Historik Jiří Malínský píše o politickém vývoji v Československu v období mezi květnem 1945 a únorem 1948.

Mimořádné parlamentní volby přinesly řadu dílčích rozmíšek mezi všemi stranami Národní fronty. 8. května se ve vrcholící volební kampani v Hlasu lidu ohradil generální tajemník Blažej Vilím proti národně socialistickým předhůzkám tvrdícím, že ČSSD se vůči KSČ nachází v podřízeném postavení; další tvrzení Melantrichu, že se jedná o sloučení obou politických stran, však nebyl s to přesvědčivě vyvrátit. Naopak na nižších úrovních KSČ se spolupráce s ČSSD považovala za nemožnou a Lidový dům byl označován za údajnou součást protikomunistické fronty. Nebyly to jediné disonance ve volební kampani Československé sociální demokracie: uvědomění si nevýrazného dojmu, vyvolaného postavením strany, jakési dvojky KSČ, se ve vedení ČSSD objevily už v únoru a březnu 1946 (pronesli je Václav Majer a Vladimír Görner). Zuřivý odpor kryptokomunistů (Zdeněk Fierlinger, Evžen Erban, Vojta Erban-Eckstein) tuto snahu omezil v zárodku a výrazně se spolupodepsal na jednom z nejhorších volebních výsledků v historii českého sociálně demokratického hnutí.

Na nedostatečné vymezování se Československé sociální demokracie vůči komunistům upozorňovali mj. dále Václav Majer, František Němec (1898–1963), Blažej Vilím a nakonec v regionech např. královéhradecký František Klaban (1891–1963) a proslulý a komunisty zvlášť nenáviděný liberecký dr. Josef Veverka (1903–1971) i další představitelé demokratického (autentického) křídla. Velkým předmětem sváru byl boj o podobu kandidátních volebních listin. Zatímco se Majer s Vilímovou pomocí snažil o respektování vůle krajských organizací, tzv. levice usilovala o jednostranné dodatečné zásahy a následné změny v kandidátních volebních listinách.

22. května byl v Praze popraven nacistický válečný zločinec a někdejší poslanec Národního shromáždění ministr pro Čechy a Moravu Karl Herrmann Frank. O tento akt spravedlnosti se zasloužili sociální demokrat generál justiční služby Dr. Bohumil Ečer a československý (národní) socialista Dr. Jaroslav Drábek (1901–1996).

23. května se konaly první řádné volby do Ústavodárného Národního shromáždění. Nejsilnější klub získala KSČ (37,94 % hlasů, 114 mandátů; v Česku 93, na Slovensku /KSS byla od r. 1939 formálně samostatnou „nezávislou“ stranou/ 21 mandátů); daleko za ní zůstali českoslovenští socialisté (18,29 %, 55 mandátů), lidovci (15,64 %, 46 mandátů), Demokratická strana 14,07 % (na Slovensku ale 62 %, 43 mandátů) a ČSSD (12,05 %, 37 mandátů). Obě malé slovenské strany získaly celkem 1,5 % hlasů, z toho Strana práce 0,71 % (vyneslo jí to celkem 5 mandátů); bylo odevzdáno 0,45 % prázdných hlasovacích lístků. Vznikla velmi těsná většina KSČ a ČSSD do jisté míry zakrývající volební neúspěch druhé socialistické internacionální strany, která ztratila své tradičně první místo na levici i v místech svých dřívějších bašt jako byla Plzeň; výsledek těžce diskreditoval fierlingerovský kryptokomunistický kurs a naopak výrazně aktivizoval autentické benešovské socialistické křídlo strany kolem Václava Majera a postupně do značné míry i Bohumila Laušmana. Volební výsledky strany v Československu byly navíc v příkrém protikladu oproti volebním výsledkům v Rakousku a Maďarsku, kde komunisté utrpěli citelné porážky.

Ve volebních seznamech bylo zapsáno celkem 7 596 947 voličů; k volebním urnám jich dorazilo 7 130 766 (volební účast dosáhla 93,86 %); z voleb jich bylo vyloučeno 39 479.  Kryptokomunistické fierlingerovské vedení ČSSD se snažilo z volebního krachu vytěžit, co bylo možné. Zdeněk Fierlinger uvedl: „Lze říci, že sociálně demokratická strana si v této silné soutěži zprava zleva zachovala čestné místo.“ (Podstatně věcnější byl ve svých pamětech Porážky a vítězství. O jednotě dělnické třídy, v nichž napsal: „Strana měla málo přátel, ale zato mnoho mocných a zkušených odpůrců“.) Socialistické Majerovo křídlo si však nebralo servítky: kromě politiky ústředí a zanedbání dialogu s územními orgány strany (např. na Táborsku) si všímalo i „vztahu zvláštního ražení“ ke KSČ. Fierlinger a jeho lidé začali ztrácet ve straně svůj dosavadní většinový vliv. Důrazně na to upozornil i generální tajemník strany Blažej Vilím: „Propaganda našich protivníků operovala nedostatečnou nezávislostí soc. dem. strany a rozšiřováním opakovaných nepravdivých zpráv o příštím sloučení … s komunisty po volbách. Tím bylo dosaženo ovlivnění velké části voličů.“

Komunistické rozčarování z výrazného volebního neúspěchu na Slovensku vedlo v této části tehdejší republiky k ustavení dvou přezkumných komisí (vládní a slovenské Národní fronty). Demokratická strana byla kritizována pro svou údajnou spolupráci s banderovci a katolické církvi se dostalo kritických výtek za politická vystoupení některých kněží. V případě biskupů, kteří spolupracovali s ľuďáky, navrhovaly jejich penzionování. Dosažené volební výsledky však zpochybněny nebyly. Velkým rozčarováním byly dosažené volební výsledky i pro Stranu práce. Získala 3,11 % (v absolutním vyjádření 50 000 hlasů) a 2 poslanecké mandáty v Ústavodárném Národním shromáždění (Ivan Frlička a Jozef Šabršula) a 3 ve Slovenské národní radě (Ján Bečko, Milan Hommer a Emil Rusko). Pověřencem zdravotnictví se stal – ale až po listopadové krizi r. 1947 na úkor Demokratické strany – rovněž Ján Bečko. Nejlepších výsledků docílila strana ve volebních okresech Košice-město (9,84 %), Bratislava-venkov (7,34 %), Nové Zámky (7,22 %) a Trnava (5,92 %). Hlavním důvodem tohoto neočekávaného volebního neúspěchu byla skutečnost, že významná část bývalých sociálních demokratů zůstala i nadále organizována v KSS.

Uvnitř ostatních demokratických politických stran byla patrna rovněž velká rozčarování. Vystoupení dr. Heleny Koželuhové (1907–1967), neteře bratří Čapkových, požadující odstoupení Šrámkova vedení, vedlo k jejímu vyloučení z lidové strany. Rozmrzelost byla zřejmá i u národních socialistů žijících v naději na opadnutí prokomunistických sympatií a vlastní volební úspěch. V KSČ vládla euforie a pro další volby byl vytýčen požadavek získat 51 % hlasů a s nimi i absolutní většinu nejen v zastupitelských sborech, ale i ve vládě (povážlivým stínem na této radosti byla již připomenutá porážka KSS na Slovensku, kde ve volbách drtivě zvítězila Demokratická strana). Ve skutečnosti situace KSČ byla nanejvýš komplikovaná a pokračování ve spolupráci s ČSSD se pro komunisty jevilo doslova zásadní věcí nejen pro případ vytváření staronové vládní koalice, ale při jejím silném postavení v exekutivě (výkonné moci) i při prosazování jejího volebního, svým rázem převážně reformně komunistického programu (poměr hlasů v Národním shromáždění byl 151:149 ve prospěch obou internacionalistických politických socialistických stran); tuto zřetelnou prekérnost v mnohém vyvažovala až fatální  neschopnost demokratických stran postupovat jednotně a koordinovaně.

Gottwaldova první vláda I

V zemi ve skutečnosti zavládl častý volební i exekutivní pat komplikovaný navíc křesly politicky přímo nezainteresovaných ministrů — odborníků Jana Masaryka a armádního generála Ludvíka Svobody. Oba dva udržovali vůči komunistům korektní vztahy, oba – a nejen oni – si také byli vědomi zásluh a obětí Rudé armády i dohodnutého směřování Košického vládního programu.

Sociální demokraté se na jednání představenstva věnovali především analýze voleb; autentické socialistické křídlo kritizující spolupráci s komunisty zde bylo v menšině. Podle kryptokomunistů Zdeňka Fierlingera a Oldřicha Johna dosažený výsledek nebyl neúspěchem; byl důsledkem vnitřního i vnějšího rozdělení sil (na tom se shodli Vojta Erban, Zdeněk Fierlinger, Blažej Vilím, Bohumil Laušman, Evžen Erban), přičemž ČSSD měla být tmelem, který umožnil reformy a zachování jednoty (tuto pozici hájili Zdeněk Fierlinger a Blažej Vilím). Kritičtější hlasy reprezentovali mj. Václav Majer, předseda pražské organizace Vladimír Görner (1904–1972) a místopředseda Zemského národního výboru Josef Jeřábek (1901–1976); byli však v menšině. Naopak socialističtí autentici byli na základě Gottwaldova doporučení kritizováni za rozbíjení jednotné stranické linie.

Téměř jednohlasně podpořila ČSSD (Bohumil Laušman, František Tymeš, Zdeněk Fierlinger, Václav Majer, Blažej Vilím, Ján Bečko) Gottwaldovy návrhy na omezení působností slovenských orgánů. Ojedinělé pochyby zazněly až na jednání Národní fronty: Blažej Vilím otevřeně prohlásil, že není možné zcela vyloučit možnost, že se jedná o pletichy (účelové kroky) KSČ. 30. května na následném jednání ústředního výkonného výboru (předsednictva) kritický tón a výhrady byly utlumeny; Zdeněk Fierlinger, Bohumil Laušman a Evžen Erban se shodli na názoru, aby ve vedení byla zachována jednota; zásluhou ČSSD byl stát rychle konsolidován a bylo současně zabráněno občanské válce. Další část diskutujících za klad označila byť tenké, ale jednoznačné vítězství socialismu (Zdeněk Fierlinger, Blažej Vilím, Šulc, Vojta a Evžen Erbanové, Bohumil Laušman, Oldřich John, Oldřich Eduard Berger, Kratochvíl); kritické hlasy (František Klaban, Pavel Sajal, František Němec, Václav Majer) spatřovaly příčinu volebního neúspěchu v podřízenosti strany KSČ a v oportunním sociálně demokratickém mlčení k jejím přehmatům. Ojediněle byla požadována i změna dosavadních vztahů ČSSD k ostatním demokratickým politickým stranám. Kryptokomunisté i představenstvo, které hájilo dosavadní politiku strany, podporováni redakcí Práva lidu, očekávali volební úspěch v blízké budoucnosti. Výsledkem tohoto vnitrostranického vření bylo zřetelné oslabení pozic kryptokomunistického křídla a nově obnovené diskuse o budoucnosti a novém politickém zaměření: všichni včetně Václava Majera byli pro pokračování v socialistickém bloku, avšak na základě rovnosti a s právem kritiky komunistických nešvarů. Byl vyjádřen i většinový souhlas s požadavkem jasného sebevymezení ČSSD nejen napravo, ale i nalevo. Obě alternativní křídla byla těžko odlišitelná: obě se hlásila i k marxismu, i k socialismu.

Založení COMISCO

V květnu 1946 se sešla v anglickém městě Clacton-on–Sea první neformální poválečná konference socialistických stran usilujících o obnovení Socialistické internacionály. Ze styčné kanceláře, která byla založena jejím usnesením, vznikl o rok později Výbor mezinárodní socialistické konference (COMISCO – Commitee of the International Socialist Conference, přímý předchůdce obnovené Socialistické internacionály). Prezidentem Výboru byl zvolen britský socialistický politik Morgan Walter Philipps (1947–1951), generálním tajemníkem Julius Braunthal. ČSSD ve Výboru zastupoval do února 1948 její zahraniční tajemník Vilém Bernard (1912–1992). Po únorovém převratu 1948 byla oficiální ČSSD z COMISCO vyloučena. R. 1951 byla z COMISCO na kongresu ve Frankfurtu nad Mohanem obnovena Socialistická internacionála čtvrtého období (ustavující kongres proběhl ve dnech 30. června–3. července 1951).

Gottwaldova první vláda II

1. června podpořilo ROH hospodářský program KSČ, který se stal východiskem Budovatelského programu vlády Čechů a Slováků (první Gottwaldovy vlády) a jím zakotvenou tzv. dvouletku (dvouletý plán rekonstrukčního rozvoje československého národního hospodářství). 6. června na zasedání ústředního výkonného výboru Československé strany národně socialistické, které bylo věnováno výsledkům parlamentních voleb, vystoupil s hlavním hodnotícím referátem ministr spravedlnosti Prokop Drtina. Docenil kvalitu dosaženého volebního výsledku a současně zdůraznil silný sovětizační potenciál Komunistické strany Československa. ČSNS nemůže s komunisty soupeřit v radikalitě levicovosti; naopak i nadále musí zůstat stranou levého středu. Při projednávání Košického vládního programu v Moskvě měli delegáti demokratických stran prokázat více statečnosti; podcenit však není možné ani změny, k nimž došlo v národním charakteru během protektorátního období a nacistických represí i silně sdílenou všeobecnou averzi k tradici První republiky. Během volební kampaně nebylo možné mluvit s naprostou otevřeností: „To je ta svoboda, která prý je tak velikou svobodou, že jsme nikdy takovou neměli. To je také důsledek této veliké svobody, že se nemluví naplno ne ze strachu, ale s vědomím odpovědnosti za stát, za budoucí vývoj a za udržení demokracie. Ale to je to, co je nesvobodné v našem novém životě, daleko víc nesvobodné, než bylo v první republice. My jsme to prostě nemohli říci, protože víme, že z nesmírně závažných důvodů nemůžeme přijít do otevřeného konfliktu s komunistickou stranou v této chvíli. A veřejnost do velké míry – právě ta indiferentní, která ve volbách rozhoduje – si není vědoma ani toho, oč se ten boj skutečně uvnitř Národní fronty svádí.“ ČSNS byla stranou Košického volebního programu, jejž má bránit proti útokům zprava i zleva. Chybou volební kampaně ČSNS bylo připomínání agrarismu a Švehlova jména. ČSNS uspěla ve městech – přitáhla zájem někdejšího elektorátu Národního sjednocení a živnostenské strany – a naopak vyklidila vesnici komunistům a jejich účelovému programu. Drtinův referát zahájil vnitrostranickou diskusi o příčinách dosaženého kontroverzního volebního výsledku.

2. června byla mezi Československem a sovětským Ruskem podepsána dohoda o repatriaci volyňských Čechů a Slováků do Československa. Byla to další součást dosidlovací akce nutná pro zalidnění vysídlovaného pohraničí.

3. června se v Praze konalo zasedání Národní fronty věnované promítnutí volebních výsledků do exekutivy země. Představitelé Demokratické strany přednesli své námitky k návrhu nové dohody o podřízenosti Sboru pověřenců ústřední vládě; komunisté se tak pokoušeli „opravit“ svůj slovenský volební neúspěch. 17. června zpracovala a předložila ČSSD svůj vlastní variantní návrh vládního programového prohlášení; zahrnoval monopolizaci (zestátnění) zahraničního obchodu, stanovení horní hranice výměry rolnických usedlostí na 50 ha; nakonec však byla 2. července na jednání Národní fronty pouze s minimálními úpravami schválena komunistická předloha, která mj. zahrnula vypracování nové ústavy, vyhlášení dvouletého rekonstrukčního plánu (dvouletky) a zavedení nových živnostenských a rolnických daní.

Na první schůzi Ústavodárného Národního shromáždění zvoleno jeho dočasné předsednictvo. Jeho předsedou – rovněž dočasným – se stal Antonín Zápotocký. Ve prospěch jeho volby se vydatně angažovali sociální demokraté, aby vzápětí zjistili, že komunistům se ve skutečnosti jednalo o prestižní politické placebo přísahy prezidenta Edvarda Beneše do rukou člena strany, která se jím v prvorepublikovém období cítila být utlačována a perzekvována. Zápotockého působení v této funkci tak nakonec zůstalo měsíční epizodou, která ČSSD veřejně ztrapnila a vydatně zpochybnila pozici Fierlingerova vedení v očích vnitrostranické členské veřejnosti. Tyto třenice pokračovaly i na konci října, když se vláda zabývala obsahem vládního nařízení o způsobu volby závodních rad, kolem kterého se v Národní frontě rozhořely vášnivé diskuse a polemiky. Nejvíce vyhrocené byly představy Revolučního odborového hnutí a Československé strany národně socialistické. Tyto nesoulady se soustředily do dvou klíčových bodů: jednak kdo má právo sestavit kandidátní listinu (ROH odbory, ČSNS všichni zaměstnanci) a stanovení kvóty (kvóra) hlasujících nutných pro schválení závodní rady (ROH 66 %, ČSNS 80 %); předmětem neshody byla i volební procedura (ROH připouštělo ustavení náhradního orgánu, ČSNS prosazovala volby až do „náhlé smrti“). ČSSD se vyslovila pro přístup ROH ve věcech způsobu sestavování kandidátních listin a jmenování náhradního orgánu s tím, že zastoupení politických stran v závodní radě by mělo odpovídat poměrnosti jejich počtu v zaměstnanectvu (v zásadě kvótový systém). Současně uzavřela dohodu s KSČ o vzájemné podpoře při sestavování kandidátních volebních listin.  Revoluční odborové hnutí se svou členskou silou stalo pro praktickou politiku mocným činitelem ovlivňujícím značnou měrou exekutivu.

18. června byl Ústavodárným Národním shromážděním potřetí zvolen jednomyslně prezidentem republiky Edvard Beneš.

Gottwaldova první vláda III

Na červnovém zasedání brněnského krajského (župního) výboru vystoupili neobyčejně ostře jeho místopředseda František Čoupek (1893–1972) a tajemník Svazu národní revoluce Vostrejš. Dožadovali se na základě zkušenosti s nedávnou Zápotockého politickou avantýrou ostré změny kurzu vůči KSČ. Poslanec a člen ústředního výkonného výboru (předsednictva) František Tymeš (1895–1968) se dostal do neobyčejně nesnadné situace, z níž mu měl svým vystoupením pomoci první místopředseda ČSSD Bohumil Laušman. Komunistický informátor byl však vyzněním jeho projevu neobyčejně zmaten. Zvlášť početně navštívené následné shromáždění na brněnském fotbalovém stadionu 1. 7. bylo zmateno neméně. Dosavadní domnělý kryptokomunista v úvodu svého vystoupení zdůraznil: „Největší strana ať ukáže, co dovede. Budeme ji loajálně podporovat za předpokladu, že bude zachráněna demokracie a že budou uskutečněny socialistické ideály. … Před volbami zažili jsme hanbu a ponížení. Prý jsme podnájemníci KSČ. Že jsme s komunisty v dohodě a že se sloučíme. To se psalo a mluvilo. Vždy jsme šli vlastní cestou, nikdy jsme nebyli ve službách …“ Připomněl Gottwaldovu zdráhavost během diskusí o znárodnění i svou tehdejší odpověď, že revoluce vyžaduje revolučních činů. Jednoznačně se vyjádřil i k událostem v Plzni a Olomouci, kde se ostatní strany Národní fronty postavily proti komunistickým kandidátům na předsedy tamějších národních výborů. A s laušmanovským patosem zdůraznil: „Nikdy žádnému teroru se nepodrobíme, také mu neuhneme a to, co se odehrálo v Plzni a Olomouci, znamená opuštění demokracie. Proto trváme, aby se nová vláda řídila podle intencí Košického programu a aby nikdo jiný nevládl než skutečná vláda. Vláda má vládnout s principy demokracie a socialismu, abychom tak nakonec utužili právní jistotu a pořádek a pevný řád.“

Jednání první Gottwaldovy vlády s předsednictvem Slovenské národní rady bylo uzavřeno již zmíněným přijetím třetí pražské dohody dále upevňující postavení celostátních orgánů a zakotvení odpovědnosti Sboru pověřenců, v němž měla silné pozice Demokratická strana, ústřední vládě; totéž platilo pro Slovenskou národní radu, jejíž rozhodnutí podléhala předběžné kontrole ústřední vlády (v jistém ohledu byla komunistickou korekcí drtivého volebního vítězství Demokratické strany v nedávných parlamentních volbách; souviselo s tím i podřízení pověřenců rezortně příslušným ministrům). Současně byla uzavřena i jednání o složení třetí vlády Třetí republiky. ČSSD neuspěla se svými nároky ani v případě ministerstva zemědělství, ani vnitra a naopak sama odmítla komunisty nabízené ministerstvo dopravy. Poprvé se také strhl boj o kontrolu zpravodajských služeb: Vilímův návrh, aby byly podřízeny všem politickým stranám a zejména premiérovi, byl pro Klementa Gottwalda zásadně nepřijatelný („neslýchané nároky nejmenší strany“). Do těchto tahanic o křesla zapadal i již zmíněný souboj o obsazení primátorských křesel v Plzni a Olomouci. I když se tu nejsilnější stranou stala KSČ, všeobecná nepřijatelnost jí prosazovaných kandidátů vedla ke zvolení jinostraníků. Komunistické výhrůžky se v tomto případě minuly cílem.

Hořkost poznenáhlu sílící sovětizace dospěla k dalšímu ponižujícímu plodu. 30. června byl Rusy ukončen vývoz válečné kořisti z Československa. První návštěva nového premiéra Třetí republiky Klementa Gottwalda vedla do Moskvy a jejím hlavním cílem bylo ukončení této vlekoucí se nesnadné agendy. Dohoda-diktát, uzavřená mezi Prahou a Moskvou, vedla k nezvratné ztrátě 400 kg zlata českých a slovenských bank a k jednostrannému odevzdání řady nemovitostí do ruských rukou. Moskva se naopak za těchto okolností vzdala svých finančních nároků za práce Rudé armády na československém území. Současně byla mezi ČSSD a KSČ uzavřena dohoda o respektování oprávněných majetkových nároků předválečných majitelů podniků, pokud splňovali kritéria Laušmanova znárodnění. Byla schválena i vedením Ústřední rady odborů Revolučního odborového hnutí, avšak v praxi narazila na odpor zaměstnanců, nižších článků odborové ústředny i úřadů. Docházelo k mnoha uměle vyvolaným stávkám; prakticky každá reprivatizace byla předmětem zvláštního vládního usnesení.

Prezidentova nadčasová slova I

Mimořádně významné bylo vystoupení prezidenta Edvarda Beneše na sjezdu Syndikátu českých spisovatelů. Ve svém obsáhlém projevu uvedl, že sám se cítí být rovněž jedním z literárně činných. V revoluční době poválečné současnosti je třeba „syntetických směrnic“, ale přesto „Mluvím k vám jako člověk svobodný, nikoli jako president, pronáším své názory ryze osobní, mluvím jako jeden z vás a očekávám, že v tom smyslu budu také podroben vašemu posudku a kritice.“ Vzápětí dodal: „Neboť není to po prvé, co si uvědomuji a veřejně opakuji: politika a kultura, politika a umění jsou obory sobě blízké a sebe navzájem tak pronikající, že je podstatnou chybou, když si tyto dva světy nerozumějí, jeden od druhého se neučí, jeden druhému přímo neslouží. Problém je jen, jak se to činí a jak se to má činit.“ (V obdobném smyslu komponoval své úvodní slovo ke knize prezidentových fotografií r. 1936 prof. F. X. Šalda). Podobně jako politika i krásná literatura se obírá člověkem individuálně i kolektivisticky; krásná literatura je Benešovi zdrojem i širšího sociologického poznání. Je to dáno i dobovou Benešovou současností: světodějnou dobou velkých sociálních převratů a událostí; je to „světovění světa“. Rodí se nový humanismus: tyto výzvy by spisovatele měly podnítit, aby se „stali jeho nositeli a průbojníky, bojovníky o tento nový svět, o tento nový humanism.“ Tyto procesy kladl prezident Budovatel do přímé souvislosti s klasickým národním programem, jehož prvotvůrcem je Josef Dobrovský, na nějž navazuje František Palacký a jehož tvoření vrcholí T. G. Masarykem; to všechno lze shrnout do triády češství-evropanství-lidství. Beneš dále zdůraznil: „Dovolíte mi, abych řekl, že všecko moje snažení jako zahraničního ministra od dob první republiky na poli mezinárodním bylo záměrně vědomím politické a kulturní synthese, za níž náš národ šel od doby nejstarší, vědomím jasného národního programu už od doby husitské, vědomím nutnosti dostat se plně a definitivně k integrálnímu uskutečňování našeho programu obrozenského …“.

Spisovatelé by podle Benešova názoru měli ostatnímu světu představit svůj národ v umělecké řeči, svým usilováním směřovat od národnosti k světovosti. Nároky, které z toho plynou, nejsou pro muže pera a klávesnice psacího stroje snadné: „Při všem svém intimním spojení s celým ostatním životem politickým, sociálním a hospodářským musí se snažit stát nad tímto životem a suverénně jej duchovně ovládat. Do svobody projevů literárních a kulturních vůbec nemůže nějakým rozhodujícím způsobem zasahovat ani žádná strana a třída, ani jiné vlivy neliterární a laické, ani vlivy politické a ovšem ani stát.“

V závěrečné části svého vystoupení se prezident soustředil na okruh otázek a problémů dobově aktuálních: „Byl jsem vždycky proti onomu realismu, který hájil stanovisko, že není demokratické potlačovat svobodu fašismu; zastával jsem stanovisko, že také demokracie má právo na svou obranu.“ Byl proto – jak dále dovodil – nesmiřitelný vůči nacismu a henleinismu. Je nutné odlišit a jasně vytýčit hranice mezi svobodou a extremistickou zvůlí. V tomto kontextu by krásná literatura jako harmonizátor a slaďovatel myšlenkových proudů i kritiky měla stát nad rmutem všednodennosti. S tím souvisí i problém etický, ustavičná potřeba spisovatelů nepoddajného charakteru. To znovu obrací pozornost na spisovatelovu tvůrčí svobodu, na jeho schopnost nezaměňovat hesla a fráze za nadčasovost. I fašismus a jeho pozůstatky jsou v tomto ohledu nadčasové: jsou starší a hlubší než Hitler a Mussolini. A znovu upozornil: „A to tím spíše, že dnes přijímání nebo nepřijímání dialektického materialismu nemusí míti už vlivu na fakt, je-li nebo není-li moderní člověk socialistou.“ Jako příklady moderních českých umělců vedle literátů klasické české literatury předminulého století uvedl Beneš mj. básníky národní umělce Stanislava Kostku Neumanna a Josefa Horu. To všechno je souhrnem národní povinnosti: „Neboť být nositelem duchovního kvasu v národě, být burcovatelem národního svědomí, promýšlet existenční problémy národa a člověka a filosofovat, to znamená dělat to objektivně, bez jakéhokoliv duchovního pouta, bez předsudků a stranictví – jedním slovem to znamená být člověkem svobodným. A není vyspělého a kulturního národa, jenž by se mohl obejíti bez takového svobodného literáta a filosofa.“

Slovenští sociální demokraté

Na jaře 1947 probíhaly dokončovací práce na programovém dokumentu Strany práce Ohlas k slovenskému ľudu. Strana se v něm přihlásila k vědeckému socialismu a duchovnímu odkazu tvůrců moderního sociálně demokratického hnutí a Tomáše Garrigue Masaryka. V zásadě obhajovala politiku meziválečného Hamplova vedení Československé sociálně demokratické strany dělnické. Preferujíc vývojový demokratický socialismus, připouštěla současně opodstatněnost revolučních (pučistických) akcí v nových podmínkách. Dožadovala se parlamentní demokracie, občanských práv a svobod, ale také lidové a hospodářské demokracie. Její program byl až na dílčí detaily totožný s programem Československé sociální demokracie.

Složení Gottwaldovy první vlády

2. července jmenoval Edvard Beneš třetí vládu Třetí republiky. Prvním komunistickým premiérem – prvním z dosavadních sedmi – se stal Klement Gottwald. Vládu tvořilo 9 komunistických ministrů (KSČ a KSS), národní socialisté, lidovci a slovenští demokraté měli po 4 křeslech, sociální demokraté 3 místa a dva ministři (Ludvík Svoboda a Jan Masaryk) byli odborníky bez stranické příslušnosti. ČSSD ve vládě zastupovali Zdeněk Fierlinger (náměstek předsedy vlády, funkce zproštěn 25. listopadu 1947), František Tymeš (místopředseda vlády od 25. listopadu 1947 do 25. února 1948), Bohumil Laušman (ministr průmyslu, funkce zproštěn na vlastní žádost 25. listopadu 1947), ing. Ludmila Jankovcová (ministryně průmyslu od 25. listopadu 1947; vůbec první ministryně v dějinách země) a Václav Majer (ministr výživy, funkce zproštěn 25. února 1948). Komunisty byla obsazena křesla ministrů ochrany práce a sociální péče (Zdeněk Nejedlý), vnitra (Václav Nosek), kultury a informací (Václav Kopecký), vnitřního obchodu (Antonín Zmrhal), státního tajemníka v ministerstvu zahraničí (Vladimír Clementis) a zemědělství (Július Ďuriš). Národní (československé) socialisty zastupovali dr. Petr Zenkl (místopředseda) a ministři prof. Jaroslav Stránský, dr. Prokop Drtina a dr. Hubert Ripka; lidovce msgre. Jan Šrámek (místopředseda) a ministři František Hála, Adolf Procházka a Jan Kopecký; slovenské demokraty Ján Ursíny (místopředseda) a ministři Ivan Pietor, Ján Lichner a Mikuláš Franek; odbornými resorty byly již zmíněné národní obrana (armádní generál Ludvík Svoboda) a zahraničí (Jan Masaryk).

Po jmenování první Gottwaldovy vlády probíhala poměrně drsná jednání o doladění textu připravovaného vládního programového prohlášení; ČSSD byla v jejich průběhu konfrontována se značným sbližováním mezi KSČ a ČSNS; tato skutečnost přispěla výrazně k jejímu sebevymezování napravo i nalevo. Byla to nutnost: po volbách v r. 1946 se stala druhá levicová vyhraněně socialistická marxistická strana pro komunisty pouze slabším partnerem a jedním z pěšců na pomyslné šachovnici jejich vesměs utajovaných (ale také se v prostoru a čase vyvíjejících a měnících) politických záměrů a mocenských tužeb.

8. července přednesl premiér Klement Gottwald v Ústavodárném shromáždění Budovatelský program (programové prohlášení) své vlády; byl schválen po rozpravě 11. července. Jeho hlavní náplní bylo vypracování a schválení nové ústavy a dvouletý plán (dvouletka) obnovy a výstavby československého národního hospodářství. Bylo zahájeno (pokračovalo se vydatně zvýšenou měrou) postupné vyrovnávání hospodářské a kulturní úrovně Česka a Slovenska; v zásadě ho bylo dosaženo v první polovině osmdesátých let minulého století.

Prezidentova nadčasová slova II

4. července 1946 při přijetí zástupců odbojové organizace Petiční výbor „Věrni zůstaneme!“ na pražském Hradě ocenil prezident Edvard Beneš význam domácího odboje jako celku a vyzval přítomné členy PVVZ k důkladnému zdokumentování historie jejich organizace. Poukázal přitom na význam dokumentační práce odkazem na memoárovou produkci prvního odboje a dále dodal: „Proto bych chtěl, aby ty jednotlivé úseky, dějiny našeho národního odboje se začaly sepisovat, pokud jejich události jsou v dobré paměti. A řekl jsem, že Vám musí při tom jíti o vše a nikoli o to, aby se vyzdvihovaly jednotlivé osoby, třebaže historie národa se skládá z historií jednotlivých osob. Je důležité, aby bylo zachyceno, jak si celý národ vedl. A historie jednotlivých úseků jsou proto nejspolehlivějším pramenem. Nepochybuji, že také u nás – jak tomu bylo – je a bude u každého národa a v každé válce se na skutečné události bude navazovat celá řada legend. To je přirozené, tomu se nikdo a nikde nemůže vyhnout. Neschvaluji to, ale dívám se na to s jistou benevolencí, při tom však jdu přesně za pravdou; legendy musí automaticky vymizet; musí se vědět, co v nich je pravda a co nikoliv. Proto bych chtěl, aby historie všech událostí byla přesně včas zachycena a aby z ní potom byl vyvozen jasný závěr o národní jednotě v duchu antifašismu a v duchu sociálního, politického a kulturního pokroku.“ Dále se zmínil o pozitivním československém specifiku: domácí odboj se koordinoval se zahraničním, levicový s občanským a výraznější spory a neshody nenastaly ani na úseku nejcitlivějším: ve vztazích česko-slovenských. Neméně důležitá je podle Beneše i kontinuita cílů a idejí: „A pokud jde o náš dnešní program, jak jej prakticky provádíme, bude zase důležité, aby se vycházelo z celkového odboje a z toho všeho, co jste plánovali doma už za války, připravovali a co děláme všichni společně dnes. I z toho je možno viděti, jak jsme všichni smýšleli stejně a jak se národ osvědčil: zůstal v podstatě svorný a nerozdělený v jedné z nejosudovějších dob našich dějin a našeho státu.“

Nové období

Skončilo šestitýdenní období střetů mezi politickými stranami. Komunistické volební vítězství se projevilo jako spíše danajský dar: ostatní strany vládní koalice zesílily svůj odpor, který se neprojevoval jen ve vládě, ale i v národních výborech všech stupňů i v Ústavodárném Národním shromáždění. Nižší úrovně KSČ se již tehdy naopak dožadovaly „zúčtování s reakcí“. Poražený Viliam Široký označil emociálně vítěznou Demokratickou stranu za údajné politické podsvětí; pro Václava Kopeckého byla nepřátelským blokem odlišných politických směrů. Současně komunisté tvrdili, že Slovensko propadlo do značné míry mýtizovaným všeovlivňujícím podzemním ľuďáckým aktivitám; krátký čas se mluvilo dokonce o vyslání českých divizí do východní části republiky. Komunistické povolební tažení proti slovenským demokratům však skončilo neúspěchem; ostatní politické strany je podpořily a nepodařilo se jim ani zamezit účasti této strany v první Gottwaldově vládě. Vše skončilo podpisem obtížného kompromisu třetí pražské dohody.

10. července byla mezi Moskvou a Prahou podepsána reciproční smlouva o opci a přesídlení ruských občanů české a slovenské národnosti, žijících na Volyni (dnešní západní Ukrajina), do Československa a československých občanů ruské, ukrajinské a běloruské národnosti, žijících v Československu, na opci ruského státního občanství a následné přesídlení do SSSR. 17. července informoval ministr spravedlnosti Prokop Drtina vládu, že retribuční soudy projednaly 10 836 případů, v nichž vynesly 232 rozsudků smrti (z toho 124 pro Němce a 108 pro Čechy), 255 doživotních trestů a 8515 trestů na svobodě; 542 případů bylo postoupeno řádným soudům a v 1604 případech byly vyneseny osvobozující rozsudky.

11. července bylo na schůzi Ústavodárného národního shromáždění zvoleno řádné předsednictvo. Ve funkci předsedy byl potvrzen československý (národní) socialista Josef Jóža David. Ve dnech 20.–26. července navštívila československá vládní delegace, vedená premiérem Klementem Gottwaldem, sovětské Rusko. Jednala s ruskými partnery o přípravě mírové konference a o československo-ruských smlouvách o vzájemné vojenské spolupráci. Moskva mimoto Praze oznámila, že se Rusko vzdává své válečné kořisti v Československu, zejména závodů na výrobu syntetického benzínu v Záluží u Mostu, a předává je bez náhrady Československé republice. Při osobním Gottwaldově rozhovoru se Stalinem-Džugašvilim byla Gottwaldovi výslovně schválena tzv. československá cesta k socialismu. Do československého veřejného povědomí se tato skutečnost dostala nejprve v září z jednání politbyra ÚV KSČ a naplno byla zveřejněna teprve v lednu 1947. Ačkoliv navenek komunisté signalizovali připravenost pokračovat s demokratickými stranami v dosavadní spolupráci, interně přecházeli postupně k imperativním (silovým) formám vyjednávání. Tato taktika „spálené země“ silně komplikovala vztahy KSČ zvláště se sociálními demokraty. 11. prosince 1946 byla v Moskvě podepsána první dlouhodobá obchodní smlouva mezi Československem a Sovětským svazem.

Dokončování denacifikace

29. července byl před Národním soudem v Bratislavě zahájen proces s válečným zločincem, bývalým předsedou vlády a ministrem zahraničí slovenské klerofašistické republiky prof. Vojtechem Bélou Tukou (1880–1946). 14. srpna byl odsouzen k trestu smrti. Stojí za připomenutí, že pro zveřejnění zfalšovaného článku o Martinské deklaraci r. 1928, podle nějž Slováci měli právo se po deseti letech československé státnosti svobodně se rozhodnout, zda budou pokračovat v dalším soužití s Čechy, byl odsouzen pro vlastizradu k 15 letům vězení.

Ve dnech 29. července–15. října 1946 se konala mírová konference 21 států Spojených národů, která po téměř tříměsíčním jednání vypracovala mírové smlouvy s Itálií, Rumunskem, Maďarskem, Bulharskem a Finskem. V červenci byl v Mnichově založen Sudetoněmecký nápomocný úřad (Sudetendeutsche Hilfsstelle). Byla to jedna z prvních organizací sudetistického revanše a vyhnaneckých organizací.

Odborné zázemí KSČ zpracovalo návrh zemědělské reformy soustředěný do šesti zákonných předloh. Po jejich schválení vedením KSČ byly 15. října rozeslány do připomínkového řízení k diskusi tzv. zájmovým organizacím českého venkova. Jednalo se mj. o následující předlohy: zákon o revizi pozemkové reformy; zákon o honitbě zpřístupňující tuto aktivitu všem zájemcům; zákon o vkladech pozemků, vyvlastněných kolaborantům a Němcům, do pozemkových knih; zákon o zabezpečení zemědělské výroby a zákon o zákazu rozdělování majetků. Hlavní změnou, zakotvenou v komunistických návrzích, bylo snížení horní hranice pozemkové držby ze 100 na 50 ha. Znění návrhů vyvolala protesty demokratických stran s výjimkou ČSSD, která přišla s vlastní alternativou (stanovení horní hranice pozemkové držby na 50 ha a minimální na 4 ha spojené s ochranou středních rolníků; dobrovolné sdružování do družstev; podpora všeobecné mechanizace a výrobních plánů; nepovolit místním národním výborům vydávat nařízení o používání zemědělských strojů bez ohledu na práva jejich vlastníků; neomezovat práva k honitbě na  myslivecká družstva a přiznávat je i soukromníkům; přidělování konfiskátů jako plného vlastnictví, jež mělo korigovat obavy rolníků ze zakládání kolchozů; zřízení Národního pozemkového fondu ad.). 13. srpna jmenovala vláda nový Sbor pověřenců. V křiklavém rozporu s volebními výsledky se jeho předsedou stal komunista dr. Gustáv Husák.

19. září se Winston Spencer Churchill ve své curyšské řeči (proslovil ji ke studentům tamější univerzity) zabýval otázkou evropské integrace. Výslovně tu mluvil o Spojených státech evropských (uvažoval o regionální kontinentální struktuře), jejíž výchozí páteří se podle jeho názoru mělo stát partnerství Berlína a Paříže.

20. září vznikl na vládní schůzi spor o průmyslové konfiskáty. Komunisté populisticky navrhovali jejich přičlenění k národním podnikům, zatímco demokratičtí ministři trvali na jejich důsledné (re)privatizaci. Ministerstvo zemědělství, spravované slovenským komunistou Júliem Ďurišem, předložilo osnovy šesti zemědělských zákonů. Týkaly se revize prvorepublikové první pozemkové reformy, zaknihování přídělů ze zkonfiskovaného majetku, zajištění zemědělského výrobního plánu, zlidovění myslivosti, scelování pozemků a zamezení drobení půdy. 27. září se v Praze konala porada vedoucích představitelů českých a slovenských stran Národní fronty. Zavázala všechny strany k napomáhání plnění dvouletého hospodářského plánu (dvouletky). 28. září 1946 ústřední výkonný výbor Strany práce, práv závěru vnitrostranického referenda, změnil na svém zasedání oficiální název strany na Sociální demokracii na Slovensku.

21. září vynesením rozsudků v Norimberku skončilo jednání hlavního procesu s nacistickými válečnými zločinci před Mezinárodním vojenským tribunálem. Převládaly tresty smrti. Jako zločinecká byla od souzena i většina hlavních (společenských) organizací nacistického hnutí. Rozsudky smrti byly vykonány 16. října 1946. Závěry a zásady tohoto procesu se staly výrazně spoluurčujícími východisky pro další průběh a vyznění evropské denacifikace.

Zákon o Státní bezpečnosti SNB

Na přelomu let 1946–1947 probíhala četná jednání ČSSD a KSČ (zčásti mezi sociálně demokratickými delegacemi a ministrem vnitra Václavem Noskem) o přípravě zákona o Státní bezpečnosti a nové regulaci policie vůbec. Částečná spokojenost ČSSD v této věci byla přechodná a skončila okamžikem, kdy byla zákonná předloha projednávána v Ústavodárném Národním shromáždění. 6. října otisklo Rudé právo výzvu k založení Kulturní obce snažící se o sjednocení všech českých levicových kulturních pracovníků. Výzvu podepsalo 42 významných vědeckých, uměleckých a osvětových pracovníků. Podruhé byla opakována – v benešovském aranžmá demokracie socializující – ve dnech únorové krize 1948. 17. října byla na jednání vedení ČSSD odsouzena politika KSČ ve věci reprivatizací a zestátňování; komunizující mínění Evžena Erbana, že socialismus musí docílit průlomu třídním terorem, propadlo. 18. října vydal ministr spravedlnosti Prokop Drtina příkaz veřejným žalobcům, aby proti českým lidem nebylo používáno svědectví někdejších gestapáků; jejich svědecké výpovědi měly sloužit výlučně jako pomocné důkazní prostředky. Ministrův krok vyvolal mimořádný rozruch; prostor pro projevy rudého gestapismu tím byl totiž velmi výrazně omezen.

24. října oznámil ministr vnitra Václav Nosek v Ústavodárném národním shromáždění, že v nejbližších hodinách bude skončen oficiální transfer (odsun, vysídlení) českých a slovenských Němců. Jejich přesídlení do sovětského okupačního pásma bylo uzavřeno 18. října. Do amerického okupačního pásma odjížděly poslední transportní vlaky. 25. října 1946 schválilo Ústavodárné Národní shromáždění zákon o dvouletém hospodářském plánu (dvouletce) na léta 1947–1948. Zákon ukládal zvýšení celkového objemu výroby o deset procent oproti předválečné úrovni (rok 1937), přednostní budování těžkého průmyslu a urychlení rozvoje průmyslu na Slovensku, zvýšení zemědělské výroby nejméně na předválečnou úroveň a z toho plynoucí zvýšení životní úrovně a celkového sociálního postavení lidí práce na Slovensku.

Sjezd Svazu národní revoluce

26. října 1946 při své návštěvě 1. sjezdu Svazu národní revoluce pronesl prezident Edvard Beneš řeč, v níž se přímo i nepřímo zabýval konceptem a vymezením svého pohledu na druhý odboj. Zachovávání kontinuity myšlenek a ideálů (hodnot) bylo podle prezidentova názorů podstatou toho nejdůležitějšího, oč muži a ženy druhého odboje usilovali. Tyto okolnosti a tato ohrožení vedly k utváření odbojových struktur již bezprostředně po Mnichovu: „Již za takzvané druhé republiky, před svým odchodem do emigrace, dal jsem některým svým spolupracovníkům, kteří přicházeli ke mně, pokyny, jak postupovat. Po mém odjezdu do emigrace, ještě před 15. březnem, a před mým odjezdem do Ameriky přicházeli do Londýna důvěrní poslové z domova se zprávami a vzkazy. Podzemní práce rozvinula se pak naplno dnem obsazení republiky, dnem 15. března 1939.“ Díky funkčnímu radiotelegrafickénu spojení bylo možné postupovat jednotně s Moskvou a možná byla také názorová jednota mezi domácím a zahraničním odbojem. Projevovalo se to i na rázu československého vysílání londýnského a moskevského rozhlasu. Zvlášť velkou hodnotu měly podle Edvarda Beneše zpravodajské informace. Domácí druhý odboj přes veškerou vystupňovávanou nacistickou perzekuci nikdy neustal. Vyslovil se pro to, aby hrdinství prostých odbojářů bylo tradováno, protože „Šlo mezi těmito prostými bojovníky o zjevy někdy formátů klasických. Jejich mravní velikost a mimořádná lidskost musí postupně býti i u nás postavena jako příklad.“ Protože, jak prezident dodal při hodnocení pozdějších stádií boje domácího druhého odboje, „Fakt květnové revoluce je – stejně jako slovenské povstání – výrazem vysokého státního uvědomění a vysokých mravních kvalit našeho lidu. K němu pracovaly složky vojenské a politické, nalézající ohlas v nejširších vrstvách lidu, jehož povstání pak v rozhodnou chvíli vybuchlo vpravdě spontánně, nezadržitelně, z něho samotného, z lidu.“ Lidé se, jak prezident Budovatel neopomněl zdůraznit, nedělili na strany, byli tu jen Češi a Slováci bojující s nenáviděným nacismem a ľuďáctvím. Tuto politickou stránku by měli mít členové Svazu národní revoluci mít na mysli při své činnosti. Na adresu politických stran v této souvislosti poznamenal: „Vzpomeňte také, jak v našem stranictví za prvé republiky vytvářely se v obcích a krajích osobní kliky; jak národní těleso se rozdrobovalo, rozkouskovávalo. Všechny tyto vlastnosti a sklonnosti v politických stranách jsou v podstatě – jsou-li ponechány samy sobě – protidemokratické. A přece demokratický systém politických stran jako záruky svobody, jejich vzájemné boje, tj. vzájemné, slušné, poctivé a stálé kritiky a kontroly nezbytně potřebuje.“

Právě proto by se po válce mělo v politické komunitě jít cestou naslouchání, vzájemné tolerance, skutečné Národní fronty. Základním přínosem vítězství v druhé světové válce – oproti válce první – bylo hlubší a důsažnější osvobození hospodářské a sociální. Ve všem tom snažení a usilování vyniká vůle po kontinuitě: „A jest jmenovitě kontinuita mezi bojem z prvé války světové a bojem z této války. Šlo při tom o pokračování našeho národního zápasu, o tentýž veliký statek národní, o naši svobodu, byť i v druhé válce o svobodu dokonalejší, úplnější, bez přítěže Němců a bez všech těch postranných zájmů, kdy prospěch několika kapitalistů byl nakonec významnější než zájmy národa. Dokončujeme dnes revoluci vpravdě národní. Vy, jako representanti této revoluce, musíte tomuto vývoji zvlášť dobře rozumět. Jste dědici a pokračovateli legionářství v tom nejširším masarykovském smyslu. Jde o jednotu cílů a idejí, za něž se bojovalo v této válce, s oněmi, za něž se bojovalo ve válce prvé.“ Tento zápas není stále dobojován. V závěru svého vystoupení prezident vyzval delegáty sjezdu Svazu národní revoluce, aby nerezignovali na cíle a hodnoty, o něž se bojovalo a bojuje jak v obou světových válkách, tak i v době poválečné. V tomto smyslu jsou – měli by být – podle jeho přesvědčení věrni ideálům revoluce.

Konfrontace demokracie a sovětizace

Ve dnech 26.–27. října 1946 se v Praze konal manifestační celostátní sjezd československých žen. Hlavní referát přednesla předsedkyně Rady československých žen dr. Milada Horáková. Národní směny na pomoc klíčovým úsekům národního hospodářství se zúčastnilo 565 000 brigádníků; směna se konala na základě iniciativy ústředního výboru odborového Svazu zaměstnanců v kovoprůmyslu.

S vedoucím tzv. evidenčního odboru informačního oddělení ÚV KSČ Karlem Švábem (bratrem Marie Švermové) jednali kryptokomunisté Vojta Erban (Adalbert Eckstein) a dr. Jiří Hájek (1913–1993). O blízkém Laušmanově spolupracovníkovi si Šváb mj. poznamenal: „Během jednání dal V. Erban velmi zřetelně najevo, že mu je nemilé, když ze strany KSČ, zvláště ze strany s. Slánského, je házen do jednoho pytle s Vilímem. Snažil se několikrát naznačiti, že není s ním stejného názoru a že jeho vůle k společnému postupu je jednoznačná. Chce ale, aby se s ním jednalo a aby se nepřezíral.“ Erbanova „spolupráce“ s komunisty byla již v tomto období pravděpodobně velmi úzká. (Společně s dr. Jiřím Hájkem byli Zdeňkem Fierlingerem soustavně vysíláni na další „neoficiální schůzky“ s komunisty).

V říjnu se v Československu konalo 27 regionálních hospodářskopolitických osvětových konferencí o dvouletém plánu pořádaných Ústřední radou odborů. První konference se konala 7. října v Praze, další v následujících dnech ve všech větších průmyslových městech republiky (Bratislava, Ostrava, Brno ad.). Účastnilo se jich 15 000 delegátů ze závodů, kteří touto cestou získávali první praktické zkušenosti z plánování.

15. listopadu 1946 schválilo Národní shromáždění na svém slavnostním zasedání v Obecním domě Hlavního města Prahy za osobní přítomnosti prezidenta Edvarda Beneše zákon o zřizování pedagogických fakult jako rovnocenných součástí univerzit (vysokých učení). V návaznosti na tento krok, který znamenal splnění dlouhodobého požadavku levicových stran, byly r. 1948 zrušeny středoškolské učitelské ústavy.

16. prosince 1946 byl před Národním soudem v Bratislavě zahájen proces s bývalými vedoucími představiteli klerofašistického slovenského státu. 15. dubna 1947 byli Jozef Tiso a Ferdinand Ďurčanský odsouzeni k trestu smrti (Ďurčanský in absentia), Alexander Šaňo Mach k 30 letům žaláře. 3. prosince zveřejnil ministr spravedlnosti Prokop Drtina další přehled o výsledcích činnosti retribučního soudnictví. Ze 106 599 případů, které byly těmto mimořádným soudům předloženy, bylo vyřízeno 89 830 kauz.

Na svém jednání ve dnech 13.–14. prosince se Ústřední rada odborů vyslovila zásadně pro vyvlastnění a následné zestátnění konfiskátů a dodala, že odbory nemají námitky proti přidělování konfiskovaných drobných řemeslnických dílen do rukou jejich dosavadních národních správců. To usnadnilo komunistům ovládnutí středních a větších konfiskovaných závodů a jejich přechod do rukou zpravidla komunizovaných většinových zaměstnanců (poválečná komunistická maloprivatizace). Začínala tak fakticky jednostranná etatizace soukromovlastnických forem vlastnictví v Československu a s ním bezprostředně související další boj o charakter republiky. 15. prosince bylo podle údajů zprávy ministerstva zemědělství v Čechách k tomu datu zkonfiskováno a novým vlastníkům předáno 150 316 zemědělských usedlostí o výměře 875 000 ha zemědělské a 511 000 ha ostatní půdy. Zbývalo obsadit 15 725 usedlostí. Do 31. prosince 1946 mělo být na Slovensku přiděleno rolníkům v rámci první etapy pozemkové reformy 570 020 ha půdy. Pověřenectvo zemědělství, spravované zástupci Demokratické strany, se však snažilo naopak o úplné zastavení parcelace půdy.

Situace na přelomu let 1946 a 1947

15. prosince byla na jednání představenstva přednesena generálním tajemníkem Blažejem Vilímem stížnost na komunistické ústrky při koordinaci prosazování kandidátů obou stran do závodních rad; na jednání 3. února 1946 vybízeli kryptokomunističtí „tišitelé“ Zdeněk Fierlinger, Evžen Erban a František Tymeš k trpělivosti a dodržení politických dohod s KSČ; koalice s ČSNS a ČSL měly nastoupit až jako druhotná možnost v případě jednoznačného selhání místních představitelů KSČ. Nakonec volby nedopadly pro ČSSD nejlépe: v menších závodech ztratila až 66 % dosavadních míst; obdobně strana dopadla i ve větších podnicích.

16. prosince Ústavodárné národní shromáždění schválilo zákon o bývalých příslušnících československé armády v zahraničí a o dalších účastnících našeho druhého odboje.

Těžba hnědého uhlí dosáhla v Československu úrovně roku 1937 a výroba oceli 72 % úrovně výroby téhož roku 1946. Na zpravodajském odboru ministerstva vnitra byl vytvořen tzv. slovenský referát vedený dosavadním vedoucím zpravodajského odboru komunistou Bedřichem Pokorným, který úzce spolupracoval s Bedřichem Frickem Reicinem. Začala vycházet kulturně politická revue Cíl navazující na tradice Akademie a Dělnické osvěty. Pod redakčním vedením dr. Viléma Bernarda (1912–1992) sdílela majerovskou socialistickou linii.

Na přelomu let 1946 a 1947 zesílily komunistické snahy o odvolávání sociálních demokratů z vedoucích funkcí v závodních radách. Tato skutečnost spolukomplikovala vztahy mezi KSČ a ČSSD. (Došlo také k propuštění prof. Václava Patzaka z místa prezidiálního šéfa ministerstva informací spravovaného Václavem Kopeckým a dalšího zástupce ČSSD z vedení Baťových závodů ve Zlíně.) Komunistické vydírání mělo mj. přimět ČSSD ke stažení požadavků na vytvoření pozemkového fondu a k odstranění názorových rozdílů v konceptu pokračování a dovršení meziválečné pozemkové reformy.

Z pohledu ČSSD hlavními spornými body ve vztazích s KSČ byla „Noskova“ policie (Sbor národní bezpečnosti), Ďurišem spravované zemědělství a vnitřní poměry v Revolučním odborovém hnutí; KSČ odpovídala naopak výhradami k práci „Majerova“ ministerstva výživy. Hlavní síla vzájemné stupňované nespokojenosti však byla na nižších článcích obou stranických infrastruktur, odkud postupovala „nahoru“ do ústředí. Během let 1946–1947 považovali komunisté z Gottwaldova vedení KSČ podle pozdějšího sdělení Vojty Erbana (Adalberta Ecksteina) Bohumila Laušmana scestně za nejschopnějšího představitele tzv. levice (kryptokomunistického křídla) ČSSD.

Česko–slovenská vzájemnost v sociologickém pohledu

Podle výzkumu Československého ústavu pro veřejné mínění z jara 1947, který se vztahoval k vzájemnému poměru a vztahu Čechů a Slováků, 65 % respondentů (vesměs starších a vzdělanějších lidí) soudilo, že Češi a Slováci jsou dvě větve jednoho národa (česko-slovenská vzájemnost), zatímco 21 % (mladší generace) zastávalo opačný názor. Na otázku, nakolik osloveným respondentům vyhovuje současný politický rámec uspořádání česko–slovenských vztahů, dalo 36 % kladnou odpověď, 35 % bylo pro návrat k prvorepublikovým poměrům a 10 % souhlasilo se širší slovenskou autonomií. Slovensko z vlastní zkušenosti znalo 31 % respondentů, jednou je navštívilo 19 % a 50 % respondentů na Slovensku nikdy nebylo. Slovenské písničky si však běžně zpívalo 80 % Čechů.

Obdobně zaměřený výzkum Slovenska z jara 1948 přinesl následující výsledky: 56 % respondentů pokládalo Čechy a Slováky za dva odlišné národy, 31 % se klonilo k tezi o dvou větvích jednoho národa, 13 % nebylo s to na tento dotaz věcně odpovědět (v Česku 14 %). Tato tvrdá data jsou východiskem dostatečně objasňujícím rozdílné přístupy při řešení česko-slovenských stížností i zdroje dalších dizonancí bližší i vzdálenější budoucnosti obou blízkých bratrskosesterských středoevropských slovanských národů.

Dvouletka: Prosazování Hradeckého programu

Na začátku roku 1947 se konaly volby do závodních rad; znamenaly mj. upevnění akční jednoty nové odborové celospolečenské ústředny Revolučního odborového hnutí. Současně byl zahájen dvouletý plán (dvouletka). Tato část vládního programového prohlášení byla konsensuálně sdílena všemi stranami Národní fronty; zvlášť úzká byla spolupráce mezi ČSSD a KSČ. Zpracovávatelkou dvouletky se stala Ústřední plánovací komise.

8. ledna byl komunistický ministr zemědělství Július Ďuriš zemědělským výborem Ústavodárného Národního shromáždění volán k odpovědnosti za organizování účelových kampaní podporujících prosazení komunistických zákonných zemědělských předloh (mezi listopadem 1946 a lednem 1947 bylo na ministerstvo zemědělství zasláno 2 700 podpůrných rezolucí z rolnických shromáždění a docházelo k četným lobbystickým zájezdům rolnických delegací do Prahy za poslanci všech politických stran Národní fronty). Komunistické návrhy vyvolaly silný odpor demokratických stran. Přes odpor komunistů schválil zemědělský výbor usnesení charakterizující Ďurišovo jednání a chování jako protiústavní s návrhem textu stížnosti premiéru Klementu Gottwaldovi. 9. ledna 1947 byl na jednání vedení ČSSD schválen v této věci Tymešův návrh vybízející zástupce strany v postoji k účelovým kampaním ministra Ďuriše k mírnému jednání. Během ledna a února vystupňovala KSČ svou kampaň k prosazení ministrových záměrů uspořádáním 1300 rolnických táborů; proti jejím záměrům se na nich postavila jen nevýrazná menšina.

V lednu se konalo plénum Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Mluvíc o dvouletém plánu, vyslovilo se pro deformovanou Národní frontu převodních pák (tzv. společenských organizací) a v tomto ohledu zdůraznilo význam Revolučního odborového hnutí, o němž výslovně Ústřední výbor uvedl, že politika odborů je v plném souladu s cíli KSČ (opíral se přitom o závěry prosincového zasedání ÚRO). V boji o osud průmyslových konfiskátů (4 000 středních a větších továren zaměstnávajících kolem 13 % osob činných v průmyslu), na něž se Laušmanovo znárodnění vztahovalo jen částečně, se vyslovil pro jejich zestátnění; nato propuknuvši boj měl zásadní význam pro budoucnost a kvalitu demokracie v zemi.

30. ledna 1947 jednalo vedení ČSSD o sporných otázkách naplňování vládního programového prohlášení. Snaha demokratických stran prosadit do vládního programu větu o ukončení zestátňování v zemědělství, přičemž ve hře byly i soukromé velkoobchody a velké obchodní domy, jejichž znárodnění navrhovala Ústřední rada odborů, vyvolaly v ČSSD kontroverzní reakce. Stanovisko demokratických stran podpořila její ústřední odborná národohospodářská komise, ostatní byli proti. Panovaly obavy z komunisty svolávaných demonstrací. Převládla vůle neexponovat se příliš. Nakonec neuspěl ani návrh Václava Majera, podle kterého ve vládě by byl ze strany ČSSD vyjádřen s ukončením zestátňování v zemědělství souhlas, avšak v součinnosti se spolupracovníky v dotčených subjektech. Nakonec Majerův návrh zapadl.

Předseda Demokratické strany dr. Jozef Lettrich (1905–1969) vyzval své stoupence k vystupování z ROH a zakládání vlastních odborových organizací a ústředny. Narazil však na odpor a nesouhlas. Klement Gottwald vyhlásil oficiálně jako hlavní cíl KSČ v parlamentních volbách, že r. 1948 získá 51 % hlasů. V ostatních vládních stranách tím vyvolal neobyčejné vření a ostré reakce. Společnost postupně získávala cit pro rozpoznávání prvních projevů rodící se sovětizace československé společnosti Třetí republiky. (V této souvislosti je zvlášť zajímavá poúnorová vzpomínka Miloše Hájka v jeho vzpomínkové knize Paměť české levice (2011): „Několik dní před nimi (květnovými volbami 1948 – JM) jsem měl referát na schůzi košířských svazáků. Řekl jsem mj., že kdybychom dostali pouze 60 % hlasů, byla by to ostuda, že to musí být nejmíň 70 %. Po schůzi mě pozval k sobě na čaj Pepík Michal, pracovník organizačního oddělení KV KSČ. ‚Kdyby tě tak slyšel Ruda Slánský s těmi 70 %!‘ Když jsem nechápal, dodal: ‚Musí být 90 %, když ne, tak se to upraví“‘ To mě šokovalo. … Ale naštvalo mě, že my, kteří jsme chodili po předvolebních schůzích a zdůrazňovali jsme tajnost voleb, jsme nebyli pravdivě informováni. Šel jsem domů zničený, říkal jsem si: jaký může být osud strany, která takto pracuje?“  

Volební politiky stran Národní fronty

V ČSSD se jedním z hlavních hybatelů tzv. volební politiky strany stal statutární místopředseda Bohumil Laušman. Společně s Blažejem Vilímem, Vojtou Erbanem, Oldřichem Emanuelem Bergerem a ředitelem podniků strany Cíl Antonínem Veselým začal připravovat její finanční pokrytí. Současně usiloval o radikální zlepšení dosavadní práce ústředního sekretariátu. V polovině roku 1947 si stěžoval Vojtovi Erbanovi, že komunisté „přicházejí vždy nabiti materiálem a že ví od narození až do smrti o každém všechno, a to i o sociálních demokratech a ostatních nekomunistech, zatímco sociálně demokratická strana není informována ani o vlastních lidech a vůbec neví, kde je má.“ Narážel však na skutečnost, že generální tajemník strany Blažej Vilím si byl vědom Laušmanovy podpory Erbanových ambicí na zastávání jeho funkce, a proto jeho snahu chápal jako zasahování do vlastních kompetencí. (O Erbanových schopnostech se ne příliš lichotivě vyjadřoval mj. i Oldřich John.) Laušmanovy povzdechy byly voláním nevědomého; o kryptokomunistech a jejich působení i propojeních zřejmě mnoho ani netušil.

17. února byl pro užší neformální jednání mezi delegacemi ČSNS (Hubert Ripka, Prokop Drtina, Vladimír Krajina a Julius Firt /1897–1979/) a KSČ (Antonín Zápotocký, Jaromír Dolanský /1895–1973/ a Josef Frank /1909 – 1952/) připraven seznam požadavků ČSS (posílení zemského zřízení, náležité zastoupení národních socialistů ve vedení znárodněného filmu a Československého rozhlasu, konec znárodňování, harmonizace poměrů v SNB a ZOB). Jednání skončila krachem pro komunistickou neústupnost a s konečnou platností pohřbila další úvahy o možné obnově socialistického bloku.

Ve dnech 28. února–2. března se v Praze konal 14. sjezd Československé strany národně socialistické. Schválil nový organizační řád (stanovy) strany, nové ústřední vedoucí orgány (výkonný výbor a předsednictvo) a v předsednické funkci potvrdil Petra Zenkla. Ústy Prokopa Drtiny, Julia Firta a Vladimíra Krajiny ČSNS proklamovala svou oddanost odkazu a názorům obou socialistických prezidentů i Košickému vládnímu programu, Národní frontě politických stran jako dočasně přechodnému řešení a Laušmanovu znárodnění. Přátelství se sovětským Ruskem (SSSR) nevylučuje obdobné přátelské kontakty se západními demokraciemi: československá zahraniční politika musí zůstat evropskou a světovou. Ve sjezdové diskusi mezi jinými vystoupila i dr. Milada Horáková.

Sudetizující momenty

1. března 1946 londýnskou peticí jakschovské části někdejší exilové DSAP (signatáři byli Wenzel Jaksch, Eugen de Witte, Franz Katz a dr. Robert Wiener) se s odvoláním na půl století bratrské spolupráce s českým proletariátem a své věrné spojenectví s českým národem signatáři protičeskoslovenské petice obrátili na Spojence (Spojené národy), aby jako údajní mluvčí virtuálního třímilionového sudetského národa (národnostní skupiny-kmene – JM) byli zastoupeni při revidovaných mírových rozhodnutích. Podle jejich názoru bylo nutné „znovu přezkoumat záležitosti středoevropského (neexistujícího – JM) národa, který čítá přes tři miliony lidí a který se od roku 1918 stal třikrát objektem svévolných rozhodnutí druhých“. Šlo jim především o revizi příslušné části postupimské úmluvy: „My jsme přesvědčeni, že tato část postupimských rozhodnutí by měla být revidována. Na základě těchto vágně formulovaných vět byly odsouzeny miliony lidí ke ztrátě občanských a lidských práv a bez jakéhokoli slyšení a nestranného šetření připraveny o domovy a majetek. Z čistě právního hlediska s nimi bylo naloženo hůře než s nejhoršími válečnými zločinci!“ Signatáři petice dále poukázali, vědomě směšujíce tzv. divoký a organizovaný odsun (transfer), na údajné „metody rasistického pronásledování“ použité při organizování transferu, na „zotročování mnoha silných Sudetoněmců“ a další fakta vesměs virtuální povahy a silně účelových výběrů skutečných událostí. Dožadovali se se mj. nestranného vyšetřování Organizace spojených národů, úplné revize Postupimi a v závěru formulovali i návrh konkrétních následných kroků: „Cílem šetření a nového projednání musí být příprava toho, jak budou odčiněny nespravedlnosti vůči Sudetským Němcům, které byly od konce války spáchány, a jak budou pod dohledem a zárukou (organizace – E. Hahnová) Spojených národů zajištěna individuální, občanská a národní práva sudetského národa v jeho domovině.“ (Je jen příznačné, že autoři těchto výkřiků nepřebírají odpovědnost za velikost škod a ztrát způsobených říšskými i župními nacisty v letech 1938–1945 a vůbec se nezmiňují o reparacích.)

2. března vyvrcholilo ve Varnsdorfu komunisty inspirované protestní hnutí proti rozhodnutí okresního soudu o vrácení konfiskované továrny původnímu majiteli; dělo se tak v souladu s legislativou Laušmanova znárodnění. Tzv. solidární stávky se zúčastnilo 10 000 lidí práce z varnsdorfského okresu; soud pod tímto populistickým tlakem své rozhodnutí zrušil a továrna byla připojena k národnímu podniku. Stávka byla jedním ze zřetelných projevů sílících sovětizačních snah stalinistického křídla KSČ. (Ve varnsdorfské stávce se na straně původních majitelů plně angažoval předseda sociálně demokratické krajské liberecké organizace poslanec dr. Josef Veverka.) Podobných komunistických snah sledujících vlastní jednostranné soustavné posilování moci bylo v průběhu následujících měsíců více. Pří značné bylo i Zápotockého vyjádření k této věci na stránkách Rudého práva: okresní soud „ve Varnsdorfu nejednal nezákonně, ale řídil se dogmaticky starým právním řádem a ten se ocitá v rozporu s novým právním názorem.“ (poúnorový propagandistický mýtus slavné varnsdorfské stávky)

Co s konfiskáty

Československá vládní delegace dlela ve dnech 7.–11. března na státní pracovní návštěvě v Polsku; vedl ji premiér Klement Gottwald. Během jejího pobytu i na nátlak Moskvy byla podepsána Smlouva o přátelství a spojenectví mezi Československem a Polskem. Postupně tak vznikalo soustátí sovětských satelitů.

Na přelomu března a dubna probíhala v Moskvě několikatýdenní konference Rady ministrů zahraničních věcí SSSR, USA, UK a Francie o uzavření mírové smlouvy s Německem. Rusové (Sověti) předpokládali vytvoření jednotné ústřední německé vlády, důslednou demokratizaci a demilitarizaci země. Západní demokracie naopak navrhovaly federalizaci Německa.

Ve dnech 15.–18. března na zasedání Národní fronty prosadily ROH a KSČ již dříve diskutované usnesení o přednostním začleňování konfiskátů do vznikajících národních podniků; velké obchodní domy měly zůstat pod národní správou a neměly se vracet do soukromých rukou. Zrušení národních správ proto bylo možné až po předchozím vyjádření zástupců Revolučního odborového hnutí (Ústřední rady odborů). Ve střetech, jakými byly již zmíněné varnsdorfské události (varnsdorfská stávka), se často prosazovala zvůle proti právu a zákonu (politika tzv. ulice). V tomto období byly zřetelně pozorovatelné disonance v politice obou socialistických stran (ČSSD a KSČ). Silný vliv získala politická komise v Laušmanem spravovaném ministerstvu průmyslu a obchodu. Byla rozhodující pro posuzování změn v drženích konfiskátů. Narůstající rozdíly v politikách obou stran se týkaly komunistických snah o omezování tisku, organizace bankovnictví či uspořádání plánovacích orgánů nebo pojetí řízení národního hospodářství, řízení a kontroly policie (SNB).

20. března 1947 podpořilo vedení ČSSD doporučení generálního tajemníka Blažeje Vilíma na podporu pozměňovacích návrhů demokratických stran k předloze zákona o Státní bezpečnosti, takže na konec bylo v Národním shromáždění schváleno znění omezující dosavadní až nekontrolovatelnou moc KSČ ve Státní bezpečnosti. 21. března se na výzvu slovenské Národní fronty a Slovenské odborové rady konala v Bratislavě velká manifestace věrnosti Československé republice jako výraz protestu proti piešťanské protistátní demonstraci na záchranu života klerofašistického válečného zločince Jozefa Tisa.

Soudy, spadající pod ministerstvo spravedlnosti, spravované československým socialistou dr. Prokopem Drtinou, blízkým spolupracovníkem Edvarda Beneše, vydaly v souladu s platnou legislativou Laušmanova znárodnění několik rozhodnutí o zrušení národních správ a vrácení podniků jejich předválečným majitelům. Komunisté odpovídali populistickou mobilizací dezorientovaných zaměstnanců. Současně probíhaly volby do závodních rad. Došlo při nich k přímému střetu demokratických křídel v ČSSD a ČSNS s komunistickými kandidáty; specifickou úlohu přitom hrálo usnesení ÚRO o 66 % většině potřebné k platné volbě závodní rady. V prvním kole byly takto zvoleny závodní rady v 74 % závodů (továren), v druhém kole v dalších 17 %. Náhradní orgány nastoupily v 9 % závodů. Komunisté tímto krokem dále upevnili své postavení v továrnách na úkor zástupců demokratických stran spoléhajících se na prosazení voleb podle paritního stranického klíče v souladu se založením, složením a směřováním jednomyslně schválené dosavadní činnosti Národní fronty. 1. dubna byly sníženy maloobchodní ceny, daň ze mzdy a zvýšeny rodinné přídavky. Celkově příjmy obyvatelstva vzrostly o 7,5 mld Kč. Současně se zvýšily výkupní ceny některých zemědělských výrobků; příjmy rolníků a sedláků stouply o 1,5 mld Kč.

4. dubna byla v Hradci Králové manifestace zemědělců, na níž byl vyhlášen Hradecký program, ucelený zemědělský program KSČ. Mj. omezoval horní hranici soukromé držby půdy na 50 ha a vyhnul se prozatím otázce tzv. kolektivizace; snažil se hájit zájmy drobných a středních rolníků. Na společném jednání vedení strany a ústřední odborné zemědělské komise ČSSD byl vysloven většinový názor, že Hradecký program řadou svých myšlenek je výsledkem aktivit ČSSD. Přesto bylo doporučeno, aby ČSSD usilovala o vlastní zemědělskou politiku, která by stranu odlišila od KSČ.

5. dubna byla premiéra filmu Siréna režiséra a scénaristy Karla Steklého (/1903–1987/natočeného podle stejnojmenného scénáře národní umělkyně Marie Majerové; její stejnojmenný román byl poprvé vydán r. 1935. Sugestivní drama lidí práce, rodové dělnické ságy rodiny Hudcových z řad kladenského, namnoze sociálně demokratického proletariátu připomíná atmosférou i úrovní zpracování obdobná současná špičková díla světové kinematografie (Stalo se v Turíně, Germinal). Film Siréna a jeho tvůrci získali r. 1947 špičková ocenění na nejstarším mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách (Venezii).

6. dubna byl ústředním výkonným výborem ČSSD zvolen slavnostní výbor pověřený uspořádáním oslav 50. výročí založení Práva lidu a 70. výročí vzniku Československé sociální demokracie. Jeho předsedou se stal blízký Laušmanův spolu pracovník Oldřich Eduard Berger (1891–1956), tajemníkem byl zvolen někdejší blízký spolupracovník Antonína Hampla Vojtěch Vojta Dundr (1879–1957). Obdobné orgány byly založeny i na krajské a v některých případech také na okresní úrovni. Mimo uspořádání slavnosti Oslava svobody a mládí k 50. výročí založení Práva lidu byla 17. srpna vydána série deseti tematicky zaměřených pohlednic ze života strany a současně proběhlo i slavnostní zasedání ústředního výkonného výboru věnované tomuto mimořádnému jubileu. Právo lidu při této příležitosti uspořádalo čtenářskou soutěž „50 let Práva lidu – 50 nových letců Republice“; její záměr i přínos ocenil ministr národní obrany armádní generál Ludvík Svoboda. Úspěch slavnosti ohrožovaly komunistické obstrukce: „Samovolný pokus komunistů protáhnouti festivalový průvod, který měl skončit ve 12 hodin v poledne, a pak ještě konati podvodně a proti programu na Václavském náměstí jakousi veselici, demaskoval je úplně a vyvolal situaci, za kterou se budou původci této ošemetné a neodpovědné hry těžce zodpovídati. Známe sice pozadí: je to strach, aby sociálně demokratická slavnost svobody a mládí nepřivábila větší počet slušných a uvědomělých účastníků festivalového průvodu, jednak aby byla co nejvíce poškozena technickými, dopravními a jinými způsoby.“

Dokončení denacifikace (retribuce)  

V Bratislavě byl popraven slovenský válečný zločinec ThDr. Jozef Tiso, někdejší významná osobnost předválečného slovenského národního hnutí, prvorepublikový ministr zdravotnictví a tělesné výchovy a prezident klerofašistické Slovenské republiky (Slovenského štátu, farské republiky podle stejnojmenné prózy slovenského spisovatele Dominika Tatarky). (Při zamítnutí Tisovy žádosti o milost zcela z oportunních důvodů absentovala svým názorem Slovenská národní rada; při projednávání v Gottwaldově vládě bylo rozhodující hledisko vyjádřené ministrem spravedlnosti Prokopem Drtinou, které požadovalo trest smrti). Proti byli jen ministři za ČSL a DS. Hlavním motivem Drtinova návrhu byla skutečnost, že ze slovenské strany nebyl do Prahy doručen jednoznačný názor, který by byl býval oprávnil milost pro tohoto slovenského válečného zločince. Pro stanovisko prezidenta Edvarda Beneše při vyřizování Tisovy žádosti o milost bylo rozhodným argumentem doporučení první Gottwaldovy vlády. Pozdější nářky nad odstraněním tohoto prýtaké kněze nemohou obstát.

22. dubna začalo československé vysílání stanice Radio Vaticana zaměřené na katolické věřící. Od listopadu 1949 bylo české a slovenské vysílání odděleno i institucionálně. Personál tvořili čeští a slovenští jezuité žijící v Římě (zvláštní místo mezi nimi patřilo posléze kardinálu Tomáši Špidlíkovi). Obdobně osobitě vyznívala vystoupení kardinála pražského arcibiskupa Josefa Jaroslava Berana (1888–1969, 1965–1969). Pro časově do krajnosti omezené vysílací relace bylo charakteristické i nečetné redaktorské zázemí. Od r. 1952 Praha zahájila rušení vysílání; posluchačské dopisování bylo prohlášeno za trestný čin. R. 1979 se česká redakce pokusila o postižení své sledovatelnosti: na výzvu z Říma dorazilo do Vatikánu 4541 pohlednic z poutních míst.

Na počátku května se v Praze konal 2. sjezd Svazu osvobozených politických vězňů a pozůstalých po obětech nacistů. Zvolil nový ústřední výkonný výbor; v jeho čele stanul předseda komunista Ladislav Kopřiva (pozdější policejní ministr národní bezpečnosti).

3. května 1947 vyjádřila jugoslávská vláda na základě rozhovorů, na nichž československou stranu zastupoval státní tajemník v ministerstvu zahraničí dr. Vladimír Vlado Clementis, plný souhlas s možností návratu (repatriace) přibližně 140 000 Čechů a Slováků, žijících tehdy v této balkánské zemi, do Československa.

4. května vypršela účinnost retribučního dekretu a tím skončila práce retribučních soudů včetně Národního soudu. O úrovni jejich práce se pochvalně vyslovil při přijetí delegace Sdružení osvobozených politických vězňů prezident Budovatel Edvard Beneš: „Čekal jsem křivd daleko více a čekal jsem také daleko více chyb, denunciací jedněch proti druhým a všechno to, co je s tím spojeno. To všechno jsou věci, které přinášívá nutně katastrofa tak veliká, jakou byla poslední válka … Já sám jako president republiky soudím, že bylo vcelku učiněno zadost spravedlnosti, pokud to vůbec je v lidské možnosti. Tento pocit mám a soudím, že retribuce byla tudíž vcelku provedena poměrně slušně.“

Celkovou zprávu o výkonech a výsledcích práce retribučního (denacifikačního) soudnictví podal Ústavodárnému Národnímu shromáždění ministr spravedlnosti Prokop Drtina. Celkem bylo těmto soudům doručeno 132 549 trestních oznámení a soudních spisů, z nichž řádným (obecným) soudům bylo postoupeno 2345. Pro nedostatek usvědčujících důkazů bylo stíhání zastaveno ve 40 534 případech následně řešených z valné části podle tzv. malého retribučního dekretu. Stalo se tak mj. proto, že v četných případech byly zjišťovány křivé podněty motivované vyřizováním zpravidla osobních účtů. V 31 793 případech došlo k přerušení šetření a líčení pro buď nepřítomnost, nebo útěk pachatele. V dořešených případech bylo vyneseno 713 trestů smrti (475 Němců a 293 Čechů), 741 trestů těžkého doživotního žaláře (443 Němců a 293 Čechů). Dále bylo vyneseno 19 888 trestů dočasného odnětí svobody (celkem 206 334 let vězení, průměrná délka trestu vězením 10 let)). 1634 případů bylo postoupeno řádným soudům a 9132 osob bylo osvobozeno. V případě Národního soudu a národní prokuratury bylo podáno celkem 36 žalob proti 80 osobám; z toho bylo vyneseno 18 rozsudků smrti, dále odsouzeno celkem 64 osob a osvobozeno 15. Uložené tresty dosáhly celkové výměry 334 a půl roku těžkého žaláře. I zde Drtina konstatoval dobrou práci justice, jejíž situaci ztěžovaly neúplné podklady podávané orgány ministerstva vnitra. Ukončením retribuce byl splněn jeden z klíčových bodů Budovatelského programu Gottwaldovy první vlády.

V následné rozpravě v Národním shromáždění se poslanci rozdělili do dvou skupin: zatímco komunisté se snažili o maximální zpochybnění retribučního soudnictví a nezřídka se uchylovali nejen k osobním útokům proti ministru Drtinovi a jeho mravní a osobnostní integritě a přitom často operovali i vědomě lživými argumenty, poslanci demokratických stran prakticky bez rozdílu výsledky retribučního soudnictví obhajovali a naopak uváděli, že hlavní příčinou nedokonalostí retribučnho soudnictví byla často kontroverzní kvalita práce ministerstva vnitra provázená projevy tzv. rudého gestapismu. V rozpravě vyniklo vystoupení sociálního demokrata Vojtěcha Vojty Beneše (1878–1951), který podle Drtinových slov „téměř na konci své veřejné činnosti skoro jako starozákonní prorok nám kázal o potřebě rozumnosti, lidskosti, vzájemného chápání, o vůli k dorozumění, o spravedlnosti a pravdivosti jako podmínce správné politiky.“ Národní socialista poslanec Jan Stránský (1913–1998) upozornil na liknavou činnost vyšetřovacích komisí a výslovně zdůraznil: „… nejvíc na mne působila a na každého z vás, kdo by se probíral tím stohem protestů, by nejvíc působila přímo jasnovidná jednota těch dvou nebo tří organisací, od kterých ministerstvo spravedlnosti dostalo protest proti rozsudku nad protektorátní vládou dokonce dva dny předtím, než byl vynesen. … To není jednota v myslích a srdcích, to je spíš jednota dobře organisovaných a dobře pracujících sekretariátů.“ Drtina sám na závěr rozpravy dodal: „Říká se, že spravedlnost je slepá. Já se na to dívám tak, že spravedlnost není slepá, ale musí se chtít, aby nebyla. Ale je ovšem nedokonalá, tak jako každé lidské dílo. Její výkon může být spojen s dvěma přirozenými lidskými vlastnostmi. Buď s citlivostí a milosrdenstvím, anebo s pomstychtivostí. Cítil jsem, že musím a mohu svoji odpovědnost srovnat se svým svědomím nejen před souhlasem nebo nesouhlasem této sněmovny, ale také před historií jenom tehdy, dopustíme-li se za mé éry v ministerstvu spravedlnosti při provádění retribuce chyby jen ve spojitosti s milosrdenstvím a nikdy s pomstychtivostí.“

Předěl

Dokončení denacifikace (retribuční legislativa a soudcovství a jeho judikatura) patří k nejvýraznějším činům justiční správy. Pominout není možné ani nevšední kvalitu výkonu ministra spravedlnosti dr. Prokopa Drtiny. Spolu s Laušmanovým znárodněním a jeho následným prováděním to patří k trvalým hodnotám odkazu Třetí republiky. Středoevropská obdoba skandinávského socialismu a klasického evropského sociálního státu, to je také věcná náplň pojmu socializující demokracie a dobové aktualizace masarykovské humanitní demokracie. Nemělo by být pominuto ani to, že Košický vládní program, výraz shody všech stran Národní fronty, dával dostatečný prostor pro aktivitu šmeralovského reformního komunismu, jak ho ztělesnil volební program KSČ z r. 1946.

Dokončení denacifikace se současně v jepičích dějinách Třetí republiky stalo i předělem. Schopnost tehdejší politiky vzájemně si naslouchat a alespoň někdy se vzájemně respektovat se v druhé polovině roku 1947 začala vytrácet. Zdá se, síla sovětizačního stalinismu v československém případě postupně rdousila demokratický tábor; výzvy ke smíru s latentním podtextem postupného přechodu od koaliční Národní fronty politických stran ke všednímu provozu demokracie navazujícímu a v ledasčems se měnícímu odkazu První republiky, jejímž byl prezident Edvard Beneš zvlášť aktivním spolutvůrcem, vyznívaly do sílícího prázdna. V tomto případě do Národní fronty převodních pák. Opojení mocí a budování demokratického socialismu bohužel rozhodně nebyly jen vzájemně se doplňující tendence poválečného společenského vývoje.