Politolog Vítek Prokop píše o tom, jaké výzvy a problémy přináší postupný úpadek USA v mezinárodních vztazích. Jak se s ním vyrovnat?

„Osamělá supervelmoc, která postrádá skutečnou moc, světový lídr, kterého nikdo nenásleduje a jen málokdo respektuje, a národ nebezpečně se zmítající uprostřed globálního chaosu, který nedokáže ovládnout.“ Zní vám to jako trefný popis USA pod vedením Donalda Trumpa? Těmito slovy popsal Immanuel Wallerstein Spojené státy v předvečer invaze do Iráku ve svém článku The Eagle Has Crash Landed, který by šel přeložit jako Orel havarijně přistál. Wallerstein mimo jiné proslul tezí, že americký hegemon je v úpadku už od porážky ve Vietnamu. Od té doby pravidelně socialisté vyhlašují konec americké nadvlády. Ale ani Vietnam, ani afghánské fiasko nedokázaly USA sesadit z pozice nejsilnější velmoci, která určuje pravidla v mezinárodním systému, tedy takzvaného hegemona. Do jaké míry proto lze nyní tvrdit, že americký neúspěch ve válce s Íránem je signálem nezvratného mocenského úpadku?

Americký vzestup

Před USA byla světovým hegemonem Velká Británie. Její úpadek začal podle Wallersteina už světovou recesí roku 1873, kdy propad britské průmyslové výroby umožnil americkému průmyslu začít expandovat na světový trh. Suezská krize roku 1956 je pak považována za moment, kdy Velká Británie definitivně ztrácí své velmocenské postavení. Proč zrovna Suez? Z plamenů světové války vyvstává USA jako nejsilnější ekonomika – v roce 1945 produkovalo americké hospodářství polovinu veškerého zboží světa, americké exporty tvořily třetinu všech světových exportů a USA kontrolovaly dvě třetiny veškerých zlatých rezerv. Byl tu ovšem jeden drobný problém – nebylo komu americké zboží prodávat, protože většina bohatých států byla světovou válkou zdevastována. Právě proto USA vytvářejí Marshallův program, kdy půjčují peníze svým spojencům, aby za ně mohli nakupovat americké zboží. Za tímto účelem rovněž vzniká Mezinárodní měnový fond, kde má USA díky velikosti své ekonomiky efektivně právo veta a je tak schopno Velké Británii naznačit, že pokud neukončí své vojenské angažmá v Egyptě, tak nezíská od Měnového fondu tolik potřebnou půjčku. Ekonomická závislost Velké Británie byla odhalena a s ní i neschopnost prosazovat vlastní nezávislou mocenskou politiku.

Wallerstein ve svém textu Orel havarijně přistál nabízí stručný historický exkurz vzestupu USA, aby ilustroval, že: „Ekonomické, politické a vojenské faktory, které přispěly k hegemonii USA, jsou tytéž faktory, které nevyhnutelně povedou k nadcházejícímu úpadku USA.“

Exportní charakter americké poválečné ekonomiky totiž diktoval nutnost zajistit volný pohyb zboží. Americká armáda tak začala skrz systém aliancí celosvětově rozšiřovat svoji přítomnost, aby byla jednak schopná garantovat svobodu námořní plavby kdekoliv na planetě, a dále aby zabránila expanzi komunismu. Komunistické státy nepodporovaly volný obchod a tím pádem jejich existence a rozšiřování sféry vlivu znamenaly přímé ohrožení americké ekonomiky. Byla to však právě tato nutnost bojovat proti komunismu, která zatáhla USA do několika nákladných vojenských konfliktů, jako byly války v Koreji a ve Vietnamu. V době války ve Vietnamu se již hospodářsky vzpamatovaly jak Francie a Velké Británie, tak i Německo a Japonsko, a americkému zboží se zvyšovala konkurence. Navíc americká vláda prostě nemohla začít tisknout více peněz, aby války ufinancovala, kvůli existenci Brettonwoodského systému, kdy byly kurzy všech národních měn spřátelených států navázány na dolar a ten pro změnu na hodnotu zlata. V moment, kdy začalo cirkulovat v ekonomice mnohonásobně více dolarů, než mělo USA reálně zlata, stal se systém neudržitelný. Proto 15. srpna 1971 americký prezident Nixon národu oznamuje, že zlatý standard končí.

USA ovšem přišly s novým způsobem, jak udržet primát dolaru jako nejdůležitější měny světa a díky tomu i zachovat si ekonomickou sílu. Henry Kissinger v roce 1974 přesvědčil Saúdskou Arábii, aby výměnou za americkou vojenskou ochranu akceptovala platby za ropu pouze v dolarech. Ovšem co arabští šejkové udělají se všemi těmi přebytečnými dolary? Logicky je investují zpátky do americké ekonomiky. Například fond suverenity Rady pro spolupráci arabských států v Zálivu má tak víc než 2 biliony dolarů investovaných v USA. Přestože se tak v 70. letech zvyšoval americký obchodní deficit a zadlužení rostlo, byla americká ekonomika schopná díky modelu petrodolaru i nadále růst. A ty státy, které chtěly tento model narušit a pohrávaly si s myšlenkou akceptovat za ropu i platby v jiných měnách? Na ty plně dopadla síla americké armády, ať už to byl Irák Saddáma Husajna anebo Kaddáfího Libye. Ovšem co kdyby se našel stát, který by skutečně dokázal vzdorovat americké vojenské síle?

Írán: silný i slabý zároveň

Starověká historie Íránu, dlouhodobě známého jako Persie, byla historií velkých a mocných říší. Není bez zajímavosti, že dvě z těchto říší – parthská a sasanidská, byly schopny vojensky vzdorovat jediné supervelmoci své doby, totiž římské říši. Zhruba od 14. století nastalo ovšem období mocenského úpadku, postupného územního zmenšování Persie, se kterým ruku v ruce šlo i snižování suverenity země, ať už to bylo v období rusko-britské rivality o vliv v zemi (známé též jako velká hra) z 19. století či společná sovětsko-britská invaze do Persie v roce 1941 a pozdější CIA zorganizovaný puč v roce 1953. Ze všech těchto a mnohých dalších historických šrámů a příkoří si současné elity v Teheránu odnesly podle íránského politologa Ahmadeniana dvě jednoduchá ponaučení: „1) nikdy nedůvěřovat mezinárodní mocnosti jako prostředku ochrany íránské nezávislosti a územní celistvosti, a proto se vyhýbat mezinárodním spojenectvím; 2) udržet zemi nedotčenou a bezpečnou tím, že bude politicky nezávislá a ekonomicky a vojensky soběstačná.“ Íránské elity jsou kvůli udržení samostatnosti tak připraveny vytrpět velké útrapy. Jak to kdysi vyjádřil ajatolláh Chomejní, tak lidé si musí vybrat mezi blahobytem a konzumerismem a obtížemi a samostatností.

Přestože se režimní propaganda snaží líčit Íránce jako šíitský národ, realita je mnohem komplexnější. Zatímco oficiální průzkumy uvádějí, že až 95 procent obyvatel se hlásí k islámu, podle nezávislých průzkumů je v zemi ve skutečnosti jen 40 procent muslimů, z nichž hned 5 procent se hlásí k sunitské odnoži víry. Fakt, že Peršané etnicky představují méně než polovinu z 81 milionové populace země, představuje pro režim další zásadní problém. Perština je sice úředním jazykem, ale zhruba 40 procent obyvatel tuto jazykovou skupinu neovládá. Snahy režimu potlačovat etnické menšiny, například prostřednictvím zákazu výuky v rodném jazyce, vedly akorát k tomu, že menšiny byly jednou z hlavních hnacích sil za opakovanými masovými antirežimními protesty.

Ani stav íránské armády, islámských revolučních gard a řady dalších paramilitárních jednotek není nijak dobrý. Po desítkách let amerických sankcí je výstroj režimních sil zastaralá a jejich výcvik nedostatečný. Na papíře by tak měl Írán představovat snadný terč pro americkou armádu. Je ovšem třeba zvážit i několik dalších faktorů, které hrají ve prospěch Íránu. Tím prvním je geografie.

Hormuzský průliv je v nejužším bodě jen 33 kilometrů široký a před válkou touto úžinou každoročně proplula jedna třetina veškeré po moři převážené ropy a jedna čtvrtina veškerého zkapalněného plynu. K účinnému blokování námořní dopravy Írán pak nepotřebuje průliv fyzicky uzavřít ani potopit každou loď, která jim propluje. Jak upozorňuje americký politolog Robert A. Pape ve svém článkuVálka mění Írán ve významnou světovou mocnost: „Moderní ekonomiky nepotřebují pouze ropu.“ Potřebují také ropu dodanou včas, ve velkém objemu a s předvídatelným rizikem. Když se tato spolehlivost naruší, pojistné trhy se zpřísní, přepravní sazby prudce vzrostou a vlády začnou nahlížet na přístup k energii jako na komplexní strategickou výzvu, nikoli jako na jednoduchou tržní transakci. Problém Spojených států spočívá v asymetrii. Ochrana každé jednotlivé zásilky ropy procházející Hormuzským průlivem před potenciálními útoky — minami, drony či raketovými údery — je nepřetržitá operace. Vyžaduje trvalou vojenskou přítomnost. Íránu stačí zasáhnout ropný tanker jen občas, aby zpochybnil spolehlivost světových dodávek ropy.“

Íránské pobřeží u Hormuzského průlivu je členité a hornaté – ideální terén, ve kterém se mohou schovávat mobilní odpalovače raket či dronů. Země jako taková je 4krát větší, než je sousední Irák a mnohem hornatější. Vojenské cíle se nacházejí daleko od sebe a režim cíleně investoval do velkého množství podzemních vojenských zařízení. A i drtivá letecká převaha má svoje limity, jak ukázal fakt, že i po týdnech vzdušných úderů ze strany USA a Izraele byl Írán stále schopen odpalovat rakety na bázi tekutého pohonu, které pro start vyžadují velké odpalovací zařízení sestavené venku. Limitovaná vojenská invaze s cílem zabezpečit íránské pobřeží by byla dlouhá, nákladná a její výsledek by byl nejistý.

A pak je tu druhý faktor, který hraje do rukou Íránu, a tím je morálka. Zapomíná se, že revoluce, která v Íránu v roce 1979 svrhla proamerickou monarchii, nebyla jen náboženskou revoltou, ale také nacionalistickou. Reagovala na nedůstojné podřízení íránské zahraniční politiky zájmům USA a na fakt, že v zemi se skokově zvyšoval počet Američanů. Zatímco v roce 1970 jich v Íránu žilo jen 7 000 v revolučním roce 1979 to už bylo víc jak 50 000.

Přestože byl islámský režim po letech ekonomického rozvratu stále více nepopulární, jeho antiamerická politika nikoli. A americké válečné zločiny, jako byl úder na dívčí školu v Mínábu pak napomohly vytvořit efekt srocení pod vlajkou, kdy i jinak politicky pasivní Íránci či dokonce ti, kteří proti režimu dříve protestovali, začali podporovat režim v jeho boji proti USA a Izraeli.

Odpověď na Wallersteinovu otázku

Wallerstein ve svém článku píše: „Jestřábi se domnívají, že by Spojené státy měly jednat jako imperiální mocnost ze dvou důvodů: zaprvé si to mohou dovolit. A zadruhé, pokud Washington neuplatní svou sílu, budou Spojené státy postupně stále více marginalizovány.“ Článek starý 24 let nyní získává na ještě větší přesvědčivosti. Trumpova snaha reindustrializovat USA skrz cla selhala – počty ztracených pracovních míst ve výrobě se dokonce mírně zvýšily a obchodní deficit USA s Čínou se sice snížil, jenom ale aby se zase zvýšil se státy jako jsou Vietnam či Indie. Jak kdysi napsal Slavoj Žižek, násilí je projevem vlastní impotence. Stále častější nasazování americké vojenské síly ale nemůže z dlouhodobého hlediska zachránit mocenskou pozici Američanů.

Mnozí podporovatelé realistického chápání mezinárodních vztahů se rádi vrací k Peloponéské válce, ve které Thukididés vysvětluje nevyhnutelnost konfliktu mezi mocnostmi. Thukydidés napsal, že válku vyvolal růst moci Athén a strach, který tento mocenský vzestup vyvolal ve Spartě. Ovšem jak Stewart Patric napsal v článku Váleční štváči chápu historii špatně: „To, co činilo vzestup athénské moci tak znepokojivým, bylo porušování helénských norem — snaha proměnit konsensuální vedení v donucovací impérium. Během spartské debaty o tom, zda jít do války, hájila athénská delegace imperiální obrat své země slovy: „Nebyli jsme to my, kdo dal příklad, neboť vždy platilo pravidlo, že slabší podléhá silnějšímu.“ Tento argument se však obrátil proti nim — potvrdil podezření z athénských imperiálních ambicí a vedl Sparťany a jejich spojence k vyhlášení války. Jinými slovy, to, co učinilo válku nevyhnutelnou, nebyla jen existence soupeřících velmocí, ale skutečnost, že jedna z nich porušovala pravidla systému, který jí původně umožnil dosáhnout velmocenského postavení. Pokušení zneužít dominanci je opakujícím se historickým impulzem — takovým, kterému podlehli i Trumpovy Spojené státy.“

Wallerstein svůj text Orel havarijně přistál zakončil jednoduchým konstatováním: „Skutečnou otázkou není, zda americká hegemonie slábne, ale zda Spojené státy dokážou najít způsob, jak sestoupit z výsluní důstojně, s minimálními škodami pro svět i pro sebe.“ Přestože se Wallersteinovy tehdejší předpoklady o schopnosti Saddáma Husajna vojensky vzdorovat USA ukázaly jako chybné, byla jeho celková analýza správná a dnes můžeme konstatovat, že známe odpověď na jeho otázku. USA z výsluní důstojně neodejdou. Právě naopak. Jak jinak vysvětlit, že po vojenských fiascích, jako byly invaze do Iráku a Afghánistánu, se Američané neponaučili, ale stále dělají stejné chyby? Málokdo přitom chápe skutečný význam konfliktu s Íránem. Jsme svědky toho, jak se hegemon pokouší maskovat svůj mocenský sestup pokusem o transformaci na impérium.

Ovšem žádné množství tweetů a tiskových konferencí ani narychlo uspořádané vojenské výboje v jiných částech světa nezakryje nepopiratelný fakt. A to, že USA nedokázaly ve válce s Íránem splnit žádný ze svých deklarovaných válečných cílů, ovšem nejen to – jejich útok vedl k tomu, že jsou nyní tyto cíle ještě méně realizovatelné než kdy předtím. Američané zabili relativně umírněné představitele íránské elity, které domácí kontradikce nutily začít ustupovat tlaku demonstrantů, například v podobě rozvolnění pravidel pro nošení hidžábu. Chameneí senior byl odpůrce jaderných zbraní a jako ajatolláh na ně dokonce vydal fatvu. Po amerických úderech a vraždách si nové íránské vedení nemůže představit lepší prostředek k zajištění svého přežití než funkční jaderný arzenál.

Jako úspěch by nyní byl považován návrat k předchozímu status quo, tedy hlavně k tomu, že by byl Hormuzský průliv otevřený a ropná infrastruktura v regionu funkční. Ovšem, proč by měl Írán na návrat k předchozímu pořádku přistoupit? Jak napsal Robert A. Pape tato válka je transformační a reálně zvyšuje vliv a moc Íránu: „Čína je závislá na energii z Perského zálivu, aby udržela svůj růst. Rusko těží z vyšších a volatilnějších cen energií. Írán získává vliv díky své poloze u úzkého hrdla Hormuzského průlivu. Každá z těchto tří zemí má pobídky, které působí proti ekonomické stabilitě Spojených států a jejich spojenců. Tyto tři země se nemusí formálně koordinovat. Struktura systému je tlačí stejným směrem. Takto vzniká nový řád — nikoli prostřednictvím formální aliance (alespoň zpočátku), ale skrze sbližující se pobídky, které se v průběhu času navzájem posilují…Představte si Írán s kontrolou přibližně 20 % světové ropy, Rusko s asi 11 % a Čínu schopnou absorbovat velkou část těchto dodávek. Vytvořily by kartel, který by odepřel Západu 30 % světové ropy. Není třeba složité analýzy, aby bylo jasné, že důsledky by byly katastrofální: prudký pokles moci Spojených států a Evropy a globální posun směrem k Číně, Rusku a Íránu.“

Je s podivem jak si vládnoucí třída v Evropě a obzvláště v České republice nic z toho nechce uvědomit. Například ekonom českého Ministerstva zahraničí Vlastimil Tesař se na nedávném kulatém stolu Národního konventu o EU žoviálně podivoval jak to, že íránské elity neví, že si státy Perského zálivu najdou alternativní způsoby dopravy pro ropu a zemní plyn. Pan Tesař projevil značnou dávku geopolitické neznalosti – úder íránského dronu na saudský Východo-západní ropovod jasně ukázal, že žádná alternativní metoda přepravy v regionu není v bezpečí. Jen opravit stávající škody na již existující infrastruktuře potrvá dlouhé měsíce a bude stát miliardy dolarů. Vybudovat případné nové přepravní kapacity bude časově ještě delší a finančně náročnější záležitost. Otázkou navíc je, kdo by to zaplatil vzhledem k tomu, že ropovody jsou vůči dronům ještě zranitelnější než tankery. Evropské pozice k válce pak trefně komentuje anglický filozof John Gray v textuKonec amerického impéria, když píše: „Ve Spojeném království je výchozí postoj vyčkat, až bouře přejde a do Washingtonu se vrátí rozum. Objevují se úvahy o jakémsi anglo-gaullismu, v němž by se Spojené království spoléhalo na sebe a na evropské spojence při zajišťování své bezpečnosti. To ovšem zjevně předpokládá mnohem vyšší výdaje na obranu — a to brzy. Obnova britských obranných kapacit však vyžaduje reindustrializaci ekonomiky, což je podnik, který může trvat desetiletí.“  Jak obtížný úkol reindustrializace bude, ilustruje fakt, že pokud zkrachuje British Steel, tak Velká Británie ztratí svůj poslední provoz schopný vyrábět surovou ocel. Proto také jinak umírněný britský premiér Starmer oznámil svůj záměr British Steel znárodnit, a tak výrobu v zemi zachránit. Ocel je strategická surovina, obzvláště důležitá ve zbrojním průmyslu, a od roku 2008 v Evropě její výroba poklesla o 30 procent. Tento pokles výroby reálně pak znamenal ztrátu téměř 100 000 pracovních míst.

V EU se mezitím prosazuje představa, že přechod na obnovitelné energie nám zajistí kýženou energetickou bezpečnost. Představa je ovšem mylná. Jak napsal Euractiv: „Navzdory dvěma desetiletím vysokých výdajů a politické pozornosti se čísla téměř nepohnula. V roce 2004 blok dovážel přibližně 60 % své energie. Dnes — po investicích v řádu stovek miliard, ne-li 1 bilionu eur do obnovitelných zdrojů — tento podíl činí zhruba 60 %….Ropa pohání auta. Plyn vytápí domácnosti. Průmysl spoléhá na fosilní paliva nejen jako na zdroj energie, ale i jako na surovinu…Ta čísla jsou neúprosná. Pouze zhruba jedno z třiceti aut na evropských silnicích je elektrické. Tepelná čerpadla, ačkoliv jejich obliba roste, stále tvoří menšinu topných systémů. Těžký průmysl zůstává hluboce závislý na fosilních palivech, často z důvodů, které přesahují pouhou náhradu energie.“

Dejme ale tomu, že EU překoná neoliberální politiky, které má už ve své DNA, a rozjede ambiciózní plán elektrifikace ekonomiky, který se podaří zázračně rychle uvést do pohybu. Na území EU se ovšem nevyskytují v dostatečném množství suroviny, jako je lithium či kobalt, potřebné pro zelené technologie. Pro jejich zajištění se nabízejí dva regiony: Afrika a Latinská Amerika. V Africe by se EU dostala na ještě vážnější kolizní kurz se zájmy Číny, což zkomplikuje jakoukoli snahu ji využít jako partnera pro stabilizaci mezinárodní politiky, kterým by vzhledem ke svému zájmu o zachování volných obchodních tras mohla být.

Čína se v současnosti usilovně snaží vytvořit model minerálního jüanu. Jak uvádí politoložka Cung-jüan Zoe Liou tak: „V roce 2019 byla…spuštěna burza Ganzhou Rare Metal Exchange, na níž se čínská měna juan používá k oceňování spotových obchodů s wolframem, produkty vzácných zemin a kritickými minerály (například kobaltem), které jsou klíčové pro přechod k čisté energii.“ Od 1. ledna tohoto roku pak Zambie akceptuje úhrady své těžební daně v čínských jüanech. Zambie je druhým největším vývozcem mědi na světě. Tento vývoj představuje další zásadní ránu americké ekonomické hegemonii.

Zaměření se na Latinskou Ameriku by pak postavilo EU pro změnu na kolizní kurz s USA, které oprášily Monreovu doktrínu a považují kontinent za svůj zadní dvorek, který má podle nejnovější bezpečnostní strategie USA sloužit americké ekonomice, nikoli evropské. Ať tak či onak, tak by si EU mohla strategicky vzato vybírat jen ze špatných a horších variant. Je proto na čase opustit představu, že pokud všichni začnou jezdit v elektroautech tak Evropu čeká další období klidu a bezpečí. Nacházíme se v období přechodu, kdy konflikt bude v různých formách všudypřítomný. Zelené technologie tomuto konfliktu nezabrání, ale budou zkrátka jednou z jeho zbraní. Jak napsal zmíněný John Gray: „Globalizace ve své současné podobě je vedlejším produktem uhlovodíků. Obnovitelné zdroje, které vyžadují rozsáhlou těžbu nerostů pro baterie a magnety, jsou samy o sobě odvozeny od fosilních paliv…Jakýkoli zelený přechod je vzdálenou perspektivou. Mezitím se Írán stane nejdůležitějším hráčem na energetických trzích.“

Jaká bude post-americká budoucnost?

Írán měl začít vybírat jakési mýtné za proplutí Hormuzským průlivem poté, co jej fakticky uzavřel. Za 1 barel ropy chtěl poplatek ve výši 1 dolaru, což při velikosti běžného tankeru znamená 2 miliony dolarů za loď. Dopravci platili buď pomocí kryptoměn anebo čínským jüanem. Jsme tedy svědky konce petrodolaru?

Petrodolar byl pravděpodobně mrtvý už nějakou dobu a toto je jen jeden z posledních a nejviditelnějších příznaků jeho skonu. Brad Setser v polovině dubna pro Council on Foreign Relationsnapsal: „Je čas přehodnotit spoustu dosavadních předpokladů. Spojené státy jsou dnes čistým vývozcem ropy, nikoli dovozcem, a saúdské dodávky už přímo nepotřebují. Saúdská Arábie je dnes spíše dlužníkem než věřitelem — vydává velké objemy dluhopisů denominovaných v dolarech, místo aby nakupovala americké státní dluhopisy. Monarchie Perského zálivu jsou dnes více akciovými investory než „bankéři“ světa… Globální dolarová likvidita je dnes mnohem více poháněna přebytky asijských výrobních ekonomik než ropnými exportéry ukládajícími dolary v zahraničí. Zlatá éra petrodolaru skončila.“

Mocnosti se nehroutí v jedné spektakulární události, ale většinou v důsledku dlouhodobého období v podobě řady kalamit. Konec petrodolaru tak nezpůsobí americké ekonomické zhroucení, ale ještě více připoutá pozornost USA k dění v Asii a podkope představu o transatlantismu, jelikož evropské vládnoucí elity na rozdíl od amerických ze stávající situace jen a pouze tratí. Zatímco američtí těžaři ropy a zemního plynu společně s dopravci si mastí kapsy, tak evropská ekonomika bez stabilních dodávek energií z Perského zálivu churaví. Celá situace ale odhaluje další slabiny americké moci. Vždyť celý petrodolarový model fungoval na předpokladu, že americká vojenská moc dokáže ropným monarchiím zajišťovat bezpečnost.

Zhruba 16 vojenských základen v regionu Perského zálivu mělo být dle informací CNN těžce poškozeno v průběhu horké fáze konfliktu, což donutilo americké vojáky je opustit a přesídlit do hotelů – údajně nejmocnější armáda světa musí své vojáky schovávat v turistických resortech! Asi nejcitelnější úder americké síle v regionu, ale představují zničené radarové systémy jako byl radarový systém pro americkou raketovou baterii THAAD v Jordánsku a dva radarové systémy ve Spojených arabských emirátech. Ztráta těchto zařízení a letadla včasné výstrahy a řízení E-3 Sentry znamená, že americká kapacita monitorovat vzdušný prostor v regionu byla významně oslabena.

Fakt, že Pentagon požaduje pro rok 2027 rozpočet ve výši 1,5 bilionu dolarů, což představuje zvýšení o 42 procent, poukazuje na závažnost amerických ztrát – ať už v podobě zhruba 39 zničených či poškozených letadel, poničených základen či velkého množství spotřebované munice. A to podle všeho do návrhu rozpočtu nejsou započítány reálné náklady konfliktu s Íránem, protože Trumpova administrativa okolo nich značně mlží. Každý dolar vydaný na americkou armádu pak znamená dolar nevydaný na školství, zdravotnictví, sociální zabezpečení a infrastrukturu. A znamená tak prostor pro další sociální polarizaci a z ní pramenící politický konflikt. Čím větší bude americká armáda, tím nestabilnější bude stát, kterému slouží. Státy Perského zálivu nyní vidí, že americké vojenské základny nejsou nedotknutelné, a že místo zajišťování bezpečí naopak přitahují hrozby. Možná začnou hledat alternativní partnery pro zajištění své bezpečnosti a prosperity, ať už v podobě bližší spolupráce s Čínou či v podobě limitované dohody s Íránem.

Pokud by Írán udržel svoji kontrolu nad Hormuzem a dál vybíral mýtné, mohl by si každý rok přijít až na 17 miliard dolarů – najednou by se z Hormuzu stala ještě výnosnější přepravní cesta, než je Suez. Režim by tak zčásti vyřešil své finanční problémy a posílil svou moc. Mohl by selektivně určovat, kterému dopravci umožní proplout a kolik lodí denně pustí. Írán by držel prst na tepu celosvětového energetického trhu, přesně tak, jak se obávají Gray a Pape ve svých textech. Válka s Íránem tak neukončila model petrodolaru, ale něco mnohem důležitějšího – právo na svobodnou plavbu, které americká vojenská moc celosvětově garantovala a které, jak jsem uvedl na začátku tohoto textu, bylo nutným předpokladem k udržení americké ekonomické síly.

Před USA proto stojí nelehká volba – riskovat jakýsi námořní Vietnam, kdy asymetrické údery pomocí íránských dronů, raket a rychlých člunů budou postupně ohlodávat americké vojenské kapacity v regionu anebo uznat alespoň dočasně porážku, přeskupit se a zkusit přijít s novou strategií. Skutečný mír s islamistickým Íránem je ale tak jako tak pro USA nemožný. Předně je zde mocná izraelská lobby – a jak upozornil profesor Mearsheimer, tak je v zájmu Izraele buď proamerický Írán anebo Írán rozložený občanskou válkou. Pak jsou tu radikální evangelické skupiny, jež mají stále větší vliv na politiku USA a podle nichž je obnovení velkého státu Izrael nutným prvním krokem k realizaci druhého příchodu Ježíše Krista. Ani oni se nesmíří s mírem mezi USA a Íránem.

Veřejně přiznat porážku je pro každou mocnost a politika nesmírně obtížné. Možná budeme svědky nového nekonečného konfliktu, ve kterém se budou střídat studené a horké fáze. Možná bude tlak na to odvrátit pozornost a doručit rychlé vítězství někde jinde – třeba v podobě amerického útoku na Kubu. Ovšem to, že se ukázalo, že americký bůh může krvácet, znamená, že si proti USA začnou dovolovat i ti, kteří by se k tomu v minulosti neodvážili. Útok, který měl USA zajistit větší bezpečí, naopak pro ně garantuje větší ohrožení. Vzhledem k mezinárodnímu kontextu je zřejmé, že americký orel tentokrát jen havarijně nepřistál, on prostě a jednoduše havaroval. Než přijde skutečný konec americké hegemonie, bude takových havárií ještě několik. Jenže co se stane se stávajícím mezinárodním řádem, který je bez pochyby dítětem americké hegemonie?

Parag Khanna napsal pro Foreign Policy článek s názvemŘád bez řádu, kde píše: „Jednou z nejtěžších částí při hledání správného pojmu pro svět, ve kterém žijeme, je posedlost řádem. Západní teorie mezinárodních vztahů spolu s konvencemi komentování zahraniční politiky vedly k tomu, že se všichni snaží identifikovat pravidla a instituce, které definují vznikající globální či mezinárodní řád. Nic však ve vnitřní povaze dějin nebo geopolitiky nevyžaduje existenci nějakého pevného a jasně definovaného řádu…Ve svém zásadním díle z roku 1977 The Anarchical Society Bull předložil myšlenku „nového středověku“ – světa s překrývajícími se autoritami a křížícími se loajalitami, které přesahují vestfálský systém států. Před vznikem moderního evropského státního systému byla moc na kontinentu rozdělována mezi šlechtice, krále a papeže, jejichž pravomoci se promítaly do složité sítě místních vévodství, knížectví a Svaté říše římské…Přestože dnes žijeme ve světě, který Bull popsal – plném víceúrovňových a mnohaaktérových dynamik zahrnujících imperiální státy, nadnárodní korporace, digitální komunity bez státní příslušnosti a další – náš hlavní veřejný diskurz se stále vrací k redukcionistickým schématům.“

Levice je až příliš posedlá redukcionismem. Například staří sociální demokraté stále uvažují, jako kdyby NATO a EU byly jediné hry ve městě. Žijeme ovšem ve fázi přechodu, kdy obě tyto organizace nejsou ničím víc než produkty starého světa, které nejsou schopny se potýkat s úpadkem amerického hegemona, jenž jim vdechl život – nezapomínejme, že evropská integrace byla umožněna díky sníženým nákladům na obranu, protože byla kolektivně zajištěna pod americkou patronáží.

Můžeme buď strčit hlavu do písku a předstírat, že to, co se děje, není tak vážné, anebo můžeme plně přijmout změnu a pochopit, že před námi jsou nebezpečné dekády. Ovšem žádné období nestability netrvá věčně. Jak upozorňoval Gramsci při studiu interregna na příkladu Francie: „vnitřní rozpory, které se po roce 1789 rozvíjejí ve struktuře francouzské společnosti, se do určité míry vyřeší až za Třetí republiky; a Francie si užívá šedesát let stabilního politického života teprve po osmdesáti letech otřesů.“ Tyto nebezpečné dekády „světového neřádu“ představují příležitost pro to formulovat novou vizi spravedlivějšího mezinárodního uspořádání a začít ji politicky prosazovat. Nečekejme, že se zničehonic objeví nový benevolentní hegemon. V mezinárodním systému se často střídaly momenty hegemonie s momenty relativní mocenské rovnováhy mnoha soupeřících pólů, ani jedno uspořádání ale nezajistilo trvalý mír a prosperitu. Proč? Možná proto, že se nikdy nešlo k jádru problému – místo, aby zahraniční politika sloužila zájmům obyčejných lidí a napomáhala porozumění mezi odlišnými národy a kulturami, tak byla vždy jen nástrojem mocenské elity pro realizaci jejich vlastních sobeckých ambicí. To je první problém, který by měla autentická levice vyřešit – jak skutečně demokratizovat zahraniční politiku. Vzhledem k tomu, že lidstvo disponuje nástroji pro svoji vlastní destrukci, toto není jakýsi akademický úkol ani intelektuální cvičení, ale výzva ke kolektivní činnosti, která musí být provedena a bude úspěšná jen tehdy, pokud se do ní zapojí co nejvíce lidí. Inspirovat by nás mělo mírové hnutí z druhé poloviny 20. století, které moc dobře vědělo, co je v sázce. A protože jsme se nechali na začátku 21. století poněkud ukolébat pozlátkem konzumerismu pozdního kapitalismu, stojí za to na závěr připomenout jednu ze slavných antiválečných reklam: „Já jsem válka. Pomozte mi zabíjet. Stačí, když nebudete dělat nic. Neprotestujte.“