Litva se vrátila ke starému sporu o hlavní město. Spolu s tím se ale objevila debata v sousedním Polsku a Bělorusku o územních nárocích na Litvu.
Během července v Litvě probíhala znovu debata o tom, zda by hlavní města Vilnius mělo zůstat hlavním městem země. Debatu zahájil novinový článek Andruse Užkalnise, který argumentoval, že by hlavní město mělo být v Kaunasu. O debatě v Litvě píše pro noviny Rosbalt Michail Petrovskij.
Novinář k tomu našel dost argumentů. Například to, že i když se ve Vilniuse staví, tak zůstává starým městem s historickou i sovětskou architekturou. Stavby z doby SSSR se nedají zbourat, takže v hlavním městě panuje archaická atmosféra. A tak obyvatelé města mají pocit únavy a nedostatku naděje do budoucna.
Platí to také o komunální infrastruktuře: podle Užkalise je Vilnius za datem spotřeby se starou dopravní infrastrukturou či s problémy s odvozem odpadu. „Být dnes hrdý na Vilnius je jako by byl člověk hrdý na kontejner s odpadky,“ napsal novinář dále.
Za posledních 30 let se Vilniusu nepodařilo zastavit proces ničení hory Gedimina, která je symbolem nezávislosti Litvy nebo postavit národní stadion. V Kaunasu takové problémy nemají. Kaunas byl hlavním městem země v meziválečném období a podařilo se mu utéct architektonické sovětizaci. Tento agresivní a provokativní text si v Litvě našel svoje čtenáře. Tím spíš, že mezi oběma městy Kaunasem a Vilniusem panuje rivalita už od roku 1940. Tehdy vláda po 20 letech „vyhnanství“ přesídlila do Vilniusu, který do té době byl na území Polska. Obyvatelé Kaunasu vidí Vilnius jako „filiálku Babylonu“, která je mnohonárodní a mnohokonfesionální. A naopak obyvatelé Vilniusu mluví o Kaunasu jako „zastávce na benzín na cestě do Klaipedy“.
Názor novináře podpořila řada ruskojazyčných obyvatel Litvy z Vilniusu: článek totiž četli jako „kapitulaci“ litevských nacionalistů, kteří tak uznali, že se jim nepodařilo „zlomit“ „slovanské vidění světa“, které je ve Vilniusu silné. Naopak někteří litevští vlastenci přesně proto text odsoudili. Hraje prý na ruku polským a běloruským šovinistům, kteří by nejraději litevské hlavní město připojili ke svým zemím.
Článek ale nevzbudil nadšení mezi obyvateli Kaunasu, kteří mají obavy, že přestěhování hlavního města by k nim přestěhovalo i vilniuské problémy. Debata má ale poměrně prozaické vysvětlení: volební kampaň starosty Kaunasu, který je považován také za jednoho z nejvážnějších kandidátu na prezidenta v roce 2019. Tohle tedy je vnitropolitické téma, snaha kontrastovat „kvetoucí“ Kaunas a „špinavý“ Vilnius, připomíná článek dále.
Nároky běloruských a polských nacionalistů
Ve stejnou dobu se ale v Bělorusku a v Polsku začalo hovořit o tom, že moderní Litva ztratila právo na území, které SSSR připojil k Litevské SSR. Všechno začalo s tím, jak prokuratura Ruské federace začala projednávat zákonnost uznání samostatnosti Litvy v roce 1991 Státní radou SSSR. Mnozí si tak vzpomněli na to, že dnešní Litva se nepovažuje právně za nástupce Litevské SSR, a tak neuznala právní akty, kterými jí byla území připojena. Už v roce 1990 litevský Nejvyšší sovět (rada) odmítl jako legální Deklaraci z roku 1940, kterou Litva žádala o připojení k SSSR. Záhy to byli Bělorusové, kdo jako první vznesl nárok na území, které k Litevské SSSR bylo následně připojeno. Michail Gorbačov tehdy tlačil na to, aby Bělorusko v požadavcích nepokračovalo.
V Polsku se místní ultrapravičáci zajímají o jistou historickou epizodu: o tajnou dohodu mezi SSSR a Německem, ve které si SSSR za 7,5 milionů dolarů zakoupil oblast výstupku Suvalkija (jde o oblast litevsko-polské hranice, dnes také nazývaná „Suvalkijský koridor“ – pozn. red). Spor se točí kolem toho, že území prodalo Německo a o konkrétní rozsah historického regionu Suvalkija. Celá oblast byla v době carského Ruska osídlena Litevci i Poláky, po roce 1918 připadla Polsku. V roce 1920 sovětské Rusko a Litva uzavřely dohodu o tom, že oblast byla uznána za území Litvy, a to včetně částí pod kontrolou Polska. Ale na podzim celý region obsadilo do roku 1939 Polsko. Po roce 1939 se oblast ocitla v německé části a byla prodána SSSR. Vývod některých historiků pak je, že oblast výstupku Sulvalkija nemohla být prodána Německem SSSR.
Litvě není co závidět. Princip respektování poválečných hranic rychle ztrácí svoji platnost, varuje Petrovskij, a nová generace politiků ve vládách řady zemí nevidí nedotknutelnost hranic jako axiom. Důležitější jsou hlasy voličů. A tak je možné, že malá Litva může v budoucnu čelit územním nárokům silnějších sousedů.
Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.