Historička a publicistka Veronika Sušová-Salminen analyzuje nový důraz na ideologii v ruské politice. Jak spolu souvisejí globalizace, válka, identita a geopolitická soutěž?

V souvislosti s dlouhodobě artikulovaným pojetím Ruska jako „státu‑civilizace“ a v kontextu eskalujícího konfliktu se Západem, jenž se po roce 2022 soustřeďoval především kolem války na Ukrajině, došlo v ruském ideologickém diskurzu k výraznému posunu směrem ke konzervativním a tradičním hodnotám a k akcentaci specificky chápané ruské identity a ruské civilizace. Tento posun nebyl primárně výsledkem hodnotového obratu společnosti, nýbrž nástrojem politické stabilizace stávajícího mocenského uspořádání v souvislosti s protesty v letech 2011/2012. Jeho cílem bylo především zabránit hlubším strukturálním změnám v sociální struktuře, dělbě práce a ve vlastnických vztazích vrcholného putinismu, který se začal potýkat s výraznou stagnací a ztrátou růstových impulzů.

Tradiční hodnoty dekretem

Ve 20. letech 21. století se koncept Ruska jako státu‑civilizace dále institucionalizoval a proměnil v explicitně formulovanou ideologii prosazovanou nejvyššími politickými autoritami. Zásadním mezníkem se stal prezidentský dekret z roku 2022, jímž byly vymezeny tzv. tradiční ruské hodnoty. Dokument stanovil „morální orientační body“, které mají formovat světonázor občanů v rámci „jednotného kulturního prostoru“ Ruské federace. Mezi tyto hodnoty byly zařazeny jak obecné normativní principy, jako jsou život, důstojnost, lidská práva a svobody, tak prvky výrazně akcentující státní a kolektivní dimenzi – patriotismus, občanskost, služba vlasti a odpovědnost za její osud. V soukromé a společenské rovině dekret zdůrazňuje význam silné rodiny, svědomité práce, přednosti duchovního před materiálním, humanismu, milosrdenství, spravedlnosti, kolektivismu, vzájemné pomoci a respektu k historické paměti spolu s mezigenerační odpovědností a jednotou národů Ruska.

Dekret lze interpretovat jako pokus o normativní redefinici současného Ruska, které se tímto způsobem jednoznačně hlásí ke konzervativnímu vidění světa a k tezi o vlastní civilizační zvláštnosti. Text explicitně spojuje „tradiční hodnoty“ s obranou a posilováním státní suverenity, čímž dochází k jejich politizaci. Suverenita je zde chápána nejen jako otázka geopolitická či institucionální, ale rovněž jako problém hodnotový. Charakteristickým rysem dokumentu je rovněž vymezení „nepřátel“ těchto hodnot, mezi něž jsou řazeny extrémistické organizace, vybraná média, Spojené státy a další „nepřátelské státy“, transnacionální korporace, zahraniční nevládní organizace a blíže neurčené osoby či struktury. Tento výčet odpovídá logice geopolitického střetu se Západem, zároveň však reflektuje širší deglobalizační tendence, jako je kritika vměšování, deteritorializace a procesů vnímaných jako desuverenizační.

Proces suverenizace (tj. obnovení suverenity) v ruském pojetí lze chápat jako výsledek interakce objektivních strukturálních proměnných s ruským kulturním kontextem a se zájmy politického režimu. Dekret tak představuje syntézu různých ideových proudů a vlivů. Podstatné je však především to, že stát v této fázi považuje za nezbytné shora ideologicky definovat hodnotový rámec společnosti, a to navzdory ústavnímu zakotvení ideologické plurality, jež bylo potvrzeno i ústavní novelou z roku 2020. Tato diskrepance představuje další z výrazných kontradikcí současné ruské politiky.

Pentabáze ruského společenského řádu

Klíčovou roli v artikulaci tohoto ideologického posunu sehrál Alexandr Charičev (roč. 1966), vedoucí Úřadu prezidenta Ruské federace pro monitorování a analýzu sociálních procesů, který v roce 2022 spolu s dalšími autory formuloval koncept pěti základních faktorů ruského společenského uspořádání: člověka, rodiny, společnosti, státu a země. Na tuto strukturu navázal modelem tzv. světonázorové pentabáze, v níž jsou jednotlivým prvkům přiřazeny hodnotové dominanty – tvořivost, tradice, společenský souhlas, důvěra v instituce a patriotismus. Tyto kategorie se v mírně modifikované podobě následně objevily i v prezidentském dekretu, což svědčí o jejich rychlé institucionalizaci.

Tento ideologický projekt má v ruském historickém kontextu precedenty. Lze jej srovnat s koncepcí oficiální národnosti formulovanou v roce 1832 Sergejem Uvarovem, která byla založena na triádě pravoslaví, samoděržaví a národnosti. Tato ideologická doktrína se stala oficiální ideologií carského Ruska a byla systematicky prosazována mimo jiné prostřednictvím vzdělávacího systému. Současný putinský režim v tomto ohledu vykazuje určité strukturální podobnosti s imperiální minulostí, zejména pokud jde o snahu shora definovat identitu a loajalitu.

V roce 2023 se tyto tendence dále prohloubily v souvislosti s přípravou kurzu Základy ruské státnosti pro vysoké školy. Charičev v této souvislosti hovořil o posunu ideologické práce na akademickou úroveň a o vzniku projektu „DNA Ruska“, jehož cílem je popularizace kulturního dědictví, boj proti „falšování dějin“ a upevňování oficiální interpretace tradičních hodnot a civilizační jedinečnosti Ruska. Civilizační perspektiva, v níž je Rusko chápáno nikoli jako jeden z mnoha národních států, ale jako svébytná civilizace, představuje ústřední prvek tohoto diskurzu. Dekret o tradičních hodnotách je v tomto rámci interpretován jako reakce na existenční „výzvy“, přičemž hlavní ohrožení není spatřováno v ekonomické či průmyslové oblasti, ale v oblasti identity a světového názoru.

Civilizační kód a hodnotová suverenita

V pozdějších textech Charičev dále rozvinul koncept Ruska jako státu‑civilizace prostřednictvím pojmu „civilizační kód“, jenž je podle něj tvořen duchovně‑morálními hodnotami, kulturními tradicemi a historickou zkušeností. Vedle civilizace se zde opět objevuje klíčový pojem suverenity, konkrétně v podobě „hodnotové suverenity“, tedy schopnosti státu a společnosti samostatně definovat a chránit vlastní hodnotový systém jako základ identity. Z geopolitického hlediska je pozoruhodné Charičevovo pojetí Ruska jako mostu, respektive bariéry mezi Západem a Východem, jehož úkolem měla být prevence destruktivních konfliktů mezi nimi (tj. Západem a Východem).

V rámci tohoto modelu jsou znovu akcentovány základní strukturální prvky ruské civilizace – člověk, rodina, společnost, stát a země –, které jsou prezentovány jako zásadně odlišné od jiných civilizačních vzorců. Typickým rysem má být například orientace na „vyšší ideál“ a ochota k oběti, což v kontextu pokračující války na Ukrajině nabývá zcela konkrétního významu, který má ospravedlnit oběti války. Charičev se dále soustředí na identifikaci hlavních hrozeb, mezi něž patří hodnotový rozklad, riziko ztráty vnitřní jednoty a nízká porodnost. Tyto obavy jsou spojovány s historickou zkušeností smuty a revolucí a slouží jako argument pro posilování kolektivní identity, rodinných hodnot a politiky podpory porodnosti, a to navzdory demografickým dopadům probíhající války.

Na počátku roku 2026 Charičev shrnul tento ideový rámec pojmem „suverénní tradicionalismus“, který je prezentován jako alternativa k západnímu liberálnímu globalismu. Západ zde vystupuje jako klíčový referenční „druhý“, vůči němuž je ruská identita vymezována. Diskuse o budoucím směřování Ruska, založené na průzkumech veřejného mínění, ukázaly pluralitu společenských očekávání, sahajících od důrazu na velmocenské postavení přes sociální spravedlnost až po modernizaci a kvalitu života. Režim na tuto diverzitu reaguje strategií politického centrismu, která tyto požadavky syntetizuje do obecné vize silného, moderního a sociálně soudržného státu, ukotveného v konzervativně pojatém hodnotovém rámci.

O čem svědčí větší ideologizace ruské politiky?

Zvýšený důraz na ideologii po roce 2022 lze tak interpretovat jako reakci na kumulaci vnějších i vnitřních tlaků, zejména v podmínkách války a rostoucí nejistoty. Ideologie zde plní funkci legitimizace politických rozhodnutí, vymezování morálního rámce režimu a mobilizace společnosti v situaci strukturálního napětí.

Nový důraz na hodnotovou suverenizaci a význam tradic je také procesem sekuritizace hodnot a identity. Tradiční hodnoty jsou konstruovány jako objekt existenčního ohrožení. Jejich ochrana je prezentována jako otázka přežití státu a civilizace. Tato logika nicméně umožňuje také výjimečné politické kroky, legitimizuje pokračující restrikce pluralismu a ospravedlňuje centralizaci ideologické produkce.

Civilizační rámec suverénního tradicionalismu lze chápat jako specifickou formu civilizacionismu. Ten pracuje s představou světa rozděleného na relativně uzavřené civilizační celky, z nichž každý má vlastní hodnotový systém, historickou zkušenost a svoji normativní logiku. Civilizační diskurz plní několik funkcí: zaprvé naturalizuje politické rozdíly tím, že je prezentuje jako kulturně dané a historicky nevyhnutelné; zadruhé oslabuje univerzalistické nároky liberální demokracie a lidských práv; a zatřetí umožňuje hierarchizaci civilizací (lepší-horší, naše-jejich). Paradoxem je, že současný civilizacionismus je důsledkem globalizace ve smyslu reakce na její důsledky, i když se proti globalizaci vymezuje.

Pojem suverénního tradicionalismu není návratem k tradičnímu konzervativismu. Je to selektivní a instrumentalizované využití tradice jako politického zdroje. Tradice zde nefunguje jako stabilní historická kontinuita, ale jako flexibilní repertoár symbolů, které jsou aktualizovány v závislosti na potřebách současné moci. Jejich role je tedy spíše politicky utilitární.

Současná ideologizace ruské politiky je zřejmě adaptační strategií režimu v podmínkách zvýšeného tlaku. Ideologie plní funkci kohezivního mechanismu, který má omezit fragmentaci společnosti, potlačit alternativní interpretační rámce a mobilizovat obyvatelstvo kolem kolektivní identity definované státem. Potřeba mobilizace je rámcována především současným geopolitickým konfliktem, který je chápán (podobně jako v době studené války) také jako konflikt civilizační. Tyto snahy tak jsou součástí dnešního ruského kontextu a ruské geopolitické kultury, přičemž navazují na starší ruské tradice. Jejich jádro je zcela nepochybně především mocenské: je to snaha o posílení kontroly nad společností a státem v nejistých domácích i zahraničních podmínkách.