Aktuální seriál historika Jiřího Malínského se zabývá vývojem v poválečném Československu mezi roky 1945-1948.
Vnitřní problémy
11. května 1947 byl v Nučicích přejmenován důl č. 10 na důl dr. Františka Soukupa. Byla to nenásilná připomínka odbojového skonu muže, který byl současníky často nazýván dělnickým tribunem.
12. května byl ve vystupování Bohumila Laušmana a Františka Tymeše na jednání představenstva patrný posun z úzké spolupráce s KSČ směrem k samostatnější politice strany; v ČSSD sílilo emancipační „sebevymezování“ a objevovaly se hlasy volající po zrušení Národní fronty. Kryptokomunistické křídlo se začalo dostávat do izolace i uvnitř ústředního vedení. Pro sovětizací ovlivněnou KSČ byl tento vývoj „reakční“ a byl výrazem údajného „směřování ČSSD doprava“.
V polovině května jednal v Bratislavě ÚV KSS a následně i její mimořádná konference o nesnadné vnitřní situaci na Slovensku a za domnělou hlavní příčinu tohoto neblahého vývoje označil silně nadsazené údajné protistátní a podvratné praktiky Demokratické strany. Na následném jednání Národní fronty Čechů a Slováků narazil postoj KSS i KSČ na koordinovaný nesouhlas demokratických stran; další komunistická snaha o obejití výsledků parlamentních voleb na Slovensku r. 1946 tak byla opakovaně zmařena.
20. května uložila vláda, obírající se otázkou tzv. českého (odbojového, rudého) gestapismu ministrům vnitra, národní obrany a spravedlnosti sestavení zprávy o projevech gestapismu v druhém odboji. Celkem bylo dotázanými úřady nahlášeno 104 případů. Výsledkem byla vlna skandálů kolem zajištěných osob a jejich vyšetřování a dodatečné skandalizování ministra spravedlnosti odbojáře dr. Prokopa Drtiny komunisty ovládaným Sdružením českých partyzánů a deníkem Rudé právo.
Komunistický poslanec Ladislav Holdoš (1911–1988) obvinil během jednání verifikačního výboru Ústavodárného Národního shromáždění poslance Demokratické strany Jána Kempného, Miloše Bugára a Jozefa Staška ze spolupráce se slovenským válečným klerofašistickým zločincem Ferdinandem Ďurčanským a zpochybnil platnost jejich poslaneckých mandátů. Bylo to jedno z intermezz tzv. „spiknutí na Slovensku“. Ještě určitěji se vyjádřil v projevu prosloveném v Ružomberku. Uvedl: „Vedenie KSČ vypracovalo presný plán, obsahujúci 15 bodov na rozbitie DS, tohto fašisticko-ľuďáckého tábora, a na uchopenie moci do našich rúk. V Demokratickej strane musíme za každých okolností dokázať protištátnu činnosť a na základe tohto usvedčenia ju rozpustiť.“ Radikalismus Holdošovy dikce by neměl překvapovat: touha po moci z něj čouhá i dnes až příliš očividně.
Podle výsledků sčítání lidu mělo Česko (české země) v polovině května 1947 8 762 361 obyvatel, tj. o 3 miliony méně než před druhou světovou válkou.
5. června 1947 představil americký státní tajemník pro zahraničí (ministr) George Catlett Marshall v projevu na Harvardské univerzitě program evropské obnovy (dějinně známý jako Marshallův plán; oficiálně Plán evropské obnovy – European Recovery Program). Jeho přijetí znamenalo pro tu kterou zemi zpravidla zastavení rychle se šířící komunistické infiltrace povzbuzované Moskvou; odmítnutí zařadit Moskvu do tohoto plánu vedlo k jeho vynucené blokaci satelitními státy ruského vnějšího impéria. Rodil se blokový jaltský bipolární svět dvou supervelmocí. Během let 1948–1952 připlynulo do Evropy 13 mld USD; nejvíce z nich čerpaly velké západoevropské země Velká Británie, Francie, Spolková republika Německo a Itálie. Jeho vynucené odmítnutí československou vládou se pro zemi stalo počátkem éry stagnace a zaostávání včetně stupňující se letité závislosti ČSR na ruské ekonomice a „měkkých trzích“ pozdější Rady vzájemné hospodářské pomoci (tento trend přetrval až do konce komunistického období na konci osmdesátých let minulého století).
Ve dnech 5.–8. června 1947 proběhl v Praze 15. jubilující sjezd ČSNS, jímž vyvrcholily oslavy padesátého výročí vzniku této levicové/levostředové demokratické socialistické strany. Sjezd gradoval mohutným průvodem, který po mnohé minuty procházel Václavským náměstím; z tribuny, postavené naproti Melantrichu, ho sledovali také zástupci KSČ premiér Klement Gottwald a generální tajemník Rudolf Slánský.
Další pokusy o dodatečnou „nápravu“ volebních výsledků
Počátkem druhé červnové dekády předložili komunisté na jednání Národní fronty zprávu, v níž obvinili Demokratickou stranu z ohrožování bezpečnosti státu. Dožadovali se zrušení dubnové dohody a následné očisty tohoto politického subjektu od bývalých ľuďáků. Zástupci Demokratické strany zprávu a s ní spojená obvinění ostře odmítli. Národní fronta ustavila zvláštní komisi, jež měla jak komunistickou zprávu, tak výhrady DS důkladně prověřit. V dalším průběhu tohoto zasedání Národní fronty politických stran se pokusili komunisté o předložení StB připravených diskreditujících materiálů o údajné nepřátelské činnosti vedoucích představitelů Demokratické strany. Představitelé ostatních demokratických stran tato falza odmítli a naopak se postupně během času spojili s Demokratickou stranou do demokratického bloku čelícího komunistickým provokacím. Odpor demokratických sil proti množícím se komunistickým provokacím postupně sílil.
Ve dnech 18.–21. června 1947 zajaly jednotky Sboru národní bezpečnosti ve východoslovenském okrese Snina 90 banderovců. Byla to součást banderovských jednotek, jež pronikly do severního cípu okresu Stará Ľubovňa. Po několika dnech byly jednotkami Sboru národní bezpečnosti opět vytlačeny do Polska.
Na počátku léta podle hodnocení mladého předního sociálně demokratického národohospodáře dr. Jaroslava Krejčího ml. se československá ekonomika postupně dostávala z nejhoršího a v zásadě dosáhla předválečné úrovně svého rozvoje. Paradoxně k tomu přispěl transfer německočeského obyvatelstva; ta část továren, jež buď z nejrůznějších důvodů zpustly, nebo jejichž strojní vybavení či výrobní program ztratily naději na tržní prosazení, nemusela být udržována ze sociálních důvodů v chodu. A protože „Poptávka po zboží měla co dohánět a náš vývoz snadno pronikal za výhodných cen na trhy, z nichž jiní dodavatelé, zejména němečtí, byli vyřazeni válkou. Poměr vývozních a dovozních cen byl pro nás také příznivý. Plná zaměstnanost, která u nás po vleklé krizi třicátých let začala až v průběhu války, se tak nejen udržela, ale pociťoval se i nedostatek pracovních sil.“ Velký význam měla i UNRRA. Důvodná naděje na zrušení přídělového válečného hospodářství však byla zhacena náporem sucha, odmítnutím Marshallova plánu a posléze únorovým komunistickým pučem, dovodil ve svých vzpomínkách Krejčí ml. 24. června potvrdilo předsednictvo Slovenské národní rady, vedené Františkem Zupkou, svou připravenost podpořit komunistické záměry na zvrat v dosavadních mocenských poměrech na Slovensku (tzv. slovenský předúnor).
26. června rokovalo představenstvo ČSSD o Marshallově plánu. Zdeněk Fierlinger zde zdůraznil, že USA se snaží zvládnout vlastní poválečné potíže spoluprací se sovětským Ruskem; Václav Majer uváděl, že USA mají zájem vytvořit v Evropě nová odbytiště pro své národní hospodářství a pařížskou konferencí zklidnit poválečný svět. Přitom přetrvávaly sociálně demokratické pochyby o celém projektu a jeho smysluplném poslání. Dalším s tím souvisejícím problémem byla otázka rychle se rýsujícího rozdělení Evropy na její západní a východní část. Mimoto dalším dobovým závažným problémem, který stranu také dělil, byly nevyjasněné názory na spolupráci se schuhmacherovskou poválečnou obnovenou SPD. Kryptokomunistické křídlo bylo proti; socialistické (autentické) křídlo a nekryptokomunisticky zaměřená většinová část Ústřední komise mládeže naopak pro.
Ve dnech 27. června–2. července 1947 byl ve vládě a v Ústavodárném Národním shromáždění projednáván Hradecký program. Tato jednání byla „povzbuzována“ neúnavným angažmá „spontánně“ působících rolnických delegací, které KSČ jednostranně vykládala jako novou formu demokracie umožňující přímá vyjádření veřejnosti (vůle lidu), na což demokratické strany reagovaly ostrou distancí. Při schvalování předloh ČSSD se značným úspěchem uplatnila řadu vlastních pozměňovacích návrhů.
Na přelomu června a července 1947 se v Budapešti sešla konference „satelitních“ bratrských sociálních demokracií; účastnili se jí delegáti z Bulharska, Polska, Rakouska, Rumunska a Československa. Navazovala na předcházející jednání středoevropských sociálních demokracií (poprvé se konalo v Praze v prosinci 1946). S výjimkou Sociálně demokratické strany Rakouska (SPÖ) se všechny delegace vyslovily pro spolupráci s komunisty. Návrh Józefa Cyrankiewicze na úzkou spolupráci středoevropského demokratického socialismu ČSSD odmítla, vědouc, že by směřoval k rozbití COMISCO a v politické praxi by znamenal její oddělení od západoevropských soudruhů. Polský návrh vědomě usiloval o aktivizaci a mezistátní propojení kryptokomunistických křídel socialistických stran sovětizujících se středoevropských zemí; poslední polský pokus o prosazení tohoto záměru proběhl bez úspěchu v lednu 1948 (Cyrankiewicz se posléze stal vysokým funkcionářem polských komunistů a dlouholetým premiérem komunizovaného Polska; ve vysokých funkcích působil do r. 1971).