Rumunská socioložka Enikő Vincze píše o tom, jak se postsocialistické země v EU staly po roce 1989 hlavními nositeli antisocialistických praktik a myšlenek a jaké má tato skutečnost globální i regionální důsledky.

Můj příspěvek k diskusi o otázkách nastolených článkem Józsefa Böröcze (Mérce, 27. září 2025) rozšiřuje škálu možných odpovědí na otázku položenou v názvu tohoto eseje: Čeho dosáhly země, které přešly od státního socialismu ke kapitalismu, za jedinou generaci?

Autor shrnuje projevy změn, které transformace v letech 1989–1990 přinesly do globální situace bývalých státně socialistických společností Evropy a severní Eurasie, následovně: „1) Úplná, katastrofická dieta v postižených makroregionech; 2) fragmentace způsobená domácí politikou separatistického nacionalismu, který rozvrátil jejich federativní státy; 3) války vedoucí k rozpadu.“ Já bych k tomu dodala, že zatímco se toto vše odehrávalo, byly těmto společnostem svěřeny klíčové role v globálním kapitalismu, kde sloužily jako nositelé antisocialistických myšlenek a praktik. Čím více problémů, způsobených cyklickými krizemi vyvolanými fungováním kapitálu a sérií kapitalistických řešení těchto krizí, tyto země čelily, tím více se přechod od odsouzení státního socialismu k antisocialismu stal jednou z nejdůležitějších dimenzí přechodu od socialismu ke kapitalismu. V poslední době, během bankrotu neoliberálního kapitalistického světového řádu založeného na americké hegemonii, se Evropská unie stala válečnou unií, v níž bývalé socialistické země, zejména ty, které sousedí s bývalým Sovětským svazem, převzaly novou, důležitou roli: přinášet oběti při ochraně východních hranic Unie a s tím i světa, kde se očekává, že podřízenost západním mocnostem zmírní nevýhody jejich semiperiferního statusu.

To je tedy to, čeho dosáhly země, které přešly od státního socialismu ke kapitalismu, za jedinou generaci. Dnes se odsouzení a pronásledování socialismu netýká hlavně minulosti a konkrétních, geograficky ohraničených regionů, ale má stále větší význam pro popření budoucí alternativy ke kapitalistickému světovému řádu. Jelikož internacionalistická socialistická organizace by mohla sehrát klíčovou roli proti militarizaci postneoliberálního kapitalismu a jelikož ten nesmí narazit na žádné překážky, musí být potlačena i ta nejmenší možnost jejího vzniku a existence. Od koho jiného lze toto očekávat více než od bývalých státně socialistických společností, které jsou mezitím nadále udržovány v poloperiferní závislosti procesem nerovnoměrného rozvoje?

Můj text je příspěvkem k okrajům výše uvedeného příběhu. Přesto nutně přesahuje tyto okraje, protože posilování antisocialismu v bývalých státních socialistických zemích nelze chápat odděleně od antisociálního trendu neoliberální a postneoliberální Evropské unie. Oba tyto vývojové trendy jsou nakonec projevem současného kapitalistického světového řádu, a proto se jimi musíme zabývat v jejich vzájemné provázanosti a historickém vývoji.

Vývoj západní, severní a jižní evropské hospodářské komunity směrem k antisociálnímu kapitalismu

Dokument Evropa v 12 lekcích (Evropská komise, 2016) připomněl, že Evropská unie (EU) byla vytvořena za účelem dosažení politických cílů prostřednictvím hospodářské spolupráce, zajištění hospodářského růstu a konkurence na světové scéně s jinými významnými ekonomikami (Myšlenky diskutované v této části vycházejí z mého staršího článku – poznámka autora (Vincze, 2020)). Rozhodující činitelé uznali, že evropský jednotný trh (založený na právním dokumentu podepsaném v roce 1986) může evropským společnostem poskytnout širší základnu než jejich domácí trh; proto se snažili odstranit obchodní bariéry mezi svými zeměmi (Evropská komise, 2016, s. 8). Ze čtyř svobod stanovených Maastrichtskou smlouvou z roku 1993 byl volný pohyb kapitálu klíčový pro vývoj neoliberálního globálního kapitalismu, který potřeboval nové území pro kapitálové investice, nové trhy pro přebytečné produkty a nové zdroje levné pracovní síly, jak kvalifikované, tak nekvalifikované. Kritičtí analytici neoliberální Evropské unie poznamenali, že tato smlouva definovala jednotný trh jako oblast bez vnitřních hranic, ve které byl zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu; v praxi však tento jednotný trh fungoval jako unie států, které mezi sebou soutěžily. Proto i když byla EU diskursivně konstruována jako prostor, kde konkurence šla ruku v ruce se solidaritou a také se socioekonomickou a územní soudržností, skutečná konstrukce jednotného trhu ukázala, že „v pravidlech, podle nichž se konkurence odehrává, nemají sociální standardy zdaleka takový význam jako volný pohyb kapitálu“ (Lehndorff, 2015, s. 10). Jak jsme se dostali do této situace?

Když zakládající členové prvního Evropského hospodářského společenství (EHS), Francie, Německo, Itálie, Nizozemsko, Belgie a Lucembursko, otevřeli své hranice volnému obchodu, kapitalismus byl založen na režimu akumulace kapitálu charakterizovaném fordistickou produktivní ekonomikou a keynesiánským sociálním státem. Později, když bylo EHS rozšířeno o Řecko (v roce 1981) a Španělsko a Portugalsko (v roce 1986) a byl podepsán Jednotný evropský akt (v roce 1986), začal neoliberální kapitalismus přetvářet národní sociální a hospodářskou politiku a roli státu při prosazování privatizace a tržní ekonomiky a při usnadňování globální cirkulace kapitálu neregulovaným způsobem (nebo při regulaci tohoto procesu ve prospěch kapitálu).

V roce 1993 Maastrichtská smlouva definovala zásady jednotného evropského trhu, což umožnilo založit podnik nebo přijmout zaměstnání kdekoli v rámci tohoto trhu. V roce 1995 se k nové EU připojilo Rakousko, Finsko a Švédsko. Z hlediska regionální politiky to přineslo zvláštní cíl podporovat jejich řídce osídlené regiony. Jinak integrace strukturálních fondů do zastřešující politiky soudržnosti zaměřené na přizpůsobení ekonomik Řecka, Španělska a Portugalska evropskému jednotnému trhu, aby je bylo možné využít jako nové trhy pro produkty západoevropských společností a vytvořit nová pracovní místa na jejich území a obecně řečeno v nejchudších a nejzaostalejších regionech EU. Zároveň se kladl stále větší důraz na zvyšování míry zaměstnanosti a zaměstnatelnosti lidí. Tyto otázky byly řešeny v roce 1997, kdy byla v souladu s Amsterdamskou smlouvou vypracována evropská strategie zaměstnanosti. Přestože bylo období mezi lety 1997 a 2005 nazýváno „sociálním obdobím“, protože ve srovnání s obdobím Maastrichtské smlouvy přineslo alespoň některé sliby v této oblasti, nemohlo prosadit více politických kroků zaměřených na korekci trhu v celé Unii. Vše se totiž odehrávalo v kontextu, kdy EU netlačila na harmonizaci právních předpisů, ale nanejvýš usilovala o sbližování směrem k osvědčeným postupům v oblasti sociální politiky (Pochet, 2020). Souběžně s Amsterdamskou smlouvou podepsaly členské státy také Pakt stability a růstu, jehož cílem bylo usnadnit a udržet stabilitu hospodářské a měnové unie, posílit rozpočtový dohled a urychlit provádění postupu při nadměrném schodku. V neposlední řadě tato politika nepopiratelně ukázala, že EU byla především hospodářskou unií. Její hospodářská, fiskální a měnová politika byla prosazována ve všech členských státech, zatímco její sliby solidarity a soudržnosti byly prosazovány pouze prostřednictvím měkkých doporučení týkajících se národních sociálních politik.

V březnu 2000 zahájili hlavy států a vlád EU Lisabonskou strategii, jejímž cílem bylo učinit z Evropy „nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější znalostní ekonomiku na světě, schopnou udržitelného hospodářského růstu s více a lepšími pracovními místy a větší sociální soudržností“. V roce 2010 přijaly instituce EU strategii Evropa 2020, která podporovala neoliberální myšlenku konkurence pro růst; nicméně ji zmírnila tím, že environmentální a sociální otázky zařadila pod slogan „inteligentní, udržitelný a inkluzivní růst“. Mezitím finanční krize v roce 2008 jasně ukázala, že model, který podporoval růst založený na veřejném a soukromém zadlužování, posunul krize vyvolané kapitalismem a jejich řešení na novou úroveň a vytvořil podmínky pro novou krizi. Z hlediska tvorby sociální politiky EU vedla Barossova komise v letech 2005 až 2014 ke zhoršení evropského sociálního dialogu, zejména s nástupem krize eurozóny v roce 2009 (Tricart, 2020), a dokonce i otevřená metoda koordinace v oblasti sociální ochrany a sociálního začleňování ztratila na významu (Vanhercke et al., 2020). Souběžně s tím převaha středopravicových a pravicových vlád v členských státech EU upřednostňovala antisociální úsporná opatření jako „řešení“ krize a socioekonomické řízení v této době celkově prohloubilo územní nerovnosti v EU a posílilo napětí mezi sociální a hospodářskou politikou.

Krize v roce 2008 „vedla k zavedení nových mechanismů EU s cílem zajistit stabilitu bank, snížit veřejný dluh a koordinovat hospodářské politiky členských států, zejména těch v eurozóně“ (Evropská komise, 2016, s. 17). Jak kritici poznamenali, záchranné balíčky nasazené k záchraně měnové unie byly koncipovány v neoliberálním duchu. „Evropská centrální banka donutila ohrožené státy přijmout lék, který nemoc jen zhoršuje“, tj. „poskytla bankovnímu sektoru neomezené úvěry s nulovým úrokem, aby podpořila poskytování úvěrů krizovým státům s nižšími úrokovými sazbami“, přičemž „tyto úvěry byly podmíněny úspornými opatřeními“ (Lehndorff, 2015, s. 11–12). Evropská komise (EK) navíc prosadila nový systém hospodářské správy, tzv. evropský semestr, který se stal nástrojem hospodářského dohledu. Země na okraji eurozóny (jak uvnitř, tak vně eurozóny) byly nuceny pokračovat v privatizaci a strukturálních reformách a provádět související škrty ve veřejných výdajích, jakož i úsporná opatření ovlivňující zdravotní péči, sociální služby, důchody a dokonce i investice do infrastruktury. Doporučení EK členským státům, aby snížily chudobu a sociální vyloučení nebo příjmové nerovnosti, nemohla být národními rozhodovacími orgány brána vážně, zatímco povinná hospodářská opatření tyto problémy dále zhoršovala.

Trvající napětí v rámci socioekonomického řízení EU nemohlo být vyřešeno evropským pilířem sociálních práv pod vedením Junckerovy komise v roce 2017. Za podmínek, kdy Business Europe odmítla jednat o obnovení evropského sociálního dialogu, pilíř nanejvýš posoudil riziko absence sociální Evropy, ale nebyl schopen předložit konkrétní plány na skutečnou socializaci politik EU, včetně evropského semestru (Pocket, 2020). V lednu 2020 však nová Komise pod vedením Ursuly von der Leyenové oznámila obnovený slib: „silnou sociální Evropu pro spravedlivou transformaci“, včetně přechodu k klimatické neutralitě, digitalizaci a vhodným politikám pro řešení demografických změn (Vanhercke et al., 2020).

Do konce roku 2020 však spravedlivá transformace nemohla být ničím jiným než prázdným sloganem, protože světová ekonomika a její evropská centra čelila nové krizi kapitalismu (Roberts, 2020; Davis, 2020). Známky hospodářské recese byly patrné již před tímto datem a v důsledku lockdownových opatření zavedených v reakci na COVID-19 se pouze prohloubily. V reakci na to EK v polovině března 2020 pozastavila přísná omezení státní podpory. Dvaceti sedmi členským státům EU to umožnilo pumpovat hotovost do společností zasažených koronavirem. Souběžně s tím si začala EK půjčovat na mezinárodních finančních trzích a nabídla členským státům úvěry prostřednictvím nástroje pro oživení a odolnost v rámci programu NextGenerationEU. Program Ursuly von der Leyenové přeformuloval cíl strategie Evropa 2020 pro „inteligentní, udržitelný a inkluzivní růst“ na digitální/inteligentní, zelenou/udržitelnou a odolnou dohodu. Tato změna nebyla pro progresivní sociální Evropu vůbec slibná, protože se silně zaměřovala na ekonomickou udržitelnost, zapomněla na inkluzivitu jako základní hodnotu a místo toho volala po odolnosti, tj. po přípravě jednotlivců „na nepřízeň osudu a šoky, bez spoléhání se na podporu ostatních“ (Andor, 2020). Stále více se ukazovalo, že záchrana kapitalistické ekonomiky prostřednictvím státní podpory soukromým společnostem převážila nad veřejnými investicemi do veřejných služeb a nad prosazováním politik, které by mohly zajistit univerzální socioekonomická práva pro všechny, především pro ty, kteří nejvíce trpěli dopady staré i nové krize.

Dalším dokumentem pocházejícím z prvního mandátu Von der Leyenové je Teritoriální agenda 2030, která vycházela z její předchozí verze, která považovala teritoriální přístup za klíč k harmonizaci různých paradigmat rozvoje, jako je konvergence (solidarita mezi regiony) a regionální konkurenceschopnost. Tento optimistický scénář byl udržován, i když analýza pozadí agendy uznávala „hlavní územní struktury Evropy“, tj. vztahy mezi jádrem a periferií, výzvy spojené s doháněním východu, rozdíly mezi severem a jihem a rozmanitost vztahů mezi venkovem a městem (The Territorial State and Perspectives in the European Union, 2011, s. 50–52). Při popisu těchto struktur agenda používala pojmy jako rozmanitost, nerovnost, rozdílnost a jedinečnost a vyhýbala se tématu nerovnosti nebo nespravedlnosti. Termín „dohánění“ byl použit k naznačení, které země jsou vyspělé a které zaostávají. V tomto dokumentu nebyla žádná zmínka o tom, jak kapitalismus takové rozdíly vytvořil; socialistické dědictví však bylo zmíněno jako faktor, který „zpomalil středoevropské a východoevropské státy“.

Závěrem lze říci, že i když se EU definovala jako „vysoce konkurenceschopná sociální tržní ekonomika, jejímž cílem je plná zaměstnanost a sociální pokrok“, jelikož neoliberální správa regulovala vztahy mezi státem, trhem a společností, „napětí mezi tržní integrací a sociálními cíli i nadále charakterizovalo EU jako území“ (Mulder, 2019) a paradigma sociální politiky bylo trvale zastíněno tržními a finančními úvahami (Vanhercke et al., 2020). Převaha hospodářských politik nad sociálními politikami přispěla k udržení nerovnoměrného územního rozvoje v EU. Způsob, jakým byly sociální politiky koncipovány jako měkká doporučení členským státům, nemohl ukončit nerovnosti vytvořené prostorovým fixem, který sloužil zájmům západního kapitálu. Nerovnost vytvářející účinky povinných ekonomických pravidel konkurenční unie nemohly být odstraněny doporučeními, která EU vydala jménem sociální Evropy, ani zdánlivě politicky neutrálními projektovými intervencemi financovanými z finančních programů EU, které byly zase přístupné pouze prostřednictvím konkurenčních mechanismů. Napětí mezi tržními silami upřednostňujícími nejkonkurenceschopnější regiony, tj. území, kde byly investice za účelem zisku nejslibnější, a sociálními politikami zaměřenými na snižování chudoby a nerovností, bylo hluboce zakořeněno ve fungování neoliberální unie, která zůstávala nevyhnutelně antisociální. Tyto procesy se odehrávaly v globálních postsocialistických podmínkách nebo v podmínkách kapitalistické hegemonie, jejíž vznik zahrnoval nejen rozpad státního socialismu ve střední a východní Evropě, ale také krizi režimů sociálního státu v západní a severní Evropě, jakož i potlačení schopnosti představit si socialistickou alternativu k současnému kapitalistickému světovému systému.

Jak ukážu v poslední části článku, tato strukturální neschopnost EU řešit územní a socioekonomické nerovnosti nebo usnadnit zelený a sociálně spravedlivý rozvoj (nemluvě o touze po radikálních změnách) se v současném období stala ještě dramatičtější kvůli rozhodnutím zaměřit se na zbrojení jako řešení pro oživení průmyslu a politické jednoty v rámci unie. Mírová unie nedokázala být konkurenceschopná na světovém trhu a splnit sliby sociální Evropy. Nyní absurdně převádí své staré ambice na úkor své schopnosti militarizace, která rozhodně nemůže přinést zelenější, sociálnější nebo spravedlivější svět. Naopak, militarizace povyšuje antisociální Evropu na novou úroveň a uvádí ji na cestu amerikanizace. V zemích střední a východní Evropy je tento obecný příběh posilování antisociálního trendu doplněn konsolidací antisocialismu.

Antisocialistický periferní příběh v hospodářské unii zapojené do východního rozšíření

Země střední a východní Evropy (CEE), jejichž přístup k EU přišel v roce 2000, sdílely v rámci východního rozšíření stejný osud, jako jejich jihoevropské protějšky o dvě desetiletí dříve (Myšlenky diskutované v této části vycházejí z mého staršího článku – poznámka editora (Vincze, 2019)). „Kodaňská kritéria“ podmiňovala jejich přistoupení existencí stabilních institucí zaručujících demokracii, fungující tržní ekonomikou podporovanou privatizací, schopností vyrovnat se s konkurenčním tlakem a tržními silami v rámci Unie a schopností převzít finanční závazky vyplývající z členství. Za těchto podmínek se v průběhu času stávající nerovnosti mezi členskými státy spíše prohloubily, než aby se snížily. To vedlo k nerovnoměrnému rozvoji v rámci konkurenční unie, který byl nejvíce patrný „mezi exportně a přebytkově orientovanými jádrovými zeměmi a periferními zeměmi, které jsou do značné míry závislé na dovozu a financovány z externích úvěrů“ (Lehndorff, 2015, s. 10).

Takový nerovnoměrný rozvoj není výjimečným rysem evropské geografie, ale systémovým produktem a geografickým předpokladem kapitalistického rozvoje. Jedná se o krajinu rozvinutých a méně rozvinutých prostorů v různých měřítcích a také o základ pro kapitalistickou expanzi, což znamená, že nerovnoměrný rozvoj je využíván kapitálem k další akumulaci (Smith, 1984). Jinými slovy, nerovnoměrný rozvoj je endemickým rysem kapitalismu (Harvey, 2005, 2006): kapitalismus závisí na schopnosti expandovat do území, ekonomických sektorů a sociálních oblastí, které dosud nejsou začleněny do oběhu kapitálu. To, co Harvey nazývá hledáním prostorového řešení (Harvey, 1982), tj. vnitřní potřebou kapitálu rozšířit se v prostoru, aby překonal své inherentní krize nadměrné akumulace, není novým vývojem kapitalismu. Jedním z nejranějších projevů kapitalistického začleňování byla kolonizace mimoevropských území evropskými mocnostmi, bez níž by vnitřní síly samy o sobě nemohly vést k rozvoji kapitalismu, jak jej známe (Brewer, 1980; Wolf, 1982; Seth, 2012). V rámci přistoupení zemí střední a východní Evropy k EU, procesu, který se odehrál v širším kontextu neoliberálního kapitalismu, se prostorová fixace projevila novými formami. Protože k tomuto přistoupení došlo po rozpadu státních socialistických národních ekonomik a regionálních struktur spolupráce, vytvořilo to nové prostory, ve kterých se západní kapitál mohl volně pohybovat a akumulovat. Usnadnily to antisocialistické praktiky, které vytvořily nezbytné politicko-ekonomické podmínky potřebné pro tento vývoj. Zhroucené ekonomiky (Schmidt, 2018), které postrádaly národní soukromý kapitál, nabídly investiční příležitosti pro zahraniční kapitál hledající nové zdroje zisku. Tato postsocialistická přeměna na kapitalismus byla nutně antisocialistická, protože byla postavena na troskách rozpadlého socialismu a znamenala praktickou likvidaci a ideologické odsouzení státně socialistických modelů socioekonomické organizace.

Termín „východní rozšíření“, používaný v diskurzu EU jako orientalizující nástroj, byl použit jako značka současného nového rozdělení Evropy (Böröcz & Kovács, 2001, s. 6). Tento jazykový prostředek zakrýval ekonomické zájmy západního kapitálu za narativy o demokratizaci a prosazování lidských práv ve východní Evropě. „Mainstreamová transitologie, perspektiva, která pokračovala v organizování světa v plochých binárních kategoriích kapitalistického Západu a komunistického Východu z dob studené války“ (Verdery & Chari, 2009, s. 9), nadále vnímala východní Evropu jako zkaženou socialismem nebo komunismem, jako údajně zaostalé formy modernity.

Jelikož vytvoření jednotného trhu bylo jednou ze základních myšlenek EU, není těžké si uvědomit, že stejný cíl ovlivnil i její rozšíření směrem k střední a východní Evropě. Zatímco však v případě údajně rovnocenných a důstojných kapitalistických zemí byl tento cíl explicitně stanoven, v případě střední a východní Evropy kladli rozhodující činitelé důraz na civilizační poslání EU při jejím rozšiřování. Ve skutečnosti však dělící zeď mezi evropským „západem“ a „východem“ nikdy nebyla civilizační, ale ekonomická a politická: tímto způsobem se před rokem 1990 sovětský blok chtěl chránit před vpádem západního kapitálu a západní trh se chránil před invazí levného zboží vyráběného centralizovanými socialistickými ekonomikami. Obě strany však k ospravedlnění studené války používaly kulturní důvody. Západ navíc ospravedlňoval prolomení této zdi a dobytí východních území ta touto z důvodů akumulace kapitálu jako údajně pravou, tj. západní a kapitalistické modernizaci, a s koloniálním sebevědomím, podle kterého „to, čeho jsou lidé (ve střední a východní Evropě) zbavováni, nemá stejně žádnou hodnotu, protože socialismus byl ve všech ohledech podřadný“ (Verdery & Chari, 2009, s. 14).

Nad rámec civilizačního diskurzu, z pohledu nerovnoměrného rozvoje, formovalo logiku východního rozšíření během krizí kapitalistické nadměrné akumulace hledání zisku. Přebytečný kapitál ze starých členských států EU hledal nové ziskové investiční příležitosti. Navíc hlavní proud názorů na to, jak by se měla tržní ekonomika vyvíjet na troskách zkrachovalé centralizované socialistické ekonomiky, aby se vytvořilo podnikatelské prostředí příznivé pro přímé zahraniční investice, také určoval směr „přechodu“ od státního socialismu k neoliberálnímu kapitalismu.

Evropský jednotný trh a Evropská měnová unie umožnily volný pohyb kapitálu přes hranice, ale zároveň seřadily bývalé socialistické země podle funkčnosti jejich tržních ekonomik a zařadily je do fronty, kde čekaly na svůj čas, až se stanou členskými státy EU. Tyto země, které za dob státního socialismu spolupracovaly, se po roce 1990 staly konkurenty na evropské periferii. Soutěžily o to, kdo dříve a lépe splní pravidla pro vstup do EU a kdo a kdy se stane atraktivnějším pro zahraniční kapitálové investice, nebo jinými slovy, kdo co nejrychleji a nejkomplexněji zničí vlastní národní socialistické hospodářství a jak přispěje k likvidaci starých regionálních socialistických organizací spolupráce. Česko, Estonsko, Maďarsko, Lotyšsko, Litva, Polsko, Slovensko a Slovinsko byly přijaty do EU v roce 2004, spolu s dříve nezařazenými zeměmi Kyprem a Maltou. Rumunsko a Bulharsko přišly na řadu v roce 2007, kdy se už objevily první známky nejhorší krize od Velké hospodářské krize. Jakmile však byly z jejich území odstraněny trosky rozpadlého státního socialismu, byly tyto země závislé na zahraničním kapitálu v různé míře připraveny nabídnout západním nadnárodním společnostem řadu investičních příležitostí, poskytnout levnou pracovní sílu, vytvořit otevřený trh pro dovoz a uvolnit velké množství nejisté pracovní síly zapojené do nadnárodní migrace.

Kritériem pro srovnání různých zemí střední a východní Evropy byla schopnost změnit se. To znamenalo schopnost zbavit se socialistické minulosti ve všech smyslech slova, protože právě „socialismus“ byl považován za něco, co znečišťuje jejich podstatu a údajně je mění v něco méněcenného. Navíc předpoklad, že (rozpadlý) socialismus měl od samého počátku menší hodnotu než režim, který přežil studenou válku (kapitalismus), a spojení politických režimů s geografickými prostory a lidmi, kteří tyto prostory obývají, snadno vedlo k domněnce, že tyto prostory a lidé nejenže mají něco podřadného, s čím musí bojovat, ale že jsou sami o sobě podřadní. Navíc z pozorování toho, jak problémy na jejich územích přetrvávaly (nedostatečná privatizace a liberalizace, fiskální nejistota, chudoba, korupce, deficit demokracie), byl jen krůček k závěru, že „tito lidé“ a „tato území“ jsou neměnná a potenciálně mohou být uzdravena pouze tehdy, pokud řádně popřou svou socialistickou minulost a nikdy už nebudou snít o socialismu. Zatímco skutečnost, že tyto problémy vyplývaly z toho, jak byl jejich přechod ke kapitalismu prosazován a řízen hlavními kapitalistickými zeměmi a mezinárodními organizacemi, zůstala nevyřčena.

Ekonomické podmínky a geopolitika centra a periferie jako prvky imperiální politiky byly zakotveny v samotných dokumentech, které připravovaly a monitorovaly přistoupení zemí střední a východní Evropy k EU. Navíc civilizační diskurs EU sehrál produktivní roli při vytváření subjektivit připravených ospravedlnit (neoliberální) kapitalismus jako jediný možný směr po rozpadu státního socialismu. V opačném případě byly a stále jsou v střední a východní Evropě europeizace a antikomunismus morálními argumenty, které legitimizovaly změny po roce 1990, podpořené zájmy akumulace kapitálu. Kromě své ekonomické funkce v rámci současného světového systému, kde region nadále slouží jako semiperiferie, se střední a východní Evropa snaží prokázat, že problémy posledních čtyř desetiletí velkých transformací vyplývají spíše z komunistického dědictví než z kapitalismu.

V kapitalistickém světovém systému po roce 1990 byl semiperiferní status zemí střední a východní Evropy reprodukován jejich ekonomickou závislostí, která byla zase posílena rozložením jejich socialistických ekonomik. Vytvořilo to nový prostor pro zahraniční kapitálové investice, pro zboží vyráběné na Západě a pro ziskové podniky využívající levnou pracovní sílu. Závislost těchto zemí byla také zakořeněna v politice podmíněnosti, na kterou musely reagovat, aby si zajistily kapitál pro svůj rozvoj, a to i během studené války. Architekti neoliberální EU dobře věděli, že kapitalistický systém závisí na schopnosti expandovat do území, která dosud nebyla začleněna do oběhu kapitálu. Právě o to šlo při východním rozšíření EU, které se odehrálo v kontextu globální expanze neoliberálního kapitalismu. Mezitím rozpadlé ekonomiky v zemích střední a východní Evropy volaly nejen po zahraničním kapitálu, ale také požadovaly nové vlny půjček od mezinárodních finančních organizací, které na oplátku ukládaly podmínky pro stále větší privatizaci a tržní orientaci, nebo pro přeměnu stále více území, hospodářských odvětví a společenských sfér na zdroje akumulace kapitálu.

Po úplné privatizaci a bankrotu státních socialistických ekonomik trvalo zemím střední a východní Evropy, respektive některým jejich metropolitním regionům, dlouho, než se začaly z hlediska kapitalistického rozvoje ekonomicky zotavovat. Jejich přistoupení k EU vedlo ke zvýšení územních rozdílů v rámci EU, a to jak z hlediska ekonomických, tak sociálních ukazatelů. Nicméně takzvané „rozvíjející se ekonomiky“ představovaly pro zahraniční kapitál obrovské příležitosti k zisku. Tento stav věcí byl od té doby usnadňován a podporován povinnými hospodářskými politikami EU, zatímco vládní opatření v oblasti sociální politiky byla omezena povinnými fiskálními politikami. Vedlo to k tomu, že otázky chudoby, vyloučení a marginalizace byly řešeny projektovými intervencemi bez strukturálního dopadu. Celkově případ semiperiferních nebo jihoevropských a východoevropských zemí, které přistupovaly k unii v různých vlnách, ukazuje, že politika soudržnosti, jejímž cílem je snížit a odstranit hospodářské, sociální a územní rozdíly, nemůže splnit svůj úkol, dokud budou hlavní a povinné hospodářské politiky nadále upřednostňovat zachování pravidel hospodářské soutěže a investice soukromého kapitálu.

Hospodářská správa EU založená na dohledu a na fiskálních úsporných opatřeních jako reakcí na dluhovou krizi byla v rozporu s paradigmatem inkluzivního růstu, a zejména s jeho sociální složkou (Leschke et al., 2012). Neoliberální proces přizpůsobení, který měl být údajným východiskem z krize, vytvořil ještě závažnější problémy. Vývoj po finanční krizi „způsobil, že Itálie a Španělsko se staly ještě zranitelnějšími vůči finančním trhům a že Řecko, Portugalsko a Irsko se dostaly z krize ještě obtížněji (Karamessini, 2012, s. 180). Tato diagnóza je relevantní i pro členské státy střední a východní Evropy. Nebezpečí spojená s úspornými opatřeními se ukázala jako obzvláště znepokojivá pro země, které v té době dostávaly podmíněnou finanční pomoc od EU a MMF (Řecko, Portugalsko, Irsko, Lotyšsko a Rumunsko) a už měly míru chudoby a sociálního vyloučení nad průměrem EU a zároveň nižší úroveň celkových sociálních výdajů v poměru k HDP.

Dominantní veřejná diskuse v bývalých socialistických zemích nadále netolerovala žádnou kritiku kapitalismu a udržovala antisocialistickou rétoriku a praxi jako občanskou povinnost. Antisocialismus ospravedlňoval pokračování a rozšiřování privatizace ve veřejném školství, veřejném zdravotnictví a důchodovém systému, a také liberalizaci cen energií. S postupem povinných kapitalistických transformací se v zemích střední a východní Evropy rozvíjela také antisocialistická nebo antikomunistická legislativa. V 90. letech bylo všude povinné odsuzovat komunismus jako totalitní systém. V mnoha případech je komunismus stále ztotožňován s fašismem a jako takový trestán (například polský trestní zákoník z let 2009–2010 a 2017 zakazuje výrobu, distribuci a prezentaci symbolů, památníků nebo propagandy podporující fašistické, komunistické nebo jiné totalitní režimy). V některých zemích (Česká republika, Polsko) lustrační zákony zakazovaly bývalým komunistům přístup k pozicím ve státních institucích. V jiných zemích nový systém vyžadoval odsouzení státního socialismu jako nelegitimního a zločinného řádu (Rumunsko, 2006) nebo právní odpovědnost bývalých zaměstnanců socialistické tajné policie (Německo, od roku 1991). Antisocialistická opatření zahrnují dokonce i zákony zaměřené na restituci majetku znárodněného socialistickým státem (Rumunsko, 2001, 2013) nebo ustanovení, která zřídila instituce provádějící odsuzující výzkum komunistické minulosti (Rumunsko, Institut pro vyšetřování komunistických zločinů a paměť rumunského exilu, 2005, a zpráva prezidentské komise Tismăneanu, která slíbila odhalit zločiny rumunské komunistické diktatury, 2006; Polsko, zákon o Institutu národní paměti, 1998, a Centrum pro studium totalitních režimů, 2017; Česká republika, Institut pro studium totalitních režimů, 2007). Od roku 2010 je v některých bývalých socialistických zemích zakázáno používání komunistických symbolů (Ukrajina, 2015, veřejné používání srpu a kladiva, červené hvězdy; Litva a Lotyšsko, přísnější opatření od roku 2008 týkající se používání srpu a kladiva, červené hvězdy a sovětských symbolů; Maďarsko, 2013, zákaz veřejného šíření komunistických symbolů).

Jak popíšu níže, protože východoevropský antisocialismus je stále využíván jako ospravedlnění jakýchkoli socioekonomických a politických změn, které jsou pro obyvatelstvo škodlivé, očekáváme, že se tato ideologie a praxe v současném období militarizace a budování EU jako válečné unie ještě posílí.

Antisocialistická a antisociální válečná unie

Série antisocialistických iniciativ popsaných v předchozí části, které byly realizovány v bývalých socialistických zemích od 90. let, pokračuje v současném kontextu militarizace EU (informace o programu ReArmEurope jsem čerpal z některých svých dřívějších anglických článků a projevů – poznámka autora (Vincze 2025a, 2025b, 2025c)). V roce 2025 podepsal prezident České republiky zákon kriminalizující podporu a propagaci komunistické a nacistické ideologie. V prosinci 2025 předložila v Rumunsku koaliční strana USR parlamentu protikomunistický návrh zákona, který požadoval opatření podobná zákonu odsuzujícímu fašismus, a to: trest odnětí svobody na 3 až 10 let za založení, podporu nebo vstup do jakékoli komunistické organizace; automatické rozpuštění všech fungujících komunistických organizací do 30 dnů; trest odnětí svobody na 3 měsíce až 3 roky za veřejnou propagaci komunistických myšlenek, koncepcí nebo doktrín. Není náhodou, že dosud nejpřísnější antisocialistický návrh zákona v regionu střední a východní Evropy je připravován v jedné z nejchudších zemí EU, kde byly výsledky prezidentských voleb na konci roku 2024 zneplatněny s odkazem na údajné ruské vměšování, aby je o šest měsíců později vyhrál takzvaný proevropský kandidát (Vincze, 2025); a kde uprostřed nejvyšší inflace v Evropě provádí koaliční vláda nejpřísnější úspornou politiku, zatímco v souladu s požadavky EK a NATO přiděluje 5 % HDP země na výdaje na zbrojení. Níže zopakujeme, jaký je současný evropský kontext tohoto semiperiferního antikomunistického příběhu, kde se rozhodující činitelé snaží normalizovat zbrojení omezováním ideálu sociální Evropy.

Dokumentem „Bílá kniha o budoucnosti evropské obrany – připravenost na rok 2030“, zveřejněným 19. března 2025, se EK rozhodla přejmenovat dříve oznámený program ReArmEurope. Cíl však zůstal stejný, a to vypracovat vizi zbrojení Evropy založenou na třech hlavních pilířích: 1) zajistit, aby evropský obranný průmysl v příštích čtyřech letech vyráběl maximální rychlostí a objemem; 2) rychlé nasazení vojsk a vojenských prostředků členských států v celé EU; 3) naléhavá krátkodobá reakce na pokračující vojenskou podporu Ukrajiny. Tvůrci politik politických kroků vidí v tomto plánu příležitost k vývoji nových technologií, včetně digitalizace a umělé inteligence, které jsou klíčové pro zbrojní průmysl, a ke zvýšení konkurenceschopnosti EU vůči Číně a USA. Evropští lídři navíc očekávají, že společné zbrojení a koordinované vojenské úsilí posílí EU jako politické společenství. Hlavním podnětem pro společné vojenské akce je obraz společného nepřítele. Samotný název plánu (Readiness 2030) naznačuje, že EU by měla být do roku 2030 připravena na válku. V roce 2030 se předpokládá, že Rusko bude schopno zaútočit na členský stát EU nebo NATO. Zbrojení vyžaduje ekonomickou a mentální adaptaci Evropanů na základě diagnózy, že éra takzvaných mírových dividend je už dávno pryč. Tato éra byla obdobím ekonomického oživení v poválečné Evropě, kdy USA prostřednictvím NATO garantovaly většinu vojenské bezpečnosti západní části kontinentu. Ve snaze ospravedlnit významné veřejné investice do programu argumentují inženýři ReArmEurope také vytvořením pracovních míst v oživeném vojenském průmyslu. Předpokládá se, že tento nový, ziskový průmysl zaměstná přebytečnou pracovní sílu z bankrotujících odvětví. Militaristická logika a model ekonomického rozvoje založený na finančním vojensko-průmyslovém komplexu konsolidují a zhoršují současné geopolitické krize a vedou lidstvo k ekonomickým, klimatickým a vojenským katastrofám.

Evropská komise hodlá v příštích čtyřech letech vyčlenit na zbrojení 800 miliard eur, a to pomocí tří hlavních nástrojů. Část této částky bude nejprve získána z výdajů členských států, které nebudou zahrnuty do rozpočtového deficitu. Odhaduje se, že v tomto rámci by 1,5% nárůst vojenských výdajů ve všech členských státech představoval celkovou investici ve výši 650 miliard eur za čtyři roky. I když mechanismus Paktu stability a růstu nezahrnuje tyto náklady do deficitu, tyto dodatečné výdaje nepochybně zanechají významnou díru v rozpočtech vlád. To zhorší situaci už oslabených ekonomik a krizi ve veřejných výdajích. Povede to k hlubším úsporným opatřením a antisociálním opatřením. Zadruhé, zbývajících 150 miliard eur má být pokryto společnými půjčkami, které EK získá na globálních kapitálových trzích. Tato praxe byla již známa během pandemie COVID-19 a její opakování dále zvýší veřejný dluh a zátěž zemí v podobě úroků placených z veřejných prostředků. Navíc samozřejmě dále posiluje financializaci ekonomiky a její závislost na finančních oligarchiích. EK také zvažuje další zdroje pro zvýšení vojenských výdajů, a to mobilizaci a stimulaci soukromých investic. I tento mechanismus má svou historii. Po finanční a bankovní krizi v roce 2008 vytvořila EU v roce 2015 unii kapitálových trhů a v roce 2020 přijala její akční plán. Cílem bylo, aby státy zavedly opatření ke snížení rizik na podporu investičních fondů v různých odvětvích hospodářství. Dnes jsou investice do vojenského průmyslu stále více propagovány jako nízkorizikové a ziskové podniky. Strategie úspor a investic přijatá na konci března 2025 si klade za cíl právě toto: má nasměrovat úspory obyvatelstva a institucionálních investorů k prioritám rozvoje EU, mezi nimiž nyní zaujímá významné místo „obrana“, tj. militarizace. Jakou roli hrají bývalé socialistické státy v evoluci zbrojení a vládních výdajů?

Od ledna 2026 budou Polsko a Rumunsko společně tvořit strategickou logistickou základnu, která se stane centrem západní vojenské a humanitární pomoci Ukrajině. Polsko a Rumunsko budou navíc úzce zastupovat bezpečnostní zájmy východního křídla NATO v rámci formátu Bukurešťské devítky, skupiny, kterou tyto dvě země iniciovaly v roce 2015. Nástroj SAFE (Security Action for Europe), který je součástí plánu ReArmEurope, poskytuje členským státům EU úvěry na společné obranné zakázky. O využítí tohoto zdroje projevily zájem následující socialistické státy střední a východní Evropy: Bulharsko, Chorvatsko, Česká republika, Estonsko, Maďarsko, Lotyšsko, Litva, Polsko, Rumunsko a Slovensko. Od nástroje SAFE požadují celkem přibližně 102 miliard EUR. Což představuje 68 % celkové částky předpokládané pro tento nástroj. Polsko požádalo o více než 43,7 miliardy EUR, zatímco Rumunsko požádalo o druhou nejvyšší částku v regionu, a to 16,68 miliardy EUR. Kromě výše uvedených zemí střední a východní Evropy požádalo dalších devět členských států EU o celkem přibližně 48 miliard EUR z tohoto fondu. Francie a Itálie požádaly o 16 miliard EUR, respektive 14 miliard EUR.

Kromě toho se několik bývalých socialistických států střední a východní Evropy účastní mechanismu tzv. seznamu prioritních požadavků Ukrajiny (PURL). Jedná se o Polsko, Rumunsko, Slovinsko, Estonsko, Lotyšsko, Litvu, Bulharsko, Severní Makedonii, Černou Horu a Chorvatsko. Samozřejmě kromě dalších zemí světa, jako jsou Německo, Norsko, Belgie, Kanada, Lucembursko, Portugalsko, Španělsko, Austrálie, Dánsko, Finsko, Řecko, Island, Nizozemsko, Nový Zéland a Švédsko. Iniciativa PURL, kterou v červenci 2025 zahájily Spojené státy a NATO, umožňuje spojeneckým a partnerským zemím financovat nákup zbraní a vybavení americké výroby, aby byly uspokojeny naléhavé obranné potřeby Ukrajiny. Do začátku roku 2026 získala iniciativa PURL finanční závazky ve výši 4,3 miliardy dolarů od 24 zúčastněných zemí. Mezi nimi se k tomuto mechanismu připojilo Polsko s 100 miliony dolarů a Rumunsko s 54 miliony dolarů na podporu obrany Ukrajiny.

V kontextu nového evropského antisociálního trendu, v rámci kterého nejen obvyklé hospodářské politiky převládají nad ideály sociální Evropy, ale svatý vojensko-průmyslový komplex a válečné hospodářství dělají vše, co je v jejich silách, aby tyto ideály eliminovaly, se od bývalých socialistických zemí očekává, že se dostanou na novou úroveň antisocialismu. Zatímco evropanství a západní orientace dnes znamenají závazek vůči EU jako válečné unii, militarizace rozhodnutá na úrovni EU s sebou nese obrovské finanční zátěže pro země, jejichž váha v globální ekonomice, jak ukazuje článek Józsefa Böröcze, od roku 1990 neustále klesá. Za těchto okolností se mírově orientovaný socialistický ideál stává zakázaným ovocem v celém kapitalistickém světovém řádu. Ten dnes předepisuje bývalým státům socialistického bloku avantgardní roli, aby i ony mohly konečně pocítit, že překonaly svou semiperiferní bezvýznamnost.

Odkazy:

Andor, L. (2020). Europe 2020, Progressive Posts.

Böröcz, J. & Kovács, M. (Eds.) (2001). Empires’ New Clothes. Unveiling EU Enlargement, Central Europe Review.

Brewer, A. (1980). Marxist theories of imperialism: a critical survey, Routledge.

Davis, M. (2020). The Coronavirus Crisis Is a Monster Fueled by Capitalism, The Times.

European Commission (2016). Europe in 12 lessons.

Harvey, D. (1982). The limits to capital, University of Chicago Press.

Harvey, D. (2005). Spaces of neoliberalization: towards a theory of uneven geographical development, F.S. Verlag.

Harvey, D. (2006). Spaces of Global Capitalism: A Theory of Uneven Geographical Development, London: Verso.

Karamessini, M. (2019). Sovereign debt crisis: an opportunity to complete the neoliberal project and dismantle the Greek employment model, in Lehndorff, S. (ed.): A triumph of failed ideas. European models of capitalism in the crisis, European Trade Union Institute, 155–183.

Lehndorff, S. (Ed.) (2015). Divisive integration. The triumph of failed ideas in Europe – revisited, European Trade Union Institute.

Leschke, J. et al. (2012). How do economic governance reforms and austerity measures affect inclusive growth as formulated in the Europe 2020 Strategy, in Lehndorff, S. (ed.): A triumph of failed ideas. European models of capitalism in the crisis, European Trade Union Institute, 243–283.

Mulder, J. (2019). (Re)conceptualising a Social Market Economy for the EU Internal Market, Utrecht Law Review, 15(2), 16–31.

Pocket, P. (2020). Twenty years of the publication ‘Social policy in the European Union’: what have we learned?, in Vanhercke, B., Ghailani, D., Spasova, S. & Pochet, P. (eds.): Social policy in the European Union 1999-2019: the long and winding road, European Trade Union Institute and European Social Observatory, Brussels, 13–35.

Roberts, M. (2020). It was the virus that did it, Michael Roberts Blog.

Schmidt, I. (2018). Neoliberal capitalism and its crises in Europe: towards a Luxemburgian interpretation, New Formations, 94, 100–120.

Seth, S. (2012). Postcolonial Theory and International Relations: A Critical Introduction, Routledge.

Smith, N. (1984). Uneven development: nature, capital, and the production of space, The University of Georgia Press.

The Territorial State and Perspectives in the European Union (2011). Background document for the Territorial Agenda of the European Union 2020.

Tricot, J.-P. (2020). Once upon a time, there was the European social dialogue, in  Vanhercke, B., Ghailani, D., Spasova, S., & Pochet, P. (eds.): Social policy in the European Union 1999-2019: the long and winding road, European Trade Union Institute and European Social Observatory, Brussels, 71–99.

Vanhercke, B. et al. (2020). Preface, and Conclusions: the twists and turns of two decades of EU social policymaking, in Vanhercke, B., Ghailani, D., Spasova, S. and Pochet, P. (eds.): Social policy in the European Union 1999-2019: the long and winding road, European Trade Union Institute and European Social Observatory, Brussels, 9–13, and 183–203.

Verdery, K. & Chari, S. (2009). Thinking between the Posts: Postcolonialism, Postsocialism, and Ethnography after the Cold War, Comparative Studies in Society and History, 51 (1), 6–34.

Vincze, E. (2019). Three decades after. Advancing capitalism and the (re)production of Romania’s semi-peripherality, Studia UBB Sociologia, 64(2), 141-164.

Vincze, E. (2020). Uneven EUfication, the spatial fix and the dominance of economic over the social policies, Studia UBB Sociologia, 65(2), 5-33.

Vincze, E. (2025a). The Warmongering Peace and the Financialization of the Military Industry, Internationalist Standpoint, 4 March.

Vincze, E. (2025b). Warmongering Peace: There Is No Alternative to the Rebirth of Europe Through Militarism?, Berliner Gazette, 3 April.

Vincze, E. (2025c). ReArmEurope: Saving Capitalism, Abandoning Life, Pluriverse of Peace conference, Berlin, 16 October, Keynote speech.

Wolf, E. (1982). Europe and people without history, University of California Press.

Článek publikujeme ve spolupráci s Cross-border Talks.