Jiří Malínský recenzuje nedávno vydanou knihu polského historika G. Motyky, věnovanou událostem na Volyni v roce 1943.
Nedávno vydaná útlá kniha současného polského historika střední generace Grzegorze Motyky nazvaná výstižně Volyň 1943 se obírá tématem sice historickým, ale v mnohém také až žhavě současným. Zatímco dění ve staré unijní Evropě sledujeme tu více, tu méně, ale přece jen soustavně, východní okraj střední Evropy jakoby pro nás neexistoval. Proto je nutné počin nakladatelství Academia náležitě docenit.
Motyka se snaží zasadit masakr polského obyvatelstva banderovskými bandami z let 1943 – 1944 do širšího regionálního i evropského kontextu. Využil přitom archivních fondů polských, ukrajinských a chorvatských. Postupně rekonstruuje banderovské úsilí o důslednou depolonizaci někdejší východní části druhé Polské republiky (meziválečného Polska); v konečném stadiu měli být Poláci dohnáni k vysídlení na západ. Moderní ukrajinský nacionalismus (nezřídka současně šovinizující imperialismus) se rodí na troskách historicky prvních pokusů o ustavení ukrajinské státnosti z let 1918 – 1919. Nepříliš citlivá polská národnostní politika sanačního Polska vedla k obranným ukrajinským pokusům o oslabení polonizujících snah Varšavy, atentátům na představitele veřejné moci a vytváření vlastní ideologie inspirované u dobové krajní pravice německé, italské, maďarské a v mnohém i chorvatské. Do zorného autorova pole se příležitostně dostává i Československo a přechodný pokus-záměr ukrajinského národního hnutí vytvořit z druhorepublikového cáru Podkarpatské Rusi východisko renesance pokusů o ustavení nezávislé ukrajinské státnosti. Zjednodušeně řečeno, probíhal tu už v mírové době velmi drsný souboj mezi polonizací a ukrajinizací této středověké země.
Podrobná rekonstrukce dějinného terénu, o kterou se Motyka, jenž se touto tematikou badatelsky obírá dlouhá léta, snaží, prokazuje následující výsledné údaje: zatímco UPA (OUN) cíleně a s mimořádnou brutalitou vyvraždila 100 000 – 110 000 lidí včetně žen a dětí, kteří se provinili tím, že mluvili a cítili polsky, polská Armia krajowa (Zemská armáda) se „revanšovala“ podstatně nižšími čísly: 10 000 – 15 000 mrtvých Ukrajinců. Na ukrajinské a zejména polské straně přitom působili lidé, často z církevních kruhů, kteří vystupovali co nejrozhodněji proti tomuto slovanskému vzájemnému řádění. To všechno se odehrávalo již po stalingradské a kurské katastrofě wehrmachtu; banderovci byli součástí hitlerovské kolaborantské týlové služby. Rozhodná část sil UPA se přitom rekrutovala z řad ukrajinských příslušníků militární části SS (Waffen SS) divize Galizien. Po přechodu fronty v průběhu kolem poloviny roku 1944 se do přímých bojů s banderovci dostala i vojska Rudé armády a posléze NKVD (Lidového komisariátu, později ministerstva veřejné bezpečnosti); rovněž krvavý stalinistický teror let 1939 – 1941 zůstával nezapomenut stejně tak jako hrůzy kolektivizace posledních předválečných měsíců let 1940 – 1941. Během těchto postupně slábnoucích náznaků občanské války docházelo k činům srovnatelným se zločiny volyňského masakru. Odpor ukrajinských nacionalistů ustal postupně až na přelomu čtyřicátých až padesátých let dvacátého století; svou sílu přitom bral z měst a vesnic západní Ukrajiny. Polské obyvatelstvo bylo Rusy po válce transferováno do nových západních oblastí Polska převážně na území někdejšího historického Slezska.
(Ač se o tom Motyka téměř nezmiňuje, dotčeni byli i Češi. Ukrajinskému řádění padlo za oběť podle všeho až několik set Čechů. Protože právě Volyň se stala místem, kde se transformovala 1. samostatná československá brigáda v SSSR na 1. armádní sbor, nebyli zprávami o těchto událostech nedotčeni ani vojáci naší východní exilové armády během karpatsko-dukelské operace; výslovně se o nich (i působení banderovců v týlu československé jednotky) zmiňuje ve své vzpomínkové knize Z Buzuluku do Prahy prezident Ludvík Svoboda. Znám je i pozdější pokus čtyř setnin UPA o násilný přechod Československa do Rakouska a dále na Západ; boje, které s nimi vedly československé jednotky, stály desítky až stovky lidských životů).
V dalších částech své knihy se polský historik pokouší o rekonstrukci chorvatského fašistického ustašovského modelu a jeho srovnání se snahami ukrajinských fašistoidních šovinistů. Konstatuje jejich prokazatelnou srovnatelnost. V následujících kapitolách srovnává interpretace těchto událostí na Ukrajině a v Polsku v éře proklamativní demokracie zhruba od počátku devadesátých let minulého století. Používá přitom podnětný termín historická politika. V jinak svěží knize zarazí českého čtenáře ještě jeden moment: důsledné užívání slova partyzán pro banderovské vrahy a zločince. Vysvětlení tohoto jevu nalezneme u autora, zřejmě blízkého kruhu kolem polského deníku Gazeta wyborcza, v závěru knihy: používat vžitých slov záporně zabarvených znamená v současném veřejném polském prostředí riskovat obvinění z jednostranné poplatnosti propagandistickému působení putinovské Ruské federace.
Motykova kniha je podnětná i pro českého a slovenského čtenáře. Nově nasvěcuje události kolem posledních dnů a týdnů druhé světové války na našem území i během spontánní části transferu německočeského obyvatelstva (divokého odsunu). Jak na to upozornila již dříve českoněmecká badatelka Eva Hahnová, migrační pohyby, o kterých píše Grzegorz Motyka, se jeví jako součást širšího demografického rámce, který postihl v té či oné míře až desítky milionů lidí evropského lidstva a jehož průvodním jevem byl masivní datový výpadek v časové řadě jinak rutinně vedených úředních písemností. Druhá světová válka měla bohužel i tuto ponurou tvář.
Československé dobové prostředí ze srovnání s polským konceptem, o nějž se polský vědec pokusil ve své podnětné studii a jež k takovému srovnání nesporně podněcuje (čas Třetí republiky), vychází jako umírněné a civilizované i tam, kde takové úsilí narazilo na mravní vyprahlost našich lidí semílaných po léta nacistickou brutalitou. Znamená to rovněž významný doplňující korektiv hlavních tezí sudetistické propagandy potomků někdejších českých Němců a následně klíčové docenění dosahu dějinného významu nesporného humanistického rozměru benešovské koncepce druhého odboje domácího i zahraničního.
Grzegorz Motyka: Volyň 1943: Genocidní čistka – fakta, analogie, historická politika. Přeložil Martin Veselka. Academia, Praha 2018, 231 s.