Veronika Sušová-Salminen píše o tom, proč by EU měla rychle začít měnit politickou realitu svojí bezpečnosti, než ta změní ji.
V evropských hlavních městech si nesměle začínají uvědomovat důsledky vstupu USA do nové velmocenské fáze. Nové aranžmá transatlantických vztahů, které je už mnohem méně hodnotové a mnohem více transakční, nutí Evropany k tomu „něco dělat“ proti rostoucí nejistotě.
Francouzský prezident Emmanuel Macron se po návratu z dovolené nechal slyšet, že Evropa se musí v oblasti bezpečnosti spolehnout jen sama na sebe, nikoliv na USA. Tento výrok tak zrcadlil na jedné straně postoje současného prezidenta Donalda Trumpa k NATO a ke spojencům. Na druhou stranu se přidal k hlasům, které už znějí z Německa od ministra zahraničí Heiko Maase, který odmítl vidět současnou krizi transatlantických vztahů jako „dočasnou“. Navazuje také na zatím neurčité pokusy o evropskou bezpečnost pod názvem PESCO. Nic z toho samozřejmě neznamená ještě konec NATO a oslabení role USA v Evropě, ale naznačuje to minimálně, že se „něco děje“.
To už také naznačila Putinova pracovní cesta do Berlína, která (když nic jiného) demonstrovala připravenost Německa a Ruska pokračovat v plynovodu Severní proud 2 navzdory Trumpovým výhružkám. Význam je to zatím symbolický, nicméně jeho smysl je docela jasný. V podobném duchu se nepochybně nese i chystaná cesta tureckého prezidenta Erdogana do Berlína.
Fakticky se EU vrací k otázce, před kterou ji postavil konec studené války, ale kterou ignorovala. Dnes je poptávka po bezpečnostní autonomii sycena Trumpovou politikou, která na EU a na její specifické zájmy otevřeně nebere ohledy. Odcizení tak není jenom „hodnotové“ ale stává se „realpolitickým“.
Ještě zajímavější ale je to, jak Macron v rámci tohoto vyjádření hovořil o Turecku a Rusku, dvou zemích na okrajích současné Evropy. Francouzský prezident mluvil totiž o nutnosti spolupráce s těmito zeměmi a o „širší Evropě“, která přesahuje Evropskou unii.
To představuje odkaz k degaullovské tradici kontinentalismu, která se vždy stavěla kriticky jak k americké nadvládě nad západní Evropou, k NATO, tak k atlantickému směřování kontinentu. Je to nepochybně také vzkaz, který může minimálně ladit uším Moskvy. Rusko se ke kontinentální tradici osaměle hlásilo v podstatě od 90. let a naposledy v rámci projektu eurasijské integrace EAEU jako komplementárního projektu s EU a vzniku jednoho prostoru od Lisabonu po Vladivostok.
Díky konfliktu o Ukrajinu mezi oběma projekty integrace na evropském subkontinentu se ale Rusko posunulo k jiné verzy jednotného prostoru od Petrohradu k Šanghaji v rámci obratu k Číně, uzavřením strategického partnerství s Pekingem. EU sice vyjadřuje stále silnější obavy ze vzestupu Číny, ale sama přispěla k posílení čínské pozice – strategické partnerství Ruska a Číny bylo z velké míry vyvoláno sporem s EU. Ruské zdroje a trh jsou tak nepochybně jedním z dalších nástrojů čínského vzestupu. Někteří už varují, že v souvislosti s hospodářskými problémy Turecka se Čína nabízí jako určité alternativní řešení, což je podstatná informace. Nemluvě o možnosti vstupu Turecka do BRICSu a jasně formulované výhružky Erdogana, že si Turecko začne hledat jiné spojence, kterou adresoval USA.
Ani EU a ani EAEU nepředstavují projekty bezpečnostního charakteru. Rusko se v bezpečnosti spoléhá samo na sebe, jen omezeně na postsovětskou Dohodu o kolektivní bezpečnosti. Evropská unie plně závisí na NATO a na Spojených státech.
Macronova slova o nutnosti spoléhat se sami na sebe se budou prosazovat složitě. Už jen kvůli investicím do obrany, od kterých si EU odvykla. I kvůli tomu, že evropská politika stále stojí na mentálním vzorci „transatlantické vazby“, vyjádřeném v euro-mantře „jedině NATO“. I kvůli USA, které asi těžko přijmou skutečnost, že by si Evropané začali dělat, co se jim zamane. A i kvůli tlaku vojensky silného Ruska (pokud odečteme moc USA a zůstane jen EU) a jeho vztahům s USA.
V ideálním scénáři Evropská unie v tandemu Německo-Francie musí neutralizovat Rusko jako „protivníka“ a začít spolu s ním pracovat na evropské bezpečnostní architektuře. A z té se, Macron má pravdu, nedá vyloučit ani Turecko. EU (Francie a Německo), Rusko a Turecko jsou nyní všichni, ale velmi různě poškozeni americkou politikou. Ať už jde o íránskou dohodu, německo-ruský plynovod, cla, evropské investice v Íránu, americkou politiku destabilizující Turecko i Írán v bezprostřední blízkosti EU i Ruska. Tohle všechno jsou zájmy, nikoliv ideologické slogany o našich a vašich hodnotách.
Je třeba se povznést nad představu, že bezpečnost je stav spojenectví s těmi, kteří jsou našimi přesnými kopiemi. A je rovněž třeba si uvědomit, že bezpečnost není privilegium a nemůže být spojováno s hodnotově definovaným členstvím v klubu. Bezpečnost je sdílený statek, a čím dřív si to EU a její politici uvědomí, tím lépe.
Je samozřejmě otázka, zda je zrovna Macron opravdu politikem, který bude mít dost politické fantazie, autority i vůle k tomu takovou změnu prosazovat do politické reality. Rozhodně by to bylo lepší, než čekat na to, až Evropskou unii převálcuje politická realita sama. A z téhle reality všem euroskeptikům ztuhne úsměv ve tváři.