Ankarský summit NATO ukázal Evropu jako vazala platícího za americké sliby — a zároveň ji posunul blíž k válce s Ruskem, míní politolog Petr Drulák.
V turecké Ankaře se minulý týden sešli na pravidelném ročním summitu šéfové států NATO. Česká republika se zde předvedla jako země, jejíž nejvyšší představitelé se neshodnou, kdo ji má vlastně zastupovat. Vláda vyslala delegaci v čele s premiérem Babišem, ale účast na summitu si u Ústavního soudu vymohl i prezident Pavel. V Praze se veškerá politická pozornost upírala k titánskému souboji obou vrcholných činitelů. Babiš zabodoval v jednacím sále: seděl u stolu šéfů, zatímco Pavel se tísnil u stolku ministrů a poradců. Jinde to skončilo remízou: oba byli na společné fotce šéfů, ale co nejdále od sebe, i na večeři, naštěstí každý u jiného stolu. Jejich epická bitva zuří na sociálních sítích doteď.
Ale v Ankaře se také řešily věci, na které se české politické pozornosti už nedostalo, například budoucnost atlantického spojenectví, Ukrajina či Blízký východ. Jak to dopadlo? Ke spokojenosti Trumpa, Zelenského, Erdogana a zbrojařů. Evropští slaboši se shodují, že další sebeponižující lázeň by si rádi ušetřili, a proto napřesrok nejspíše žádný summit ani nebude.
Tón setkání udal americký prezident, když při příjezdu ohlásil, že nebýt tureckého prezidenta Erdogana, kterého si oblíbil, ani by nepřijel, neboť ho přítomní lídři opakovaně zklamali: nekupují tolik amerických zbraní, kolik by mohli, odmítli ho podpořit, když chtěl Grónsko a nepomohli při útoku na Írán. Po tomto zahájení byli na řadě evropští vazalové. Jeden přes druhého Trumpa ujišťovali svoji bezmeznou loajalitou, chválili jeho státnickou prozíravost, a především předkládali objednávky u amerických firem. Suma oznámených projektů přesahuje padesát miliard dolarů. Dalších dvě stě miliard oznámily přítomní představitelé bank jako úvěrový rámec na vojenské projekty.
Potěšený Trump je odměnil. V závěrečném prohlášení summitu dovolil formulaci o „neochvějném závazku ke společné obraně“. Jedná se sice o běžnou naťáckou frázi. Ale potom co Trump a další američtí představitelé dávali najevo, že s NATO už to nebude jako dříve, vystrašení Evropané vzali toto ujištění jako obrovské diplomatické vítězství, které za ty miliardy stojí.
Na své si přišel i ukrajinský prezident Zelenskyj, který se summitu účastnil jako host. Na Trumpa patrně zapůsobily ukrajinské dronové útoky na ruskou infrastrukturu a Zelenskému se věnoval s vlídností, na níž nebyl jeho ukrajinský vazal zvyklý. Trump mluví o „eskalaci, která povede k míru“. Jeho ministr Rubio upřesňuje, že USA budou Ukrajině pomáhat uskutečňovat dronové či raketové úroky v hloubi ruského území, aby Rusko o míru přesvědčily.
Trumpova administrativa se tím vrací k přesvědčení svých předchůdců, že Rusko lze k míru přinutit silou a je připravena tuto sílu Ukrajině poskytnout: zpravodajské informace nejspíše zdarma, zbraně za evropské peníze. V Ankaře ještě Zelenskému slíbili licenci na výrobu Patriotů – tedy amerických raket protivzdušné obrany; to zatím smějí jen nejvěrnější a technologicky nejpokročilejší vazalové Japonsko a Německo. Těžko si takovou výrobu v ukrajinských podmínkách představit, ale symbolicky jde o důležitý krok, který potvrzuje Trumpovu novou orientaci. V lepším případě Trumpovi dojde, že pokud eskalace nevede k míru s Íránem, tak těžko uspěje s jadernou velmocí Ruskem. V horším případě jsme o další krok blíž evropské válce s Ruskem.
Trump také potěšil hostitele summitu. Zvažuje, že by Turecku dodal americké stihačky F-35, o něž Ankara dlouhodobě usiluje. Dodávce stojí v cestě dvě překážky: Rusko a Izrael. Erdogan se po neúspěšném pokusu o svržení v roce 2016 strategicky rozkročil. Američané ho tehdy nevarovali a možná byli do puče i zapleteni. Když proto potřeboval nový systém protivzdušné obrany, koupil v roce 2019 ruský systém S-400. Ve Washingtonu se tehdy lekli, že ruský systém odhalí slabá místa stíhaček a prodej do Turecka zastavili. Druhou překážkou je Izrael. Nechce, aby Turecko, které považuje za regionálního rivala a bezpečnostní hrozbu, získalo tak pokročilé stroje.
Co se mění? Za prvé, Turecko chce ruský systém přeprodat; ale bude potřebovat souhlas Moskvy. Za druhé, Trump si cení, že mu Erdogan nerozbíjí jeho politiku na Blízkém východě; může mít také chuť ukázat, že není až takovým vazalem izraelské lobby, jak se od svého nástupu do Bílého domu jeví. Čas ukáže, zda dodávka F-35 je reálná.
Ale dnes se Erdogan řadí k vítězům summitu, stejně jako Zelenskyj, sám Trump a samozřejmě zbrojaři, kteří na všem řádně vydělají. Evropané cítí určité uspokojení, že se jim dostalo ujištění o americkém „neochvějném závazku“ a že mohou nadále pokračovat v sebevražedném ukrajinském dobrodružství. Na druhou stranu pro řadu z nich byla kombinace amerického vydírání a vlastního sebeponižování natolik traumatizující, že by jí rádi zůstali načas ušetřeni. Proto se v rozporu s plány i tradicí posledních let nedohodli, že by se příští rok měli na summitu NATO opět sejít. Ale zatímco si budou lízat své finanční i psychické rány, přibližují Evropu válce.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!