebovává. Ale nakolik je v jednotlivých lidech společenské znalostní dědictví osvojeno, natolik se v lidech osvojené společenské znalostní dědictví použitím dokonce rozšiřuje – a to v míře, nakolik má daný pracovní proces tvořivou strukturu…
Věc jinak nevídaná u jiných statků, které se obvykle užitím spotřebovávají nebo alespoň opotřebovávají …
… nebo – maximálně – se sice nespotřebovávají a neopotřebovávají …
… ale že by používáním rostly?
Nemarxističtí západní socialisté, jako například Robinsonová, sice nevycházeli automaticky z toho, že kapitalista vykořisťuje svého zaměstnance vždy a za všech okolností, když ho zaměstnává, ale v základech jejich „ekonomické ideologie“ byla jakási implicitní představa, že ne-li vždy svého zaměstnance, tak kapitalista v jistém smyslu „vykořisťuje společnost“ a přivlastňuje si efekty znalostních a synergických zdrojů. Jak připomíná nejvýznamnější český postkeynesiánec po roce 1989, který zemřel krátce po nástupu Velké Recese v roce 2009, Milan Sojka, zastávala Robinsonová názor, že „…není soukromé užívání důchodů z vlastnictví morálně zdůvodnitelné, protože kapitálové statky ztělesňují znalosti. Soukromé vlastnictví kapitálu je svou povahou soukromým monopolem nad něčím, co patří společnosti jako takové“ (Milan Sojka, „Joan Violet Robinsonová“ze sborníku „Ženy v ekonomii,“ Vysoká škola báňská, nákladem Technické univerzity Ostrava, Ostrava 2004, str. 6).
Naturální, fyzický čistý přebytek (o hodnotě tohoto přebytku tu nemluvíme!) se začal na začátku civilizace nakonec rozšiřovat a na tomto procesu se účastnilo vydatnou měrou jak pozvolna rostoucí společenské znalostní dědictví, které se užitím nemusí reprodukovat, tak ta dlouho panenská příroda, kde se dlouho taky nic nemuselo reprodukovat – jen ty životní síly lidí na usedlostech, v hradech a městech a také zdomácnělých zvířat, patřících tehdy do společenství víc než dnes (dobytek sedlákův, šlechticův milovaný kůň)…
«««»»»
Aktuálně ekonomicky vládne ten, kdo si přivlastňuje tu část čistého přebytku nad spotřebou (vynucující si reprodukci), která právě historicky dominuje – ve standardním kapitalismu zisk …
Původní tradiční společnost se dlouho vyvíjela. Ten slavný Řím, ta antická pre-kapitalistická společnost závislá na levném otrokovi, stabilní nebyla. Když nenasytné římské impérium pohltilo většinu Evropy, severní Afriku a Blízký východ, nastal římský mír, „pax romana“. Přestaly nekonečné války, otrok neúměrně zdražil (nízká nabídka otroků, když skončily neustálé války jako zásobárna nových a nových otroků) a zhodnocovací mechanismus se nakonec proměnil na tzv. kolonát, aby se nakonec ustálil ve stabilní feudální formě, kdy v historicky dominujícím samozásobitelství (v poslední tradiční ekonomice) byla dominující formou čistého přebytku (čisté) nájemné (renta) feudálnímu vlastníkovi půdy (i kdyby ten vlastník byl sám závislým subjektem v systému lenních vztahů). Tento druh historicky dominujícího nájemného, tedy renta, existoval i tehdy, když poddaný nebyl jako nevolník připoután totálně a kdy mohl beztrestně odejít pryč
Před kapitalismem tedy fungoval určitý mechanismus prvotního rozdělování a zhodnocování, který vytvářel jako dominující formu historického přebytku (nadproduktu) feudální rentu – v podstatě šlo o nájemné za vlastnictví a robota vůbec nemusela být nutnou formou (v podobě úkonů) placení nájemného.
Zisk už také existoval, ale tehdy ještě nebyl dominantní formou čistého přebytku.
Byl ale čím dál důležitější úměrně tomu, nakolik rostla role výnosů z trhu a té peněžní formy renty, kterou bylo možné odvádět až po tržní realizaci statku
Ono často zdůrazňované osobní pouto nevolníka nebylo zcela a vždy nezbytné – i když bylo časté a typické. „Toto je moje panství, jestli chceš žít a pracovat na tomto gruntu, musíš mi platit – prací, naturáliemi, penězi – jinak táhni“, mohl také říci feudál poddanému nájemci, který nebyl nevolníkem a který byl osobně svoboden. Tak tomu bylo dost často až většinou v západních zemích v době, kdy naproti tomu u nás v Čechách, zbytku římské říše (Německa), v Uhrách atd. řádilo tzv. „druhé nevolnictví“.
V této souvislosti lze vzpomenout na konec románu francouzského autora – tolik oblíbeného v Marxově době – Eugena Sue „Ďáblova skála“. Rozkošná šlechtična Andělka a její muž vévoda Jakub, protihráč anglického krále Viléma Oranžského, jsou přátelé hlavního hrdiny románu, Polyféma, rytíře de Croustillac z francouzského Gaskoňska. Na konci románu přicházejí o své jmění a najímají klášterní usedlost, statek. Jak vidět, kolem roku 1700 u nás sice bylo druhé nevolnictví, ale ve Francii se vyskytoval spíš osobně svobodný sedlák působící jako nájemce na statku – a zřejmě šlo spíš o typický případ.
Václav Kaplický ve své „Táborské republice“ zas uvádí – a ten jistě na základě hodnověrných pramenů – že poté, co se revoluční Tábor probral z komunistického chiliasmu a zas vplul do vod feudálního mechanismu, tak těžko někoho mohl donutit k robotě, ale výběrčí táborských hejtmanů už pilně objížděli vesnice “táborského léna”, aby „skásli“ vesničany v naturáliích…
«««»»»
Renta, čistý nájem jako historicky dominující (nakonec hlavně peněžní) forma přebytku v ekonomice dospěla nakonec ke svému zániku.
Jako všechno, co existuje, existovalo či bude existovat.
A civilizace dospěla k další ze svých křižovatek.
Nástupem kapitalismu pak nastoupil a začal se – víc a víc rozšířeně – reprodukovat jiný, odlišný vztah a mechanismus prvotního rozdělování a zhodnocování – jakožto mechanismus a vztah historicky nově dominující.
Byl to kapitálový mechanismus, který jako historicky dominantní formu přebytku generoval jinou část čistého přebytku – a to zisk jako reziduum, jako převis tržeb (hodnoty, ceny) nad soukromými náklady (ať už těmi soukromými náklady, při kterých dochází k výrobní spotřebě nebo i nad jinými složkami celkového čistého přebytku, tedy například nad rentami a úroky – to jsou pro jednotlivého výrobce taky jeho dílčí, soukromé náklady – pokud on sám není vlastníkem všeho, od půdy až po licence … a i pak by zřejmě platil nějaké daně).
«««»»»
Psáno v červenci 2018
V knize „Kapitalismus, socialismus, budoucnost“ autoři Ilona Švihlíková a Miroslav Tejkl pojednávají o systémových změnách a legitimitě z hlediska makroekonomických souvislostí, kde klíčovou roli hraje reprodukce, ekonomie z hlediska přebytku a mechanismy zhodnocování a rozdělování, počínaje kapitálem a ziskem
Dílčí akumulace může vzniknout legálně různým způsobem. Ale systémově legitimní je ve společenské ekonomice (ať už předkapitalistické (colbertovské kapitalismy ovládané aristokracií) kapitalistické i postkapitalistické) takový nadvýnos (výnos nad náklady), který vznikl díky předchozímu aktivnímu výdaji tohoto subjektu – ne ten (čistý) výnos, který vznikl z titulu pasívní držby dílčího akumulovaného majetku subjektem nebo jiného privilegia tohoto subjektu. U Marxovy formule kapitálu P – Z – P+ je u prvního „P“ podstatné ne to, že P bylo v dílčích akumulacích nahromaděno (mohlo jít o jednotlivé nahromaděné renty), ale že bylo vydáno, vynaloženo a proměněno v produktivně fungující kapitál.
I předvídaný „sociál“ má u obou autorů charakter mechanismu zhodnocování, kdy aktivní výdaj subjektu vytváří fiskální výnosy ve veřejných rozpočtech a subjekt se na nich podílí (tzv. partfiskál) o to víc, oč víc k nim výdajově přispěl …
… a ne o to víc, oč má větší moc …
To, že vlastnictví výrobních prostředků není klíčový fenomén této koncepce z hlediska příčiny systémové změny, ale nemění nic na tom, že družstevní a zaměstnanecké vlastnictví, případně výrobní samosprávu považují autoři za formu s mnoha nadějnými možnostmi pro budoucnost – za vlastnickou formu, kterou bude mechanismus nově už dominujícího společenského nikoli dominujícího soukromého zhodnocování spíš rozšířeně reprodukovat a která tedy – byť není příčinou – může být sílícím následkem probíhající systémové změny …
Vlastnická forma, která svým fungováním nezesiluje nerovnost ve společnosti (nebo nejméně nakolik to v daných podmínkách vůbec jde), by měla být s nově dominujícím mechanismem společenského zhodnocování (sociálem) víc a víc v souladu.
Důvody jsou logické.
Soudobý stav věcí, kdy se daňové břemeno oproti minulosti přesunulo a dále přesouvá na společenskou většinu, by – v případě, pokud by společenské zhodnocování veřejných rozpočtů v podobě sociálu dominovalo – zároveň daňově zvýhodňovalo (dávkou, resp. spíš asi daňovou úlevou v podobě tzv. partfiskálu, o kterém je v knize řeč) takové vlastnictví výrobních prostředků, které v reálném systému nepřispívá ke generování nerovnosti. Nehledě k tomu, že družstevní a obdobné formy vlastnictví se ukázaly i v poslední Velké recesi po roce 2008 jako odolnější, robustnější a méně přispívající k podlamování agregátní koupěschopné poptávky ve společnosti, protože v družstevních systémech se přece jen více využívají (nakolik to jen trochu jde) jiné způsoby, jak odolat krizi a snížit výrobní náklady jinak než propouštěním pracovníků (viz také poslední strana Lidových novin ze soboty 30. 6. 2018, Jakub Šiška „Ceněné a znevážené družstevnictví“).
A vyplacená, a v krizi více udržovaná mzda (pracovní příjem) je velmi významný zdroj fiskálního výnosu (veřejných rozpočtů) …
… a tedy také slábnoucí zisk doplňujícího a rentu vytlačujícího partfiskálu …
… který náleží družstvu, respektive snižuje jeho zdanění …