Na to, co je z odkazu historika a politika Františka Palackého dodnes živé a významné, hledá odpověď historik Jiří Malínský. Od úmrtí Palackého uplynulo dnes 150 let.
Na konci května uplyne 150 let od úmrtí dovršitele počáteční fáze našeho národního obrození a současně osobnosti, jíž začíná boj o dovršení nejen kulturní, ale i hospodářské a politické emancipace našeho národa. Když před 28 lety vyšla z pera historika Jiřího Kořalky obsáhlá autobiografie tohoto zakladatele našeho národního dějepisectví lakonicky nazvaná František Palacký (1798 – 1876) / Životopis, vyvolala podiv i u samotného autora. Na mnoho věcí se totiž během zlomového desetiletí 1938–1948 zapomnělo. A zapomíná dodnes. Příklad nejnázornější: obří pomník velkého Moravana na náměstí po něm pojmenovaném ve vyústění stejnojmenného mostu. Kolik slavnostních pokládání věnců se u něj během dobíhajících 37 let konalo? Jak soustavně je jeho monumentální odkaz připomínán?
Historik evropského formátu
A co nejvíce Kořalku zaskočilo. Palackého hlavní dílo – Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě – nebylo v době jeho prvního života ani zdaleka dílem úzce národním. Právě naopak – bylo přivítáno soudobou evropskou historickou vědou na cestě, kterou mu razilo jeho paralelní a současně předcházející německé vydání. Jinak řečeno: bylo špičkovým historickým dílem, které muž z Palackého ulice věnoval svému národu. A co víc: bylo dovršením jeho soustavné mravenčí badatelské archivní práce domácí i zahraniční (Evropan Palacký žil mezi Nice a Moskvou), plynoucí z jeho funkčního zařazení jako stavovského historiografa království Českého (Čech). A není také náhodou, že Palacký je vykladatelný také jako symbol a ztělesnění česko-slovenské vzájemnost. Vždyť jeho nejbližším přítelem byl československý Slovák Pavol Josef Šafárik (podepisoval se a byl znám i jako Pavel Josef Šafařík).
Od Hodslaviček do velkého světa
Kořeny a rozkořenění Palackého osobnosti je vskutku větvité a mimořádně členité. Hodslavický rodák pocházel z rodiny vesnického kantora a právě tento rys vedl k jeho dalšímu vzdělávání. Střední stupeň – Palacký byl vlastně „pouze“ středoškolák a autodidakt – si odbyl český evangelík na lyceu v Bratislavě vlastně v předvečer utváření následné štúrovské – oproti němu mladší – generace. Podobně jako Masaryk se tu naučil způsobům – tj. pravidlům společenského chování a vystupování. Současně tu začal tvořit a projevovat se již v tomto mladickém věku jako mimořádně silná a talentovaná osobnost. K tomu patřila i znalost několika cizích jazyků a jeho okouzlení vznikajícím panslavismem (výčet jeho jazykových znalostí je vskutku impozantní: ovládal řečtinu, latinu, němčinu, mateřskou češtinu, maďarštinu, portugalštinu, angličtinu, francouzštinu, italštinu, ruštinu a staroslověnštinu). To ho také spojovalo se starším druhem – autorem Slovanských starožitností Pavlem Josefem Šafaříkem, s nímž ho pojilo doživotní blíženectví.
Jak se rodil historik
Mohl být právě tak estetikem stejně tak jako literárním teoretikem nebo historikem navíc nadaným silnou filozofickou erudicí. Moravský hegelián nakonec zdůraznil a jako své hlavní životní poslání si vybral historiografii. I tady se Palanda (jak ho neformálně nazývalo předbřeznové vlastenecké češství) uplatňoval a prosazoval svou neúmornou pílí. Učiteli mu byli především Josef Jungmann a Josef Dobrovský, u kterých se seznamoval s taji práce s historickým pramenem a jeho výkladem (interpretací), a domácí arénou ducha mu byl náš první vědecký ústav Národní muzeum, kde byl podporován bratranci přírodovědci hrabaty Kašparem a Františkem Josefem Šternberkovými. A rovněž naše historicky první akademická korporace Královská česká společnost nauk. Jejich prostřednictvím pronikl do zakladatelského kruhu Národního muzea a stal se tu záhy nepostradatelným duchem (mj. i při vydávání Muzejníku /dnes Časopis Národního muzea/).
Své zejména předbřeznové politické názory a ideologická směřování dával najevo výhradně v nejužších důvěryhodných kroužcích. Klasickou ukázkou tohoto projevování byla debata s bratranci Šternberkovými o smysluplnosti buditelských aktivit. Na jejich skepsi reagoval mladý Palacký zvoláním, že i kdyby byl „pouze“ Cikán, věnoval by všechny své síly a um všestrannému povznesení tohoto etnika. Současně vynikal svou jedinečnou schopností lidi spojovat a propojovat. To mu také pomohlo při řešení jeho existenční situace: sňatkem s Terezií Měchurovou (navíc to bylo manželství z lásky) se přiženil do bohaté měšťanské rodiny (1827) a vstoupil do domu v tehdejší novoměstské Pasířské ulici, který později sdílel se svým zetěm Severočechem Františkem Ladislavem Riegrem. Palacký se tak neformálně stal soukromým vědcem.
Zrod národního programu
Metternichovský předbřeznový absolutismus tvořil rámec Palackého mladického a zralého věku. Současně ho ponořoval do světa středověkých a raně novověkých písemností. Asi nejvíce listin (slovo samo je Palackého neologismus, staročeština znala listy). Jako stavovský zemský historiograf se i v kontaktu se staršími českými dějinami současně dostával do soudobého dění. Tehdy stále živé správně právní dědictví stavovské monarchie vedlo mladého vědce k detailnímu poznávání správních a politických pramenů a tím i někdejších – také národních – práv českých stavů. Současně se věnoval i soudobým problémům: ve své úvaze jako syn evropského jara národů se věnoval významu mezinárodního porozumění mezi evropskými národy v ponapoleonské Evropě a zvyšujícímu se významu národní otázky v tomto kontinentálním měřítku vůbec. Spontánně mu tak začal vznikat koncept jeho národního programu, jejž provázely např. boje o odkaz, osobnost a charakter Mistra Jana Husa a podněty německého myslitele Johanna Georga Herdera..
Palacký ve víru roku 1848: slovanství, demokracie a austroslavismus
Toto usilování bylo součástí sílícího předbřeznového českého národního hnutí. Absolutismus pukal jako ledové kry na jaře; co bylo ještě včera pociťováno jako tehdejší existenční otázka národa, měnilo se do nové, rychle se formující a přetvářející březnové každodennosti roku 1848. Už ne romantické sny nepočetné inteligence, ale stále koordinovanější úsilí sebevědomé národní společnosti. Řada dnes opomíjených jmen jsou milníky na této cestě vzestupu a povznesení. Palacký byl v mnoha ohledech – vedle řady jiných – ztělesněním tohoto kypivého vzestupu. A to nejen v měřítku národním, ale i minimálně středoevropském (tento velký Čech byl např. členem rady norimberského Germánského muzea /dnešní Germánské národní muzeum/). Ke konci života se velmi relativně zklidnil i jeho vztah k císaři Františku Josefu I. (nositelem a prostředkovatelem Palackého myšlenek a podnětů se na veřejnosti tehdy stával stále patrněji jeho zeť František Ladislav Rieger).
O všeslovanských sklonech Palackého osobnosti již byla řeč. Roku 1848 byl spoluorganizátorem Slovanského sjezdu a byl i účastníkem dalšího sjezdu Slovanů v Moskvě r. 1867. Mnohému nasvědčují i jeho slova z dopisu-odpovědi na pozvání Frankfurtského parlamentu z dubna 1848: Jsem Čech rodu slovanského. Palackého tedy nebylo možné svazovat do vlastenčícího ruchu druhé třetiny předminulého století. Jeho svět byl vlastně světem globálním. Proto také podporoval svého blíženeckého přítele slavistu Šafaříka a pro jeho hmotné zabezpečení v Praze, které mu umožnilo soustavnou vědeckou činnost, vykonal mnohé. Současně byl i bytostným demokratem. Tvůrce austroslavismu měl také svůj podstatný podíl na zrodu byť ne zcela úplného konceptu první demokratické ústavy vzniklé na našem území – kroměřížské konstituanty, která vznikala na půdě říšského sněmu, jehož byl poslancem, na přelomu let 1848 a 1849.
Dílo, které utvářelo národ
To všechno dotvářelo základ jeho životního monumentu, kterým se staly dnes zcela neznámé a současně proslulé Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Je to vlastně zakladatelské dílo moderní historické češtiny (stylistiky češtiny historické vědy). Vrcholem našich dějin byla pro evangelíka Palackého doba husitských válek (husitského revolučního hnutí). A limitem jeho výkladu rok 1526 – až sem dosahovala dobová cenzura dbalá habsburských a habsburskolotrinských zájmů a požadavků. Bez ohledu na tyto okolnosti je přínos této knihy i pro naši současnost stále nadčasový. A to i u těch, kteří byli jeho nástupci: Francouze Ernesta Denise (jeho knihy Konec samostatnosti české a Čechy po Bílé Hoře, jež pro českého čtenáře dále dobově zpřítomnil jejich překladatel klatovský gymnasijní profesor Jindřich Vančura, dovedly dobového českého čtenáře zhruba k roku 1905) a rozsáhlá, našimi předky až mimořádně oblíbená historická umělecká díla dvou vrstevníků: Aloise Jiráska (zejména jeho velkolepé, zčásti úspěšně zfilmované románové epopeje Proti všem a Bratrstvo) a jeho současníka, dnes také zcela zapomenutého předčasně zesnulého katolického kněze Václava Beneše Třebízského (rozsáhlé povídkové cykly V červáncích kalicha a V záři kalicha).
Publicistická a veřejná činnost tohoto otce národa, jak byl současníky nazýván již za svého života, byla mimořádná. Pokusím se tento fakt ilustrovat na několika obecnějších příkladech. Z průpravných prací k Dějinám je vhodné připomenout Ocenění starých českých dějepisců (1125–1541, 1829), rozsáhlá, stále živá pramenná edice Archiv český (zpracoval prvních 6 svazků v letech 1840–1872, doposud vyšlo 45 svazků) nebo Radhost. Sbírka spisův drobných z oboru řeči a literatury české, krásovědy, historie a politiky (1872) a proslulá Idea státu rakouského (1865) obsahující jeho nadčasovou větu Byli sme před Rakouskem, budeme i po něm. Obdobný význam má i edice Fontes rerum Bohemicarum (edice narativních pramenů, prvním editorem se z jeho podnětu stal Karel Jaromír Erben, v původním vymezení vycházela do r. 1932). Současně dal podnět k zpracování první české encyklopedie, který naplno realizoval jeho zeť František Ladislav Rieger (Riegrův slovník naučný I–XI, vycházel v letech 1860–1874, kolem 80 000 hesel na zhruba 12 700 stranách). Historický význam má také jeho práce Popis království Českého (1848, zpracovává časové údaje z let 1843–1846). Pominout nelze ani jeho podíl na vydávání Havlíčkových Národních novin (1848–1849) a Národních listů (1861–1941). I tento úsek Palackého aktivit bylo možno zaznamenat pouze zběžně a soustředit se na něj „pouze“ jako na jedno z jeho mnoha zaměření.
Stejně tak nesporný je i jeho podíl na řadě dalších veřejných, v mnoha ohledech zakladatelských veřejných aktivit. Matice česká (založena v roce 1830, v předbřeznových dobách rovněž známa jako Pokladnice českého museum, srbský výraz pro včelí královnu) byla založena jako sestra Matice srbské (fundátorem byl Pavel Josef Šafařík) a byla určena jako vydavatelka české vědecké literatury (původně se počítalo s národní vševědnou encyklopedií). Jako zvláštní odbor Společnosti Národního muzea je činná dodnes. Nepopiratelná je i její souvislost s přední vědeckou a kulturní institucí našich východních sousedů Maticou slovenskou. Sociální péči a dbání o odkaz českých spisovatelů byl věnován Svatobor (založen po říjnovém diplomu Františka Josefa r. 1862). Jeho nejviditelnější projev je Slavín na vyšehradském hřbitově. Kontinuálně byl činný do roku 1970 a obnoven byl roku 1990. Obě dvě Palackým inspirované stále klíčové instituce jsou tedy i součástí naší současnosti.
Otec národa a politik rozvahy
Palacký byl konzervativním liberálem a zakladatelem Národní strany (tzv. staroliberálů dobově nazývaných staročechy). Politicky i lidsky vyvážený konzervativec byl plodem svého prostředí a doby a tím i přetrvávajícího šlechtického vlivu ve druhé a třetí čtvrtině předminulého století. Klidná a uvážlivá aktivita moravského rodáka tak byla v mnohém vázána na sice slábnoucí, ale stále patrný vliv předcházejícího osvíceneckého století. Pohyb mezi ním a romantismem byl také myšlenkovým – zřejmě i dialektickým – myšlením a počínáním vědce, politika, myslitele a organizátora společenského sílícího národního života. Svou dobu v krotkých měřítcích rodící se české a moravské národní společnosti (ještě v šedesátých letech předminulého století se vídeňské ministerstvo snažilo o rozdělení vzkříšeného národa) dalekosáhle přerostl jak genialitou myšlení, tak univerzálností záběru a ojedinělou všestrannou pracovní výkonností. Poprávu ho i radikální demokraté (osmačtyřicátničtí mladoliberálové, současníky nazývaní mladočeši) již na počátku šedesátých let předminulého století spontánně nazývali otcem národa.
Palacký tváří v tvář moderní době
Poslední léta svého dlouhého života si Palacký začínal uvědomovat stinné stránky rychle sílícího liberálního kapitalismu rodící se elektrické ekonomiky. Uvědomoval si a také přijímal skutečnosti spjaté s rychle zrajícím socialistickým, liberálním a křesťanskosociálním dělnickým hnutím. V řadě ohledů předcházel – včetně nepominutelného přínosu otce moderní české žurnalistiky předčasně a tragicky zesnulého Karla Havlíčka Borovského – profesora a prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka a vlastně i Masarykova žáka Edvarda Beneše. O to víc mrzí Palackého pro naši současnost již zmíněný mrtvý (pro státní účely a potřeby nevyužívaný) Suchardův monumentální pomník (1902) na Palackého náměstí. Jak dosvědčil Rudolf Bechyně (1939), Palackého Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě patřily k četbě nejvzdělanějších i sociálně demokratických dělníků přelomu XIX. a XX. století.
Ještě zajímavější je řazení Palackého aktivit v širším dějinném národním kontextu. Spolu s Komenským, dalším moravským evangelíkem, v historické vertikále propojují evropskou a v mnohém i světovou tradici české reformace s naší současností. Akce jako zákon o české vlajce nebo současná určitá renesance česko–slovenské vzájemnosti jsou jednak projevy neutuchající české národní přirozenosti, jednak však také jejích mezer a narušení. Živost historického vnímání skutečnosti pokud se nemění v svéúčel, je totiž nepostradatelným invariantním sociokulturním standardem. A současně – působí-li přirozeně – i samozřejmostí zralé národní existence žijící v širších rámcích kontinentálních i globálních. Včetně stále působícího díla a odkazu otce moderního českého národa.