Návštěva katarského šejka v Ankaře ukazuje, že Turecko může mít svou třetí cestu a posílit svou strategickou autonomii a optimálně využít možností v zahraniční politice.
M.K. Bhadrakumar píše pro Asia Times o příjezdu katarského šejka do Ankary. Prezident Recep Tayyip Erdogan má určitě plán, když o Trumpovi řekl, že bude litovat své unilaterální politiky, začíná svůj rozbor bývalý indický diplomat. Někteří si myslí, že je za tím Rusko a Čína, někteří již vidí velký skok kupředu u euroasijského integračního procesu, jiní říkají, že Turecko se prodá levně Číně, či že vzepřít se USA se nevyplácí a Turecko dopadne bídně.
Ale přehlíží se, že Turecko může mít svou třetí cestu – posílit dál svou strategickou autonomii a optimálně využít možností v zahraniční politice. Tato cesta se otevřela, když do Ankary neočekávaně dorazil katarský šejk.
Katar podpoří tureckou ekonomiku celou řadu ekonomických projektů a investic. Jde celkově o projekty za 15 mld. dolarů. Podpora bude směřovat do tureckých bank a finančních trhů. Šejk rovněž tweetoval, že „jsme s Tureckem a s našimi bratry, kteří stojí při Kataru“. Erdogan označil schůzku za produktivní a pozitivní, vztahy s „bratrským Katarem se posilují v mnoha oblastech“.
Katarské gesto ukazuje na konvergenci ve vztazích obou zemí v posledních letech. Ideologicky jsou vládnoucí elity obou zemí nakloněné islamismu a Muslimské bratrstvo je pro ně nástroj k demokratické transformaci regionu. Což znamenalo, že si proti sobě popudily Saúdskou Arábii, Spojené arabské emiráty a také Egypt.
Katar ještě donedávna spolupracoval s Tureckem na svržení Asadova režimu, obě dvě země silně podporují Hamás. Turecko má v Kataru vojenskou základnu, která se může zdát malá ve srovnání se západními, ale pro Dauhá to bylo nesmírně důležité, když Saúdové spustili blokádu. Turecko a Katar také společně plánují vojenská cvičení.
Saúdové neradi vidí vliv Turecka v oblasti Perského zálivu, Turci si zase myslí, že Emiráty měly prsty v puči proti Erdoganovi. Turecko i Katar se pěkně doplňují i ekonomicky, Turecko má co vyvézt a Katar má velké přebytky kapitálu pro investice. Turecký stavební sektor bude pomáhat s přípravou mistrovství v Kataru ve fotbale v roce 2022. Katarské investice v Turecku tak rezonují s celým regionem, ukazuje to na zralost turecko-katarské osy, míní dále Bhadrakumar. Všechny země v regionu si povšimly toho, že šejk přišel v kritické chvíli Erdoganovi na pomoc.
Ale tato nová osa nebude strategickou vzpourou proti USA, i když víme, že Trump jasně nadržuje Saúdům. Nedávné americké zprávy dokonce uvádějí, že bývalý ministr zahraničí USA Rex Tillerson byl uvolněn z funkce ministra zahraničí, protože nepodporoval saúdský plán zaútočit na Katar.
Turecko-katarská osa ukazuje, že multipolarita dorazila na Blízký východ. Protože obě dvě země mají dobré vztahy s Íránem. Katarský šejk ale udržuje také dobré vztahy s Putinem, i když v Dauhá je umístěno americké centrální velení.
Dynamika Blízkého východu, píše Bhadrakumar, nutně vede k tomu, že multipolarita bude zrychlovat. Není možné se na Blízký východ dále dívat pohledem studené války, jako to dělá řada amerických analytiků. Tedy jako na místo, kde se střetávají velmoci, jako kdyby místní země neměly několik možností pro svou vlastní zahraniční politiku.
Řečeno jednoduše: Írán či Turecko mohou mít náklonost k Rusku, ale nebudou s ním tvořit strategické spojenectví. Tu a tam se k Moskvě přikloní, když ovšem budou potřebovat odvrátit americký tlak, ale určitě nechtějí ztratit svou strategickou autonomii. Je chybné, myslí si Bhadrakumar, myslet si, že země jen pasivně přijmou ruský euroasijský integrační proces.
Rusko této komplikované realitě rozumí, vždyť zná dobře své problematické vztahy s Tureckem i Íránem během své imperiální historie. Proto ruská politika neklade přehnané nároky. Na druhé straně, selhání americké politiky ukazuje na neschopnost USA akceptovat rovnocenné vztahy a na obsesi politikou „buď jsi s námi, nebo jsi proti nám“.
Evropa se dívá se vztekem na to, jak Trump zachází s Erdoganem. Evropské země dokáží podobně jako Rusko vnímat lépe komplexitu vztahů na Blízkém východě, zároveň nevnímají Turecko izraelským pohledem.
Jedna západní strategie vůči Erdoganovi za vedení USA je iluze. Koneckonců německé rozhodnutí zrušit sankce proti Turecku je potřeba vnímat i v tomto kontextu a Erdogan bude v září v Německu na státní návštěvě, zakončuje Bhadrakumar.
Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.