Milan Daniel se zamyslel nad významem i formou dvou veřejných postojů minulého týdne v Česku a v Rusku.
Je samozřejmě nevkusné řvát na předsedu vlády, který přijde k rozhlasu položit květiny na památku obětí okupace. Potíž je, že Babiš nechodí nikdy sám; chodí se stíny, jež si sám vyrobil, a kterých se nemůže zbavit, přestože se o to všemožně snaží jak on sám, tak jeho média.
Ani argumentace protestujících ale není bez vad, více než raciu je poplatná emocím. Předseda parlamentu je vypískán s Babišem jen proto, že reprezentuje jeho politickou divizi, zatímco předseda Senátu, bývalý nomenklaturní kádr, je odměněn potleskem.
Jakou váhu má takový občanský postoj?
Lidé, kteří se sešli minulou sobotu na Rudém náměstí v Moskvě, na nikoho neřvali. Jen přišli vzpomenout protestu svých osmi statečných spoluobčanů, kteří v srpnu 1968 protestovali na stejném místě proti okupaci Československa. Mezi nimi byl i jeden z nich, Pavel Litvinov.
Ruský federální zákon zakazuje demonstrace na Rudém náměstí a rozvinutí repliky legendárního transparentu „Za vašu i našu svobodu“ vyhodnotila jako přestupek, přestože o demonstraci nešlo. Tři účastníci vzpomínkové akce, při níž se jako v Čechách neřvalo, jen byly na místě položeny květiny, byli zadrženi. Na rozdíl od oněch osmi statečných jim nehrozí pobyt v lágrech či psychiatrických léčebnách, ale „jen“ pokuta.
Je dobře, že se za tyto lidi na české straně postavil jak Hrad, tak někteří politici. Ruská média výročí někdejších událostí připomněla, avšak bez analýzy toho, co jim v tehdejším Československu předcházelo, bez toho, že by šířeji reflektovala naději, již v československé veřejnosti vzbudil tehdejší „obrodný“ proces a snaha o rehabilitaci socialismu. Část ruské veřejnosti i dnes vnímá invazi jako akt, který oddálil restauraci kapitalismu, ne však jako čin, který zmařil naděje Čechoslováků na zlidštění režimu. Období od ledna do srpna v Československu tamní média nevěnují pozornost, přestože smysl tehdejšího procesu je pro pochopení tehdejších událostí zásadní. Na omluvu je ovšem na místě připomenout, že v uplynulém týdnu cílily i v českých médiích vzpomínky na rok 68 jen na akt invaze a jen okrajově se věnovaly měsícům, které mu předcházely.
Mezi tehdejší a dnešní ruský režim rovnítko klást nelze a zkratkovité soudy á la „v Rusku se nic nezměnilo“ rozhodně nejsou na místě. Stejně jako se stala někdejší osma z Rudého náměstí etalonem občanské statečnosti, byla i připomínka jejich tehdy tříminutového protestu etalonem svobody v současných poměrech. Měřítkem toho, jak je dnešní mocí v Rusku vnímána svoboda, bude pro českou i slovenskou veřejnost to, jak se k lidem účastnivším se vzpomínky postaví.
K narovnání vztahů mezi našimi státy rozhodně nepřispěje, když budou obránci „naší a jejich svobody“ vnímáni jako nepřátelé veřejného pořádku. Oproti Rusům jsme malý národ. To ale neznamená, že bychom jim neměli nepřipomínat příkoří, které nám způsobili.
Prezident Putin vyjádřil již před dvanácti lety za vpád do Československa „mravní odpovědnost“. Je na místě říci, že ta by se měla u tamní veřejnosti projevit i prakticky, poznáním minulosti. A také očištěním a omluvou lidem, na které by mělo být dnešní Rusko hrdé.
Protože – jak praví George Santayana – kdo nezná svou minulost, je nucen ji zopakovat.