Nehoda Filipa Turka ukazuje víc než jen osobní selhání politika za volantem: odhaluje mentalitu Motoristů, kteří pod heslem svobody oživují bezohledný étos devadesátých let, píše Veronika Sušová-Salminen.
Česká politika posledních let je skutečně fascinující krajinou, která připomíná Dalího surrealistická díla. Poslední týdny jsme sledovali prapodivný ústavní a politický boj o cestu na summit NATO v Ankaře. Domácí politické spory se promítly do zahraniční politiky poměrně výrazně a daňového poplatníka to stálo poměrně velké peníze. I v tomto případě se do popředí dostala také ega jednotlivých aktérů.
V pondělí došlo v Praze k nehodě na jedné z nejrušnějších křižovatek našeho hlavního města. Jejím aktérem byl poslanec a vládní zmocněnec Filip Turek (Motoristé sobě), který před nehodou objížděl kolonu aut v odbočovacím pruhu, aby na křižovatce pokračoval rovně. Srazil se s nemocniční Škodou Fabií, která měla zapnutý maják a sirénu. Nehoda sice vypadala hrozivě, a obešla se bez fatálnějších důsledků.
Internet i média od pondělka spekulují o tom, kdo za nehodu nese odpovědnost. Politická polarizace a také nepopularita médií hlavního proudu vedou část lidí k obhajobě Turka (chybu děláme všichni, situace byla nepřehledná, i s majákem je nutné být opatrný). Další část lidí si je jistá, že za nehodu nese odpovědnost Turek, což je také víceméně názor médií hlavního proudu, která dlouhodobě upozorňují na Turkovy kontroverze. Věc se vyšetřuje.
Pro Turka je nicméně celá kauza poměrně nešťastná především politicky a z hlediska jeho image. V politice jste automaticky vinní a v neprospěch Turka hovoří bohužel i další fakta, která mu moc nepomáhají. Zdá se totiž, že problémy se silničním provozem nejsou pro Turka ničím novým ani výjimečným.
Řidič, který má „volant pevně v ruce“
Turek se v loňském roce chlubil fotografií tachometru ukazujícího rychlost přes 200 km/h na české dálnici D5. Když ho za to kritizovala veřejnost a začala řešit policie, jeho reakce byla prosta jakékoli hlubší sebereflexe. V televizních debatách kritizoval limit 130 km/h jako „špatný zákon“. On jako bývalý závodník má přece všechno pod kontrolou. Tím vyslal jasný vzkaz: Pravidla jsou pro slabé a neschopné. Já jsem silný, já si pravidla určuji sám.
Nejde ale jen o osobnostní rys. V Turkově případě se osobnostní rysy odrážejí v motoristické ideologii, kterou jako čestný předseda strany představuje či dokonce ztělesňuje. Pondělní nehoda působí spíše tak, že Turek volant pevně v ruce nemá a je spíš popřením programu strany než reklamou na ní…
Retro-pravice na silnicích
Turkův přístup k řízení auta v rámci veřejné dopravy (protože silnice, ulice a další komunikace jsou veřejné a sdílené) přesně kopíruje ideologii, kterou hnutí Motoristé sobě nabízí voličům. Jejich program je v podstatě ideovým návratem do českých devadesátých let, jak jsem o tom psala už v minulosti. Je to návrat do doby, kdy auto nebylo jen utilitárním dopravním prostředkem, ale posvátným symbolem nově nabyté svobody, dravého úspěchu a statusu. Ostatně Turek sám vystupuje jako archetyp úspěchu 90. let nejen rétoricky, ale také esteticky.
Podle Motoristů má být stát co nejmenší, nemá lidi nijak omezovat, regulovat ani vychovávat. Ekologické limity, rychlostní omezení nebo snahy o zklidnění dopravy vnímá tato „retro-pravice“ jako útok na svobodu a jako moderní totalitu. Je to strana, která odráží étos 90. let s jeho klasickým neoliberalismem a představou o „nekonečných možnostech“. Sousloví „osobní odpovědnost“, kterým se tak rádi zaštiťují, v jejich podání ale znamená spíše právo silnějšího. Devadesátá léta a jejich étos povýšily sobectví nad odpovědnost k ostatním, respektive k jakékoliv formě komunity. Tento program ale není jen úsměvnou nostalgií, nýbrž ve svých důsledcích nebezpečnou dystopií, která může jen těžko čelit centralizačním tendencím militarizované EU.
Lekce z divokého východu?
Je fascinující, že tento retro-pravicový program s notnou dávkou marketingově prodané drzosti a arogance oslovil tolik voličů, že Motoristé se nyní mohou podílet na vládě Andreje Babiše. Mnozí voliči díky nostalgii a nepříliš přitažlivé současnosti zapomněli, jak svět postavený na těchto principech vypadal a k čemu deregulace, individualizace a sobectví nakonec vedly. Éra 90. let byla érou právního vakua, kdy heslo „co není zakázáno, je povoleno“ platilo doslova. Policie byla až příliš často bezradná, vymahatelnost práva byla minimální a ohleduplnost mnozí považovali za slabost. Mimochodem: Zemanova ČSSD v roce 1996 kandidovala proti tehdejší pravici v čele s ODS Václava Klause s heslem „Lidskost proti sobectví“. Toto heslo nebylo náhodné a rezonovalo v české společnosti poměrně výrazně. Byla to ale také doba, kdy masová a neprůhledná privatizace a deregulace vedly k destrukci veřejné sféry a státu a z Česka učinily v mnoha ohledech nesuverénní stát, který je v mnoha ohledech vystaven libovůli mocnějších a ztratil část svého potenciálu pro rozvoj.
Právě 90. léta představovala na českých silnicích krvavou lázeň. Za rok 1994 na českých silnicích v nehodách zemřelo celkem 1473 lidí. Byl to smutný rekord v novodobých dějinách, který lze srovnat jen s rokem 1969 (kdy se jednalo o 1758 osob). V roce 1999 došlo na českých silnicích k rekordním 225 tisícům nehod. Až v roce 2006 se podařilo snížit počet smrtelných nehod pod 1000 případů ročně a v současnosti se počet tohoto typu nehod drží kolem 500 nebo méně ročně, zatímco počet všech nehod se dlouhodobě snižuje (v roce 2025 jen něco přes 85 tisíc). Něco se tedy změnilo velmi pozitivním směrem, i když to automaticky neznamená, že lidé skutečně jezdí opatrně.
Nostalgie jako program
Lidská paměť je selektivní. Vidění širších souvislostí je často luxusem, na který si hodně lidí prostě nenajde čas nebo na ně nemá kapacitu. Současné Česko, nerovné a sociálně-ekonomicky rozdělené mezi regiony a pár metropolitních oblastí a politicky polarizované tak, aby rostoucí nerovnosti nenašly politické vyjádření, je stále v mnoha ohledech pohrobkem 90. let. Je nicméně tragikomické, že političtí pohrobci neoliberalismu v podobě Motoristů dnes pořád představují politickou alternativu. Krizový úpadek české demokracie a politiky se projevuje chozením v kruhu a zaměňováním nostalgie za program.