Politolog Petr Drulák se zamýšlí nad zahraniční i domácí politikou nové japonské premiérky, které dostala od voličů nezvykle silný mandát.
Japonská premiérka dostala počátkem února od voličů mandát, o němž se jejím předchůdcům už dlouho ani nesnilo. Dvě třetiny parlamentních křesel jsou darem z nebes pro stranu, která se trápila v menšinových vládách. Sanae Takaičiová možná zaplňuje politické vakuum vzniklé odchodem Šinzó Abeho. Nikdo zatím nedokázal navázat na jejího mentora, dlouholetého premiéra a klíčového hráče japonské politiky posledních dvaceti let. Takaičiová se utká s výzvami domácími i zahraničními. Bude slonem v porcelánu nebo obratným stratégem, který udržuje spojence a usmiřuje rivaly?
Když Takaičiová na podzim přebrala vedení liberálně-demokratické strany i vlády, vyhlídky nebyly dobré. Strana vedená bezbarvými figurami šla v posledních letech od deseti k pěti. Takaičiová ve funkci střídá vnitrostranického rivala Išibu. Byl tak nevýrazný, že když prezident Trump mluvil s novináři o Japonsku, nemohl si vzpomenout, jak se jmenuje, a označil ho jako „pana Japonsko“ (Mr. Japan). Zemi přitom považuje za klíčovou figuru v americké geopolitické hře. Když poprvé nastupoval do Bílého domu, pozval tehdejšího premiéra Abeho jako svého prvního zahraničního hosta a zahrnoval ho poctami. Před letošními volbami Trump veřejně podpořil právě Takaičiovou.
Není divu, že se USA o Japonsko zajímají. Je nejdůležitějším opěrným bodem jejich vlivu v regionu, kde se soustředí napětí mezi USA a Čínou a kde se rozhoduje o podobě nastupujícího multilaterálního řádu. V žádné jiné zemi světa není tolik amerických vojáků jako v Japonsku. Ale nejvýznamnějším obchodním partnerem tohoto klíčového amerického vazala je právě Čína. Čínsko-americký konflikt by byl pro Japonsko zničující už tím, že země je životně závislá dovozech, především z Číny, USA a Austrálie, ale také na vývozech, především do Číny, USA a Jižní Koreji.
A pak jsou zde americké představy o japonské roli v takovém konfliktu. Američané by jistě stáli o přímé zapojení Japonska, ideálně pak v zástupné válce, v níž by hlavní břemeno nesli právě Japonci. Kritici japonské premiérky se obávají, že se vydává právě tímto směrem. V listopadu vyvolala bouři ve vztazích s Čínou, když prohlásila, že čínský útok na Tchaj-wan by byl pro Japonsko existenční hrozbou. V japonském pojetí to znamená, že by se vojensky zapojilo.
Takto otevřeně se žádný premiér ještě nevyslovil. Tabu se vztahovalo jak na jakoukoliv zmínku o hypotetickém konfliktu, tak i na japonskou angažovanost. Čína se agresivně ohradila, konzul v Ósace napsal, že je třeba „sekat špinavé kachní krky“, a také ekonomickými sankcemi omezila vývoz vzácných zemin, turismus a dovoz japonských potravin. Došlo i na pandy, z tokijské zoo se vrátily do Číny. Čínská veřejnost tvrdé kroky ocenila, ale doma se z premiérky stala hvězda vzdorující čínskému obru. Ve Washingtonu jsou spokojeni, Trump věděl, koho podporuje. Uvidí se, jak s tím nyní naloží obě východoasijské velmoci.
Vztah s USA přesto vůbec není jednoduchý. Americký protektorát vadí jak pacifistům, kteří nestojí o americké vojáky a zatahování do americký válek, tak i národovcům, z jejichž kruhů přichází Takaičiová. Ti dlouhodobě usilují o rovnoprávný vztah s USA, chtějí změnit pacifistický článek devět japonské ústavy nadiktované Američany a uctívají památku japonských vládních představitelů popravených Američany po druhé světové válce za válečné zločiny.
Takaičová se netají, že by ústavu ráda změnila. Američané dnes rozhodně nejsou proti, naopak potřebují, aby Japonsko mohlo se svojí armádou volně disponovat. Ale navzdory svému volebnímu triumfu jí na ústavní změnu chybí většina v druhé komoře parlamentu a také není jisté, jak by dopadlo povinné referendum. Bez ohledu na výsledek čekají Japonsko investice do nových zbraní, mluví se zejména o jaderných ponorkách. V Tokiu se také chystají vytvořit rozvědku; zatím nic podobného nemají.
Do budoucnosti nelze vyloučit, že Japonsko přehodnotí svůj statut státu bez jaderných zbraní; podle zasvěcených má veškeré materiály a technologie nutné k tomu, aby si v případě potřeby bombu samo do roka vyrobilo. Oficiálním důvodem může být odstrašení Severní Koreje, která občas vyšle směrem k Japonsku testovací raketu, tím skutečným pak Čína.
Složitost vztahu s USA se ukazuje jak na Trumpovi, tak i na Rusku. To, že je Japonsko pro Washington strategicky důležité ho nevyjímá z Trumpova obchodnického pohledu na svět. Vadí mu jak japonský obchodní přebytek, tak i nákupy ruského zkapalnělého plynu; tvoří 10 % dovozu plynu. Japonsko se loni muselo ve Washingtonu vykoupit z trestajících cel. Trump po říjnové návštěvě Tokia spokojeně oznámil, že Japonsko v USA investuje 550 miliard dolarů. Také nemusí být náhoda, že týden po návštěvě pronesla premiérka ostrý výrok o Tchaj-wanu.
Jedním z velkých výkonů Abeho diplomacie bylo sblížení s Ruskem. Pod tlakem Bidenovy administrativy jeho nástupci tyto slibné vztahy rozbili. Abemu se podařilo navázat produktivní vztah s prezidentem Putinem, který přinesl výrazné oteplení japonsko-ruských vztahů. Obě země dosud neuzavřely mírovou smlouvu a přou se o Kurilské ostrovy, které Sovětský svaz zabral v posledních týdnech druhé světové války. Abe se s Putinem dokázal na lecčems domluvit, díky čemu mohli mimo jiné potomci odsunutých Japonců navštěvovat Kurily. To vše padá s ruskou invazí na Ukrajině, kdy Japonsko plně přebírá pozici Washingtonu a vlastní politiku k Rusku dává na oltář nerozborné jednoty politického Západu. Z ní už dnes mnoho nezbývá. Jak se s tím vypořádá Abeho žákyně Takaičiová?
V jedné oblasti dává najevo, že chce svého mistra předčít. Vztahy s Jižní Koreou za Abeho trpěly, obrat přichází až s jeho jinak nevýraznými nástupci. Ačkoliv obě země jsou důležitými americkými vazaly, i v Koreji jsou desítky tisíc amerických vojáků, a propojují je silné ekonomické vazby, historie je rozděluje. Korejci neradi vzpomínají na půlstoletí japonské kolonizace vrcholící zločiny za druhé světové války. V tomto ohledu jsou na stejné lodi s Čínou proti Japonsku a podobně jako Čína se s Japonskem přou o ostrovy mezi oběma zeměmi. V Soulu jsou obzvláště citliví na japonské politiky z národoveckého tábora, jako byl Abe a jako je Takaičiová.
Premiérka dnes dělá hodně proto, aby nevraživost překonala. V lednu pozvala korejského prezidenta do svého domovského kraje a jeho návštěvu doprovázela dalšími přátelskými gesty za rámec běžného protokolu. Virálním se stalo video, na němž oba v kombinézách typických pro současné asijské kapely buší do bubnů Takaičiová zamlada bubnovala v heavy-metalové skupině. Dobrý začátek, ale bude hodně záležet na tom, jak se nyní premiérka postaví ke sporným otázkám společné minulosti, kde dosud zastávala tvrdé národovecké pozice. Jedním testem bude návštěva svatyně Jasukuni, kde jsou mezi japonskými padlými uctíváni také váleční zločinci, dalším pak ceremonie na sporných ostrovech.
Nejen bubnováním vybočuje japonská premiérka ze společenských šablon. V patriarchálním Japonsku je první ženou v tak vysoké funkci a na rozdíl od řady špičkových politiků nepochází z politické rodiny; například Abeho otec byl ministrem a dědeček premiérem. Její rodiče soudili, že nemá smysl dívku posílat na elitní školu do Tokia, musela se sama probíjet v provincii. Patří k nejkonzervativnější části japonského politického spektra, což ji nebránilo se rozvést a po pár letech znovu vdát za téhož muže, jehož příjmení nese.
Vedle mentora Abeho ji inspiruje Margaret Thatcherová, rovněž razantní, konzervativní vůdkyně porušující konzervativní schémata. O její odkaz se v Británii dodnes přou. Stane se Takaičiová novou železnou lady? Vytvoří s ní Trump podobný tandem jako svého času Reagan s Thatcherovou? Přinejmenším už ji silně vnímá a nejspíše o ní nebude mluvit jako o „paní Japonsko“.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!