Politolog Petr Drulák píše o tom, jak se malá baltská země ocitla na hraně střetu, který by mohl NATO vtáhnout do přímé války s Ruskem.
Ruská rozvědka varovala Lotyšsko před zapojením ukrajinských dronových útoků proti Rusku. Dosud baltské země tolerovaly přelety těchto dronů přes vlastní území, nyní prý mají ukrajinské drony startovat přímo z lotyšských základen. Pokud by k tomu došlo, může Lotyšsko, které je členem NATO, očekávat ruský úder. Evropa se o další krok se přibližuje přímé válce s Ruskem, do níž se jí Ukrajina už několik let pokouší zatáhnout. Ruské varování také nabízí možné vysvětlení, proč před několika dny padla lotyšská vláda.
Úspěch nedávných ukrajinských útoků na ruskou energetickou infrastrukturu byl mimo jiné podmíněn tím, že drony využily vzdušný prostor ruských sousedů. Některé z nich tam skončily; ať už v důsledku chyby na ukrajinské straně nebo úspěšného ruského převzetí dronu. Buď spadly v lesích a nezpůsobily žádné škody jako ve Finsku, nebo dopadly na údajně prázdné zásobníky nafty jako v Lotyšsku.
Finský prezident Stubb, který na Západě patří k nejhorlivějším podporovatelům Kyjeva, kvůli tomu volal svému ukrajinskému protějšku. Navzájem se sice ujistili, že za všechno nakonec mohou Rusové, ale i tak Stubb mluvil o nutnosti chránit ukrajinské drony před samotnými Ukrajinci. Když minulý týden ukrajinské drony opět přelétly finskou hranici, vzkázal premiér Orpo do Kyjeva, že takové narušování finského prostoru je nepřijatelné. Finsko sice Ukrajinu podporuje, ale rozhodně nestojí o to, aby na Finsko dopadaly její drony a už vůbec se nechce nechat zatáhnout do války Ruskem. Nelze vyloučit, že se Finové s Ukrajinci za scénou koordinují ale tím, že veřejně jakoukoli účast odmítají se chrání před Ruskou odvetou; koneckonců když Katar, Turecko, či Saúdská Arábie podporují džihádistické skupiny, také se k tomu nehlásí.
V Lotyšsku reagovali jinak. Ministr obrany, progresivista a akademik bez větších politických zkušeností, Andris Spruds situaci zlehčoval ve smyslu, že když Ukrajina legitimně útočí na Rusko, občas nějaký ten dron skončí i u nich. Podobně se vyjadřovaly i armádní špičky. Prostě když se kácí les, létají třísky. Premiérka pod tlakem opozice i veřejného mínění, navíc před podzimní volbami, toto vysvětlení nepřijala a ministra odvolala. Nepomohlo, ani tvrzení Kyjeva, že drony přesměrovalo Rusko, a nabídka vyslat do Lotyšska ukrajinské odborníky. Následně z koalice odešli Sprudsovi straničtí kolegové a vláda padla.
Na tomto pozadí přichází ruská rozvědka počátkem týdne s varováním, že Lotyšsko dává Ukrajině k dispozici své základny k dronovým útokům na Rusko (zpráva jich jmenovitě identifikuje pět). Dorazit prý už měli i ukrajinští operátoři dronů. Lotyšským představitelům vytýká naivitu, pokud se domnívají, že nelze zjistit, odkud dron startoval. Rozvědka rovněž upozorňuje, že ví, kde se nachází lotyšská centra rozhodování, na něž by v případě podílu na ukrajinských útocích nejspíše směřoval ruský úder, a to bez ohledu na lotyšské členství v NATO. Jde o mimořádně vážné varování.
Nemusíme věřit všemu, co ruská rozvědka tvrdí. Pokud zpravodajské služby předkládají veřejnosti nějaké informace, nečiní tak většinou proto, aby informovaly, nýbrž aby dosáhly svých vlastních cílů. V tomto případě může být cílem odradit Lotyšsko od protiruských akcí či připravit půdu pro ruský útok. Obojí dává strategický smysl. Rusko utrpělo v posledních měsících dronovými útoky citelné škody na infrastruktuře, přičemž je zřejmé, že vedle Ukrajiny se na útocích v různé míře podíleli i její evropští podporovatelé: dodávkami, zpravodajskými informacemi, využitím vzdušného prostoru. V Rusku sílí hlasy, že je na čase, aby Rusko dalo Evropě lekci.
Nelze ani vyloučit, že fakta uváděná ruskou rozvědkou sedí. Mohlo by to znamenat, že na úrovni armádních a zpravodajských špiček se rozvinula lotyšsko-ukrajinská spolupráce, která byla jen částečně pod kontrolou politiků v Rize. Jejím cílem mohla být buď pouze pomoc ukrajinským útokům nebo dokonce vyprovokování ruské odvety, jíž by Kyjev dosáhl svého kýženého cíle: přímého střetu NATO proti Rusku.
Pro tuto hypotézu svědčí bouře na politické scéně. Přitom bezpodmínečná podpora Ukrajině vládní koalici nikdy nerozdělovala, nýbrž naopak tmelila. Přesto premiérka po dronové aféře oznámila, že ztratila důvěru v ministra obrany. Sám ministr, který se až do voleb v roce 2022 věnoval akademické kariéře na rižské univerzitě, nemusel mít přehled o tom, co se v resortu děje a do médií pak říkal jen to, co mu z úřadu napsali. Nebyl by první ani poslední. V jiném světle by se pak jevila i ukrajinská nabídka vyslat odborníky, kteří paradoxně měli chránit lotyšský vzdušný prostor před ukrajinskými drony. Možná, že tito odborníci měli za úkol navádět drony na Rusko. Pokud finský prezident mluví o nutnosti chránit ukrajinské drony před Ukrajinci, v Lotyšsku by pak potřebovali před Ukrajinci chránit i své vlastní důstojníky a politiky.
Ukrajinské motivy jsou zřejmé, od rozšíření války očekává snížení ruského tlaku a silnější pozici při vyjednávání s Ruskem. Co však může motivovat Lotyšsko? Možná někteří místní hráči soudí, že válka s Ruskem je nevyhnutelná a z nějakých důvodů jsou přesvědčeni, že je na nich, aby to světu ukázali. Ale podstatnější je otázka, kdo vlastně za tento malý, slabý a do značné míry rozvrácený stát vůbec jedná.
Lotyšsko je takovým baltským Bulharskem. Podobně jako balkánská země je v EU, NATO a eurozóně i se svou bídou, korupcí a politickou nestabilitou. Dnes má necelé dva miliony obyvatel, což je téměř o milion méně než v roce 1990; nejen přirozeným vymíráním ale také masovou emigrací. Čtvrtina občanů jsou navíc Rusové. Politická scéna je rozdrobená a vládní většina stojí na nepřirozených koalicích stran, které si programově nemají co říci a dlouho spolu nevydrží; jako právě končící koalice centristů, progresivistů a euroskeptických konzervativců.
Slabost demokratické politiky otevírá prostor dalším: oligarchům, špičkám státního aparátu a zahraničním hráčům. Ti si pak mezi politiky vybírají své koně. Jak může vypadat úspěch na lotyšské scéně ukazuje Valdis Dombrovskis. Jako premiér na přelomu prvního a druhého desetiletí uvalil na zemi ve finanční krizi tak tvrdou politiku úspor, že desetina až pětina ekonomicky aktivních obyvatel raději emigrovala a ti, co zůstali, se dále propadli do bídy. Nicméně v Bruselu a ve Washingtonu sklízel samou chválu. V roce 2014 vstoupilo Lotyšsko do eurozóny a Dombrovskis do Bruselu; od té doby sedí v Evropské komisi.
Lotyšsko není jedinou východoevropskou zemí, kde cestu k politickému úspěchu může otevřít služba nadnárodním strukturám na úkor místních obyvatel. Pouze to tam může mít brutálnější dopady než jinde. V roce 2010 dostali Lotyši ekonomickou ránu ze západu, dnes jim hrozí vojenská z východu. Je možné, že se lotyšské demokratické síly probudily a tento nebezpečný sesuv do války zastavily. Jinak je na ostatních členech NATO, aby podobné pletichy jasně odmítli.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!